Zlatník

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Zlatník
Podtitulek: Z Fišpanky
Autor: Ladislav Stroupežnický
Zdroj: STROUPEŽNICKÝ, Ladislav. Z Prahy a venkova. Praha: Československý spisovatel, 1949. s. 32–37.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

V teplých paprscích dubnového slunka se „slunily“ na nádvoří pražské městské věznice „Fišpanky“ dvě osoby: Václav Vrba a Kateřina Vokounová.

Stejně šlechetné zaměstnání je zavedlo na toto výsluní — nechuť k práci a hříšná příchylnost k drobnějšímu majetku bližního. Slovem tuláctví a krádeže, ale jen drobné krádeže, prováděné pouze rukou umělou, bez nástrojů a pomůcek, jakož jsou „šperháky“, pilníky, páky atd., tedy prosté ruční dílo, „manufaktura“.

Oba jsou příslušníky pražské obce.

Vrba jest pětačtyřicetiletý, zavalitý…‚ hrubé, světlé vlasy má přesně podle „domácího řádu“ krátce přistřiženy…‚ obličej jeho jest do hněda osmahlý, ale dosti plný… baňatý jeho nos se skví nádhernou barvou, jakouž se honosí v přírodě květy fialy. V stínu nosu mu vyrůstají štětinaté vousy; kdyby tyto vousy ostříhané předloženy byly „bez udání pramene“ nějakému přísežnému znalci, na příklad kartáčníkovi nebo štětkaři, věru by si marně lámal hlavu, narostly-li na člověčím rtu nebo na hřbetě jistého zvířátka… Vrbův kabát nelze jinak nazvati než „meetingem záplat“. Jest to opravdu „valné shromáždění záplat pod širým nebem“. Slezlo se jich ze všech konců světa a ze všech ohnisek soukenického průmyslu na původní látku tolik, že pod nimi úplně zmizela, — — přehlasovaly ji. Tvrditi, jaké barvy byly původně jeho kalhoty, byla by bezpříkladná smělost, — naznačiti, jakou barvu mají nyní, jest nemožnost. Tu se šklebí na člověka záplata žlutá, zde zasmušile pohlíží záplata popelavá a hned vedle se kmitá barva růžovohnědě špinavá. Jest to kůže, jíž příroda potáhla veškerou pozemskou bytost Václava Vrby, kůže, která prokmitává trhlinami kalhot. Záplatami posetý člověk ten vypadá zdálky jako kapr šupináč.

Vedle sedí Kateřina Vokounová, t. č. vdova po tulákovi, s nímž nikdy nebyla oddána církevně aniž civilně…, osoba hřmotná, svalnatá, vysoká, ramenatá, as osmatřicetiletá…‚ patrně žena, která v případě potřeby neskrblí nějakou ráznou ranou. Je černovlasá, okatá, pod nosem se jí šeří — vzácnost u dám — černé chmýří, které by jí záviděl mnohý nedočkavý jinoch. Má modrou kazajku, kanafasovou sukni, šeré punčochy a střevíce.

Oba jsou ve „Fišpance“ „uschováni“ na tak dlouho, než prokážou, že mají nějaké poctivé zaměstnání, — pak je může správce věznice propustiti.

Vrba dokuřuje odhazek cigára, který nalezl na nádvoří…‚ pochutnává si na něm…‚ občas pohlédne kosmo na Kateřinu Vokounovou, — ta pak pohlíží zase úkradem na svého souseda.

Slunko září na obloze jemným úsměvem jara a pozlacuje svým paprskem vzácné ty dva exempláře tuláků, v jejichž duších se probouzí něžný cit…, nejušlechtilejší výkvět pocitů lidských, — láska… Náhle se setkaly jejich pohledy.

„Je ten život přece jen sak… psina!“ ušklíb’ se Vrba a odplivl si.

„Ba je,“ odvětila Vokounová.

„Už aby mě odtud pustili.“

„Také bych už byla ráda venku.“

„Co potom začnete?“

„Já?“ odvětila Vokounová, „půjdu ven; mezi těmi ‚tuříny‘ (tím mínila sedláky) se člověk ještě nejspíš uživí, zvláště v létě.“

„Poslouchejte, Vokounová, což abychom šli — — do světa spolu?“

Žena se podívala pronikavě na svého souseda…, porozuměla jeho slovům, která v tulácké řeči znamenají: „opravdové nabídnutí k sňatku“. Ovšem, že jen k tuláckému sňatku. Uznala však za prospěšné upejpati se trochu, — ovsemže trochu nemotorně.

Řekla: „Jděte,“ — pak ho šťouchla loktem, až mu doutník vypadl z úst, a dodala: „Vy to se mnou nemyslíte upřímně.“

„Ať jsem zatracený!“ zaklel se Vrba a udeřil se pěstí do prsou, že to zadunělo jako v prázdném sudě.

„Nu, víte tedy co, — půjdeme spolu do světa,“ přisvědčila Vokounová.

Zasnoubení a sňatek, — vše tím bylo odbyto.

„To je moudrá řeč,“ liboval si tulák a po chvilce rozmýšlení doložil: „Řeknu správci, aby mne pustil, že mám práci.“

„Já také. — A víte co? Půjdeme fechtem po vsích po těch ‚vornátech‘ a ‚tuřínech‘ a budeme se vydávat za pohořelé…“

„Vy máte čertovské nápady.“

„A víte,“ prozrazoval láskou okouzlený Vrba tajnosti svého umění, „já tak v místečkách o jarmarce neb o pouti…“ A učinil pravicí mrštný šroubovitý pohyb, jemuž odborně vzdělaná sousedka ihned porozuměla. Pokynula hlavou a oslovila jej:

„Máte už ten kabát moc roztrhaný, — svlečte ho, já vám ho drobet zašiju.“

Tulák se usmál, — s radostí pozoroval, že se jeho družka jala již vykonávati povinnosti řádné manželky. Ale rozmýšlel se svléci kabát, vždyť v něm skrývá velké a důležité tajemství. Vrba si totiž různými službičkami ve „Fišpance“ vydělal občas nějaký ten šestáček a ty sklízel tak dlouho, až jich bylo deset, — pak je vyměnil za stříbrný zlatník, jejž pečlivě ukryl pod podšívkou svého kabátu. S tím zlatníkem měl velký záměr.

„Až se dostanu ven,“ těšil se v duchu, „pořídím si znamenitou večeři, totiž kus uzeného masa, pak dvě sklenice piva a potom — — nyní přijde nejskvělejší číslo programu — — potom propiju zbytek v nějaké výtečné samožitné.“

Na tyto hody a zvlášť na poslední číslo programu se těšil víc než dítě na vánoční stromek. Ta slast usnouti na otepi slámy, opojen nebeským nápojem, vyrobeným ze — zemáků! Ó!… ó!…

Ale v duši šťastného majitele zlatníku vznikla nedůvěra; pomyslil si:

„Což kdyby mi jej tak…“

„Nu, co se rozmýšlíš?“ tázala se Vokounová, uživši po prvé důvěrného slůvka „ty“.

Vrba se odhodlal, — svlekl kabát. Vokounová vyňala z kapsy klubko režných nití, v němž byla zabodnuta jehla, rozložila si kabát na klíně a jala se zacelovati rány osudu na Vrbově kabátě.

Dokuřuje odhazek doutníku, Vrba pokukoval úkradem po své družce, obávaje se, že píchne jehlou do zlatníku, ukrytého pod podšívkou. Zároveň si povídali, jak budou společně živi.

Náhle se objevil na pavlači, kudy se vchází d0 kanceláře, mladý, obtloustlý, zavalitý muž a volal dolů:

„Vrbo, přineste do kanceláře truhlík uhlí!“

Vrba se zarazil, — nevěděl, má-li vzíti kabát na sebe nebo jej zanechati v rukou své nové „manželky“.

„Píchne-li za mé nepřítomnosti do zlatníku, — — třeba jí bude zlatník milejší než já a vezme mi ho…“ Tak rozumoval, ale konečně se rozhodl, že jí svou záplatovanou „wertheimku“ přece svěří. Odešel.

Vokounová, netušíc, jaký poklad chová v svém náručí, důkladně přišívala různé záplaty, které, jako by se štítily jedna druhé, rozlézaly se daleko od sebe. Několikrát obrátila kabát a vykonala — což se jí přihodilo málokdy v životě — poctivý kus práce, — zřejmý to následek ušlechťující moci lásky. Ale ocelí svou o zlatník nezavadila…

Vrba se vrátil…‚ chvěl se nedočkavostí… a když mu statná Kateřina odevzdala spravený kabát, ihned chvatně hledal svůj disposiční fond. Zlatník byl pryč!… Zmizel ze svého úkrytu… Divý vztek vzplanul ve vášnivém tom člověku, krev se mu valila do tváří, fialový nos mu zčernal, vousy se mu naježily jako ovesné strniště, zakroutil očima příšerně jako výr, zuby jeho zaskřípěly o sebe jako staré dveře v rezovitých veřejích a divoce ze sebe vyrazil slova:

„Ty zlodějko, tys mi ukradla zlatník!“

Vědoma své nevinnosti — což se jí ostatně v životě přihodilo velmi zřídka — Kateřina Vokounová vyvalila velké své černé oči z důlků a s podivením pohlížela na zrůzněnou tvář Vrbovu. Zdálo se jí, že se zbláznil.

„Tuhle jsem měl uschován zlatník!“ soptěl tulák, ukazuje na místo, kde měl ukryt svůj poklad, „a je pryč! Tys mi ho ukradla! Já tě zabiju!“

A rozehnal se po užaslé nevinnosti.

Nekolik strážníků, kteří se procházeli po nádvoří věznice, přiskočili a zadrželi rozkaceného Vrbu, čímž překazili novomanželům — horoucí líbánky!

„I ty oškubaný rošťáku!“ hájila nařčená Vokounová svoji nevinnost a rozpřáhla svalnaté paže, jako by chtěla Vrbu rozedrati na kusy.

Křikem tím pobouřen přikvapil z kanceláře na nádvoří správce věznice.

Když mu jeden ze strážníků vysvětlil příčinu této malé domácí valky, tázal se klidně, jsa na takové bouře dávno zvyklý:

„Kde jste měl uschován ten zlatník?“

„Zde.“

A Vrba ukázal na pravé straně kabátu na hnědou záplatu, která byla patrně smutným pozůstatkem nějakých starých vojenských kalhot.

Správce se podíval na tu strakatinu záplat a řekl:

„Snad zapadl někam dál za podšívku, — prohledejte kabát.“ —

Strážníci prohledávali tak zvaný kabát, — náhle vykřikl jeden z nich:

„Tu je!“

A držel levý šos tulákova kabátu, kdež nahmatal zlatník. Ihned rozpáral nožíkem modrou záplatu, zlatník vypadl a vesele zacinkal o dlažbu.

„Tak vidíš, raubíři!“ zajásala Vokounová, jejíž oko se lesklo radostí, jako ten stříbrňák v paprscích slunka, — leč ihned zrudla její tvář spravedlivým hněvem a divým vztekem…‚ přiskočila jako vzteklice k Vrbovi, napřáhla pravici a mrštila jí jako mohutnou ocelovou pružinou…, přímo velkolepé mlasknutí se rozlehlo v nádvoří věznice a na Vrbovu levou tvář dopadla pravice Vokounové tak rázně, že mu zabrněl mozek v hlavě, jako by mu byla spadla na lebku dvoucentová kovadlina. Zároveň se mu v očích mihl pichlavý zelený blesk, pak se mu zdálo, že je vůkol černá, neprůzračná tma…‚ a v uších mu hučelo, jako by stál pod velkým vodopádem.

Vrba byl v tomto okamžiku v nádvoří „Fišpanky“ jediný člověk, který se nesmál, — a všichni ostatní se smáli. — Ale jak zabloudil ten zlatník do šosu?

Když Vokounová při šití obracela kabát, vyšinul se kulatý ten čtverák z původní své skrýše a šoural se tajnými chodbami mezi záplatami jako krtek dál a dále, až se dostal bludištěm tajných průchodů do šosu.

A ježto byla na Vrbově „kabátě“ zastoupena nějakou ukázkou všechna čelnější města evropská, kdež se vyrábějí sukna nebo plátna, vykonal zlatník tuto cestu: původním jeho sídlem byla Jilemnice, — byltě ukryt za záplatou z jilemnického plátna, — pak doputoval zvolna do Brna, kteréž tu bylo zastoupeno zbytkem kanonýrova červeného výložku, — odtud se kutálel volně do Humpolce, zastoupeného modrým pozůstatkem své starodávné manufaktury, — pak skok a byl v Liberci, jehož soukenickou slávu na syčákově kabátě hlásal zbytek černého sukna, relikvie ze šosatého kabátu vesnického kaplana, —nejbližší jeho stanicí byl anglický Manchester, kterýž vyslal na tento „mezinárodní a světový sjezd záplat“ jako deputaci dva zbytky sukna, — jeden zelený a jeden hnědý, — až se konečně minuv Bristol usadil trvale v Brně, — totiž za modrou záplatou, která byla skénovským pozůstatkem kalhot rakouského kaprála od Mamula.

Přišitím jedné záplaty mu zašila Vokounová zpáteční cestu z Brna a tak tam uvázl jako zakletý princ ve zřícenině starého zámku. —

Když se Vrbovi obzor zase vyjasnil, pohlédl divoce po Vokounové a napřáhl ruku…, leč ruka jeho ihned zase klesla ve svislou posici míru. Ohlédl se po svém okolí a řekl skoro plačtivě:

„Poslouchej, tys mne udeřila, div že mně mozek z hlavy nevyplísk’, — — ale, když to vezmem kolem do kola…“ Nedomluvil. Třel si opuchlou tvář, aby rozehnal palčivou bolest. Pak zvolna dodal:

„Když to vezmem kolem dokola…‚ měla jsi pravdu.“

„Tak vidíš, osle, kdybys nebyl tak hrr, mohl jsi být bez té křenové placky,“ ušklíbla se rázná Kateřina a posadila se klidně na výsluní.

„Ať se mi chováte řádně,“ přikazoval správce a odešel pokynuv strážníkům, aby na ně dali pozor.

Vrba třením pilně rozháněl soustředěnou bolest, pak se znova posadil na výsluní vedle rázné Kateřiny…, slunko oba mile zahřívalo a vbrzku vrátil se také klid do jejich duší… Smířili se.

Druhého dne požádali správce věznice za propuštění, ubezpečujíce, že se budou živiti poctivou prací nádenickou, — kopáním základů k stavbě.

„Vy mi podle toho vypadáte,“ zamručel zkušený správce, ale propustil je přece, aby ulehčil obecním důchodům.

„Novomanželé“, ocitnuvše se na svobodě, řádně a svědomitě nejprve propili osudný zlatník do posledního krejcaru, načež základů kopat — nešli. Vydali se na „uměleckou pouť“ po království Českém. Avšak asi sotva na dlouho — jednoho dne se zase dostanou postrkem do „Fišpanky“: Vrba tam byl již — pětatřicetkrát a Vokounová — dvaačtyřicetkrát. —