Ze zašlých dob (Vilímek)/Kopuletý mladík

Ze zašlých dob Josef Richard Vilímek
Mezi lotry arcilotrem	Kopuletý mladík	Drobnůstky

Údaje o textu
Titulek:	Kopuletý mladík
Autor:	Josef Richard Vilímek (jako Josef Richard Vilímek st.)
Zdroj:	VILÍMEK, Jos. R. Ze zašlých dob. Praha : J. R. Vilímek, 1908. s. 62–65. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Když doministroval Schmerling, Giskra, Herbst a Carlos i Adolf Auersperg, nastalo za jejich nástupců v konfiskování a odsuzování českých novin „utišení veliké“. Časopisy měly svatý pokoj mnoho let a oddechly si náležitě po všech těch naháňkách na ně. Teprve v letech devadesátých po objevení se pražské „Omladiny“ a po vyhlášení výjimečných soudů měly v Praze jednotlivé časopisy zas co dělat s policií a se soudy. A mezi tyto „obšťastněné“ náležely dvakráte také „Hum. Listy“ pro vtipy, jichž by si bezpečnostní úřad za klidných poměrů ani nepovšiml. V době jitření však zdálo se mu nebezpečným ledacos.

Toho času na př. zamazávaly se v noci černým lakem císařští orlíčkové na úředních tabulích a jiných veřejných nápisech, kterýžto osud potkal také poštovní schránku na Kr. Vinohradech. Pošta nepřikládala tomu velkého významu a nahradila schránku zamazanou hned zase skřínkou čistou. Ale ne na dlouho. Za nějaký den byla i ta opět zamazána lakem. A trpělivá pošta vyměnila ji zase za novou. Když však i ta za krátko byla potřena lakem, už po třetí, pošta ji sice opět sundala, ale už nenahradila žádnou jinou. A této okolnosti použily „H. L.“ ke dvouřádkové zprávičce o „posledním pomazání“, jehož dostalo se té pak už nevyměněné poštovní schránce.

A tento dvouřádkový, jen událost konstatující „granátek“ byl proti všemu nadání zažalován a já pohnán před výjimečný soud. Zrovna jako nějaký dvacítiletý „Omladinář“! Myslíte, že byl jsem obeslán pro schvalování pobuřujících skutků? Ó, dokonce ne! Tím prý jsem se dopustil rušení — náboženství!!

Dostavil jsem se před soud bez obhájce a odůvodnil jsem to tím, že neuznávám toho potřebu, aby mne někdo z něčeho „vysekával“, protože opravdu se necítím vinným a obhájím se sám výkladem o tom, co je poslední pomazání a co znamená „poslední pomazání“ v uvozovkách. I vytasil jsem se s dvěma školními knihami: s „Katechismem“, schváleným konsistoří, a s Gebauerovou „Mluvnicí“, schválenou ministerstvem. V Katechismu bylo ve zvláštní kapitole poučení o posledním pomazání, ale ač ta dvě slova se opakovala mnohokrát, nebyla ani jednou v uvozovkách, jimiž byl by se mohl těm slovům podkládati také smysl jiný, nežli církevní. Naproti tomu bylo v Mluvnici pojednání o uvozovkách, jimiž buď se uvádí doslovně něco citovaného odjinud, nebo jimiž podkládá se jednotlivým slovům zcela jiný význam, jako je na př. u zažalovaného zde „posledního pomazání“, které tím, že bylo v uvozovkách, naznačovalo, že nemělo na mysli církevní akt, nýbrž jen to třetí a zároveň „poslední“ pomazání schránky, neopakované vícekráte proto, že nebylo tam potom už co mazat. Atd.

Soud, ač výjimečně ostrý, propustil mne úplně z obžaloby, a návladní (po letech už jiný nežli Jaroš!) na odchodu mně venku gratuloval, řka, že posud neslyšel nikoho hájiti se Katechismem a Mluvnicí. A prý zcela případně a dobře.

*

Zdálo se však skoro, že tehdejší velký pán v Praze nemohl mi zapomenouti epigram, uveřejněný v září r. 1891 na sklonku první jubilejní výstavy, a že měl jsem tehdejší vtip odpykati náhradou teď pro věc docela jinou; neboť sotva že padla žaloba pro „poslední pomazání“, už tady byla zase jako na zavolání obsílka pro obrázek, jehož takto nezávadný smysl náhodou připouštěl štípalům vlasů také ještě výklad jiný, pro mne zlý, který bylo by těžko vyvracet při soudním hájení se. A ježto vyšetřování pokračovalo neobyčejně rychle, nabyl jsem přesvědčení, že jedná se o to, aby přelíčení bylo provedeno ještě před soudem výjimečným, který v té době už asi po třech nedělích, dne 12. září, měl pozbýti své platnosti vyzdvižením stavu výjimečného, načež by žaloba, kdyby setrvalo se na ní, byla se musela dostat před porotu jakožto soud tiskový. A před tu patrně se nechtělo jít. Proto ten spěch s vyšetřováním v srpnu.

Říká se: „Kdo uteče, vyhraje“, čímž řídil jsem se v době výjimečné také. Aby totiž muselo být odloženo stání až do poroty následkem toho, že nemohlo býti mně doručeno ustanovení dne ku přelíčení dřívějšímu, proto jsem — zmizel z Prahy. Ale jen pro soudního sluhu s obsílkou a pro policejní tajné, jimž pokaždé řekla moje žena, že pro veliký záchvat nervosity musel jsem na krátko odjeti ven do lesů zotavit se a že vrátím se hned, jakmile mi bude volněji; posud však že jsem se nevrátil, aniž by věděla, kde a kudy teď chodím. A já zatím byl „na cestách“ z pokoje do pokoje v bytu přítele a illustrátora Fr. Kolára, jehož rodina trávila prázdniny v Chrudimi a s nímž jsem se domluvil o „hře na schovávanou“ v obydlí do noci nadobro osiřelém, do něhož on se vracíval teprve z divadla. A v tom „zátiší“ pobyl jsem šťastně až do řečeného 12. září.

Jak jsem předpokládal, stalo se: jakmile byl toho dne vyzdvižen výjimečný stav, čímž porota zas nabyla platnosti, padla obžaloba u soudu beze všeho přelíčení hned pod stůl. Já pak, pozbyv pojednou všechnu „nervosnost“ a cítě se už „volným“, dal jsem příteli Kolárovi zcela krátkou výpověď z poustevnické residence a přestěhoval jsem se z bytu jeho zase do svého a ne nanovo do kriminálu, po němž se mi v tehdejší mé šedesátce už pranic nestýskalo.