Země velkých nadějí

Údaje o textu
Titulek:	Země velkých nadějí
Autor:	Rudolf Medek
Zdroj:	Národní politika, roč. 56, č. 355. str. 1 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	25. 12. 1938
Licence:	PD old 70

Bývá to tak často v poslední době… Ulicemi rozzářenými a oživlými dychtivou a pohyblivou lidskou masou, střásajícími bystře jako čilý rekonvalescent únavu a pobledlost, jež do nich vryla válka, utrpení, hlad a chudoba, bloudívá sám a sám.

Oči vidí mnohdy a mnohdy tak úžasně daleko. Daleko přes hradby domů, daleko přes kamenné moře, ustrnulé v tichém nočním mlčení, daleko přes němé stožáry věží i přes majáková světla elektráren či kdesi na periferii. I bývá, že náhle se toto podivuhodné město promění v neméně podivuhodný kraj kdesi okolo Nikolska Ussurijského, kde subtropická vegetace Mandžurie a blízkost obrovitého moře, lichotnými pocely exotického očarováni zcela a zcela zajme rozechvělé a zneklidnělé srdce. A tehdy vstanou před mýma očima i veliké děje, jichž jsem byl svědkem a účastníkem.

Veliké děje!

Dnes není ještě dostatečné míry i patřičného odstupu, jimiž by bylo lze měřiti jejich mravní i historický dosah. Jako hladoví červi vrhli se synové člověkovi po letech válečného lomozu na syrový život, jenž jim tak divoce chutná a s nímž se tak sveřepě rvou! Je ještě hlad, je jistě nenasytnost, chuť k novému podnikání, zápas o chléb.

Kdo má dnes dosti času a poklidu, aby se zamyslil nad tím, co bylo ještě tak nedávno? Pochopil jsem to, když jsem procházel newyorkskou ulicí. Vše letí a každý spěchá. Každý spěchá se zrestaurovati. — Sebe nejdříve. Vracejí se lidé do svých domovů a hledí se zapracovati do zapomenutého díla. Přadeno, jež na okamžik se zastavilo, znovu se otáčí a navíjí svou nit. Je tedy obecný hlad po životě a po práci. Je obecné zmáhání hmoty. Není tedy dosud času, vystoupiti na výšiny a rozhlédnouti se vyššími polohami života. Není dosud nálady posuzovati idealistní vzněty včerejška a zahloubávati se nad jejich obsahem i výsledky.

Ale já, vrátiv se z dalekých, předalekých zemí, trpím nějak těžce, naléhavé a neodbytně vracejícími se vidinami z včerejšího slavného dne. Jakoby člověk uprostřed nepřetržitého, šedého a překotného všedního dne, utopeného v povrchovém, pěnivém rmutu, shonu a zápasu s hmotou, vzpomínal vytrvale a snad i naivně na nezapomenutelný svátek, jejž prožíval ještě tak nedávno.

Co byl tento svátek? Byly to doby, kdy k duši věřícího a milujícího přistoupila ještě veliká a živá naděje. Milovali jsme a věřili jsme. A to, co jsme viděli, a to, co jsme žili, naučilo nás ještě doufati.

Náhle se nám rozsvítilo před očima. Co bychom mohli býti? Jací bychom byli, když už nyní, na počátku nového života, je tu tolik nekonečné vitální síly, takový nepřeberný zdroj energie a tolik prudké chuti k silnému životu a tolik tuhé vůle k velikosti? Tyto skryté síly, jež dlouho neprobuzeny a nastřádány věky, se náhle projevily tam daleko venku, dávají nám mnoho a mnoho nadějí.

A myslíme-li na to, co jsme žili a kudy jsme putovali za svým velikým snem, vidíme, že nebylo chvíle a nebylo místa na okrsku zemí, jimiž jsme prošli, abychom nesnili o velikosti svého rodu a své země. Nyní stopuji tento sen, jeho závratnou cestu, ve vzpomínkách. A vidím svoji vlastní cestu Ruskem, Mandžurií, Japonskem, Tichým oceánem, Amerikou a Evropou. Byla to pouť k domovu, ale především k veliké naději, jež byla žita pode jménem „domov“.

„Domov“ — vzato reálně, není romantický, ani exotický. Je dosti všední. Sestoupíš-li s výšin abstraktního kouzla, jemuž jsi podléhal „tam venku“ při slově „vlast“ a „národ“, k své konkrétní domovině a k onomu konkrétnímu národu, jež vidíš před svýma očima, snad jsi těžce unaven a rozčarován. Není zde mandžurských sopek, ani čistotné a úpravné krásy Japonska, není zde tajemství, jimiž tě hostil Tichý oceán, a kouzel, jichž ti skýtaly Hawajské ostrovy, není zde dynamické, sveřepé polyhymnie strojové Ameriky, ani grácie Paříže a jeho archivální vážnosti v Louvru. Je to proti všemu, co jsi viděl, mikrokosmos.

Ale jsou noci, kdy s přicházejícím jitřním šerosvitem po probdělých chvílích, mučivých metafysických úzkostech spatříš v první kapce ranní rosy zrcadliti ae celý svět. Nuže, jak často tě vidím, daleký světe, zrcadliti se v této domácí kapce české rosy! Viděl jsem krásná města, krásná pohoří, vody a nezapomenutelná oblaka.

Nade vším však a ve všem, v hlubokosti zrcadelných jevů, jimiž mne častoval svět, viděl jsem zemi ze všech nejkrásnější, zemi bez palem a bez velehor, bez moře a bez přístavů, ale zemi zaslíbenou: zemi velikých nadějí. K této zemi jsem plul na lodi rozpjatých plachet, a byť i mne uvítala zestárlá, sešlá, chudobná a hašteřivá, přece jsem ji v prvním okamžiku pomiloval velikou a pokornou láskou pro její utrpení i pro její příští.

A přál jsem jí, aby se nebála světa, jakož i my jsme se ho nebáli, aby se rozkročila rázně a směle na cestu k novému životu a nebála se býti silnou, tvrdou a podnikavou. Svět není o mnoho větší než ona. Není tak neschůdný, jako jsou některé domácí okresní silnice. A nejsou tam všude chytřejší lidé. Leží nyní onen dávný exotický svět, o němž přednášívali cestovatelé se světelnými obrázky nám užaslým dětem, před námi na dlani. Lze ho dobýti. Lze mu ukázati to a ono. Lze jej naučiti tomu a onomu. Zejména lze jej naučiti lásce k svobodě.

Vrátil jsem se z „dalekých krajin“. Vrátil jsem se z palmových hájů, z rozkošných míst na křižovatku, kde stojí boží muka, kde se táhne švestková alej, kde za kopcem vyčnívá cibulovitá zvonička a v údolí je rybník s hrází, kde stojí řada topolů. Vrátil jsem se z krásných zemí do nejkrásnější na světě: do země velikých nadějí.