Zemí lidí, zvířat a bohů/Dech smrti

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Dech smrti
Autor: Ferdynand Antoni Ossendowski
Zdroj: Soubor:Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu
CBN Polona
Vydáno: Praha: Česká grafická Unie, 1925
Licence: PD old 70
Překlad: Michal Hynais
Licence překlad: PD old 70
Index stran
Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu

Dech smrti.

Dorazili jsme do Uliasutaje, který prožíval znovu dni hrůzy. Plukovník Domožirov přemluvil v dopise velitele Uliasutaje Michajlova, aby stíhal čínského guvernéra a jeho družinu. Důstojník oddílu, vyslaného na stíhání, nejenom odzbrojil čínskou družinu bez odporu, ale uloupil též soukromá zavazadla guvernérova a jeho úředníků. Když se oddíl vrátil z oné výpravy, bylo viděti důstojníky i vojáky, jak si vyšlapují v oděvech a v obuvi čínských úředníků, jak prodávají zlaté hodinky, prsténky, náramky a jak hrají v karty za naloupené čínské dolary.

Poctivá část ruského důstojnictva jakož i mongolské úřady byly pobouřeny tak hanebným skutkem a násilným jednáním proti podepsané smlouvě mongolskočínské. Poměr mezi knížetem Čultun-Bejle a velitelem plukovníkem Michajlovem byl stále napiatější; roztržka pak v táboře ruských důstojníků, vojáků i osadníků se prohlubovala každým dnem. Pobouření vyvrcholilo, když se rozšířila zpráva, že velitel dostal část věcí a peněz, uloupených Číňanům.

„Sait“ žádal, aby byly uloupené věci odňaty neoprávněným držitelům a uloženy na mongolském úřadě, odkud by pak byly odeslány do Číny; ruská družina plukovníka Michajlova se tomu vzpírala, odpůrci pak plukovníkovi dávali najevo, že musí být odstraněn a škaredá záležitost, která je hanbou pro důstojníky, že musí být srovnána.

Čultun žádal cizozemce, aby přesvědčili velitele, že jedná nesprávně, avšak Michajlov se zatvrdil, odstranil z úřadů důstojníky, kteří neschvalovali jeho politiky a nahradil je svými přáteli. Vymanili jsme se z celé záležitosti a pozorovali jsme jen jako svědkové rozvoj událostí, které skončily neobyčejnou katastrofou.

Epilogem té historie by byla bývala domácí válka, ke které se jižjiž schylovalo. Ale nové události ji zatlačily do pozadí.

Kdysi v dubnu v dopoledních hodinách zavítala do Uliasutaje nová skupina jezdců a zastavila se v domě osadníka Burdukova, nehostinném pro nebolševiky, kde se říkalo v „štábě“ bolševictví na Mongolsku. Jezdci se vydávali za důstojníky carské gardy. Byli to plukovník Poletika a čtyři bratři Filipovovi.

Přišedše k veliteli předložili průkazy jakési nikomu neznámé „všesibiřské bílé organisace důstojnické“ a oznámili, že mají nařízeno sestavovati protibolševické pluky z bojovných plemen mongolských, z Čaharů, Dzachačinů, Oletů a Turgutů k boji s bolševiky v Urianchaji a později v celé jižní Sibiři. Příchozí byli nemálo popuzeni zprávou, že Mongolové odstranili Číňany ze svého území, neboť měli „tajné diplomatické příkazy k čínské administraci“. Jeden z Filipovových, plukovník, ukázal rozkaz, který ho jmenoval vrchním velitelem mongolské divise, plukovníka Poletiku pak náčelníkem štábu. Z tohoto vyvozovala podivná skupina právo činiti ihned množství opatření, prohlašovati nová jmenování, změny i povyšování. V oněch rozkazech a opatřeních bylo tolik sebevědomí, že důstojnictvo, zvyklé kázni, se jim s počátku podřizovalo. Pro případ odporu hrozil plukovník Poletika Domožirovovi vězením a válkou s baronem Ungernem a s atamanem Semenovem. Byl to ohromující proud zvučných slov, vyhrůžných frází, sebevědomých gest a bezmezné drzosti.

Avšak jeden z rozkazů nového „načalstva“ vzbudil ve mně a ve velitelově adjutantě vážné podezření ohledně přibylé „skupiny pěti“. Oním rozkazem jsem byl jmenován gubernátorem Mongolská. Proč právě mně byl svěřen onen úřad? Mongolové, Číňané, Rusové Západního Mongolská mě znali patrně dobře, ale kdo v Mongolsku věděl o mém vlivu a poměru k jakési neznámé „bílé organisaci“ na Sibiři?

Z toho jsem usoudil, že listina organisace, kterou jsem byl jmenován, byla narychlo zhotovena v Uliasutaji přišlými důstojníky. Ale proč tak učinili?

Na to mi odpověděly události nejbližších dní.

„Skupina pěti“ blouznila o přeložení všech již existujících protibolševických oddílů ruských do Urianchaje proti sovětským vojskům. To byl jasný a zřetelný cíl. Ale právě tehdy, když se chystala ona výprava, došla zpráva, že sověty přivedly do Urianchaje značné síly a dohodly se s guvernérem čínského Sinkiangu. Ten pak slíbil, že jakmile začnou v severním Mongolsku pohyby „bílých“ oddílů směrem k Urianchaji, vrhne v jejich zad dvacet tisíc čínských vojáků a tak je přinutí překročiti hranice Urianchaje. Tak by se stal Urianchaj pastí pro uprchlé důstojníky a vojáky a otázka soustřeďování sil protibolševických Semenovem, Ungernem a Kazagrandim na území Halili, která znepokojovala sověty, by byla navždy vyřízena. Potom pak bych byl já,
Tanguti.
jako samozvaný „gubernátor“ Mongolská Číňany zatčen a vydán sovětům.

Když jsme se o tom všem dověděli, byla pozvána „skupina pěti“ na schůzi důstojníků k vyjasnění „některých pochybností, vzbuzujících nepokoj“.

Ony pochybnosti byly pak velmi vážné a znepokojující.

Nemohli jsme pochopit, jak se oněch pět lidí mohlo dostat pouze se sovětskými penězi Urianchajem, obsazeným sovětskými vojsky, jak se mohli tamtudy dostati s „celou rodinou“, neboť ve skupině byli čtyři bratři. A při tom měli dobré šaty, výzbroj, koně a co bylo nejpodezřelejší, ohromné množství dokumentů vydaných protibolševickou organisací.

Proč se oni důstojníci zdržovali cestou jenom v domech sovětských přívrženců, jako na př. u Burdukova v Uliasutaji? Naše tajná vyzvědačská zpráva oznamovala, že Burdukov dal příchozím značné množství stříbra a dolarů, hostil je hlučně a nádherně a ukryl ve svém domě nějaké papíry dané mu „skupinou pěti“.

Na schůzi důstojníků oznámil plukovník Poletika vychloubavě, že jeden z Filipovových byl adjutantem sovětského vrchního velitele Kameněva a s ním že vykonal první nezdařilý výlet sovětské delegace do Anglie.

Výsledkem této nepěkné rozmluvy místních důstojníků s neznámými příchozími bylo, že cizím důstojníkům byla vyslovena nedůvěra; za několik dní pak nastala v družině roztržka, neboť sám velitel a jeho skupina přešla lehkomyslně na stranu cizích důstojníků.

Nepomohly domluvy, ačkoliv jeden z nejenergičtějších odpůrců a skeptiků, velmi rozumný, nemladý již důstojník velmi zřetelně naznačoval, že cizí jezdci jsou zrádci, už proto, že veřejně vyslovili jméno tajné „bílé organisace“, jména i adresy její vůdců, ačkoliv věděli, že jsou sovětští vyzvědači roztroušeni všude po Mongolsku.

V celku většina důstojníků tvrdila, že neznámí jsou agenty sovětskými, vyslanými, aby se postarali, by námahy a akce protibolševických oddílů na území Halhi neměly výsledků. Skupina velitele Michajlova věřila však v loyálnost neznámých a v pravdivost jejich osobních průkazů.

Nastaly nové spory, hádky, úplná roztržka v družině.

První skupina žádala uvěznění podezřelých příchozích, druhá však se stavěla na jejich ochranu, ba sám velitel je zasvětil do záležitostí uliasutajské družiny a připustil je k rokování se saitem Čultun-Bejle, který se tvářil vůči Rusům stále nepřátelštěji.

Avšak „skupina pěti“ utichla. Nebylo již řeči o tvoření vojsk z bojovných Mongolů, o diplomatických stycích s Pekinem a s Urgou, o prohlášení barona Ungerna psancem a o válce s Atamanem Semenovem. Nebylo zmínky o mém úřadě gubernátorském v Mongolsku, kterého jsem se hned na počátku rozhodně zřekl přes jejich naléhavé prosby. Cizí jezdci nečinili rovněž zmínky o nových povyšováních a změnách ve velitelství a o výpravě do Urianchaje. Patrně cítili, že je každý jejich krok bedlivě sledován.

Konečně přišel po nezdařilé výpravě k Jassaktu-chanovi do Uliasutaje plukovník Domožirov se svou družinou. Ihned začaly znovu pletichy a spory o vládu mezi velitelem Michajlovem, „skupinou pěti“ a Domožirovem. Důstojníci a vojáci se rozdělili na skupiny, podle toho, který plukovník jim byl sympatický. Povstaly spory ba i bitky. Družina, která mohla zajistiti ochranu ruských uprchlíků v Mongolsku, byla úplně zdemoralisována a stále rychleji se měnila v nespořádanou tlupu. Nejvážnější a nejpoctivější důstojníci se úplně vzdalovali života v družině i v ruské osadě a plnili vojenské povinnosti, jen když nebylo vyhnutí. Domožirov i „skupina pěti“, financovaná bolševikem Burdukovem, vysílali o závod posly; první k baronovi Ungernovi, druhá k „Živému Bohu“ a do Pekinu. Avšak „sait“ Čultun-Bejle schytal posly s listy. Michajlov posílal rovněž listy baronu Ungernovi s různými dotazy, prose saita, aby je dopravil do Urgy, avšak Čultun, slibuje na oko tak učiniti, si je rovněž nechával.

Konečně nastala událost, která trvale podryla kázeň uliasutajské družiny. Jednou zrána se vrhli vojáci na sklad zbraní a vyloupili ho, vzavše si pušky, kulomety a náboje, které patřily zčásti vládě mongolské.

„Taak,“ podotkl smutně agronom. „Zanedlouho už budeme mít svůj vlastní ‚sovět‘.“

A skutečně, události se vyvíjely tak rychle, že bylo možno očekávati podobný konec. Vojáci utvořili svůj vlastní sněm, na němž jakýsi kozák velmi zlomyslně navrhl:

„Máme nyní až sedm plukovníků. Každý z nich se pokládá za vrchního velitele a všichni se hádají. Radím, abychom sehnali všechny plukovníky na náměstí a mrskali je nahajkami, který nejvíce vydrží, nechť se stane naším vůdcem.“

Byl to zlověstný žert a svědčil o úpadku kázně v družině.

Když jsme se o tom dověděli, podotkl můj soudruh s vlastním sobě joviálním humorem: „A k čertu! Tedy už máme sovět vojenských poslanců…“ Těžká věc, musíme se s tím smířit. Moskalové nic lepšího nezasloužili. Jenom je nepříjemné, že v Mongolsku není lesů, ve kterých by mohl řádný katolík rychle zmizet.

Vnitřní rozklad mezi Rusy rostl, napomáhal mu pak nejvíce Domožirov svými kozáky, kteří všude pro něho agitovali.

Ačkoliv jsem se téměř úplně stranil života kolonie i družiny a konal jsem se saitem porady ohledně odjezdu naší polské skupiny do Urgy, přece hleděl Domožirov nejnepřátelštěji právě na mne, jsa pamětliv svého neúspěchu v Narabanči-Kure a v Uliasutaji, kde jsem ukázal plukovníkovi Michajlovovi celou situaci v náležitém světle.

Lidé z tlupy kozáckého lupiče mě střežili a slídili za mnou vždy a všude. Dostal jsem od přátel několikráte výstrahu, abych se měl na pozoru. Opakovali mi slova Domožirovova, který prý mluvil s nenávistí o jakémsi Poláku, který si osobuje právo zasahovati do záležitostí ruských.

Když mi dal jakýsi opilý důstojník z tlupy Domožirovovy otázku podobného obsahu, aby vyprovokoval u mne výbuch, odpověděl jsem mu zcela klidně:

„Jakým právem se vtírají do života Mongolská ruští uprchlíci, kteří nemají práv nejenom zde v cizině, nýbrž ani ve své vlastní zemi.“

Důstojník na to neodpověděl nic, ale v jeho očích se zablýskl zlý plamen. Avšak hned zkrotí, když přistoupil k němu můj obr, nezakrývaje nijak svých úmyslů a hleděl mu upřeně do očí.

Avšak jednou na večer se chystali Domožirovovi banditi učinit na mne útok, který však překazili moji soudruzi z polské skupiny. Tehdy jsem se vracel večer z tvrze od saita do města. Šlo se asi dva kilometry, širokou silnicí, neobydlenou rovinou. Můj kůň šel krokem. Asi půl kilometru od města vyskočili pojednou z příkopu při silnici tři lidé a běželi ke mně mlčky, neodpovídajíce na mé otázky, kdo jsou a co ode mne chtějí. Pobodl jsem koně a pádil jsem k městu. Tu volal někdo na mne známým hlasem. Ohlédnuv se spatřil jsem několik postav prodírajících se mezi kameny. Konečně ke mně zalehlo polské volání. Vrátil jsem se rychle a přiblíživ se spatřil jsem tři Domožirovovy důstojníky, jimž polští vojáci vedeni mým agronomem spoutali ruce, agronom pak sám s jakousi ohromnou silou kroutil ruce vysokému ramenatému kozákovi a stahoval mu je pasem. Pak ho srazil kopnutím k zemi, zapálil si dýmečku, kterou měl stále při sobě a řekl hlasem značně zkormouceným:

„Myslím, že by bylo nejlépe, hodit ty chlapy do řeky…“

Nemohl jsem se zdržeti smíchu slyše tak vážnou úvahu mého přítele. Vida úžas kozáků, otázal jsem se jich, proč mě pronásledovali a z rozkazu koho jednali. Mlčeli sklopivše oči. Jejich mlčení mi řeklo vše. Když jsme je prohlíželi, nalezli jsme u každého z nich v záňadří revolver.

„Znamenitě,“ řekl jsem obraceje se ke kozákům. Všemu rozumím. Pošlu vás bez pohromy k tomu, kdo vám dal rozkaz k přepadnutí, ale řekněte mu, že po druhém pokusu vás už nespatří. Vaši zbraň si podržím a odevzdám ji veliteli.

Agronom jim rozvazoval pouta a činil to s toutéž důkladností, jako dříve… až jim klouby praskaly. Při té operaci jim šeptal do ucha: „Pokud se mne týká, poslal bych vás do řeky za pokrm rybám…“

Nechali jsme kozáky na místě a vrátili jsme se do města.

Za několik dní nato přišlo do Uliasutaje nové „načalstvo“ — jakýsi prostý kozák Kazancev s plnou mocí od barona Ungerna, kterého podvedl představiv se mu jako důstojník. Kazancev uvěznil velitele, odzbrojil „skupinu pěti“, provedl veliké změny v družině a vyvolal nové roztrpčení a spory.

Za souhlasu Kazancevova tvořila „skupina pěti“ jakýsi svůj vlastní „štáb“, s kterým se chtěla odebrati k baronovi vyjednávat jménem „bílé důstojnické organisace sibiřské“. Plukovník Poletika, jeden z důstojníků oné skupiny, zručný agent a dokonalý demagog, dovedl strhnouti na svou stranu několik důstojníků s Michajlovem v čele, dav jim značné sumy peněžní.

Celá skupina cizinecká se konečně rozhodla opustiti bez prodlení Uliasutaj. Část jich s rodinou pana Stanislava Bloňského v čele zamířila starou karavanní cestou přes Gobi, mimo Urgu, chtíc doraziti k první železniční stanici
Zemí lidí, zvířat a bohů I. str.184-185.jpg
Kokohoto, odkud se chtěla dáti na Kalgan, Pekin, Šanghai. Má pak skupina, skládající se z agronoma, dvou vojáků polské divise sibiřské a ze mne, zamýšlela jeti do Urgy přes Dzain-Šabi, kde jsem se hodlal setkati s plukovníkem Kazagrandim, který mne o to žádal v několika listech. Ostatně jsem nechtěl minouti Urgy, neboť jsem věděl, že baron Ungern mi nebyl přítelem, a kdybych se vyhnul setkání s ním, byl by onen nepřátelský poměr určitě příčinou smrti mé i mé družiny.

Konečně jsme se tedy rozloučili s Uliasutajem, kde jsme zažili tolik silných dojmů. Jeli jsme na koních, majíce „dzaru“ danou mi knížetem Čultunem.

Obě naše skupiny se dostaly k cíli výpravy, třeba ovšem jejich příhody byly rozdílné. Uliasutajská kolonie však se dočkala strašných dní trestu za spory, banditství, nedostatek kázně a vlastenectví. Baron Ungern poslal do Uliasutaje veliký oddíl mongolský, vedený Buriatem, důstojníkem Vandalovem a ruským kapitánem Bezrodnovem, kteří měli upevnit pořádek ve městě.

Onen oddíl, jež jsem potkal na cestě do Urgy, chytil plukovníka Poletiku, bratry Filipovovy, plukovníka Michajlova a několik jiných důstojníků, kteří jeli se ženami a s dětmi. Bezrodnov věděl, že se chtěla ona skupina vyhnout Urze, sídlu barona Ungerna, že měla s sebou věci uloupené Číňanům, mnoho stříbra a nějaké podezřelé papíry. Všichni členové oné skupiny, s výjimkou plukovníka Filipova, kterému bylo dovoleno odjeti hned k baronu Ungernovi, byli postříleni i s rodinami. Stalo se tak v ponurém úvozu u kláštera Dzain-Šabi, kde našla smrt tajná „skupina pěti“ a ruští uprchlíci, kterých však nenaučil smutný osud vlasti ani kázni ani svornosti.

Když přibyl do Uliasutaje, dal Bezrodnov zastřeliti knížete Čultun-Bejle, zatkl Domožirovova a poslal ho do Urgy, kde mu baron Ungern kázal dáti stopadesát ran holí a dal ho vysaditi na střechu, kde byl ponechán po osm dní bez jídla a teplého oděvu; dal postříleti všechny kolonisty a důstojníky, kteří zápasili o vládu a zavedl… pořádek smrti. Splnily se tedy ještě jednou věštby hutuhtu Narabanči. Čultun-Bejle zahynul na udání Domožirovova, který neušetřil ani mne. Věděl jsem tedy, že mi hrozí bezprostřední nebezpečenství, leč rozhodl jsem se buď jak buď jeti do Urgy. Zvykl jsem si dívati se smrti přímo v tvář a tak jsem jel na schůzku se strašným „krvavým“ baronem.

Bylo možno vyhnouti se sídlu „krvavého“ Ungerna, ale osudu se nikdo nevyhne… Neshledával jsem na sobě viny a pocit strachu vymizel u mne již úplně za dlouhou dobu našeho cestování, když jsem byl stále tváří v tvář nebezpečenství.

O krvavých událostech v Uliasutaji a v Dzain-Šabi jsem se dověděl již na cestě od Mongola, který jel s nějakými listy do Urgy a ztrávil se mnou noc v jurtě „urtonu“. Při čaji mi vypravoval ponurou „legendu smrti“.

„Dávno, velmi dávno, tenkráte, když Mongolové vládli ještě Číně, byl knížetem Uliasutaje šílený Beltis-Van. Trestal smrtí bez soudu každého a nikdo se neodvažoval projeti šílencovými pozemky. Pobouřená knížata „chošunův“, bohatí Mongolové obklopili konečně místo, ve kterém řádil Beltis, odřízli veškery cesty a nevpouštěli ani nepropouštěli nikoho. V Uliasutaji nastal hlad. I rozhodl se Beltis-Van, že se probije se svou družinou nepřátelskými kordony na západ, k Oletům, z jejichž kmene pocházel. Avšak zahynul i se svými bojovníky v potyčce s povstalci. Knížata pohřbila na radu hutuhtu kláštera Bujanty těla zabitých na severních svazích hor obklopujících Uliasutaj. Zakopali je se zaklínáním proti duchům vraždy, aby v té zemi již nikdy nebyla spáchána vražda. Hutuhtu předpověděl též, že smrt a duchové vraždy se zjeví teprve tehdy, až bude na hrobu pohřbených prolita lidská krev. Taková byla mezi námi legenda… Nyní se splňuje. Rusové postříleli na hrobu Beltis-Vanově a jeho družiny bolševiky. Číňané pak dva Mongoly. Duchové vraždy vystoupili z mohyl zavalených kameny a zlý duch Beltisův šíří v podobě smrti vraždu na zemi, kose lidi jako suchou, mrazem podlomenou trávu. Zhynul potomek Džengis-Chanův šlechetný Čultun-Bejle, zhynul „urus-nojon“ Michajlov, zhynulo mnoho, mnoho lidí a smrt táhne stepmi Mongolská a všude má volnou cestu! Kdo ji nyní zarazí? Kdo jí sváže nelítostné ruce? Zlé přišly časy, krvavé, nepříznivé pro bohy i pro dobré duchy.... Když zlí duchové počali boj proti dobrým… co zmůže slabý člověk? Co mu zůstává? Jenom záhuba… Jenom smrt…

Konec prvního dílu.