Ze zašlých dob (Vilímek)/Čeněk Šercl a pisatel Vzpomínek

Ze zašlých dob Josef Richard Vilímek
Podřipské banderium a David Kuh	Čeněk Šercl a pisatel Vzpomínek	Profesor Tomíček

Údaje o textu
Titulek:	Čeněk Šercl a pisatel Vzpomínek
Autor:	Josef Richard Vilímek (jako Josef Richard Vilímek st.)
Zdroj:	VILÍMEK, Jos. R. Ze zašlých dob. Praha : J. R. Vilímek, 1908. s. 103–106. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Čeněk Šercl

Český Mezzofanti, Čeněk(?) Šercl, osvojiv si hravě v Praze všechny řeči rakouské i zahraniční, stal se universitním profesorem v Rusku, kdež přiučil se i jazykům, přístupným zase tam, mezi nimiž také některým asijským. A když už nebylo žádného, jejž byl by ještě mohl studovat, pustil se jako rozený filolog, „na slovíčka věčně hladový“, z nouze i do zlodějské hantýrky ruské, polské a kterési asijské, neboť zlodějská chasa „všude bratry má“, i v Asii.

Po několika letech přijel o prázdninách do Prahy navštívit Čechy. Jeho první cesta byla k někdejšímu svému mecenáši Vojtěchu Náprstkovi. Za hovoru o všem možném ptali se ho také, je-li ještě nějaká řeč, kterou by neznal. „Je: česká zlodějská! A tu si osvojím zde, dopídím-li se nějakého slovníčku té hantýrky.“ Poradili mu, aby šel ke mně, já že jsem si zapisoval vše, když jsem seděl osm měsíců v žaláři. Šercl uposlechl, a když mne navštívil, dal jsem mu ochotně zápisník svůj.

Za krátko přišel opět se zprávou, že každé slovo v české hantýrce je dobře voleno, ježto názorně naznačuje věc, o kterou se jedná, jako na př. šum znamená les, čára silnici, rohačky krávy, outrata hospodu, jiskra okno, pavučina mříže atd. Pouze jedno slovo prý neodpovídá správně svému významu, totiž: rohnout = zabít. „I odpovídá!“ poučuji vědátora; „není to nic jiného než: číhat na svou obět úkladně za rohem.“ „To ano!“ přisvědčil Šercl a odešel spokojen. — —

Nežli však jsem se přiučil té pěkné řeči „v osmiměsíčním kursu na vysokých školách pod věží novoměstské radnice“, o čemž zmínili se u Náprstků, připamatoval jsem si, že nastupujícímu do těch „škol“ hned po „zápise“ trestaneckou stravu, zločinecký šat a pouta na nohy dají, za to však že vezmou mu jeho delší vlasy a vousy, jak tomu chce domácí řád. Abych tu práci pánům uspořil, dal jsem se posledního dne sám ostříhat až na kůži a knír i kozí bradu nadobro si oholit. Tím však jsem se změnil v podobě tak, že ani vlastní žena nechtěla se hlásit ke mně. A ježto jsem zamýšlel rozloučit se na těch 8 měsíců také ještě s odpoledními účastníky „našeho“ stolu v kavárně, proto, abych byl úplně k nepoznání, hodil jsem se do černého oděvu, v létě neobvyklého, oblekl si někdejší svůj frak, na hlavu si vzal také už dávno nenošený francouzský klak (látkový cylindr na perách) a do ruky po letech zas jednou hůl, již nosit mne odnaučil prof. Purkyně. Takto vyparáděn a bez vlasů i vousů šel jsem do kavárny. Na ulici potkával jsem známé, ale žádný si mne ani nevšiml. I můj pilný přispívatel, magistrátní rada B. Peška, zadíval se sice upřeně do mých nezměněných očí, jakoby si chtěl říci: „Toho bych měl znát,“ ale zašel také, vida před sebou člověka zcela jiného.

V kavárně pak zaměřil jsem přímo k „našemu“ stolu. Byl už obsazen až na jednu židli, nechávanou pro mne. Ukloniv se mlčky společnosti, přisedl jsem, a když se ptal číšník po mém přání, ukázal jsem jen prstem na vedlejší sklenici s černou kávou. Besedující, i s Hálkem, měli mne za cizince, jemuž ze zdvořilosti nechtěli říci, aby si sedl jinam. Vida to u jiného stolu xylograf Fr. Richter (jemuž jsem tady platíval za dřevorytiny, aby nemusel si chodit pro peníze až ke mně do Štěpánské ulice), přistoupil blíž a ptal se vedle mne sedícího deklamátora Přerhofa, jestli snad dnes už nepřijdu? „Já nevím!“ odpovídal skoro nevrle tázaný; „čekám na něj také, protože mi dává vždy polovičku svého cukru, bez něhož neměl bych kávu dosti sladkou. A já bych ji už hrozně rad pil!“ „Tak proč si ten cukr neberete, když je tuhle už hodnou chvíli nechaný pro vás?“ ptám se svým hlasem Přerhofa. Rozumí se: u všech haló veliké a shledání radostné. Za to pak po hodince loučení smutné…

A to nejhezčí: slavný soud měl za to, že tím velkým „oštucováním“ hlavy své chtěl jsem dělat komusi tam ostudu!