Zlaté jiskry/Josef Zařičanský

Zlaté jiskry Josef Zaříčanský, Stanislav Řehák
Píseň české mládeže	Josef Zařičanský (životopis básníkův)

Údaje o textu
Titulek:	Josef Zařičanský
Autor:	Stanislav Řehák
Zdroj:	ZAŘÍČANSKÝ, Josef. Zlaté jiskry. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1888. s. 36–43. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Mimo Vinařického u nás dosud nikdo nenapsal tak pěkných, dětskému duchu přiměřených básní jako Josef Zařičanský. Pokoušeli se sice mnozí v tom oboru, ale buď s nezdarem, anebo dařilo-li se jim, jako na příklad Raisovi, nevytrvali, ale brzy pole to opustivše, jali se psáti pro dospělejší. Je to ovšem nevděčná práce, psáti pro útlou mládež, ale také práce velice záslužná a nesnadná. Proto také byl u nás tento obor literatury dětské stále zanedbáván. Zařičanským vzešla nám hvězda první velikosti, hvězda jasnější všech ostatních, která bohdá nikdy nepohledne, ale i příštím věkům jasně zářiti bude. Pravé jméno Josefa Zařičanského jest Josef Vocásek. Spisovatelské jméno „Zaričanský“ zvolil sobě proto, že narodil se v Zařičanech, ve vísce ležící při řece Doubravě v žírné rovině čáslavské. Narodil se 13. dne měsíce května roku 1844. Otec jeho Jan byl majetníkem živnosti hospodářské, rolníkem nad míru přičinlivým, občanem pro svou lidumilnosť, poctivosť a neúhonnosť milovaným a všeobecně váženým. Povídá se, že nepadne jablko daleko od stromu a myslí se tím, že jaký jest otec nebo matka, takové že jsou též děti. Ze životopisu tohoto poznáte, milí čtenáři, že povědění to zakládá se na pravdě a že v plné míře platí o rodině Vocáskově.

Juž doma byl Zařičanský nabádán ku všem ctnostem občanským a pečlivě byv vychován, prospíval tím více později ve školách jak ve mravech tak i ve vědě.

Prvého vychování a literního umění mimo dům dostalo se Zařičanskému ve blízké škole Zbislavské, neboť v Zařičanech školy nebylo a dosud není. Tehdy působili ve Zbislavi učitelé František Kubásek, otec, a Josef Kubásek, syn, oba výteční paedagogové široko daleko po kraji známí. O starém učiteli F. Kubáskovi říkalo se, že jest „otcem“ žákův a týž název sdědil po něm i jeho syn, sešedivělý řídící učitel Josef Kubásek dosavad na odpočinku ve Zbislavi žijící a z ovoce svého dlouholetého působení zdárného se těšící. Vděční jeho žáci oslovují jej dosud nejinak leč miloučkým jménem „tatíčku náš“!

Učitel František Kubásek měl mimo syna Josefa, tedy dosud žijícího tchána páně Vocáskova, ještě prvorozeného syna Ignáce, kterýž věnovav se stavu duchovnímu, býval druhdy kaplanem a pak farářem rovněž ve Zbislavi. Lid si tehdy říkával: „Jak šťastným jest otcem tenhle starý Kubásek! Chodí do kostela, by poslouchal, jak starší syn pěkně káže a u oltáře zpívá a mladší při tom hraje na varhany. Má to časy, má to zastání!“ Ovšem starý Kubásek hrával a zpíval v kostele se svými syny také. A jakž by ne! Bylť hudebníkem výborným a od kosti a takový nevydrží jenom se dívati nebo poslouchati. Ovšem že i synové sdědili po něm hudební schopnosti a výtečnými hudebníky se stali. A tito dva vzorní učitelé František a Josef Kubáskové byli prvými učiteli Josefa Zařičanského. I jaký div, že malý Pepík Vocáskův za dozoru a péče jejich záhy a značně prospíval ve všem, na duchu i na těle. Tehdejší učitel náboženství, známý počtář a přírodozpytec, farář Vácslav Branžovský, zamiloval si chlapce pro jeho schopnosti, píli a vzorné chování tak, že jej poučoval i o jiných věcech, o nichžto ve škole zmínka se nestala, zvláště však upozorňoval jej na tajemné krásy přírodní, kteréž sám s velikou zálibou, ba náruživě zpytoval. Tím hloubavý duch Vocáskův značné našel podpory a vyvinul se jak ho nyní poznáváme: v samostatně myslícího bádavého učence, výtečného mathematika a zejména přírodozpytce (fysika).

Již jako chlapec vynikal Zařičanský v samostatných, nestranných, jemu vlastních úsudcích, a zvláště krasocit jeho tak byl vyvinut, že se mu každý již tehdy podivoval. Podáme zajímavý doklad toho. Kdysi přinesl farář Branžovský do školy obrazy sněhových hvězdiček a připevniv je na tabuli a očíslovav je pravil, aby každý žák napsal na zvláštní lístek kolikátá hvězdička líbí se mu nejlépe. Patrně chtěl se pan farář dověděti, jak vyvinut jest krasocit žákův. Ale těžko při stejné kráse rozhodovati, a proto nesnadný, velice nesnadný byl to úkol pro žáky tak mladistvé. Všechny hvězdičky bez rozdílu vynikaly úžasnou pravidelností a podivuhodnou rozmanitostí; všechny složeny byly ze samých tenounkých jehliček, jež v různých úhlech vzájemně se stýkaly; všechny zkrátka byly tvaru nad míru sličného, hvězdovitého, jež by pomátly člověka nejenom mladého, ale i starého. Jakž měly děti rozhodnouti při takových okolnostech! I nedivno, že byly také úsudky velice rozdílné. Jedněm líbily se prvé, jednodušší, jiným zase ty složitější, většina však dala přednost hvězdičce desáté, nejsložitější. Na jednom lístku bylo však napsáno: „jedna krásnější než druhá“. A s tímto posudkem souhlasil také pan farář. I nemálo zajásal, když spatřil na lístku jméno „Josef Vocásek“. „Ah, to ten čipera Vocásků ze Zařičan!“ zvolal usmívaje se; a od té doby měl Vocáska ještě radší.

V prázdných chvílích zabýval se malý Josef, zvláště v dlouhých, zimních večerech nejraději čtením a zpěvem. Když naučil se dokonale čísti, musil předčítati matce z písma svatého, a tak se stalo, že Vocásek nemaje věku svého ani deset let, přečetl celé písmo svaté, starý i nový zákon. V neděli a ve svátek bylo mu pak s otcem zpívati nábožné, kostelní písně. Tak rostl Josef Vocásků prospívaje vždy víc a více v moudrosti a nábožnosti.

V jedenáctém roce věku svého odešel do hlavní školy čáslavské, jelikož si matka jeho přála, by dostalo se mu vzdělání vyššího. V Čáslavi vynikal nade všechny své spolužáky. Byltě vezdy premiantem. Matka, majíc veliké ze svého syna potěšení, darovala mu housle. Darem tím větší radosť Josefovi ani způsobiť nemohla. S horlivostí neobyčejnou jal se na housle hráti; i neuplynul ani rok a mohl juž na kruchtě při mši svaté hráti, což činíval milerád. Těmto prvým počátkům hudby naučil jej učitel J. Gabriel.

Roku 1857. dali rodiče Josefa na radu tehdejšího kaplana ve Zbislavi P. J. Podhajského na další studie, totiž do gymnasia ve Hradci Králové. K tomu rozhodnutí přispělo také to, že Josef, maminčin miláček, přicházívaje z chrámu Páně vezdy odříkával matce skoro dopodrobna kázání. A ačkoli byla matka protestantkou, přece velice si přála a také o to usilovala, by z Josefa jejího stal se kněz, ovšem katolický. Domnívalať se, že ku stavu duchovnímu dobře se hodí a nedbala rozdílu náboženského, zde pravda nepatrného, jsouc ženou dobromyslnou, tichou a zejména u víře velice snášelivou.

Ale mladému studentovi zalíbil se záhy stav učitelský a brzy také umínil si pro něj se připravovati. Při vytrvalé vůli kráčel také statečně k vytknutému sobě cíli. Mladá a snivá duše jeho seděla juž za kathedrou a se zápalem vlasteneckým vykládala svým posluchačům dějiny české, literaturu, mathematiku, fysiku a jiné a jiné předměty, nevědouc, že k dosažení cíle toho jest ještě daleko, daleko. Štěstí, že na této kluzké dráze našel na gymnasii kralohradeckém celou řadu bezpečných průvodců, jichž duchaplné výklady a přednášky usnadňovaly mu učení, povzbuzujíce jej. Byli to výteční professoři a spisovatelé čeští: Stefan, Tille, Vínohorský, katecheta Hakl, Fischer, Jandečka, Končinský, Niedrle a jiní, kteří tehdy v Hradci Králové mládež studující vzdělávali, k zřídlům moudrosti ji vodíce a poklady všelikých ctností a všelikého vědění ji otevírajíce. Z těch všech ctností zazářila mladým učňům ctnosť, již zoveme „láskou k vlasti“, nejskvěleji. Bylať to tehdy hvězda spasná, jim vůdčí na pouti života. Co by bylo veškeré vědění a umění bez té hvězdy? Co bylo by bez sílícího a tak neodolatelně k sobě vábícího kouzla, bez lásky to k národu, jehož blahu a oslavě zasvěcuje každý zdárný syn z přesvědčení, mile a rád všeliké činy, statky a práce ducha svého? Co je po květině, na niž slunko nesvítí?

Zařičanský vybyv gymnasia v Hradci nad Labem, vstoupil roku 1865. na vysoké učení pražské a to na fakultu filosofickou, obrav si za odborné studium své fysiku a mathematiku. Původně chtěl studovati filologii, avšak zvláštní nehoda zvrátila jej v tom úmyslu. Nepodařilo se mu totiž při zkoušce maturitní v latině obstáti s prospěchem nejlepším pro jediné osudné a jinak dosti známé slovíčko, na něž nemohl si vzpomenouti. V Praze pobyl Zařičanský tři léta, čtvrtý rok svých studií universitních odbyl ve Vídni, načež stal se zatímním učitelem na české realce v Praze. Z Prahy dostal se do Rakovníka a odtud do Hradce Králové, kdež dosavad (od roku 1871.) jakožto skutečný professor při realných školách blahodárně působí.

Juž jako student a pak zvláště v prvé době svého působení učitelského Zařičanský nesmírně rád cestoval a jsa odvážným a podnikavým mnohé dobrodružné a nebezpečné cesty podnikal. Zejména pudilo jej to do zemí slovanskými bratry osazených, aby z vlastního názoru poznal život, způsoby, obyčeje, zvyky atd. národů slovanských. Prvou delší cestu konal stále pešky na Moravu a Slovensko. Bylo to v roku 1866., v době, kdy zuřila válka rakousko-pruská. Nelze mi dopodrobna líčiti tuto velice zajímavou cestu, kterou vylíčím při jiné příležitosti, podotýkám toliko, že Zařičanský odcházeje na radu svých rodičů před Prušáky, nezastal bratra, k němuž povolán byl, doma a musil za ním s velikými obtížemi, ba i s nasazením vlastního života vydati se na Slovensko. Na cestě své byl nejednou zatknut, vyslýchán jako vyzvědač v nesnesitelném parnu a prachu husarskou hlídkou veden, ba i blízek smrti. Z nebezpečí tak velikého vysvobodila jej jen náhodou listina, kterouž vykázal se generálovi Edelsheimovi, jenž jméno i osobu podepsaného na listině rektora Náhlovského znal. Když se posléze sešel se svým bratrem, zůstal u něho a sjezdil s ním velikou čásť Slovenska, všímal si pilně mravů a zvyků chudých a opuštěných pobratimů, scestoval Karpaty, navštívil jeskyni v Demanově, dostal se do spižské stolice přes Sv. Mikuláš až k Štrbě, odkudž navštívil Štrbské pleso, mořské oko. Po dvouměsíční cestě vrátil se ze Slovenska, přes Trenčin a Moravu šťastně do svého domova, přetrpěv mnoho svízelů a útrap na cestách, ale za to obohativ se mnohými zkušenostmi, které učinily jej statečným, aby mohl snášeti všeliké trampoty života. Jiná delší a dobrodružná cesta jeho byla do Terstu a přes moře do Benátek hlavně za tou příčinou vykonaná, by poznal Chorvaty a Slovince.

Zařičanský usadiv se v Hradci Králové počal velice zdárně činnost svoji jako professor čili učitel, jako spisovatel děl vědeckých, belletristických a spisů pro mládež, a jako hudební skladatel. Ve všech těch oborech dodělal se značných úspěchů. Jako učitel vyniká Zařičanský láskou ku svěřeným chovancům, pílí a vytrvalostí. Užívaje výtečné methody a vykládaje populárně a velmi prakticky fysiku a mathematiku, dodělává se stále šťastných, překvapujících výsledků u chovanců svých. Vysvětluje a opakuje jednu věc tolikrát rozličným způsobem, až ji žáci pochopí a si ji nadobro osvojí, tak že žáci jeho předmětům naučiti se musejí, byť i nechtěli. Známku, kterou dá, každý si zaslouží. Mimo to ochotným jest studentstvu rádcem i pomocníkem při každé příležitosti, i uení tudíž planou frází v ústech lidu a studentů kolující: „Professor Vocásek jest otcem studentstva!“ Kdož by si tu nevzpomněl slov zpředu již pronesených, že nepadne jablko daleko od kmene, a učitelů Kubásků, z nichž Josefa stal se Zařičanský zetěm, pojav za manželku jeho duchaplnou dceru! Zařičanský zkrátka vzorem jest učitelů středních škol. Jak prakticky a pro život vyučuje, vysvítá nejlépe z jediného příkladu, jejž tu uvádím. Maje Zařičanský vykládati žákům o světlopisu, nespokojuje se pouhým výkladem, anebo snad jen jediným nebo dvěma praktickými pokusy, nýbrž učí se nejprve sám pilně fotografovati, a dospěv v dovedného fotografa, cvičí v mimořádných dobách ve fotografování své žáky, tak že lze jej spatřiti často s apparátem fotografickým, jejž mu žáci jeho nesou, v boží přírodě. Výsledky svých studií, svých zkoumání bedlivě si zaznamenává. Tím způsobem povstaly obšírná zkušebná fysika, měřictví a počtářství, jež bohužel chová ve svém stolku jakožto rukopisy, jelikož na takové věci ztěžka najde se nakladatel, a kdyby se i našel, Zařičanský sám ho nevyhledává, jsa až příliš skromným. O skromnosti jeho svědčí jiná událosť. Pisatel těchto řádků dověděl se zvláštní náhodou, že Zařičanský chová ve svém stolku přemnoho básniček, napsaných pro své děti. Seznámiv se s básníkem, požádal jej o rukopisy. Bylo mu ovšem ochotně vyhověno. Když pak básničky pročítal, shledal, že jsou to pravé perličky dětské poesie, i nabídl se rukopisy uveřejniti. Tak dostalo se jméno Zařičanského do veřejnosti. Od té doby redakce časopisů zvláště pro mládež velmi rády jeho příspěvky vítají a uveřejňují. V „Obrázkové knihovně pro mládež“ vyšly básničky ve třech juž svazcích souborně. Jsou to: „Jaré mládí“, illustrované Emilem Zillichem, „Z české chaloupky“, illustrované Felixem Jeneweinem a K. Thumou a konečně sbírka přítomná „Zlaté jiskry“, illustrované Felixem Jeneweinem. U Bohdana Böhma v Novém Městě nad Metují vyšla ještě jeho pěkná hra pro děti „Svatý Mikuláš“. Pro dospělé píše také pěkné povídky. Tak na příklad vyšla v časopise „Ratiboru“ povídka delší nazvaná „Skončen boj“. Dále napsal již asi tři texty ku zpěvohrám (libretta), z nichž jedno národní „Oldřich a Božena“ vyšlo již tiskem, ostatní skladatelé hudební v hudbu uvádějí. Nemalou cenu mají též jeho články paedagogické a odborné v časopisech. Že pak množství rukopisů dosud světlo světa neuzřely, přesvědčil se pisatel této črty.

Pěknou činnosť rozvinul Zařičanský ve skládání hudebním. Měl jsem příležitosť nahlédnouti do sbírky jeho rozkošných nápěvů ku svým písním a podivil jsem se té kráse. Věru krásnějších jsem dosavad nepoznal. Jsou to písně svědčící zejména naší mládeži, vlasteneckým duchem prodchnuty, jednoduché, ale plny lahody a libých a dojemných zvuků. Byla by to vskutku nejlepší sbírka písní pro školní mládež a Zařičanský velice zavděčil by se školám, učitelstvu a zejména mládeži, kdyby ji tiskem vydal. Každý nakladatel všemi deseti po ní sáhne. Písně jsou jednohlasé, dvouhlasé, trojhlasé, ba i čtyřhlasé. Mimo to je v ní mnoho sborů mužských i smíšených. Také v církevní skladbě znamenitě Zařičanský se osvědčil, vydav pěknou mši pro smíšený sbor. Vyšla ve „Vlastimilu“ vydávaném Romanem Nejedlým.

A konečně, kdož ví, co ještě Zařičanský ve svém stolku má! Že není prázdný, dovolujeme si tvrditi. Kéž by to jen brzy světlo denní uzřelo!

Zařičanský jest pracovníkem velice pilným, pročež očekáváme od něho ještě mnoho a mnoho krásných plodů básnických i hudebních. Jest též milým společníkem, upřímným, ba nadšeným vlastencem, výtečným otcem a vzorným paedagogem. Co máme o něm říci více? — Prosíce, by skromné a nedokonalé vzpomínky této neodmítnul, voláme k další činnosti jeho „mnoho zdaru!“

Redakce.