Zlom

Údaje o textu
Titulek:	Zlom
Autor:	Konstantin Biebl
Zdroj:	BIEBL, Konstantin. Dílo – Svazek 1. 1923-1925. Praha: Československý spisovatel, 1951. Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70

Předzpěv

Nesedlej, básníku, okřídleného oře,
nelze nám s tebou do oblak,
k zemi nás víže láska, hněv, hoře,
  zůstaňme na zemi!

Bez věrných křídel věrného koně
cíl tvůj je daleký, cíl tvůj je těžký.
Snad jako poutník, rukou si k obzoru cloně,
  spatříš svou cestu —
  a dojdeš pěšky.

Dejte mi, matko, svoje požehnání,
milenko, sestro, dosti již slz!
Raději žehnejte mé zbrani,
  ať se vám vrátím.

Přátelé moji, víc a víc mě opouštíte
v loučení poslední hodině,
zda všichni víte, že čekám ještě:
  na vaše ruce jedině!

Přijde čas, ten čas je tu,
zde je můj kord! Kord o kord zní.
Sluneční paprsku, kéž bych tě vhod
  do největší tmy.

Přijde čas, ten čas je tu,
skončeny všechny trampoty?
Zabil jsem, bože? Dobře jsem zabil?
  Dej sílu:
  sílu jistoty!

I. zpěv

Na stole světlo
boxuje s noční můrou.
A po dvoře chodí vítr
jako chlap.

Dveře se rozletí.
Lampa zhasne.
Vejde noc a za ní pes —
Větev s akátu
pod okny korunuje meluzinu.

Na jednu pohádku si vzpomínám,
na jednu jedinou,
kde nebylo králů
ani princezen.

Viď, matko, že nakonec zůstala
přece na živu
Červená Karkulka?

II. zpěv

Zpěněná řeka přes skály běží,
z okna do vln se dívá hradní paní,
vlaštovky létají kolem věží,
jednu z nich chytil jsem do svých dlaní —

S polibkem leť! A naposled pozdravuj!
Prolétni mou hrudí zraněnou,
okolo hlavy jí chvíli poletuj,
poletuj chvíli kolem těch bílých ramenou —

Nosívá prsteny, já nemám prsteny rád,
na jeden z nich si však vzpomínám,
vypadal v noci jako hořící hrad,
když ostatní zhasly, svítíval sám —

Nosívá slunečník, já nemám rád slunečník,
krvavé stíny kolem mne rozséval kdysi,
darovala mi hedvábný kapesník,
jeho cíp dosud mi ze srdce visí —

Všechno se ztrácí ve starém kalendáři,
když se v něm přestane listovat,
trubadur se srdcem víc a víc hospodaří,
aby moh’ jednou skutečně milovat —

Já myslím, že teď by to nebyla
žena, jež čeká na zámku rytíře,
jemu by spíše se líbila
ta, která by chtěla zbojníka za muže,

co v noci zámky tajně obchází,
když krajem táhne půlnoční klid,
jen měsíc ho tiše provází,
klade s ním pod hradby dynamit.

III. zpěv

Kde to bloudíš nocí temnou?
Mám o tebe strach,
když nejsi se mnou.

Neboj se, matko, u tebe jsem,
v našem starém domě,
divokým vínem obrostlém,
s tebou dýši těžké zdi,
u tebe padají na mne nízké stropy
a jejich čajové růže,
jsem doma.

Kde to bloudíš nocí temnou?
Srdce matky neoklameš.
Nejsi se mnou.

  Mou hrudí prochází
  dlouhý průvod,
  po srdci mi šlape,
  jeho písně mne ze sna budí.

  Nespím, matko,
  celý se třesu
  jako most nad řekou!

  Nemysli na nic, synu můj,
  trápí tě vlastní myšlenky —
  na boha mysli!

  Na tvého boha nemohu, matko, mysliti,
  a když,
  tak na jeho blesky.

  Moci tak na dvoře osedlat
  jeho vichřici!

IV. zpěv

Radil jsem jedné z našich vlaštovek,
když na okně usedla zrána,
vlaštovky, odleťte!

Byla tak elegantní, ušněrována,
měla jisté hodnost kapitána.
Vzhůru, jižní koráby! Vzhůru, plachtoví!
Až začnou se bořit chrámy a paláce,
ať prázdná jsou všechna hnízda v podkroví.

Nad starou gotickou křtitelnicí
vysychá pavouk číhající —
Utíkej, staroušku, utíkej,
rybářskou síť tu nech!
Všechny své nohy na ramena dej,
stačí, že odneseš na zádech
s oltáře kříž.

Panenko Maria s děťátkem,
vstup na nebesa —
ať není ublíženo dítěti!

V. zpěv

Hořící svíce, stůjte u dveří po stranách,
se stříbrnými přilbicemi na hlavách,
s revolvery v ruce zavedte pořádek,
ať nenastane panika —

Pavouk již jako Kristus
pod křížem klesá —
Pozor!
Pod těžkými nohami lavic
malá myška naříká —
ať nikdo z nevinných
není ušlapán!

Lavice! sochy! Ihned nazpátek!
Nechte projiti píšťaly od varhan,
menší napřed —

Není nám líto biskupské čepice,
jež zůstala samotna k nebi čnít,
není tu nikoho ze statisíce,
kdo by jí mohl k něčemu použít.

Leda tak něco ze zlatých ornátů,
když hospodyně sejde z komory,
hodilo by se na pevnou záplatu.

Líto nám jenom malého zvonečku,
jenž zůstal viset u sakristie,
zdobil by na krku bílou ovečku,
když na horách z potoka pije.

VI. zpěv

Pro prázdné zdi v chrámech a palácích
ať nikdo z nás se nermoutí,
není to, soudruzi, žádný hřích,
že musí se k zemi sesouti.

Není to ruka slepá a zlá,
která je obrátí v prach svou zbraní,
aby v nich nikdy již nemohla
strašit nějaká bílá hradní paní.

VII. zpěv

Všechny mé myšlenky chřestí zbraněmi-
Kdybych teď ruku predpažil,
v pušku by se proměnila —
pochodem pochod —
prvá setnino !
druhá, třetí —
Nebyl to žádný sen,
když jsem se změnil
v toto vojsko!

Hoši, jste mí, jsem váš,
všech řečí a jedné země:

Nazdar! Eljen! Heil!

Voláš mě, synku?

Volám, matko —
dávej na stůl,
máme tu hosty!

Těch prvních padesát tisíc je z Kladna.
Těch druhých padesát tisíc je od nás
ze severu.

Starostí mnoho si s námi nedělej,
dost jsme se najedli uhlí
a železa.

Budeme jisti s jednoho talíře.
Stačí nám jedna lžíce,
jedna vidlička —

ale kde, matko, vezmeš sto tisíc nožů?

VIII. zpěv

Už pastevci ženou svá stáda do hor,
ženy, ukryjte se v lesích,
a děti, skrčte se s ocúny v trávě —

jen koně, štvané na dostihách
pro vzrušení cylindrů
a lorňonů —

jen dogy, co za kousek jídla,
hozeného na zem,
chráníte panská sídla —

jen psi na řetěze,
co svými chraplavými hlcisy
hlídáte v noci
železné kasy —

jen psi,
jen psi,
jen vzteklí psi —
jen obludy buldoků,
jen šípy chrtů
zůstaňte s námi!

IX. zpěv

Domovnice dnes hubuje,
když ráno šel kolportér
po umytých schodech,
krev mu kapala s novin.

Na stůl je hodil.
O stůl v nich zazvonily
četnické bajonety.

Dráteníček z Trenčína
na chodbě pláče.

Vražda v každém domě.
Někdo ji musí pomstít!

Na ramenou nese mrtvého
tak, jak je, tak, jak je,
bez rakve —
jako se nosívají
sochy svatých.

Každý musí vidět jejich tvář
tak, jak je, tak, jak je,
bledou,
polozahalenou
v čerstvém praporu krve.

Až spolu půjdou

Martin Drda
s Josefem Kuldou —
na přední stráž !

X. zpěv

Cirkus Konrado má padesát plavých lvů,
víc vůně krve než vůně medu —
vy uražení a ponížení,
s očima jako oasy bez vody —
zůstaňte s námi!

Tygří s nesmazatelnými stíny
železných mříží —
zůstaňte s námi!

Tryzny medvědů, nářky šakalů,
ztracené měsíčné nocí zoufalých hyen —
zůstaňte s námi!

Uschlé pařezy supů —
zůstaňte s námi!

XI. zpěv

Těžko jsi mě, má matičko,
těžko jsi mě vychovala,
stroj na koně, rudý chochol
a do hřívy pentle bílé,
bílé pentle, co má milá
celé noci vyšívala —
jako bych jel na svatbu.

Pozdravujte moji milou,
že jsem odjel na svém koni,
a než dojde slunce k horám,
aby na mne zapomněla,
že ty bílé pentle od ní,
co je pro mne vyšívala —
budou krví zbarvené.

XII. zpěv

Tak už jsme si na smrt zvykli,
s námi jde a mluví s námi,
za stolem má svoje místo.

Častokrát jsme se jí smáli,
když šla s námi do těch dolů:
Vezmi kahan, vezmi krumpáč!
Ale ona jen svou kosu.

Při práci nám žlutou lebkou
jako lampou svítívala,
ale za čas od uhlí
zčernala jí celá tvář.

My už se jí nebojíme,
když je černá jak to uhlí,
my už se jí nebojíme,
když je černá jako my!

XIII. zpěv

Slunce svítí jaiko jindy.
Jen pár oken osleplo.

Auto leží naznaku.

Před námi je strojní puška,
zuby zimou jektající.
Za námi jsou naše vdovy
a sirotků tichý pláč.

S námi jsou jen chatrče,
cihelny a díry v lomech.

Také z okna drolící se
rudé kvítky z fuchsie…