Ze zašlých dob (Vilímek)/Karel Vinařický

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Karel Vinařický
Autor: Josef Richard Vilímek (jako Josef Richard Vilímek st.)
Zdroj: VILÍMEK, Jos. R. Ze zašlých dob. Praha : J. R. Vilímek, 1908. s. 87–88. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Autor:Karel Alois Vinařický
Související články ve Wikipedii:
Karel Alois Vinařický

Kdykoli v letech padesátých tehdejší pražský arcibiskup kardinál Schwarzenberg dával nějakou hostinu, býval na ni pozván vždy také výborný společník P. Kar. Vinařický, aby svým nevšedním rozmarem bavil celou společnost církevních hodnostů. Mezi těmito byl také „důstojný“ předchůdce nynějšího pana Frinda, co se týče lásky k Čechům. A ten si dobíral Vinařického, chvalně známého spisovatele a horlivého vlastence, jak prý jen se může zabývati pěstováním češtiny, řeči tak tvrdé, že má i celé věty bez jediné samohlásky, jako na př. „Strč prst skrz krk“. Vinařický, nazvav tu hříčku po německu „Schnackspruch“, vsadil se o dávku zlata, že dokáže jsoucnost toho „Schnackspruchu“ také v němčině. A vyhrál. Napsal totiž výtečnou satyru „Der Sprachenklangmesser“ v hexametrech německých, co do formy básnicky dokonalých, co do řeči však schválně tak kostrbatých, že při trochu rychlejším čtení slov zdálo se, jakoby jel trakař po kamení. A v těchto neskonale drsných hexametrech byl proveden nevývratný důkaz, že i němčina se honosí svým „strč prst skrz krk“, nemluvě ani o všech ostatních, pro jazyk krkolomných produkcích té velebené řeči.

Vydání spisku svěřil Vinařický mně, aniž by sám se jmenoval na titulním listu. Zaslali jsem jej tenkrát všem německým časopisům v celém Rakousku a známějším listům v Německu. Z odběratelů pak byl nejhlavnějším Moravan Bílek, majitel a řiditel vyhlášeného pensionátu ve Vídni. Týž objednával té brošurky každou chvíli 50 výtisků, jež takto rozšiřoval: Kdykoli seděl ve vinárně nebo v jiné veřejné místnosti vídeňské a někdo se tam otíral o češtinu, Bílek mu nepozorovaně všoupnul do jeho pověšeného svrchníku řečený spisek, jejž když nevědomky „obdarovaný“ doma našel a si přečetl, často se obrátil na jinou víru a více už si netropil hloupé lence z češtiny, již pravidelně ani za mák neznal.