Zemřel Roman Tuma

Údaje o textu
Titulek:	Zemřel Roman Tuma
Autor:	Jindřich Vodák
Zdroj:	VODÁK, Jindřich. Cestou. Praha : Melantrich, 1946. s. 236–238. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	České slovo 27. X 1933
Licence:	PD old 70

Nepočítal se už mezi živé od té doby, kdy před třemi roky po Svobodových „Směrech života“ odešel nemocen znovu do svého ústraní, z něhož se už neměl vrátit. Odchod dobrého herce s jeviště je vždycky něco smutného a skličuje to tím více, když odchází nadaný herec, ve věku poměrně mladém, na pohled ještě schopný vší umělecké práce. Zahrál si naposledy studenta, který vlivem přítelovým se vzchopí, začne se pilně připravovat ke zkouškám a dovede najednou s vážným, horoucím přesvědčením se rozpovídat o životních povinnostech a cílech. Co asi tenkrát vkládal Tuma do svých vět! jakou prosbu k osudu, aby ho nenechal marně hynout! A prosil nadarmo, smrt sklátila ho zrovna v ten týden, kdy vinohradští obnovují na jevišti zase, už několikrát, Rostandova „Orlíka“, v němž Tuma přišel kdysi po Anně Sedláčkové postavu mladého, chorého vévody tónem zmužnit, zvojáčtit a naplnit hustší, temnější tragikou. To bylo tak něco pro něho, dlouhé a dlouhé řady dramaticko-lyrických veršů, které mohl dokonale zmáhat svou pamětí a napojit prudkým, vášnivým citem, jako by jím chtěl bít, tepat, obžalovávat, drtit.

Vytáhl Romana Tumu r. 1917 odněkud Hilar a přivedl tím do Městského divadla herce zvlášť herecky nadaného, jaký se zjeví toliko jednou za čas. Nebyl to žádný talent k pouhému vyučení a vyškolení, byl to bouřlivý divadelní živel, který by byl nejraději smetl všecko dosavadní, starší umění, aby měl volné pole pro své novější, výbojné, pokusné. Jeho ostré revolucionářství plynulo vlastně jen z uměleckého odporu proti divadelní minulosti, jež mu stála v cestě, jeho výtečné, výsměšné karikatury vyspělejších kolegů herců měly v sobě týž důvod a jeho básnické recitace, výkony zcela své, odlišné od všech jiných, znívaly jako podvratná zvuková revoluce, která s předešlými způsoby nechce mít nic společného, vědomě násilníc verše i rytmy. Kde je dnes taková divadelní živelnost, která by si hned také vytvářela své názory, svá pravidla, svou estetiku a odůvodňovala ji pádně výbojnou silou své tvorby? Mluvilo se o Tumově expresionismu, ale to se mohlo mluvit jen proto, že se expresionism bral podle smyslu svého značení a že se směšoval s usilovným, příkrým, útočivým vypětím, s jakým Roman Tuma hrál své role mladých výtržníků a výstředníků, nebezpečných nespokojenců a hloubavců, rušivých odvážlivců a zběsilců. Hilar sám velmi záhy, hned u Holbergova „Muže, který nemá kdy“, ne-li dříve, správně pochopil, že smí na Tumu skládat role, jež vyžadují, aby herec úplně vystoupil ze sebe, aby měnil hlas, tón, vnějšek, aby byl pořád jiný a jiný, jiné povahy, jiné bytosti. Není-li toto právě hlavní a základní podstata herectví, pak by byl ovšem Roman Tuma hercem nikdy nebyl a marně by se byl namáhal předělávat hlas a zvuk často až do ochraptění, natahovat struny vět až do prasknuti, rozmnožovat obyčejnou stupnici tónů různými mollovými nebo durovými tóny, jimž ucho musilo teprve zvykat jako Hábovým čtvrttónům na pianě.

Které byly jeho role nejlepší? Mezi jeho posledními byl Rakitin v Turgeněvovu „Měsíci na venkově“, byl koktavý Gaston v Lenzově „Leonii“, byl Leartes v Shakespearově „Hamletu“, ale na těch všech už ležela záduma trudivých myšlenek, přísnost k životu, utažení vnitřní svobody do šněrovacích kazajek; musilo by se nazpět k vinohradským Sheridanům, Shakespearům, Hamsunům, Heibergům, Shawům, aby se našlo všecko, co Tuma uměl, když jím dramatický život naplno vřel a lomcoval, dul, vichřil a skřípal. Jeho hra, to nebyl žert, to nebyla přetvářka, to nebyla vůbec hra, jako když si lidé toliko na cosi hrají, tu šlo vždycky i v něze, v milostnosti, v mladé ušlechtilosti, v šprýmu do krvava, že by se mohla náhle odněkud vyvalit velká voda a vše zatopit. Jarmila Horáková byla s ním vzdáleně příbuzná svými uměleckými náklonnostmi, ale ovšem Tuma byl mnohem revolučnější, vyvinutější a více v moci svého hereckého bohatství. Jistě už v tom se hlásila jeho choroba, která ho nyní urdousila. Sbohem, sbohem, jarní bouřliváku! neodcházíš v nepaměť!