Zemí lidí, zvířat a bohů/V zemi odvěkého míru

Zemí lidí, zvířat a bohů Ferdynand Antoni Ossendowski
Úklady rudých partisánů	V zemi odvěkého míru	Tajemství, divý, potyčky

Údaje o textu
Titulek:	V zemi odvěkého míru
Autor:	Ferdynand Antoni Ossendowski
Zdroj:	Soubor:Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu CBN Polona
Vydáno:	Praha: Česká grafická Unie, 1925
Licence:	PD old 70
Překlad:	Michal Hynais
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

V zemi odvěkého míru.

Domorodci urianchajští, Sojoti, se chlubí, že jsou pravými budhisty a nositeli myšlenek svátého Ramy a moudrého Sakkia Muni. Sojoti, odvěcí nepřátelé vojny a prolévání lidské krve, opustili před věky raději svou vlast, než by se byli podřídili vůli krvavého dobyvatele Džengischana, blouznícího o utvoření sojotských jízdeckých oddílů. Sojoti skoro vymřeli, avšak na rukou pozůstalých není stop lidské krve. Nepřekonatelným hnusem k vojně bojovali Sojoti s duchem zničení a vraždy. Ani bezohlední, suroví guvernéři čínští nedovedli zavésti své krvavé zákony, neznající slitování.

Sojoti nezměnili svých mravů ani tenkráte, když zuřící Rusové, ničící vlastní otčinu, vnesli do Urianchaje nákazu vraždy a loupeže. Odešli se svými stády, s majetkem i s rodinami na jih pod Tannu-Olu směřujíce do země „nojonův“ (knížat) Soldžaku a Kemčiku. Cesta této výpravy vedla na východ údolím Biuret-Ho. A tak jsme potkávali denně sojotské rodiny, utíkající před partisány na koních i na velbloudech, vezoucí svůj majetek na „arbách“ (dvoukolých těžkých vozech), tažených buvoly nebo jaky. Na horských pastvinách se pásla hnaná stáda dobytka a koní. V místech dosud nenavštěvovaných jsme nalézali stopy sojotských táborů. Spěli jsme rychle na východ, jedouce stezkou, jež se táhla po břehu Biuret-Ho, a po dvou dnech jsme počali stoupati na vrchol vysokého řetězu horského, oddělujícího Biuret-Ho od řeky Hargi, nechávajíce za sebou Sojoty táhnoucí zvolna se stády a „arbami“.

Přechod přes ony hory byl velmi srázný a byl plný močálů a obrovských modřínů ležících přes stezku, což překáželo velmi nepříjemně našemu pochodu. Nejednou jsme museli jeti po celé hodiny po kamenných násypech, svažujících se do propasti, mezi ohromnými balvany, přinesenými kdysi ledovci, které zde před tisíciletími roztály. Častokráte jsme mysleli při přechodu přes takové morény, že nám koně padnou únavou. Naše stezka šla někdy právě po okraji propasti a pod nohami koní se uvolňovaly a sesouvaly spousty pohyblivého písku a drobného kamení.

Jedouce přes takovou strmou horu, pokrytou vrstvou uvolněného písku, byli jsme nuceni sestoupiti s koní a jíti asi dva kilometry pěšky, vedouce koně za uzdy. Chvílemi jdouce po písku jsme cítili, jak se země celou svou masou posouvala rychle do propasti. Nohy vázly až po kolena v písku a stačil jediný neopatrný krok, jediný nedbalý pohyb, aby písek dolů se posouvající nás strhl a vrhl do propasti. Takový osud potkal jednoho z našich nákladních koní, který uvázl příliš hluboko v písku a nemohl už zdolati jeho pohyb a udržeti rovnováhu. Násyp se zřítil s nešťastným koněm do propasti. Zaslechli jsme praskot lámajících se stromu a po chvíli jsme spatřili v záhybu cesty roztříštěné tělo koně probodnutého naskrz kmenem tenké břízy. Bílá kůra stromu byla potřísněna krví a pod ním ležely vnitřnosti koně. S velkou námahou se nám podařilo sestoupiti na dno propasti, abychom sňali s koně sedlo a pytle s potravinami.

Něco dále se zastavil a nemohl jít dále jeden z našich nákladních koní, který s námi šel od ruských hranic Urianchaje. Nepomohl křik a bití. Kůň byl smutný a chvěl se. Sňali jsme s něho sedlo a náklad. Stál ještě několik minut a pak se položil.

Právě tou dobou se k nám přiblížili nějací Sojoti. Ohledavše a ohmatavše velmi pečlivě nohy, hřbet i hlavu koně usoudili:

„Ten kůň už nepůjde nikdy dále. Únavou mu vyschl mozek.“

Rozloučili jsme se se svým starým soudruhem v nebezpečném cestování. S vysoké hory jsme ho ještě jednou spatřili. Zdál se nám černou nehybnou skvrnou na hnědé trávě poprášené sněhem; ležel tak, jak jsme ho opustili. V noci přervali vlci jistě nit jeho smutného života, neboť jsme viděli všude na sněhu a na močálech množství stop těchto šelem.

Večer jsme přijeli na velmi malebnou planinku, porostlou nádherným lesem modřínovým, připomínajícím anglický park. Zakrátko jsme zpozorovali na nevysokém pahorku několik sojotských jurt (stanů), pokrytých kůrou, což nasvědčovalo, že jsme přišli na tábořiště lovců. Nad ostré vrcholky jurt se vznášel dým. Za chvíli vyběhlo z jurt několik Sojotů s puškami v rukou a pustilo se k nám.

Jali se nám povýšenými hlasy vysvětlovati, že místní kníže — nojon Soldžaku — rozkázal nepouštěti nikoho přes hranice svých držav, poněvadž ví, že mohou přijíti „zlí lidé“, kteří zabíjejí a loupí.

„Vraťte se tam, odkud jste přišli,“ radil nám starý Sojot, hledě zděšeně na mne.

O uposlechnutí této rady nemohlo být vůbec ani řeči, již z té příčiny, že vrátiti se tam, odkud jsme přišli, bylo naprosto nemožné, a co nejdůležitějšího, protože jsme šli na Východ a museli jsme tam dojít.

Přerušil jsem velitelsky hádku, která vznikla mezi Sojoty a ruskými důstojníky pro nojonův rozkaz, a zeptal jsem se ukazuje na údolí přeťaté modrou stuhou zamrzlé řeky:

„Jak se nazývá ta řeka?“

„Ojna,“ odpověděl starý Sojot. „Zde počíná država nojona Soldžaku, a na protější břeh nám bylo zakázáno pouštěti cizince.“

„Rozumím,“ odpověděl jsem klidně. „Ale spoléhám se, že právo pohostinství je u Sojotů ve vážnosti a proto nám dovolte zahřátí a občerstviti se ve vašich jurtách při vašich ohništích.“

„Prosíme! Prosíme!“ zvolali Sojoti a doprovodili nás k svým jurtám.

Cestou jsem počastoval starého Sojota cigaretou a jinému jsem daroval škatulku s několika zápalkami. Všichni jsme šli pohromadě, jenom jeden Sojot, opíraje se o pušku, těžko vystupoval na pahorek a stále se zastavoval, utíraje si tvář rukávem kožichu.

„Nemocen?“ otázal jsem se.

„Ano,“ odpověděl smutným hlasem stařec. „Je to můj syn — Ereksen. Už je tomu týden, co mu teče krev z nosu. Úplně zeslábl…“

Zastavil jsem se a zavolal jsem mladého Sojota.

„Rozepni kožich,“ rozkázal jsem. „Obnaž prsa a šíji a obrať se obličejem k nebi.“

Nemocný splnil ihned rozkaz, já pak jsem mu stiskl velké tepny na šíji a po několika minutách jsem pravil: „Krev je zastavena a již ti nebude téci. Jdi do jurty a lehni si!“

Krvácení z nosu se dá často zastavit tak prostě, ale „magické“ působení mých prstů mělo obrovský účinek na Sojoty.

„Ta-Lama, Ta-Lama! (veliký lékař),“ zvolal starý Sojot, kloně přede mnou hluboko hlavu.

V jurtě jsem vytřel jodem nos svého pacienta a pak teprve jsem se dal do pití čaje. Starý hospodář úporně mlčel, přemýšleje o něčem vážném. Konečně poodstoupil a dlouho se radil s ostatními Sojoty.

Když se vrátil, obrátil se ke mně s těmito slovy:

„Žena nojonova je chorá na oči. Myslím, že nojon bude rád, že přišel „Veliký lékař“. Snad mě nepotrestá. Vždyť bylo rozkázáno nepouštěti „zlých lidí“, ale dobré ano?“

Neprozrazuje své radosti nad takovýmto rozumováním, odpověděl jsem chladně:

„Učiň, jak chceš. Umím dobře léčit oči, avšak není-li dovoleno překročit Ojny, pojedu nazpět.“

„Ne, ne,“ zvolal zděšeně Sojot. „Sám vás doprovodím k nojonovi. Ta-Lama, Ta-Lama…“

Usedl k ohništi, kolem kterého se točila mladá Sojotka červených tváří, zapálil dlouhou dýmku, učinil dva tahy, otřel špičku rukávem a podal mi ji. Přijal jsem ji, utřel jsem ještě jednou špičku a tvářil jsem se, jako bych kouřil. Po řadě počastoval starý Sojot všechny mé soudruhy, začež obdržel od každého z nás cigarety, trochu dýmkového tabáku a zápalky. Přátelský poměr byl brzo navázán. Zakrátko se nahrnulo do jurty tolik Sojotů, mužů, žen i dětí, i psů, že nebylo možno se hnouti. Objevil se jakýsi nakrátko ostříhaný a oholený lama, oblečený do širokého, karmínově červeného pláště s růžencem ovinutým kolem pravé ruky. Šatem a vzezřením se odlišoval od zástupů špinavých Sojotů s vrkoči a v plstěných čepicích ozdobených veverčími ocasy. Lama byl k nám velmi zdvořilý, ale pošilhával chtivě po našich zlatých snubních prsténcích a po hodinkách. Usmyslil jsem si, že využitkuji této vlastnosti skromného kněze Buddhova. Počastovav ho čajem a suchary, dal jsem se s ním do rozmluvy o dobrých sojotských koních, dávaje mu najevo, že bych rád nějakého získal.

„Kupte ode mne, mám dobrého koně, nazývá se Toruch“, řekl lama. „Zde na Ojně ho všichni znají. Ale napřed podotýkám, že peněz nevezmu, avšak vyměnit ho mohu.“

Začalo smlouvání a trvalo velmi dlouho. Konečně jsem získal velmi dobrého a silného hnědouše sojotského a mladého kozla, začež jsem dal lamovi zlatý prstýnek, nepromokavý svrchník a koženou torbu.

Zde, na Ojně, jsme zkusili po prvé pravou asijskou kuchyni, která záležela, jak se samo sebou rozumí, ze skopoviny. Byl přivlečen tlustý skopec, a v okamžiku ho již Sojoti pekli na uhlí, vařili ve veliké železné míse, z vnitřností připravili jakousi polévku, v které se vařily ve chvíli udělané uzeniny z drštěk a ze sádla. Po vydatné večeři a velmi chladném noclehu jsme se vydali na zítřek po poledni na další cestu, doprovázeni jsouce starým Sojotem.

Cesta šla údolím řeky Ojny. Stařec nám vypravoval, že ono údolí splývalo na východě s obrovským údolím svátého a tajemného jezera Teri-Nur. Cesta byla schůdná, ale brzo jsme se přesvědčili, že jízdní kůň mého druha i můj a též ještě tři koně z družiny dojdou v nejlepším případě jen do sídla nojonova, kde nám znovu nastane nepříjemná procedura nabývání čerstvých koní.

Potkávali jsme stáda dobytka a koní. Stále častěji jsme viděli skupiny sojotských jurt. Kraj byl hustě zalidněn, neboť se všude šířila výborná pastviska jak v údolích, tak i na horských rovinách.

Blížili jsme se k sídlu knížete Soldžaku. Průvodce jel napřed, aby uvědomil nojona o našem příchodu. Ačkoliv byl stařec přesvědčen, že nojon bude mít radost z příchodu „Ta-Lamy“, přece se zračil na jeho tváři nepokoj a strach, neboť věděl, že mohl dostat za každé překročení knížecího rozkazu notnou porci ran bambusovou holí.

Po několika hodinách, táhnouce cestou ukázanou nám naším průvodcem, jsme spatřili veliké temně modré jurty se žlutými a modrými vlajkami vlajícími nad nimi; domyslili jsme se, že je před námi sídelní tábor nojona knížetství Soldžaku. Potkali jsme pastýře ženoucího značné stádo ohromných jaků. Tito obyvatelé tajemných hor tibetských, dívající se ponuře, nedůvěřivě a zlověstně, rozestupovali se před námi. Byli to obři porostlí na bocích dlouhými chlupy jako hříva, s krásnými koňskými ohony a s dlouhými, ostrými rohy, vždy hrozivě nastavenými. Zakrátko vystoupil z křoví náš Sojot. Tváře jeho zářily radostí. Mávaje rukama volal:

„Nojon prosí ta-lamu, aby byl jeho hostem a zve všechny jeho přátele do svých jurt. Nojon se velmi potěšil!“

Musil jsem se uchýliti k diplomacii. Když jsme dojeli k veliké, temně modré jurtě knížecí, přišli nám vstříc dva úředníci s chocholy pavích per na špičatých mongolských čepicích, které sedí nevysvětlitelným způsobem velmi pevně na kulatých lebkách domorodců. Úředníci prosili s hlubokými poklonami cizozemského nojona, „velikého lékaře“, aby vešel do jurty nojona, vládce Soldžaku a ochránce Darchat-Ula.

Spolu se soudruhem agronomem jsme vešli ke knížeti. Byl to malý, vyhublý a vyschlý stařeček, krátce ostříhaný a hladce oholený. Měl na hlavě huňatou bobrovou čepici se špičatým žlutým hedvábným vrchem, na jehož konci byla červená kulička, značící vysoký stupeň v čínskomongolské byrokracii. Od kuličky trčel vodorovně nádherný chochol dlouhých pavích per. Kníže měl ohromné čínské okuláry v černé rohové obrubě. Seděl nepohnutě a vážně na nízké červené pohovce a prsty pomalu přebíral kuličky růžence. Kníže Soldžaku byl lamou a zároveň hutuchtou (převorem) kláštera poblíže Teri-Nura.

Když jsme vešli, nojon nás laskavě přivítal, kázal nám podati nízké stoličky a posadil nás tváří k ohni, hořícímu v bronzových kamínkách.

Velmi sličná kněžna bílé pleti, neobyčejné u mongolských žen, a s dlouhými copy častovala nás čajem, čínskými cukrovinkami a sojotským sýrem, suchým a jako kámen tvrdým. Objevili se tradicionální dýmky pohostinství, avšak sám knížecí lama nekouřil; přijal ode mne mou dýmku, podržel ji v rukou a vrátil mi ji se svou tabatěrkou, mající tvar drahocenné lahvičky ze zeleného nefritu s čínským drakem, vyřezaným na ní.

Když byla ukončena první etiketa, nastalo mlčení. Čekali jsme, až promluví kníže-nojon. Vážným hlasem nám dal několik obvyklých otázek: Cestujeme-li dobře, jak jsou zdrávi jezdci, koně, a konečně, obdržev odpověď, zeptal se na naše další záměry. Vypravoval jsem mu o všem zcela upřímně a žádal jsem, aby nám prokázal pohostinství, tolik potřebné k odpočinku lidí i koní.

Nojon nám slíbil svou ochranu a hned dal pro nás postaví ti čtyři jurty. „Slyšel jsem,“ řekl, „že je cizozemský nojon znamenitým lékařem.“

„Umím léčit některé choroby,“ odpověděl jsem, „a mám s sebou trochu léků. Avšak nejsem lékařem, nýbrž učencem v oboru jiných věd.“

Avšak nojon tomu nemohl nijak porozumět. Léčím a jsem tedy lékařem.

„Má žena,“ počal znovu, „je už od dvou měsíců nemocná na oči. Poradiž ta-lama něco proti tomuto soužení!“

Slíbil jsem, že učiním vše, co bude v mé moci, a požádal jsem kněžnu, aby mi ukázala choré oči. Zjistil jsem obyčejný zápal sliznice klapek, který dostala od všeobecné špíny a od kouře z ohniště v jurtě, čehož nejsou prosta ani samostatná knížata sojotská.

Odsedlav koně chopil jsem se práce Eskulapa. Vymyl jsem pečlivě hnisající oči mydlinovou vodou a bórovou kyselinou a pak jsem vstřikl do očí několik kapek zinkových a poradil jsem ležeti několik minut se zavřenýma očima a se studeným obkladem na víčkách. Slíbil jsem, že přijdu večer a budu opakovati léčení.

„Prosím ta-lamu, velmi prosím, aby mě vyléčil!“ obrátila se ke mně kněžna horoucně prosebným hlasem. „Neopouštějž nás ta-lama, dokud mne nevyléčí! Dáme skopců, mléka, mouky, kolik bude pro vás všechny potřeba, jen ať mě ta-lama vyléčí! Nyní často pláči… Měla jsem překrásné oči a můj muž, nojon, často opakoval, že planou jako hvězdy na nebi. Nyní zčervenaly. Nepřežiji toho!“

Při těch slovech dupla kněžna velmi roztomile nožkou a pak se na mne skrze slzy koketně usmála a otázala se:

„Vyléčí? Ano?“

Povaha a jednání krásné ženy je všude stejné, ať ve veselé Varšavě nebo na novoyorské Broadway, ať na březích Temže nebo v Paříži nebo i v divokém, v mraky zahaleném Tannu-Olu, v plstěné jurtě sojotské krásky, kněžny Soldžaku i Darchat-Ula!

„Vynasnažím se! Velice se vynasnažím, „inyň“ (vládkyně),“ ujišťoval nově pečený okulista.

Trávili jsme zde, na břehu chladné, divoké Hargy deset dní, obklopeni jsouce projevy pohostinství a přízně knížecí rodiny. Kněžniny oči, které svedly svým leskem před osmi lety z cesty celibátu již značně zestaralého nojona-lamu, přestaly hnisati, červeň pominula, přestal zánět i nepříjemná, ostrá bolest. „Inyň“ se neznala radostí a neodkládala zrcadla, pozorujíc se u vytržení.

Nojon mi dal pět dosti dobrých koní, deset skopců a veliký pytel mouky, z které jsme hned napekli sucharů. Můj soudruh agronom mu dal za to 500rublovou bankovku ruskou; ode mne pak dostal kníže neveliký kousek čistého zlata, nalezený v řečišti malé říčky, a kapesní revolver s desíti náboji.

Celá rodina i knížecí úředníci nás doprovázeli do „kure“ (kláštera), ležícího patnáct kilometrů od tábora vládce Soldžaku. Provázel nás Sojot, vyslaný knížetem s rozkazem, aby nás doprovodil až do Kosogolu.

V „kure“ jsme se nezdrželi jen u „duguna“, čínské obchodní osady. Čínští kupci, hledící na nás úkosem, nám nabízeli různé zboží, svádějíce nás zvláště okrouhlými hliněnými „lanchonami“ (láhvemi), s „majgolo“, sladkou čínskou kořalkou anýzovou. Neměli jsme ani stříbra v kusech, ani čínských kalgaňských dolarů papírových, a tak jsme smutně hleděli na vkusné „lanchony“. Než nojon rozkázal, aby nám dali pět lahví a aby je připsali na jeho vlastní účet.

Později, za zimních večerů, jsme nejednou velmi vděčně vzpomínali starého nojona, pochutnávajíce si na sladké kořalce s horkým čajem; a sluší se přiznati, že nikdo z družiny nebyl lhostejný k sympatickým „lanchonům“, které jsme pečlivě zabalovali do hadrů a do suché trávy, aby se nerozbily v našich kožených vacích. Ale moralisté a nepřátelé alkoholu se nemusejí bouřiti. Nebylo nestřídmosti v požívání alkoholu. Představte si jen pět „lanchonů“ a osmnáct zdravých, nenasytných hrdel! Mimo to — mráz 15—20 stupňů a čtrnáct hodin denně v sedle!

Ale dosti ospravedlňování, vidímť, že se mravokárci již upokojili a že už se vůbec nebouří.