Zlatníkova milenka/8.

Zlatníkova milenka Josef Kajetán Tyl
7.	8.	9.

Údaje o textu
Titulek:	8.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 48–52. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Rychlým krokem navrátila se Helenka do lázní. Srdce jí ovšem nepokojně tlouklo, když na paní Zuzanu zpomínala, úmysl její byl ale upevněn, i vkročila s tím předsevzetím přes práh druhé matky své, aby se navždy s ní rozloučila.

„Kdes byla?“ tázala se jí tato, an ji byla v domě již pohřešila, „kdes byla, dcero má? Upadla jsem již ve strachy, že tě nehoda nějaká potkala, ježto se tak dlouho nevracíš.“

Zvuk řeči její byl líbezný a projel srdce Helenčino bolestně. Líto bylo jí ženy, která se až posud věru po mateřsku o ni starala, a kterouž nyní zarmoutiti měla.

„Paní Zuzano,“ jala se hlasem poněkud nejistým a třesavým k ní mluviti, „má šlechetná dobroditelko na zemi, na nížto opuštěna stojím, já se radila přede tváří boží o budoucí života svého blaženost, a tu mi veleno, že musím opustiti dům váš a odřeknouti se přízně vaší.“

„S kým jsi to mluvila, nešťastná?“ zvolala Zuzana plna hrozného leknutí. „Kdož uvedl mysl a srdce tvé na toto rozcestí? O čem to mluvíš? proč bys měla opustiti dům můj?“

„Neptej se mne na věci, ženo politování hodná!“ odvece dívka horlivě, a panenským studem se jí tvář zardí, „nemluv se mnou o věcech, při kterých pannina mysl meškati nesmí. Nevím, proč se přízeň tvoje právě ke mně sklonila, aniž pochopuji, s jakým účelem jsi mě do domu svého přijala, povídám ti ale, že jsi na omylu uvázla. Prominuta budiž bolest, kterou jsi mně způsobila, pro tvé pečlivé chování, jakým jsi žalostného sirotka objala, déle však mě u sebe nezdržuj, abych i toho, čeho jsem posud u tebe užila, hořce litovati nemusela.“

„Nic, nic!“ vykřikla žena u velikém zděšení, dívku křečovitě za ruku chopíc, an do ložnice své odejíti chtěla. „Ty nesmíš odejíti, Helenko má! Vidím, že ti ochotní lidé o matce tvé již namluvili, čeho ona posud nejen před očima tvýma tuhou záclonou ukrýti, nýbrž i v životě skutečném ve hrob zapomenutí složiti se snažila, proto však přece nesmíš matku svou opustit. Já tě z rukou ženy umírající s velkým slibem přijala, i odvolávám se nyní na vlastní tvé uznání — na svědomí tvé, zdali jsem poctivě slibu svému dostála, čili nic. Svěřena jsi rukoum mým, a nesmím tě propustit, až se naplní přislíbení mé.“

„Já nemohu zůstati pod střechou vaší!“ zkřikla dívka, strašlivě se paní Zuzaně z rukou vymknouc, jakoby zkázu svou jižjiž před očima viděla. „Nechte mě odejíti, nepřipomínajíc mi nebožku matku, kterou jste buď oklamala vy — anebo která oklamala dítě své!“

„Nuže, tedy jdi!“ zvolala žena rukama lomíc a tváře si ukrývajíc, po nichžto jí nyní potokem slze prouditi začaly, „opustiž dům, kdežto tě upřímná láska uvítala i navždy chovati doufala. Nedbej na slova má, ale učiň aspoň ještě podle slov zemřelé matky své a nahlédni v pergamen, kterýž položila do rukou tvých!“

Kvapně veběhla po těchto slovech Helenka do ložnice, kdežto tajemný ten spis dosud chovala.

S tlukoucím srdcem stála tu zatím paní Zuzana — bouře byla v prsou jejích, jaková ještě nikdy vnitřností její nezmítala. Bázeň a naděje střídaly se na lících jejích, jednak bledostí jednak plamenem je pokrývajíce. Stála uprostřed komnaty, jakoby na soud nad životem a blažeností svou čekala. Ucho její bylo bystře upnuto k dívčí ložnici, veškerá bytost její skláněla se k Helence.

V tom k ní náhlé zkřiknutí z ložnice donikne. Vyděšena letí žena za dívkou a najde ji ve mdlobách na zemi. Pergamen ležel otevřen vedle ní.

„Helenko! dítě moje!“ zkřikla žena z hlubin duše své, „pamatuj se a nelekej matku svou! Helenko — procitni, naděje dnů mých! Matka tvoje — upřímná, starostlivá matka tebe volá! Potěš ji laskavým pohledem!“

Pozvolna nabývala dívka opět smyslů svých, i bylo jí vskutku, jakoby se na jiném světě byla octnula anebo z těžkých, strašlivých snů protrhla. Nedůvěřivě hleděla vůkol sebe — až poznala, že v rukou lazebnice spočívá a pergamen jí u nohou leží. Tu se jí prudce z náručí vytrhla a s hlasitým pláčem tvářemi na lože padnouc, před pohledem tím se ukrýti chtěla.

„Helenko, živote můj!“ bědovala nyní ubohá lazebnice, „neodvracuj milých mi tváří ode mne! Hle, já klečím před tebou,“ mluvila dále, dívčinu ruku chopíc a vřele ji líbajíc, „jako hříšnice klečí matka před dcerou, a žaluje na sebe, a prosí o milost! Já byla nešťastnější nežli ty — já byla ode všech opuštěný sirotek, a nikdo vedle mne nestál s hlasem varovným a radou prospěšnou, když na mne doléhalo pokušení světa. Nešťastná byla matka tvá, ale tebe nemělo neštěstí podobné potkati. Srdcem krvácejícím, jakobych základ všeho štěstí a pramen všech zlatých snů v utěšenější budoucnost z ruky dávala, svěřila jsem tě nemluvně vdově za Týnem, kteráž se pohnula útrpností nad kleslou, ale bez vůle provinilou osobou. V bázni boží byla jsi vychována, drahá Helenko, a duše moje pásla se podálí s rozkoší na rozkvétajícím poupěti, ačkoliv ji také hoře skličovalo, že se jím honositi nemohla před světem, nechtěla-li je zkaziti v nejprvnějším vzniku. Ó kdybys ji byla znala za oněch dnů, jež tobě ve svatém pokoji a nábožném tichu u ženy cizí ubíhaly, tobě by se bylo slitovalo matky tvé, a radostně plačíc, byla bys opustila veškeren svět, abys útěchy poskytla roditelce své. Sevřena byla duše má krutou žalostí, an se tvář usmívati musela před lidmi; zoufanlivost hnízdila se v útrobách mých, an jsem vesele si počínati musela před světem. Ale všecko jsem přece přemohla. Tys byla silou mou. Pomyšlením na tebe okřívala duše má, a srdce upevňovalo se v předsevzetí svém. Pro tebe jsem pracovala, pro tebe schraňovala, pro tebe o poctění jména svého se pokoušela, a pro tebe naděje své v budoucí odplatu a trest se nespouštěla. Poslyš mě, dítě mé — ježto jsem ve slzách jednou od srdce svého odtrhla, a ježto se nyní samo ve slzách od srdce mého uchyluješ: nikoho na světě nemám krom tebe, i přičiním se, abych lásku tvou získala. Kdybys ty se ode mne uchýlila s láskou svou, zůstala bych jako žíznivá na daleké poušti, a život můj by uvadl žalostí. Já tě budu milovati jako nikdo jiný na světě, a veškerá péče má bude se v blahu tvém sjednocovati. — Ó pohlédni na mne, Helenko!“

V pláči trvala ještě dívka nešťastná. Milé ty sny, jimižto se milující duše její zanášela, když ji byla matka Vojtěchova opět k srdci přivinula a o jiné útočiště postarati se přislíbila, ty všechny zlaté sny jako ranní mlha před ní se rozptylovaly. Viděla se být dcerou ženy, na jejížto pověsti navzdor nového královského majestátu lidská potupa lpěla; viděla se býti dcerou otce, na jehožto jméno se tázati v bázni byla, i viděla se náhle opuštěnou ode všech, kdož ji dosaváde milovali, a hořká žalost rozdírala jí ňadra panenská. Slyšela ale také pravou matku svou před sebou úpěti, slyšela i cítila bolest ženy kajicné, a náramná lítosť, zapomínající na vlastní žal, otřásla útrobu její.

„Ustaň, ustaň, matko má!“ zvolala se vší prudkostí milujícího dítěte, ženě lkající okolo krku padnouc. „Ode dneška nemám žádného na světě, jemuž bych otevříti směla srdce k lásce upřímné, obě jsme nešťastny, a budeme se milovati vespolek.“

„To budeme, dcero má!“ plesala paní Zuzana, dívku k srdci vinouc, „já se budu od tebe učiti ctnosti, abychom vespolek jednou před boží tváří obstály. Proto však nemysli, že bude život tvůj truchlivý. Já mám bohatství, já tvé dny oblažím. Vyjev mi přání svá, a po vůli bude ti ruka matčina.“

„Nemluv mi o věcech marného světa, matko má!“ prosila dívka, „které se bohatstvím zjednati dávají. Zvyklá jsouc chudobě, po jiném netoužím a přestanu na lásce.“

„Ta ti bude, dcero má!“ řekla žena horlivě, „ode všech, kdož tebe poznají. Král tebe uctí a nejvzácnější po něm.“

„Nic, nic!“ úpěla dívka, „nic o králi a o vzácných osobách! Já chci v pokoře státi před Bohem a v čistotě před jeho věčným soudem se zjeviti. Učiniž ty také tak, matko má, a obratiž mysli své od světského lesku. Doufání jara mého složeno bylo v srdci jediného — a ten opustí dceru lazebnice!“