Zloděj (Tyl)

Údaje o textu
Titulek:	Zloděj
Podtitulek:	Pravdivý příběh
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 251–268. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Psáno roku 1849

Kdo v teplém hnízdě sedíš, neodsuzuj člověka jedním rázem, když z nouze něco hloupého, něco nedovoleného vyvede. Kdož ví, co bys ty vyvedl, kdyby ti hladem žaludek kručel a kdyby ti mráz kosti lámal. Sedíš-li na hedbávné pohovce, uprostřed všeliké hojnosti, tuť je to věru pouhá hříčka, když všemu zlému pokušení odoláš; ale na holé slámě, při bídě a hladu je velmi těžko zůstat poctivým člověkem. To je taková pravda, že ji nebude nikdo upírat, koho Bůh jen dost málo zdravými smysly obdařil; a přece u veřejném životě a řízení skoro nic neplatí. Kdyby něco platila, musela by také chudoba pocty a odměny docházet, ne jenom bohatství, to jest: pro ctnostnou chudobu bylo by ustanoveno i řádné uznání, ale ne jenom pokuta pro hříšnou, jako teď.

Z následujícího pravdivého příběhu poznáš, milý čtenáři, z jakých nepatrných příčin mnohdy zločin pochází.

* * *

Pavel Novotný narodil se v krajském městě. Otec jeho byl zednický tovaryš a živil ženu i své čtyry děti arci nuzně, ale poctivě. Žena mu při tom pilně pomáhala, neboť byla dobrá pradlena. Dva starší synové dali se také na zednické řemeslo, děvče šlo dost časně do služby, a takž zůstal doma Pavel samojediný. Matka měla svého nejmladšího velmi ráda, ale nezkazila ho daremným mazlením nebo nadržováním, jakož to bohužel ženy často i v nižších třídách dělají.

Když chlapec dorostl, že měl jít na nějaké řemeslo, neokazoval žádné chuti k zednictví. To se mu nelíbilo, že měl pořád jen ve výšce na lešení stát, na slunci, na větru se hmoždit a při tom věčným tovaryšem, otrokem cizí vůle být; zdálo se mu to rovněž tak nebezpečné jako obtížné, a protož by byl rád někam jinam vklouzl.

„Ty, starý!“ řekla jednou žena k Novotnému. „Z Pavla bude špatný zedník, on nemá kusa srdce. Musíme hledět, abychom ho někam jinam strčili. On může být z něho řádný řemeslník, může být jednou mistrem, svým pánem, a kdo ví, nebude-li nám to na stará kolena prospěšné!“

„Z toho kluka byl by nejlépe krejčí,“ řekl na to muž; „on je už takový filigran pro jehlu. Ale kdo mi ho vezme do učení zadarmo? Já nemám mezi krejčími žádného známého. Chce-li být ale ševcem — a ta ševcovina je v skutku dobré, výnosné řemeslo, no, to bych věděl prostředek. Ale kluk by musel do Prahy.“

„Do Prahy?“ opakovala matka, i bylo na ní vidět, že to tuze ráda neslyší.

„No, no, jen se nelekej!“ řekl Novotný. „Věčně nemůžeš míti svého mazánka na krku, a u mého bývalého kamaráda Loukoty bude se míti kluk dozajista dobře. Když jsem byl minulou zimu v Praze, dal mi sám tak něco na srozuměnou, kdybych prý měl nějakého prince, že by se chtěl naučit řádný pár bot udělat, abych prý mu ho dal, že uvidím, co z něho vyvede — nota bene, ze starého přátelství všecko zadarmo.“

Matka nemohla nic namítat a Novotný psal ihned mistru Loukotovi, s kterým byl za svého času na vandru, jestli by nemohl vzíti jeho Pavla do učení. Ten odepsal, jen aby hoch přišel, a tuť neměla pečlivá matka nic důležitějšího na práci, než aby Pavlovi pár kousků prádla spravila a nějakou drchničku na postel stloukla. Ze své zimní sukně dala mu ještě honem kalhoty a kazajku udělat. Pak mu vyjednala za půl zlatého místo na voze u člověka, kterýž každý týden do Prahy jezdil a všelijaké zboží dovážel i přivážel; ano ten člověk byl tak ochotný, že se uvolil chlapci v Praze docela neznámému cestu k jeho nastávajícímu mistrovi okázat.

Pavlovi bylo už skoro jedenáct let, když jel do Prahy. I měl hlavu plnou myšlének, neboť slýchal od jakživa o tom městě přepodivné věci povídat, i byl nyní velmi žádostiv ty věci seznati, a poněvadž přijel Újezdskou branou, mistr Loukota ale vlastně v Karlině, v tom velikém předměstí u Prahy, bydlel, tedy musel hned na prvníkráte přes celé město putovat a to měl arci mnoho co koukat a leckde se zastavovat.

Vozka z krajského města nemohl s ním jíti až na místo, poněvadž měl mnoho jiného a pro sebe důležitějšího, výnosnějšího běhání; ale popsal mu nejrovnější cestu až k Poříčské bráně, a potom prý mu již každý poví, kde mistr Loukota přebývá.

Po mnohém poptávání a okazování kousku papíru, na němžto měl příbytek mistrův napsaný, dostal se šťastně až k domu, kde Loukota bydlel. Na zdi visela tabule s malovanou botou a německým nápisem, že je tam ten a ten „šumachrmajstr“.

Loukota bydlel přes dvůr v druhém patře. Pavel se škrábal nahoru, a když se pak nahoře několikráte otočil jako holub na báni, nevěda hned kudy kam, zahlídl konečně na jedněch dveřích cedulku, i seslabikoval na ní jméno „Loukota“ — a zaklepal potom, jak mu bylo už doma řečeno. Za dveřmi se ozval hrubý mužský hlas, kterýž zvolal: Herain! — (byl také jeden z těch, kteří se to nemohou živou mocí naučit, aby jako Čechové po česku: „Dál“ neb „Vejděte“ volali) — a hned na to začalo malé dítě plakat. Pavel otevřel jaksi ostýchavě, vykoktal, kdo je a proč přichází a odevzdal ještě několik řádků od otce.

„Ach, vítáme se, vítáme, pane študente!“ řekl mistr, kterýž se zdál býti velmi dobrosrdečný, a odložil dílo. — „No, pojď jen dál ode dveří. Tam nebude tvé místo.“ Potom se obrátil k své manželce, kteráž seděla v koutě u postele a dítě chovala. „Tu se podívej, Baruško! To bude tvůj pomocník. Podívej se, nemáš-li v almárce kousek másla, abys mu ho na krajíc chleba namázla. On bude míti po cestě vytřesený žaludek.“

Laskavá slova mistrova se chlapci líbila, ale pohled na paní mistrovou jeho radosť jaksi ochladil. Ona byla sice ještě mladá i dost hezká žínka, ale v tvářích neměla nic laskavého. I bručela nyní cosi, ale jen tak polohlasitě, o daremném žroutu, položila dítě mužovi do rukou a chtěla jíti ven. Dřív si ale Pavla ještě lépe prohlídla, a poněvadž shledala, že je už hezký výrostek, potěšila se, že jí bude moci vodu nositi a dříví štípati, a tím se jaksi upokojila. Na to šla do kuchyně a za chvíli přinesla chlapci krajíček chleba, na němžto se něco lesklo, co jako máslo vypadalo.

Podle toho poznal Pavel arci hned, že není doma, a poněvadž byl po cestě opravdu při apetitu, tedy ten krajíček brzy pochoval. Potom byl ihned do nového stavu a hospodářství uveden. Především mu ale vysvětlovala paní mistrová, co bude míti pro ni na práci, z čehož vysvítalo, že bude její děvečkou a chůvou. Chlapci to nechtělo na počátku jaksi do hlavy, když se pak ale s jinými učeníky seznámil, tu viděl, že se má ještě mnohem lépe nežli jiní; neboť to byli větším dílem jen mistrovi poslíčkové, běhouni a tahouni; ale Pavla přidržoval mistr také pilně k řemeslu. I s mistrovou byl chlapec později spokojen. Ona byla sice vždycky přísná a nelitovala nějakého pohlavku, když nebyl Pavel o pěti hodinách již z postele a na nohou, když nešel hned pro čerstvou vodu a když nerozdělal brzy oheň, aby se mohla cikorie uvařit; za to mu dávala ale dost jíst a nekrájela mu tuze tenké krajíčky.

Takto strávil asi dvě léta v učení. I byl veselý pacholík, obratný při jídle i při práci. Mistr Loukota byl s ním docela spokojen, a také to dvakráte jeho rodičům oznámil.

Jednoho dne ráno při snídani počítal mistr s mistrovou peníze, kteréž měli druhého dne odvést za nájem. I shledali, že se jim pět zlatých nedostávalo, ačkoli to nemohla mistrová pochopit, jak se ve svých počtech tak zmýlila, že myslila, že mají všecko pohromadě. To ji velice dopalovalo; mistrovi to bylo také nemilé.

„Víš-li co, Baruško?“ řekl posléz. „Já pošlu své hodinky na študie (jak se v Praze žertem říká; vlastně to ale znamená tolik, že je chtěl poslat do veřejné zastavárny). Pět zlatých na ně dostanu.“

Ale to se mistrové nelíbilo; ona se zařekla kdy co do zastavárny poslat, proto že se jí tam jednou pěkný augorový šátek přeležel.

„To nechci,“ řekla. „Snad najdeme ještě jiné pomoci. A pozejtří je neděle; kdybychom šli někam do zahrady a někdo by na tobě zpozoroval, že nemáš hodinky — kdo ví, co by si pomyslil.“

„Nu, tedy dojdu k domácímu pánu,“ odpověděl mistr, „a řeknu mu, aby měl do pondělka strpení. Zatím si přijde tuhle Podhořanský rychtář pro boty.“

„Ne, ne, to také nejde,“ řekla mistrová. „Domácímu nedávej dobrého slova. On mluvil ondyno s naší sousedkou a zastavoval se nad tím, že mám zas nový klobouk a tu novou šálu, jakoby měl našinec jenom v pytli chodit. On by ti dal třeba nějakou špičku. Ne, ne, to nejde. On je hrozně neotesaný.“

„Hni,“ řekl zas mistr a pošupoval svou čepičku s ucha na ucho, „to je šlakovitá historie. Jak si pomoci? Arci — kdybych mohl dnes Podhořanskému boty odvést, bylo by po všem; on platí hned hotovými. Od něho dostanu půl osma zlatého. Ale on nepřijde až v neděli.“

„Víš-li co?“ řekla mistrová s vyjasněnou tváří. „Boty jsou hotovy; pošleme je rychtáři, a do večera máme peníze. Pavlík si může udělat procházku a donést boty na místo.“

Loukota se podíval na Pavla, kterýž právě ty mnohdy jmenované boty ještě cídil, aby se jak náleží leskly, a řekl po malém rozmýšlení:

„To nejde; ono je to pro něho tuze daleko. Skoro tři hodiny cesty. Mohlo by se mu něco přihodit.“

„E, co pak by se mu přihodilo,“ řekla mistrová, kteráž bývala v tom ohledu tvrdohlavá. „Nebuď bláhový! Hoch je silný a zdravý. Jen ho nech jít. Ale honem; jiné pomoci beztoho není.“

Pavlovi se to ponavržení také líbilo; on dostal chuť jedenkrát se proběhnout, a poněvadž právě slunce svítilo, tím více ho to vábilo. I nabízel se tedy sám, že půjde, a když se pak ještě jednou mistrová ozvala, poddal se Loukota a řekl, aby šel. A za malé půl hodinky na to jechal v skutku Pavel z domu a nesl na rameně špagátem svázané lesknoucí se boty. Mistrová mu strčila do kapsy dva krajíce s máslem a mistr mu dal dva groše na nějaké ovoce.

Pavel byl se vším až nad míru spokojen, i myslil, že je až nazbyt jídlem zaopatřen; za ty dva groše chtěl si tedy zvláštní bene udělat. Pyšně vyšlapoval si prostřed lidnatého Karlína a hleděl hrdě, když potkal kamaráda učeníka, který se vlekl s nůší kamenného uhlí.

I šel takto asi hodinu a nešetřil nohou. Tu se v něm ale počal žaludek ozývat; čerstvé povětří, rychlá chůze ho probudily; chlapec byl ale povážlivý a upokojil se myšlénkou, že je k jídlu ještě tuze časně. I šel zas hodný kus dále, ale tu ho začal hlad již tak nelítostně upomínat, že vytáhl své krajíce a jedním toho zlého hosta utišil.

Mezi tím vystoupilo slunce již hezky vysoko a letní parno doléhalo na Pavla tak velice, že se mu pot s čela valil; při tom dostal také náramnou žízeň, poněvadž se ani po své suché snídani nenapil. I ohlížel se dychtivě, kde by se mohl napít, an přišel k hospodě, kteráž stála zrovna vedle silnice. Před hospodou byla studně. Radostně k ní přistoupil, chtěje si okovem trochu vody vytáhnout; ale okov byl na řetízku přivázán — bezpochyby proto, aby nemohl každý vodu nabírat, a takž zůstal milý Pavel bez ochlazení.

Před stavením nebylo živé duše viděti, kterouž by byl o napití poprosil, a do hospody vejíti, k tomu neměl smělosti, poněvadž jaktěživ v takových místech nebýval. I posadil se do stínu pod strom naproti hospodě, aby si alespoň trochu odpočinul, a pak si myslil, že snad předce někdo vyjde, kterého by mohl požádati, aby mu dal trochu vody.

Na hospodě visela tabule s nápisem: „Zde lze dobře vyleželé pivo dostati,“ i byla na ní plná sklenice vymalována. Pavel hleděl s vyprahlým jícnem na to malování, jako židé po zaslíbené zemi, i myslil si, jak by asi okřál, kdyby měl sklenici piva. Konečně mu to nedalo pokoje, i sebral se, dodal si zmužilosti a vešel do šenkovny. Chtěl prosit o trochu vody; ale vida, že sedí u stolu několik mužů, kteří mají džbánky s pivem před sebou, zastyděl se jaksi a věda, že má dva groše v kapse, řekl, aby mu dali sklenici piva. Vlídná hospodská mu ji také hned přinesla a řekla, aby se posadil. On to učinil — a napil se potom s takovou chutí, že byla sklenice hned do pola prázdná. I oddechl si z hlubokosti a cítil ve všech žilách občerstvení. Posilnil se, ale při tom musel také svůj dvougroš vystrčit. Hospodská mu dala dvoukrejcar nazpátek; on se sebral a vyšel zase na silnici.

Několik kroků šlo to pomalu, proto že se mu bylo pivo jaksi do nohou vrazilo; potom se v něm ale rozehřálo a nohy začaly pod ním jen tancovat. I byl veselé mysli, a ze samé radosti, že mu cesta tak dobře ubíhala, vytáhl druhý krajíc a měl ho za několik minut v žaludku. „E co pak!“ řekl sám k sobě. „Teď musím být už co nevidět u rychtáře, a ten mě nenechá dozajista tak zprázdna odejít!“ A v této sladké naději daroval i svůj dvoukrejcar slepému mrzákovi, kteréhož vedlo malé dítě žebrotou.

Zatím přicházelo však poledne, slunce pálilo, a nežli se dostal Pavel do vsi, vykouřilo se mu již zase pivo z nohou i z hlavy a žízeň ho trápila poznovu. Celý uhřátý dorazil k rychtářovi. Ten se divil, že mu Loukota takový kus cesty dílo posílá, byl ale rád, že si nemusel v neděli sám do města pro boty; také je hned obul, zpruboval, zaplatil a šel zase po své práci v hospodářství.

Pavel zaobalil peníze, totiž devět dvacetníků, do papíru a strčil je do kapsy. Při tom mu však napadl ten kus cesty, kterouž měl před sebou, tak že z toho jakési strachy dostával a jaksi bojácně se chvilku po sednici ohlížel. Rychtářka pozorovala na něm, že mu leží něco na srdci a řekla: „Ušel jste se asi, chudáčku, není-li pravda? Budete mít žízeň? Počkejte, sedněte si, já vám dám trochu mléka.“ Pavel se nedal dvakráte pobízet, ale uvelebil se honem ke kamnům a selka mu přinesla hrneček mléka. On je chutě vypil, poděkoval se a vydal se zas na cestu.

Tenkráte šel zvolna; byloť horko k nevydržení a silnice jako šňůra, prázdná, ani stromu, ani keříčku po stranách. Konečně, za druhou vsí, stály semtam stromy, košaté jeřáby. I sedl si pod jeden na trávník a zemdlený usnul.

Když se zase probudil, hrozně se uleknul. Zdáloť se mu, že stojí slunce už tuze nízko; že tedy kdo ví kolik hodin prospal, a poněvadž ho zas také hlad upomínal, neměl žádné pochybnosti, že je už tuze pozdě. I sebral se tedy a chtěje promeškaný čas vynahradit, začal vykračovat, co mu jen nohy stačily. Brzo se potil, že mu celé potůčky přes čelo a tváře běžely; ale on na to nedbal, neboť se bál, že mistra rozhněvá a zvláště mistrovou, která na peníze už jako na spasení čekala.

Jako uštvaný zajíc přiběhl Pavel k hospodě, kde se byl ráno na sklenici piva zastavil. Celý umdlený sedl si zase na místo, kde byl ráno seděl; chtěl si jenom několik minut odpočinout; ale sotva se usadil, tu mu bylo, jakoby měl nohy po tom běhu přetřískané, a když chtěl vstát, cítil, že pod ním klesaly. To pocházelo všecko odtud, že nebyl takové chůzi zvyklý. I zůstal tedy sedět a seděl, ačkoli měl strachy, co doma řeknou; seděl, přemýšlel, až si povšimnul, že se kloní slunce k západu. Tu ho napadla bázeň, že domů nedojde, a tím se mu pomátly všechny další myšlénky. Najednou mu napadlo, že by si mohl dát něco jíst a pít, aby se posilnil a domů došel, a že by to mohl z peněz zaplatit, kteréž má u sebe, že nebude snad tak zle. Ale hned na to zpomněl si zas také, že by to byl hřích, že by to byla krádež, poněvadž by těch několik grošů mistrovi nijak vynahraditi nemohl. Aby tedy všemu pokušení ušel, vzchopil se honem a vlekl se co možná nejrychleji dále.

Ale plačky dovlekl se ledva do půl cesty a již se počalo smrákat. Hlad a žízeň ho trápily, že to nemohl již snést a přehlušovaly všeliký hlas napomínajícího svědomí. Tu dorazil zase na hospodu a nevěda ani co dělá, vešel do šenkovny a zrovna ke stolu, kde hosté večeřeli.

„Dejte mi také něco takového,“ řekl k hospodskému a okázal při tom na talíř, z něhož silný forman jedl.

„Máš peníze?“ ptal se hospodský malého hosta.

„Mám,“ řekl Pavel, a měl za chvíli plný talíř i sklenici piva před sebou. On nevěděl, jak a co se to s ním děje, a jedl a pil jako pomatený, až byl nasycen. Potom přicházelo teprva předložení. Bázlivě ptal se, co je dlužen? Dělalo to půl zlatého. I vytáhl mistrovy dvacetníky a dal jeden hospodskému. Ten mu dodal a chlapec strčil třesoucí-se rukou peníze do kapsy. Potom šel dále.

Nyní necítil žádného ztrmácení; tělesná slabost nebyla už tak veliká, aby byla výčitky svědomí přehlušila. Neboť Pavel byl jinak dobrý, řádný chlapec — a poznával nyní vinu svou. I běžel chvíli jako střelený; ale když se přibližoval ku Praze, krátil se jeho krok a najednou se zastavil. Vědomí zlého skutku padlo mu jako skála na srdce; i začal hořce plakat a nevěděl, jak vstoupit před mistra a před mistrovou. Jmenovitě mu naháněla přísnost této poslední přeukrutný strach. I loudal se až k domovu; ale když přišel ke vratům, neměl tolik zmužilosti, aby tam byl vešel. Srdce jeho bylo sevřeno nevýslovnou úzkostí, i kradl se podle stavení zase dál a zase nazpátek; konečně si ale sedl za rohem na kámen a začal hlasitě plakat.

Bylo již hodně tma a sotva na několik kroků co rozeznat. Lucerny na domech hořely velmi pořídku.

Tu šel okolo Pavla trochu větší výrostek, zastavil se u něho a chvilku ho poslouchal. — „No, co pak brečíš na ulici?“ řekl potom. „Totě hůř nežli stará baba. Bezpochyby jsi dokázal něco hloupého? No, jen tu seď a čekej, až přijde policajt a strčí tě do díry.“

Slova policajt a do díry pomohla Pavlovi zase na nohy. On se jich ulekl, že by byl hned někam do lesů zaběhl, jen aby se mu nic nestalo. I obrátil se tedy a chtěl domů; ale když přikročil ke vratům, tu mu sklesly nohy, že nemohl dále. Třásl se na celém těle a viděl, jak nahoře už mistr s potěhem stojí a slyšel, jak mu mistrová domlouvá, aby ho utloukl. Tu k němu přistoupil onen výrostek a začal mu domlouvat, aby prý mu pověděl, co se mu přihodilo. Jestli něco dokázal, že mu dá dobrou radu, jen aby prý mluvil.

Pavel si ho začal trochu bedlivěji prohlížet a shledal, že vypadá jako mladý pocestný tovaryš, a poněvadž vlídně rozprávěl, dodal si konečně srdce a pověděl mu po dlouhém okolkování, co se mu bylo stalo.

Neznámý tovaryš ho pozorně poslouchal a řekl potom:

„Ah tak! Takové historie znám. Teď nemůžeš domů, kamaráde, to bys nabral! Mistr by tě nejdříve sprášil, že by v tobě zdravé kosti nezůstalo; potom tě dá zavřít. To dostaneš ještě jednou mrskanec, až z tebe krev poteče, a potom tě dají na šup.“

„Ale Ježíš Maria!“ zvolal Pavel ve smrtelné úzkosti. „Copak si mám počít? Co pak jsem měl hladem a žízní pojit? To musím tedy zrovna do vody skočit.“

„To bys tomu dal! To bys byl hodný osel!“ smál se tovaryš. „Jsi zdejší?“

„Nejsem,“ řekl Pavel s usedavým pláčem.

„Dobrá,“ odpověděl druhý, „tedy ti něco povím. Pojď se mnou; já nemám sice také ještě žádného místa, kde bych zůstal přes noc; ale však my ještě něco nalezneme a dobře se vyspíme. Ráno se vydáš na cestu k rodičům, povíš jim, co se ti stalo, oni mistrovi těch pár grošů nahradí — a všecko bude v pořádku.“

Ustrašenému Pavlovi zdálo se to navržení velmi dobré, i umínil si, že tak učiní, aby ušel výprasku a hanebnému zavření.

Výrostek ho zavedl na to do hospody, o které Pavel jaktěživ nic nevěděl; namluvil mu, že je to dobré, jisté a pohodlné místo a že se tam mohou zdržet, nežli bude čas, aby šli spát.

Byla to veliká sednice a plna kouře, tak že v ní říkaje ani hořící svíčky pozorovati nebylo; prodávali tam pivo i kořalku, potom jitrnice, brambory a paznehty. Hosté vypadali trochu podezřele; byli jaksi špinaví a otrhaní a dělali veliký hluk.

Pavel se té společnosti na začátku ulekl; ale když mu výrostek pořád domlouval, tedy si dodal konečně zmužilosti, hlavně pak proto, an viděl, že mu ti lidé nic neudělají, neboť jeho nový kamarád byl s nimi dobře znám. Neměl však ještě kuráže, aby si byl něco poručil. I učinil to tedy tovaryš, a dal nalít dvě skleničky kořalky, jak pravil, k napravení žaludku. Pavel se na začátku zdráhal, neboť byl jakživ kořalku nepil; ale kamarád se mu smál, i nutil ten jed tak dlouho do něho, až si dal říci a také pil. Ale ta kořalka vstoupila chlapci brzo do hlavy, tak sice, že počal býti veselý a rozpustilý, že si dal ještě sám nalít, že zpíval písničky a bubnoval na stole, až mu těžká hlava klesat počala. Tu ho vzal kamarád pod paždí a vyšel s ním na čerstvé povětří i vedl ho až k městským hradbám, mezi koňskou a žitnou bránu, kdež byla ve příkopech tráva posekaná. Tam sklesl chlapec tak, že o sobě skoro ani nevěděl, a v okamžení tvrdě usnul.

Na druhý den ráno cítil, že ho někdo přes záda uhodil. I trhnul sebou, otevřel oči a zděšený vyskočil. Slunce mu svítilo již do očí. V prvním okamžení nevěděl, co se to s ním děje; ale brzo se zpamatoval, vzpomněl si na včerejšek, a vida, že stojí před ním člověk od finanční stráže, dostal náramný strach. Zpomněl si na to, co mu byl včera kamarád o policajtech, o díře a o mrskanci povídal, i vrhnul se na kolena a prosil: „Ach Ježíš Maria! nezavírejte mě. Vždyť to nebylo víc nežli několik grošů. Moji rodiče to zaplatí. Tuhle můj dobrý kamarád to dosvědčí.“

Při těch slovech se ohlídnul po svém nočním soudruhovi, ale shledal k svému hroznému ustrnutí, že tu nebylo po něm ani památky.

Muž od finanční stráže ho pozorně poslouchal. — „I podívejme se,“ řekl potom, „to jsem chytil nějakého zralého ptáčka. No, jen když to víme, to ho tak hned nepustíme. Hejdy do města!“

Při tom se na něho tak zaškaredil, že Pavel na celém těle ztrnul, honem vyskočil a se sklopenou hlavou ke bráně kráčel, kam mu tento jako s nebe spadlý policajt jíti poroučel. — Chlapec plakal, až mu srdce usedalo. To jaksi hrozného muže pohnulo; myslil si v duchu: „No, ten kluk se nezdá být docela zkažený!“ I začal se ho tedy vyptávat a Pavel nelenil, ale pověděl všechno dost obšírně, co ho bylo včera potkalo a skončil pak těmito slovy: „Nic víc jsem neutratil — a tuhle mám ty ostatní peníze, které patřejí mému mistrovi.“

Při tom sáhl do kapsy a chtěl vyndat dvacetníky, kteréž byl u rychtáře do papíru zaobalil. Ale tu se lekl poznovu, jakoby ho byl někdo nožem píchnul — po dvacetnících nebylo ani památky. Jeho noční kamarád mu je vyfouknul. I začal křičet a naříkat, ale mužovi od finanční stráže to bylo velmi podezřelé, měl to za šejdy a lež, a v okamžení zmizela z něho všechna útrpnosť.

„Nu počkej, taškáři!“ pravil při tom, a dal mu ještě štilec, „však oni ti dají co proto a já se přimluvím, aby ti ani zbla neslevili. Já tě naučím lidem pohádky na nos věšeti.“

A když přišli do brány, odevzdal hocha policajtovi. Ten zaklel, až se mu od huby zakouřilo, a zatočil svou lískovkou, jakoby měl chuť kůži mu vyklepat.

„Žejbruj se, taškáři!“ osopil se na něho. „Zrovna přede mnou, a budeš-li chtít dělat bazamáty, tedy tě zmaluju, že tě ani vlastní matka nepozná, kteráž tě beztoho někde za plotem sebrala. Ta holota myslí zrovna, že je našinec jenom pro ni na světě!“

S těmi slovy ho strčil a vedl na policejní úřad. Ubohý chlapec šel a nevěděl ani kam; on vůbec nevěděl, co se to s ním děje a plakal zase, neboť připomenutí na jeho dobrou matku projelo mu srdce jako ostrý meč. On sice ještě prosil, spínal ruce, ale to nebylo nic na plat; policajt mu nevěřil, finančník ho nazýval fikaným lhářem, a lidé, kteří šli okolo, divili se, že je mladá krev již tak zkažena.

Konečně byl doveden do vazby a tam zavřen k čeledi, kteráž byla dílem skutečně při krádeži, dílem při jiných špatných kouskách postihnuta. Jmenovitě tam sedělo několik výrostků, kteří byli v mnohých hanebnostech již dozráli, a ti si vzali nováčka Pavla hned do prádla; vyptávali se nejdříve útrpně, potom s ním tropili žerty, nadávali úřadům a kleli na boháče, jakoby mohli tito dělat, co se jim líbí, a jako by chudý lid schválně všude utlačovali. Mimo to byly tam však i starší osoby zavřeny, na kterých již ani dobrého vlasu nezbývalo, a ty vedly vespolek tak hanebné a oplzlé řeči, že Pavlovi na začátku rozum trnul; ale při svém živém duchu vpravil se brzo i do těchto rozprávek, smál se pak jejich povídkám a poslouchal i jejich vyučování.

V prvních dnech byl jenom jednou mistrovi Loukotovi představen, dílem proto, že se sám k němu hlásil, dílem proto, že mistr ztrátu svého učeníka i peněz ohlásil, pak ale arci ničeho o něm věděti nechtěl, když takový zlodějský kousek vyvedl; i stál pevně na tom, aby byl chlapec potrestán. On sám nebyl by snad tak tvrdé srdce okázal, ale byl k tomu donucen — a to od své ženy. Ta dováděla zrovna jako lítá saň, když Pavel onoho večera nepřišel a mistr potom své hodinky na študije poslat musel.

„Krk mu zakroutím, tomu zatracenému panchartovi!“ klela ve své náhlosti. „Hnáty mu přetluču! Z domu mně musí — a to na minutu!“

„No, no, kdož ví, co se mu přihodilo!“ vymlouval ho ještě mistr prvního večera. „Snad si udělal na noze puchýře a musel zůstat u rychtáře. Však on zejtra přijde.“

Ale když Pavel druhého dne nepřicházel — když bylo již poledne a on se ještě neukazoval, tu začal arci také hlavou vrtět, začal bručet a ze samé starosti i zlosti rozběhl se k rychtáři.

Když tam ale zvěděl, že kluk s penězi odešel, tedy se rozpálil velikým hněvem, a když se mu konečně doneslo, že je učeník jeho zavřen, tu vypuknul arci hněv plamenem, ačkoli se v něm chvílemi také něco ozývalo, co nemohlo Pavlovo zblouzení pochopit.

Slovem: on se hocha neujal, aby se byl od něho pravdy dověděl, aby ho byl sám potrestal; ale na dorážení své domácí tyranky nechal ho v rukou spravedlnosti, kteráž ho podržela čtrnácte dní u vyšetřování a pak ho ještě na týden odsoudila. A tak se stalo, že Pavel jako zloděj do vězení nepřišel, ale jako nastávající z něho vyšel.

Zlé semeno ujalo se bujně v mladém chytlavém srdci, a zlé semeno neslo pak i zlé ovoce, jak tuto v krátkosti podotkneme.

*

Když vyšel z vězení, nedovolilo se mu, aby se déle v městě zdržoval, poněvadž o něm Loukota ani slyšet nechtěl; i poslali ho tedy domů šupem.

Ale jak měl nešťastný chlapec před otce vstoupit, kterýž byl nad míru přísný muž?

„Ten tě zabije,“ řekl Pavlovi již ve vězení člověk prohnaný a smál se při tom plným hrdlem. „A kdyby tě jen zmodřil, že bys odlezl a se vykřísal, co pak myslíš, krtku, že to doma vydržíš? Ani na ulici nebudeš smět vyjít, ani se lidem okázat. Prstem budou po tobě okazovat, plivat budou po tobě. Holečku, kdo jednou na těchhle prknech spal, pro toho není už jinde místečka.“

Tato slova zněla Pavlovi v uších, když ho vedl policajt z brány; i umínil si, dělej co dělej, že musí upláchnout, domů že nepůjde, zabit že se nenechá.

A když ho dovedli na štaci, kde ho měl již letitý člověk dále vést, myslil si už mladý žáček ze školy zlodějské:

„Počkej, tobě upláchnu!“

I stalo se také. Jakoby nic uhnul se najednou na silnici, když kolem živé duše vidět nebylo, a byl skokem v žitništi. Dráb skočil arci za ním a křičel, ale kdež byl už rychlonohý Pavel!

Jako zajíc sem tam po polích a — čeho se jeho průvodce nejmíň nadál — hned zase zpáteční cestou ku Praze. Tenkráte ho žízeň a hlad tak netrápily; chytře zůstal v poli až do soumraku ležeti a potom dorazil za tmy až do předměstí, a potloukal se tak dlouho, až nalezl zas krčmu, do kteréž ho byl onoho nešťastného večera ten poctivý kamarád zavedl. Tam nalezl své přátele a nouze ho donutila, že se s nimi smluvil, a chytráci vidouce mladíkovu čipernosť, vzali ho rádi za učeníka. Druhou noc na to byl už s nimi, když se jistému kupci ze dvora do krámu vloupali.

* * *

Totoť je psáno podle vlastního vyznání nešťastného Pavla, když ho již po druhé do Pražského kriminálu vezli; byl na deset let odsouzen, poněvadž ho prvnější tresty již napraviti nemohly.

Vypravovat jeho kousky při novém řemesle nebyl účel těchto řádků; my chtěli na něco jiného pozornosť upoutat a dej Bůh, by se nám to alespoň dílem bylo povedlo. Dejte pozor! Jak malé, nepatrné bývají někdy příčiny — a jak veliké, hrozné následky!