Ze světa lesních samot/XVI.

Ze světa lesních samot Karel Klostermann
XV.	XVI.

Údaje o textu
Titulek:	XVI.
Autor:	Karel Klostermann
Zdroj:	KLOSTERMANN, Karel. Ze světa lesních samot. Praha : Jos. R. Vilímek, 1894. s. 307–317. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Již tři léta, a snad i více, zapadla v klín věčnosti.

Jednoho krásného letního dne ubíral se po bídné silnici, která vede z Rehberka přes Chýnice-Tetov do Mádru, mladý, švarný muž v mysliveckém hávu. Pružný byl jeho krok, a přece šel pomalu, často se zastavoval, vpravo vlevo zraky obracel, jako by všecky předměty podle cesty ho zajímaly, jako starého známého jej vítaly.

Vlevo, as tisíc kroků nedaleko a dosti hluboko pod ním, hučela řeka Vydra^[1], nesla nesmírné spousty polen, která místy v divé směsi pádila, jinde, kde líněji tekly vody, se stavěla a houstla, tak že čistý, granátově hnědý proud úplně zakrývala.

Na protějším — pravém — břehu říčky vypínala se Preisleitenská sytě zelená stráň, skoro úplně bez lesa, jenž ji druhdy pokrýval. Tu a tam na vysoké, dosti srázné té stráni, stály drobné chaloupky, po jedné, po dvou, malinké stáje, stodůlky a kůlničky o sobě. Stříšky byly skoro vesměs aspoň z části nově kryté a bílé šindele leskly se v záři slunečné, že daleko je bylo viděti.

Cesta sama byla neobyčejně oživená; deset, patnáct povozů za sebou, samými čistě oloupanými kmeny naložené.

„Odkud?“ tázal se mladý muž tu toho, tu onoho z vozků.

„Z Mádru!“ „Z Podroklaní!“ „Z Filipských Hutí!“ — dáváno mu v odpověď.

„Je toho tam ještě mnoho?“ ptal se jakéhosi staršího člověka, který měl naloženou jedinou obrovskou kládu, ač i ta byla sotva dvacátý díl ohromného lesního velikána z pokolení smrků.

„O jé!“ odvětil tento, „tři léta vyvážíme, a jako by jich ani neubývalo. A co lidí pracuje v lesích! Jak živ bych byl neřekl, že je tolik lidí na světě. I Vlaši jsou tu.“

„Z Pürstlinka se nevyvážejí klády?“

„Z Pürstlinka?“ odvece vozka a šňupl si ze známé skleněné lahvičky, „jak by z Pürstlinka vyváželi? Vždyť se tam teprve staví silnice. Hý!“

Mladý muž došel, kde silnice příkře spadá do Máderského údolí. Rozhled je tu čarokrásný na tři strany, ale ach! tenkrát byl smutný. Les, který trojí údolí vroubil, na přemnohých místech prořídl, ba zmizel, a na jiných rezavé skvrny, z tmavé zeleni vystupující, tklivou, zdrcující mluvily řečí. Kůrovec brouk řádil; čeho strašná vichřice ušetřila, dravý hmyz za oběť sobě žádal. Vývratův byly miliony, a přece lidé nestačili káceti stížené nákazou stromy.

Na sterých místech všude po širých hvozdech hořely ve dne v noci ohně, požírající oloupanou kůru smrků… Mladý muž jda cestou všude viděl kroužící se dým, a čím dále do staré Šumavy vnikal, tím hrozněji, zoufaleji šklebila se na něho záhuba staletých hvozdů. Na místě, kde stál, dosť jí oko přehledlo — ale co to bylo proti hrůzám uvnitř široširých revírů!

Čelo jeho se zakabonilo, hlava k prsům sklesla.

Sešel se svahu, přešel most přes Müllerský potok, obešel syčící, ječící pily a zdlouhavě stoupal po kamenných schodech vedoucích na násep před hospodou u tří sluk.

A jak náspu došel, klobouk sňal, pot s čela si utíraje, vystoupila ze dveří známá nám postava Bártovcova. Filipskohuťský příručí, jak příchozího spatřil, spráskl rukama nad hlavou, a co nohy stačily, pádil mu v ústrety.

„Svijanský! Můj Bože, kdo by řekl?“ zvolal, a už ho držel za ruku, objímal ho, líbal.

Svijanský — laskavý čtenář jistě ho poznal — byl v pravdě dojat. Po dobu pobytu svého na Pürstlinku člověku tomu spíše se vyhýbal, nežli by byl společnosti jeho hledal. A ten člověk mu zachoval takovou náklonnost. Opětoval srdečně přivítání, podíval se na něho blíže.

Byl to týž Bártovec, ale ještě více sešlý, mnohem více naduřelý nežli dříve, kštice více ještě prořídla, líce chabé, svislé na krk, bledé, nos modravý, oči v nabubřelých víčkách téměř se ztrácely. A což teprve zevnějšek jeho! Kazajka ošumělá, usmolená, rukávy prodřené, na vestě scházela dobrá polovice knoflíků, a nohy vězely v zrzavých juchtách nečerněných, nemazaných.

„Nu, pojďte příteli, pojďte si zavdat,“ pobízel; „mně sice onehda lékař řekl, že bych neměl pít, že prý mám ledvinovou nemoc; než vám k vůli jich vytáhnu třeba dvacet. Ostatně, čemu pak rozumějí ti mastičkáři? A kdyby!… Schätzenwaldský revírník ji měl prý už před dvaceti roky, a přece teprve loni se upil… Nevídáno, jednou tam musíme tak jako tak.“

Vstoupili. — V šenkovně bylo hlučno, ač bylo ve všední den. Selského lidu dosť; pili, vadili se, hráli.

„Ti chlapi mají časy teď,“ vece Bártovec, zaváděje Svijanského do kumbálku, jemuž se říkalo panský pokoj; „vydělají nehorázné peníze dodáváním povozů a přípřeže. Za to je máte vidět, ucha! Ani byste neřekl, jak zbujněli. Bývá tu jeden takový klacek z Rehberka, který si zapaluje doutníky zlatkami.“

Usedli za stůl, hospodská přinesla pivo. Přiťukli a napili se. „Sládne, co?“ Bártovec zamlaskl jazykem; Svijanskému se zdálo, že utápí ubohé vnitřnosti patokami, ale neříkal ničeho.

„Nu, co je nového ve světě?“ tázal se Bártovec; „jak pak přede vším se vám vede?… Takhle, podle vzezření by člověk soudil, že jste revírníkem — blahobyt z vás kouká.“

„Dobře jste uhodl,“ smál se Svijanský, „je tomu týden, co mne kníže pán jmenoval revírníkem v O… na Krumlovsku.“

Bártovec vytřeštil oči, pokud odulá víčka dovolovala.

„Stafra, podívejme se, vy máte štěstí! Šestadvacet let je mu, a už je revírníkem. Mně je teď šestatřicet, a dosud jsem příručím… Ale, drahý příteli, žádná závist ze mne nemluví… naopak! gratuluji vám z plna srdce, těší mě to, těší z té duše.“ Pozdvihl sklenici, přiťukl si, dopil poslední doušek.

„Víte,“ pokračoval, „já bych se hodil za revírníka jako kočka do chomouta. Mně je to takhle milejší… jen kdyby toho dření nebylo s těmi kládami, toho počítání, vyměřování, hlídání… člověk sotva třikrát v témdni do hospody si zaběhne… A těch židů, co sem přichází nyní — Rosenduft, Flekeles, Weiszhut, všecky je tu máte, ti jsou vám horší, než kůrovec sám.“

A Bártovec se dal do podrobného vypravování, jak přejímají nakoupené za fatku dříví, a jak on je napaluje. Také prý někdy mu strčí něco do ruky. „Nu, proč by člověk nebral?“ pravil upřímně… „berou jiní, beru já také… žízeň je pořád větší, roste jako Hildegardiny děti.“

„Kolik jich máte?“ tázal se Svijanský.

„Čtyři už… hrom aby do toho!“ Přestávka; Bártovec si byl nacpal dýmku a škrtal sirku za sirkou, nemoha žádné rozsvítiti.

„Přišel jsem —“ počal Svijanský.

Abyste nás navštívil, drahý příteli, do Pürstlinka přece nepůjdete. Co byste tam dělal? Vaši známí jsou kdo ví kde…“

„Ale —“ namítal Svijanský, nedostal se však k slovu.

„Ze známých v Mádru také už málo najdete. Jediný Haberbichl je tu, pamatujete se, ten tlustý chrapoun, který na se brával úřad pořadatele domu a vyhazoval opilé sedláky, a pak zamilovaný příručí, který se teď dvoří ženám dřevorubců, a při takových záletech byl onehdy bit, že sotva domů se doškrábal. Kacafárek byl jednoho krásného dne přeložen do Rumburka, čert ví, kde je to hnízdo. Odcházel tuze nerad; aspoň nám tu zanechal ‚slečnu‘, která dosud vaří pro stráž, ačkoli se od té doby za pět Vídeňských hrabat, šest baronů a sedm set pozlacovačů provdati mohla. Je jí stráže líto, ta by bez ní hlady pomřela. Zrzavého příručího z Hor, víte, co hrával zelenou louku s Kacafárkem, toho jsme z jara doprovázeli k hrobu. Šel jednou v noci odtud trochu nachmelen domů a spadl někde pod Antiglem do rokle. Zabil se dočista — teprve čtvrtého dne ho našli, napolo od lišek sežraného… A propos, co pak dělá Kořán?“

„Dopisujeme si ob čas. Vede se mu dobře i jeho paničce; žijí dosud na Chejnovsku. Mají prý roztomilého klučíka. Paní prý by si pouze přála, aby se dostali na Hlubocké panství, aby byla matce blíž.“

„To jsou starosti!“ prohodil Bártovec. „A vy? Jak pak to tehdy skončilo s vyšetřováním stran toho poranění? Mnoho z toho být nemohlo, vždyť chlap je dnes zdravější než my.“

„Co povídáte? zdráv je? zdráv? neumřel?“

„Nu, neumřel. Vždyť ho viděl předešlý týden jeden z našich dřevoštěpů, který tam dochází pro tabák.“

Svijanský si oddychl; nebeské štěstí zasvitlo mu z očí. „Žije, žije!“ opakoval, „a na mé duši nelpí vina prolité krve, zničeného života lidského. Nevěděl jsem, příteli, co se s tím člověkem stalo. Ještě jednou mne vyslýchali v Lounech, a potom všecko padlo pod stůl. Nevina má před zákonem se dokázala… ale přece jsem klidu neměl, proto že mi bylo nade všecko hrozným pomyšlení, že jsem třeba beze zlého úmyslu život lidský utratil.“

„S pytláky je vůbec teď pokoj,“ pravil Bártovec. „V lese jest plno lidí; zvěř zaplašili, úkrytů pro ni ubylo. Mně je to ostatně jedno; pro mne jich mohl být celý pluk, já jsem se s nimi nerval. Pivo je mi milejší než krev; po té nežízním. Ale vy nám tu dnes zůstanete? Máme tu opět společnost. Je tu jeden naddozorce, který hraje opery na hřeben, když jej ovine hedvábným papírem. K popraskání!“

„Odpusťte. Zítra, pozejtří, kterýkoli den přijdu. Ale dnes musím přece do Pürstlinka.“

„A proč? Koho tam hledáte?“

„Vždyť víte — Katy.“

Bártovec v náramném udivení vyvalil oči do té míry, že odulá víčka úplně se ztratila.

„Což pak vy nevíte?“

„Co pak?“ Ve Svijanském tajil se dech.

„Vždyť Katy je dvě léta vdaná; do Bavor se provdala, za toho paťhavého. Škoda jí, takový bavorský chrapoun ji dostal.“

„Není možná — vždyť jsem jí řekl, aby vyčkala; až budu revírníkem, že si pro ni přijdu.“

„Novopečený pane revírníku!“ ujal se Bártovec slova, a to proti svému obyčeji velmi vážným tónem. „Dovolte, abych při vší úctě, kterou k vám chovám, vám řekl, že jste naivní, jako byste žil v dobách apoštolů. Jak pak dlouho takové děvče jako Katy bez milého vydrží? Když jste odešel, celý rok vám věrnost chovala, celý rok, pravím. Nebyla dosť hodná? Potom se provdala, to je to celé. A vy jste to nevěděl! Teď má dvě děti.“

„A Vavruch?“

„Vavruch je tři léta pod zemí. Když slyšel, jak to v lese vypadá, začal chřadnout, až dochřadnul. Žena s rodinou odstěhovala se do Tussetu, to patří tuším, k Volarskému soudu.“

Svijanský byl hluboce dojat. Že Katy tak jednala, do duše ho zabolelo; měl ji upřímně rád, ustavičně na ni myslil, a nyní přicházel, aby dané slovo splnil. A Katy nevyčkala… Seděl tiše, hlavu oběma dlaněma podpíraje. Celý jeho život v Pürstlinské samotě prožil v duši ještě jednou v několika minutách. Všecky struny srdce jeho opakovaly v měkkých akkordech jméno té krásné dívčiny, královny oné poušti.

Bártovec ho nechal, z myšlének ho nevytrhoval. Seděl klidně, kouřil a pil. Venku v šenkovně hulákali sedláci. Uběhlo snad čtvrt hodiny, když se Bártovec k mladému muži naklonil a skoro otcovsky k němu promluvil:

„Příteli, pochopuji, že vás ta věc mrzí. Vy jste jemného citu, z jiného fládra než my tu. Ale uvažte: je dobře, že se tak stalo. To děvče se k vám nehodilo. Co byste si s ní byl počal tam u vás? Byli byste oba nešťastni. Opojení smyslů za krátko by se bylo vykouřilo, a pak by byly nadešly žel a lítost. A ona, jak by smet! Co by vám byla vydržela? A pak, ty spády, co takové primitivní nevzdělané ženské mívají. Vezměte si příkladně mou Hildegardu. Což nechce, abych si dal napsat úpis na ony dva tisíce, které jsem před lety svému revírníkovi půjčil? Slyšela, že nevězím v dobré kůži, a kdybych umřel, vymáhala by obnos na ubožákovi po mé smrti. Víte, já, starý osel, jsem se jednou v opilství před ní problafl — čert by mě vzal! Teď mi hučí pořád do uší. A já to neudělám, ne a ne!“

Mluvčí bouchl pěstí na stůl.

„A moje děti,“ pokračoval, „jsou zde rozeny, po zdejším vychovány. Má-li každé o pět set více nebo méně, co na tom? To jich nespasí. A ubohý můj revírník, který bez toho starostmi neví, co počíti, přišel by úplně na zmar.“

Bártovec se pořádně napil.

Svijanského půda pod nohama pálila. Nedal se zdržeti a uháněl brzy potom nazpět do Rehberka. Bártovec potřásal hlavou. „Blázen,“ bručel, „místo aby byl rád, div si nezoufá. Mně aby se tohle štěstí přihodilo, mně aby tak někdo Hildegardu před nosem unesl! Ta opice onoho blahoslaveného dne, kterou bych si v radostném rozčilení opatřil!“

* * *

Přebíral jsem se onehdy ve starých spisech svých a našel jsem zažloutlý lístek papíru a na něm slova lithografovaná:

Marie Svijanská, roz. Janotová,
Karel Svijanský,
kn. Schwarzenberský revírník,
novomanželé.

Datum a místo nepovím; mám dosti příčin domnívati se, že paní Marie Svijanská nebyla jiná nežli Mančinka správcovic.

Žijí snad dnes ještě a jsou šťastni; žije i Kořán a paní Zdenička, a dobře se jim vede i dětem jejich.

Ale moje Šumava, ta stará Šumava, jak bývala, ta již nežije, a komu tam býti, těžko dost jest mu zápasiti. Ty stará Šumavo, ty má kolébko! Tvé hvozdy lehly, nikdy již v staré slávě nevstanou. Jen močály klečí porostlé jsou, jak bývaly, a v podzimních nocích záhadná světla v nich laškují, modravé plameny, duše zemřelých lidí. A duše milionů zemřelých velikánů lesních, kam ty se děly?

---

1. Jmenem tím se zove hořejší Votava, dokud se nespojí s Křemelnou (Kieslinger), kterážto od Stodůlek pod Kiesleitenem teče.