Zjevení na hradě pražském

Údaje o textu
Titulek:	Zjevení na hradě pražském
Podtitulek:	1619
Autor:	Václav Svatopluk Štulc (jako Václav Štulc)
Zdroj:	Obzor. Ročník 2. Číslo 1. 5. ledna 1879 . S. 5–7. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1879
Licence:	PD old 70

Na hradě králů Českých Němec sedí
a slávy České málo sobě hledí;
co zradou z lehkovážných ujal rukou,
co drží křivých přísah pod zárukou,
nic na srdci aneb málo jen mu leží,
an sám jsa bujných vášní na otěži,
chce proti svědomí a všemu řádu
dle choutek svých a bludů vésti vládu.

Chrám Boží — nad vše perly drahá perla,
kdež Vojtěchova uložena berla,
kde králův Českých Čechům kynou hroby,
a paměť pradědův Čech věrný zdobí,
kde světcův a dědicův České země
česť chová po vše věky vděčné plémě:
ach svatyně ta — vizte, čím se stala;
co cizota v ní zlá se uvázala!

Hle, jak ten cizák — Bedřich — větřil mladý
vzav korunu si Českou z rukou zrady,
co věky dávné věkům odkázali
teď na smetisko drzou rukou valí!
Kde Čech se modlíval i kál se z hříchů
teď cizák zpupný provodí svou pýchu
a vztekem šelmy v zlobě nepojaté
poráží oltáře i kříže svaté.

Vše, co kdys bylo svatým, drahým Čechu,
jest Němci tomu jedno ku posměchu,
vše jemu vadí — všecko se mu příčí,
a ruka jeho kácí to a ničí;
by Pán kde mluvíval svých kněží ústy
byl brloh bludů odraný a pustý;
a stánek Boží zmize pod toporem,
má bludařův býť rejdištěm a sborem!

Než darmo slepec proti Bohu čelí
a úklady své páše bludař smělý:
co ruka Páně chová pod ochranou
tmy pekel pod moc svoji nedostanou;
a byť to padlo — mřelo ve hnilobě:
Bůh kyna — obživí, co hnilo v hrobě!

Tož vizte! chrám, jejž Němec hyzdí za dne,
kdy noční dobou šíře ticho vládne,
jak viditelnou Boží pod ochranou
plá vnitř i zevně září nevídanou.
A hle! z té záře, jíž chrám celý plane,
zní zpěvy, které s lidmi nebešťané
na službě lásky věčné pějí Bohu,
kdy oběť svatá vane nad oblohu;
chrám jest, čím býval — slávy Boží stánem
a nebe koří se tu před svým Pánem.

Na stráži Němci a jich tovaryši
ta světla vidí a ty zpěvy slyší,
jež ze svatyně tiché vanou, planou
a duši děsí divem upoutanou.
Jdouť strach i hrůza na vše vůkol strany,
kam vyniká lesk nikdy nevídaný;
a k prahu, za nímž dějí se ty divy
si netroufá, leč vojín odvážlivý.
I z těch se sotva jeden, druhý blíží
a do svatyně štěrbinou pohlíží,
kde za tmy noční světlo divné plane
a zpěvu hlaholy zní neslýchané.

I slyšte — vizte, co tam vidí — slyší,
u dveří chrámu smělí tovaryši!

Tam, kdež byl oltář, vše se Pánu koří
a kola zlatá nad hlavami hoří.
Zpěv utich’ — biskup vstal i hlasně praví:
„Nuž pojďme!“ — a vše vztýčily se hlavy
jež před oltářem byly ukořené,
a nad každou z nich výš se záře klene.
Sbor počal zpívať — po svém obyčeji,
jak sluzi Páně litanije pějí.
Již průvodem se berou od oltáře
a nad jdoucími planou zlaté záře.

Jde v předu pod korunou mladý kníže
a zdvihá pravicí svou prapor kříže;
hned za ním ve průvodu po svatyni
se řadí s králi vyvolenci jiní;
za těmi řadou krokem vážným těží
hluk řeholníkův, opatův a kněží;
a dál jdou po dvou biskupové svatí;
dvé bratří rodných lze tu znamenati,
k nimž ku kmetu kmet — a muž zase k muži
jak syni k otcům vinou se a druží.
A naposledy jasná kráčí kněžna —
máť — mezi dcerami to vážná, něžná —
a ty vše spolu hlasy andělskými
se pojí s druhy všemi, bratry svými,
tak že zpěv, rozléhaje se tu chrámem
zní jako zvučí písně v nebi samém,
a z dojemného zpěvu často znova
vždy dojemnější slyšeti je slova:
„Rač Pane na vše naše zpomenouti
a lidu svému nedej zahynouti!“

Tak průvod širou svatyní se bera,
lesk všude do nočního nese šera,
tu tratí se a na novo se jeví
a jímaje sluch nebeskými zpěvy
ke kapli svatosvaté přímo těží,
v níž Čechův svatý dědic tělem leží…

Již došli! — Dveře hle se otevřely
a do kaple té zašel průvod celý,
i jak jen zašel třáskly dvéře pádné
a ve chrámu zas noční ticho vládne.

A hle! ty divy slyšeli a zřeli
nejednou v noci vojínové smělí
a což slyšeli, zřeli, pánům děli.
I viděl též to Němec, králem zvaný,
a vida divy v chrámu se dvořany
sám jat již hrůzou, poděšenou duší
pád nedaleký vlády svojí tuší!
a sám, co viděl, slyšeti co musil
dosť záhy na útěku z Prahy zkusil.

Chrám vášní zohavený v nové kráse
všem Čechům věrným objevil se zase,
a zač ti svatí lkali noční dobou:
Čech nezahynul vrahův svojich zlobou!