Ze světa lesních samot/XIV.

Ze světa lesních samot Karel Klostermann
XIII.	XIV.	XV.

Údaje o textu
Titulek:	XIV.
Autor:	Karel Klostermann
Zdroj:	KLOSTERMANN, Karel. Ze světa lesních samot. Praha : Jos. R. Vilímek, 1894. s. 275–291. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Sotva odešel Svijanský z Pürstlinské myslivny, rozpředl se mezi revírníkem a starou Nany následující hovor.

„Nany, vy jste jaksi rozčilená — slyšela jste něco?“

„Och, milostpán ví! Je to hrůza! Ale já to vždycky povídala: mladý pán pečený vařený u toho krvavého, kterého jednou nečisté noční síly za živa odnesou jako Bablonské svatokrádežníky,^[1] kteří teď v Roklanském jezeře mekotají jako kůzlata a do soudního dne mekotat budou. Čemu pak se tam mohl mladý pán naučit?“

„Pomalu, Nany…“

Ale Nany byla v proudu. „Střílet na lidi se naučil mladý pán, kterého ta mladá čarodějnice má úplně ve svých spárech. Jako bych nevěděla, že včera zastřelil dva ubožáky!“

„Mlčte, Nany! Jednoho poranil, a to pytláka, který napřed po něm střelil…“

„To povídá ta čeládka Vavruchova. Ale já vím, že to byli dva ubožáci, kteří si přišli pro nůši lesní trávy.“

„Jaký právem se opovažujete tvrdit takové nesmysly?“ rozhorlil se revírník.

„Já vím, co vím, milostpane! Milostpán je dobrák a ujímá se toho panáčka, který, když milostpán byl nemocen, nechtěl připustit, abych ránu jezevčím sádlem pomazala — to by bylo všecko vytáhlo za dva dni…“

„Přestaňte mi s těmi hloupostmi. Už jsem vám řekl, jak se věc má, a zapovídám vám důrazně, abyste o pravdivosti slov mých pochybovala.“

Hlas jeho zněl přísně, stařena cítila, že by dále odmlouvati nesměla. Ulevila si několikerým vzdechnutím, vzala dvakrát nebo třikrát jméno Boží nadarmo a sepjala ruce. Revírník pak pokračoval: „Jedná se o to, aby paní o věci nezvěděla, Nany. Můžete sobě představiti, jak by ji to znepokojovalo. Ukládám vám tedy co nejpřísněji, abyste se před ní o tom nezmiňovala, slyšíte? Ani jediným slovem! Rozuměla jste?“

„A chudinka, moje zlatá!…“ bědovala Nany; „ani věděti nemá —! A je pravda, bála by se… kdo by se nebál? Já bych za žádné peníze na světě nešla v noci k „modrému sloupu“, Ježíši ukřižovaný, zas o dvě strašidla více!“

„Vy jste pošetilá osoba — již jste přeci slyšela, že nikdo nebyl zabit. Ještě jednou vám to povídám, a jak jsem řekl, ať mi mlčíte, sic mi půjdete z domu.“

„Jakáž pomoc — milostpán poroučí, a já stará žena poslouchám… ale jiní řeknou —“

„To je má starost.“

Nany šla po své práci; bylo s podivením, jak se paní Zdeničce vyhýbala, aby odolala pokušení. Když se jí nemohla vyhnouti, ústa její ovšem si mluviti netroufala, za to oči byly tím výmluvnější. I bylo dobře, že paní Zdenička měla jiné starosti nežli zkoumati výraznou tvář stařeninu, jinak by se byla musila dovtípiti, že se něco neobyčejného, děsného přihodilo.

Revírník pak obešel si i ostatní obyvatele Pürstlinské a všem nařídil přísně, aby mlčeli. To nebylo těžké, v Pürstlinku mnoho obyvatelů nebylo, a ti nemnozí s paní Zdeničkou se nestýkali. Když takto o duševní klid choti své se postaral, odebral se Kořán k „modrému sloupu“. Nalezené stopy nade všecku pochybnost potvrdily pravdu slov příručího. Vůkol bylo ticho — bim bam! zněly zvonce. Když se vracel, zahalila se hlava Luzného v husté mraky a dalo se do drobného deště. Kolem druhé hodiny s poledne byl doma.

„Kde je Svijanský?“ tázala se paní Zdenička.

„Poslal jsem ho do Hor,“ odvětil on poněkud nejistým hlasem, „zapomněl jsem ti říci… Služební záležitost… vrátí se až zítra.“

Bylo mu nevolno; těžko mluvil nepravdu a bál se, aby dále se nevyptávala. Šel pak do své „kanceláře“ a jal se pracovati o nějakých rozpočtech, dělaje, jako by měl velmi na pilno. Do jídelny se vrátil až v čas večeře.

Pomalu den se klonil, pošmurný šedý den. Požloutlá tráva na pláni přecházela v tom osvětlení také do šedé, špinavé barvy. Přivalila se noc bez nebeských světel; v myslivně rozžehli lampu, a její svit ozářil okna v přízemí, tak že se dívala do čiré tmy jako žhavé oči obrovského zvířete.

Revírník s paní svou byli po večeři; seděli sami dva v prostranné jídelně a povídali si. Zdenička byla mnohem hovornější. Předmět hovoru snadno uhodnouti: věčně týž refrain, jak bude hezky a blaze, až budou jinde, kdekoli.

Zima se blížila, ještě tři, čtyři neděle a nastoupí vládu svou. Revírník každým okamžikem očekával úřední přípis, který jinam ho povolá. Že dosud nic nepřichází, počínalo ho to znepokojovati; nicméně pevně doufal: kníže pán slíbil… Dnes ovšem měl bližší starosti.

Paní Zdenička bez ustání přemítala, kde vůle jasného pána vykáže jim pobyt: snad na Třeboňsku, kde se narodila; snad na Krumlovsku — také dobrá, Šumava, krásná krajina, ale žádná taková odloučenost; snad na Libějicku, nebo na Chejnovsku, Kořán ty končiny znal a chválil kraj i lid. Nejlépe by ovšem bylo na Hlubocku, blízko matičky… při pouhém pomyšlení zatleskala ručkama, zazpívala si písničku.

„A brzo to bude, brzo mužíčku,“ zaplesala, „vždyť, kdyby ta věc se protahovala, nevyvázli bychom odtud s nábytkem — Spasiteli! to by bylo strašné! ještě jednu zimu! Odpusť, mužíčku, ale to bych nevydržela. Ta tma! ta mlha!…“ a radostný ples prvních slov proměnil se v dušený výkřik hrůzy.

„Jen strpení, drahá ženuško!“ napomínal Kořán. „Všemu bude konec. Víš, Zdeničko, rozvaž… jedno je zde dobré: ty klepy, řevnivosti, pikle a podobné věci, které jinde mezi úřednictvem panují, ty do Pürstlinka cesty nenajdou… kdo ví, neomrzí-li tě velice tam v kraji…“

„Snad bys se nezastával té samoty?“ vyhrkla ze sebe.

Vzpomněl si na nejnovější starost svou, přejel si dlaní čelo, pohladil dlouhý vous; ani mu na mysl nepřišlo, aby se zastával, ačkoli z dřívějších svých let, kdy v českém kraji sloužil, leccos krušného v paměti mu zbylo. Ale přítomné starosti vždy horšími se nám zdají než všecky jiné.

„Máš pravdu, je tam přece lépe,“ pravil.

Seděli ještě chvilku; stará Nany vešla umluvit se s paní v příčině zítřejšího denního pořádku; otázka ta vyřízena, a Nany davši dobrou noc opět z pokoje vyšla; slyšeli, jak padly za ní do zámku dvéře čeledníka.

„Dlouho jsme dnes vydrželi,“ vece revírník, pohlédnuv na hodiny, „půl desáté, pojďme spat.“

Paní rozžala svíčku, revírník zatočil lampu.

V tom kroky, pádné kroky na náspu i drsných hlasů vřava; kdos chytil za kliku dveří domovních, třikrát, čtyřikrát silně zaburácel.

„Co pak je to?“ tázala se Zdenička. Manžel neodpověděl, přistoupil k oknu, odhrnul bílé záslony, a jal se otvírati okénko. Paprslek světla padl na násep, a v světle tom objevila se mužská postava, zalesklo se cosi.

„Hajný?“ tázala se za zády revírníkovými panička. „Stalo se něco, hajný?“

Revírník zahledl širokou střechu klobouku, která na polo zastiňovala vousatou tvář, sazemi začerněnou; proti němu namířena zaleskla se hlaveň ručnice. „Ani hnout, fořte!“ velel hrubý hlas. „Otevři okno do kořán — neuposlechneš-li, jsi syn smrti.“

A u dveří znovu trhání za kliku a burácení. „Už jdu, už jdu!“ ozval se v průjezdu Nanin hlas.

Revírník mžikem přehledl situaci. Pět nebo šest chlapů stálo na náspu, možná, že opodál jich bylo ještě více.

„Co chcete?“ tázal se klidně, snaže se zachovati veškeru svou chladnokrevnost.

„Otevři okno!“

„Umučený spasiteli!“ vzkřikla panička; klesla na kolena, rozžatá svíčka i se svícnem vypadla jí z ruky, a v pokoji čirá rozhostila se tma.

Venku zatím dala se do křiku a pláče Nany, která snad zaslechla vyzvání, revírníkovi platící. Těžké dvéře odolaly pokusu vyraziti je.

Revírník uposlechl a otevřel okno, načež opakoval: „Co chcete?“

„Tobě nic, fořte, ač uposlechneš-li. Přísahám ti, že vlasu na hlavě ti nezkřivíme; ale mládence nám musíš vydati, jinak prohledáme celý dům a najdeme si ho.“

„A co chcete s příručím?“

„Po tom se neptej, to je naše věc. Egidi musel umřít, honili ho jako dravou zvěř, až ho uštvali; jiné u nás pochytali rovněž, protože jsou chudáci. Ale když páni prolijou krev, soudí je zase páni, a nic se jim nestane. Tvůj mládenec prolil krev, budeme ho soudit my.“

„Příručí tu není, odešel do Hor včerejší událost udat u soudu; ostatně, protivník jeho střelil dříve, příručí se pouze hájil…“

„Třesky plesky! Taková se nám zpívá vždycky. Kaž otevřít.“

„Poslyšte. Jsem v moci vaší, je vás několik, a marně bych vám vzdoroval; učiním vám po vůli již proto, že nechci, aby tekla krev — je to však marné, příručí není doma.“

„Uvidíme. Ještě jednou, ničeho se neobávej, tobě návštěva naše neplatí. Radíme ti pouze, abys nepomýšlel na odpor neboli úskok. Rozkaž té babě v průjezdě, která tam syčí jako had, aby otevřela. Kamarádi prohledají dům, a my dva tu“ mluvčí ukázal na druhého muže podle něho rovněž s namířenou puškou stojícího — „my dva tu tě podržíme v oku. Daxelhuber Francal umírá a těžko se loučí — zanechá vdovu a sedm sirot.“

Paní Zdenička zatím na kolenou spínala ruce v smrtelné úzkosti; revírník slyšel její přitlumené kvílení, které zrovna srdce mu svíralo. Pokusil se ještě jednou Bavoráky k tomu přiměti, aby od prohlídky domu ustali.

„Povídám vám, je to zbytečné. Polekáte mi marně paní, jež strachem se mi roznemůže; přísahám vám, že příručího tu není.“

„Dost povídání!“ ozval se jiný hlas. „Neotevřete-li ihned, zapálíme vám boudu se čtyř stran; je na tom dost, že tobě a tvým lidem nic se nestane. Za nos vodit se nedáme.“

„Pro Bůh, Emile, kaž otevřít!“ prosila za ním paní Zdenička. „Och, to je má smrt!“

Co takto se vyjednávalo, Nany v průjezde střídavě Boha i všecky svaté na pomoc volala a zase vylívala na útočníky celou svou bohatou zásobu nejvybranějších nadávek zalesáckých, po výtce výrazné složeniny nejrůznějších zvířat, jež nijak do párku se nehodí. Bavoráci venku toho klasobraní hrubě si nevšímali, pouze tu a tam ji zakřikli, když pro vociferace její řečem revírníkovým nerozuměli.

Revírník tomu rámusu učinil konec, vyzvav starou ženu, aby otevřela. Musil povel třikrát opakovati, nežli uposlechla.

Čtyři chlapi vešli; vstoupili do pokoje, rozžali sirku, našli svíčku na zemi, zapálili ji a dali se do hledání. Jeden z nich byl dosti zdvořilý: „Má drahá paničko, nebojte se — vstaňte, sedněte tuhle na pohovku a buďte dobré mysli: toho nejmenšího se vám nestane…“

Vytřeštila na mluvčího oči a poslechla jako stroj; revírník pořád stál u okna ruce maje na prsou založené.

Prohledali celý dům s pedantickou důkladností, obrátili všecko rub na rub, kde který pokoj, kde kterou komoru, sklep, půdu, stáje, i seno přeházeli. Nany jim při tom musela svítit, což činila stále skuhrajíc a nijak slov rouhavých nevážíc, která v tvář jim metala; byli příliš zabráni v předsevzetí své, než aby ji byli slyšeli. Jen jednou, když je poctila titulem: „Luzo pohanská!“ ohradil se jeden řka: — „My jsme u nás lepší křesťané než vy tu; rci, babo, najdeš tu podle cest a na stromech tolik svatých obrazů jak u nás?… Tak vidíš!“

Když hledaného mládence nenašli, měli se k odchodu. Jeden z oněch, kteří revírníka hlídali, děl na rozloučenou: „Dobře ti, fořte, žes pravdu mluvil! Ale věc není ukončena — však se kluk vrátí, a potom se s ním vyrovnáme, osudu svému neujde. Pro srnce člověka zabiti!“

Zabřinkaly železné podkůvky na kamenech náspu, drahnou dobu ještě bylo slyšeti hřmotné kroky — pak nastalo ticho. Hluchá, pošmurná noc zavládla opět jako velký němý hrob. Revírník přistoupil k manželce, o kterou se křeče pokoušely.

„Jaká hrůza!“ vzlykala. — „Bože, nedej mi zoufati… tak tohle se stalo! Zabil člověka… a vy všickni jste to přede mnou tajili… Je to děsné… do smrti nelze zapomenouti… přišli ho hledat… nenašli dnes, jindy ho skolí… a toho jsem se musela dočkati! A není možno uniknouti!“

Těšil ji, domlouval: „Upokoj se, má drahá — nedostanou ho, nesmí se už vrátiti; pošlu za ním posla, té hrůzy je nazbyt. Neplač, ty má jediná!“

Marná bylo mluvení, těšení. „Nenajdou ho, vymstí se na tobě… a jak bez tebe obstojím?“

V tom zase někdo bral za kliku, ale z lehounka. „Kriste na nebi! Vrátili se!“ zaúpěla panička celá se chvějíc.

Revírník vyšel do průjezdu; paní Zdenička slyšela, jak se tázal: „Kdo je to?“ Pak zdálo se jí, jako by třesoucí se ženský hlas zvenčí odpovídal. Revírník odstrčil těžkou závoru. „Aj, Katy — co tě sem vede? viděla jsi snad, rci!“ — „Ach, zle je, pane…“ Ta slova paní Zdenička zaslechla, i chtěla se zvednuti, vyjíti… nohy ji neunesly, sklesla nazpět na pohovku. Objevila se v jizbě s revírníkem Katy, černý šátek v týle, bujný vlas po skráních i šíji se jí vlnil — bosá, v kratinké sukničce, bez kazajky v lehké košilce, která lepé tvary těla sotva zakrývala.

„Ach, pane, zle je!“ opakovala dívka.

„Což pak se stalo, děvče? Vypravuj; vždyť jsi všecka poděšena.“

„K nám přišli tři, všickni pytláci — otec je zná. Vešli do průchodu, do světnice — všichni už jsme spali. Já spala na půdě… slyšela jsem hlasy, klení. Sběhnu dolů. Tu už měli rozžatou louč, a na otce, který se hnouti nemůže: ‚Tys to, který střílí po lidech? však se dnes s tebou vypořádáme! A ten kluk myslivecká, kde že je?‘ Otec neodpovídal; v tom mě zočili: ‚U tebe bývá, děvče!‘ Musela jsem s nimi na půdu, hrozili, že zapálí, budu-li se vzpírati. Prohledali všecko, arci ho nenašli. Potom opět do světnice, kde chtěli otce zabiti. Nevím, co by se bylo stalo, v tom však přišel čtvrtý — Zwiehofler Luizl — a ten nedal, domlouval, aby otce nechali, že je chorý, bez vlády, že by to byla hanba. Nebýt jeho, už by bylo po otci; on však se zastal: ‚Nechte ho! co bylo, je pohřbeno!‘ A oni: ‚Vždyť ti zastřelil tátu!‘ On pak: ‚V té příčině já se s ním spravím!‘ Na to odešli s děsnými hrozbami proti panu příručímu. Luizl pak v průjezdě, kam jsem za nimi vyšla, ke mně pravil: ‚To k vůli tobě, Katy, protože tě mám rád.‘ Já ho přes to přese všecko nechci, ale pan příručí se nesmí sem vrátit, zastřelili by ho. Přede dnem ještě půjdu do Kvildy a počkám si na něj — musí nazpět, a daleko odtud pryč, aby ho nenašli.“

„Ty jsi statečné děvče, Katy,“ vece revírník; „pro případ, že by přes Ziegenruck a Máder se vrátil, vypravíme do Mádru též posla. Tvůj bratr tam může doskočit. Ty pak jdi do Kvildy, a sejdeš-li se s ním, vyřiď mu s mé strany, aby ihned šel do Dlouhé Vsi a tam vyčkal dalších nařízení.“

Paní Zdenička mlčky poslouchala; dívka se jí sice zdála býti rozčilenou, však ani jediné slovo, ani jediný pohyb nejevily, že by srdci jejímu krušno bylo z nastávajícího loučení s milým. Odchod Svijanského byl nutný; dobře; ale jaký osud jí se utkával, jaká jí budoucnost kynula, až ho tu nebude?… zda pomýšlela? Sejde se kdy ještě s tím, jehož již za svého muže pokládala? Zapadne v hluboké, nekonečné moře jiného světa… zda se kdy navrátí: A ona tak chladně, rozumně mluvila, tak jak by odvrácení v tu chvíli hrozícího nebezpečí jedinou bylo její starostí. Zda to rekovné odříkání, zda nedostatek všelikého citu?…

Když Katy odešla, skromně jí ruku políbivši, předložila tu otázku manželu svému, své vlastní city, své konání s tím srovnávajíc, co z úst dívky byla slyšela.

Revírník se zamyslil, hlavou pozatřásl. „Kdyby citem ovládat se dávali, jakž by obstáli? Vidí jasně povinnost svou; třeba srdce teplé bylo, hlavu chladnou zachovávají. Do našeho cítění vpraviti tak málo se dovedou jak my do jejich. Svijanskému jiné spásy není nežli útěk z tohoto kraje, do něhož návrat na dlouhé doby jest mu zamezen. Katy ho o tom lépe přesvědčiti může než kdokoli jiný. Přesvědčí ho, uvaruje ho. Co dále bude, v ruce boží jest. Dívka bude čekat, trpělivě, bez reptání — a nedočká-li se, nezoufá si, jinde útěchy i náhrady najde.“

„Je to strašné, strašné,“ pravila mladá paní, „já na jejím místě bych si zoufala — vždyť ho přec miluje…“

„Ty jsi z jiného světa, dušinko.“

Když ráno den se šeřil, chmurný den bez slunečního svitu, plný mlhy a šedých lesních par, ubírala se Katy známou stezkou ke Kvildě. Oděna byla jako tenkrát, když mladíka doprovázela ponejprv, v růžově kvítkovanou sukničku, černou kazajku a černý šátek na hlavě; na nohou klapaly dřeváky právě jako tenkrát, ale rychleji, rychleji…

Tenkrát byl pěkný, teplý letní den, sluneční svit a vlažný vzduch; dnes bylo syrovo, chladno i tma. Tenkrát si mladíka zamilovala, tenkrát se smála, plesala — dnes se šla rozloučit.

A šla mnohem rychleji než tenkrát. Čím dále od Pürstlinka se s ním setká, tím lépe pro něho. Nevěřila Bavorákům: možná dost, že podle cesty, kterou se právě vracel, úskočník se skrýval.

Les mlčel jako široširý hrob: větřík žádný nešelestil v haluzích, ptáče žádné necvrlikalo.

A Katy šla — cupy cupy, klapy klapy narážely dřeváky na kořeny a kamení, duněly kroky na houpající se rašelině. Přešla Vogelsteinský močál, černý jako Acheron, prodrala se nekonečnou lesní houštinou, přebrodila se přes mladou Vltavu, ač temné její vody byly studené jako led. Lehčeji, pořád lehčeji si oddychovala, když nepotkala ho v té liduprázdné poušti. Rychle ubíhala po silnici do Kvildy, došla tam, přeptávala se — nebylo pochybnosti, nedošel sem ještě. Sebrala se tedy a bez rozmýšlení dala se znovu na pochod směrem k Innergefildu, a když tam ho nenašla, na Hajdelskou pláň.

Poledne dávno minulo, když spatřila ho, an pomalu v ústrety jí přicházel. „Karle! Karle!“ a už mu letěla vstříc.

Nevěřil očím, vida ji. „Katy? Pro Boha, stalo se něco?“

„Ba, stalo — přišli dnes v noci pro tebe… prohledali všecko, a ježto tě nenašli, přijdou opět. Nesmíš již k nám!“

Vzpřímil se, hrdě dokládal, že se nebojí. Ona vše do podrobna mu vypravovala, neustávajíc opakovati, že se nesmí již vrátit. „Zastřelí tě na jisto — a co ze mne bude? Toho bych nepřečkala, a milostpaní měla by z toho smrt — chudinka, třese se jak osyka! Pan revírník ostatně nařídil, že musíš do Dlouhé Vsi… tam vyčkáš, co se dále nařídí.“

Mladík svěsil hlavu; trapné myšlénky ani na chvíli ho nebyly opustily; vzpíral se proti odchodu z Pürstlinka, zdálo se mu, že v boji, který nevyhnutelně vzplanouti musil, udusí se onen hlas plný výčitek, který v duši jeho bez ustání se ozýval. Dvě noci nespal; bylo mu, jako by dvě století zdlouhavým přeplížila se krokem. Marné bylo, že se ukonejšiti hleděl, řka sobě: „V obraně své jsi tak učinil“ — hlas stále opakoval: „Krev člověka jsi prolil, krev bratra svého…“ Bude bojovati dále — lépe řečeno, nebude se vyhýbati ráně, proti němu namířené. Život je břemeno.

A nyní před ním stála dívka — strach jí hleděl z očí. Prosila ho, aby ten strach a žal od ní odvrátil. Klidná domácnost, kterou jeho chef tak draze si vykoupil, nanejvýše byla ohrožena; citlivá, nervosní panička sejde hrůzou, povede-li se dále boj započatý.

„A ty, Katy — co budeš dělat?“ tázal se tiše.

„Vrátím se domů, abych nemusila v noci přes Vogelsteinský močál; vždyť den je krátký.“

„Pojď se mnou, Katy!“

„Pozbyl jsi rozumu? Co by si počali doma beze mne? Matka slábne… A pak, co bys se mnou dělal, kam bys mne dal? Vždyť nevíš, kam tě ustanoví…“

Neodpověděl; nahlížel, že vyzvání jeho nemělo smyslu. Položila mu ruku na rámě, podívala se mu do očí zrakem plným něhy: „S Bohem, buď zdráv,“ zašeptaly rty, a něco jako slza kradlo se jí do dlouhých hedvábných řas.

„Budu ti psáti, Katy…“

„Není třeba — u nás by nikdo psaní nepřečetl. Také bych ti nemohla odpovědět.“

„Zachovej mi svou lásku, děvče — až nadejde doba, přijdu si pro tebe, budeš mi dobrou ženou, viď?“

Přivinula se k němu, pocelovali se dlouhým políbením, podali si ruce a rozešli se; on pomalu ubíral se strmou, kamenitou cestou dolů k Vogelsangu, ona pak, co chůze stačila, zpáteční nastoupila pouť.

Tak se rozloučili.

Katy za šera večerního dostala se ještě přes Vogelsteinský močál; hned na to padla tma tmoucí, drobný, jemný sypal se deštík, který, než se domů dostala, celou ji promočil. Přišla, svlékla a zula se i šla po své práci, jakoby cestu dvanácti hodin nebyla vykonala, jako by se nic nebylo stalo.

Zda v noci tvrdě spala, zda černé oči neplakaly, nelze mi říci; hrubé povlaky podušek neprozradily…

Svijanský prodlel as dvě neděle v Dlouhé vsi. Lesmistr ihned věc ústřednímu úřadu oznámil, a ten mladíka ustanovil za příručího nazpět do rodného jeho Lounského kraje.

Týmž časem došlo revírníkovi uvědomění, že bude mu zimu ještě v Pürstlinku tráviti, ježto nelze revír svěřiti zcela novému personálu.

Paní Zdenička uslyševši zvěst tu div neomdlela. Na domluvy manželovy, že v uvážení důvodu toho věc rozumně ani jinak vyříditi se nemohla, neodpovídala leda usedavým pláčem a křečovitým vzlykáním. „Ještě jednu zimu v této poušti!“ naříkala, rukama lomíc.

Venku kroužily těkavé mlhy, které Luzný i druhé hory v šedý závoj svůj pojaly.

---

1. Bablony čili Babylon jest dědina patřící do královské obce Stodůlek v nynějším okresu Hartmanickém, hejtmanství Sušického. Koluje mezi lidem Šumavským do dnešního dne pověst, že před mnohými lety žili v dědině té jacísi manželé, kteří nejhroznějších zločinů a hříchů se dopouštěli. Mezi jiným ukradli prý z kostela u sv. Vintíře v Dobré Vodě tělo Páně a na potupu dali je požrati krávě. Kráva promluvila řečí lidskou a sama prosila, aby byla zapíchnuta. Stalo se, a hostie byla nalezena i navrácena neporušena kostelu. Zločince Bůh ztrestal náhlou smrtí; duše jejich vzaly na se tvář kůzlat a strašily tak dlouho, až jistý mladý kněz, jmenem Weisshäupl, zaklel je do Roklanského jezera. Vjely do něho, následkem čehož polekaly všecky ryby i vše, co tam žilo; od té doby jezero to nechová ni jednoho živočicha v černém lůně svém. Bablonští svatokrádežníci v podobě černých kůzlat dle ujišťování dřevorubců dosud v Roklanském jezeře straší. Pater Weisshäupl skutečně existoval v druhé polovici předešlého století: bylť bratrem mojí prabáby. Pozn. spis.