Ze srdce k srdcím/Rok „v Němcích“

Ze srdce k srdcím Karel Václav Rais
Dobré srdce	Rok „v Němcích“	České děvče

Údaje o textu
Titulek:	Rok „v Němcích“
Autor:	Karel Václav Rais
Zdroj:	RAIS, Karel Václav. Ze srdce k srdcím. Praha: Alois Hynek, 1889 nebo 1890. s. 69–103. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Rodné moje městečko leží v krajině jičínské, kolem vlnek milé mé Zlatnice; nad městečkem naším na straně severovýchodní strmí kamenitá, lesem jehličnatým porostlá stráň Hůra. Je to tatáž Hůra, o které kdysi Slepý mládenec prorokoval: „Až bude v Čechách nejhůře, až voje nepřátelské krev národa českého na kopytech koňských budou roznášeti, lidé pod Kamennou Hůrou budou zachráněni!“ — tak alespoň vyprávěla dobrá moje matička. Líbila se mi pověsť ta, častokráte zadíval jsem se ku černým bokům staré Hůry a v srdci nosil jsem zvláštní k ní úctu a lásku. Vždyť prý touhle Hůrou jde podzemní chodba ze zámku bělohradského až do zámku peckovského, v dobách zlých pronásledované pány bělohradské a peckovské častokráte zachránila.

Touto Kamennou Hůrou jel slavný pán český Krištof Harant z Polžic naposledy do Prahy… V této Hůře prý to bylo, kde vítr vzal panu Harantovi klobouk a bodrý pán, vida jej ulétati, vesele zvolal: „Leť, jen leť, víš dobře, že nebude tě hlava má dlouho již potřebovati!“ Když chodíval jsem k strýčku svému na Bukovinu na první lusky a vystoupil jsem na stráň Hůry, vždy zadíval jsem se zpátky k nám; líbil se mi ten rozhled: V dáli k západu v šedé mlze strmí jičínské kopce Veliš, Loreta, skály Prachovské, Brada, Zebín, dále k severozápadu táhlý chlum Tábor s kostelíkem poutnickým a hrad Kumburk s Bradlcem. Na severu pnou se černé lesy novopacké, červené stráně, na jihu lesy hořické; dole v milém, rozkošném údolíčku jest náš Bělohrad.

Třem řadám stejných staročeských domků vévodí pěkný kostel se známou bílou věží, která prvá vítává mne, když z dálky vracívám se ku svým milým. Na východě bělohradském vypíná se malý chlumek s kostelíkem bišickým a s poustevnou, z níž teprve nedávno prvý a poslední poustevník bišický odešel na vždy tam, odkud nikdo nikdy ještě se nevrátil; dále k východu stojí vysoký Zvičín s kostelíkem.

Věříte mi již, že rád díval jsem se s Kamenné Hůry?

Doma byli jsme tři hoši; já, princ nejstarší, as o dva roky mladší brácha Toník a nejmladší bledovlasý Jindřich, jehož bukovinský strýček zlobíval, že lezl s kominíkem do komína, proto že má tak umouněnou hlavu. Což teď jsou z nás ze všech stateční junáci, i ten bledovlasý Jindra jest již jarým studentem.

Měl jsem od mladosti neštěstí, hrozně málo jsem rostl; když chodíval jsem do naší školy s velikou, lesklou brašnou na zádech, smávali se mi kamarádi, že je má brašna větší nežli já sám — to mne zlobívalo, oheň hned byl ve tvářích. Veselých radovánek svých kamarádíčků nesměl jsem se účastniti tak, jak bych si byl přával, protože, jsa hochem sedmiletým, učil jsem se zpěvu, později hře na housle a na pianě. Drahý můj otec dávno totiž ustanovil, že z hocha Karla musí býti pan učitel. Kamarádi hrávali si přímo pod našimi okny, za nimiž já natahoval malé prstíky po svých housličkách — ach, bývaly to zlé chvíle, všecky žíly ve mně hrály při pohledu na veselé táčky pánů kamarádů, prsty častokráte hmataly až hrůza falešně, takže klidně šijící matička zacpávala si uši. Ale proto přece byl jsem doma rád a kdybych dneska mohl sladké ty chvíle přikouzliti zpět, honem bych se o tu řadu let vrátil a byl tím malým klučinou s velikánskou brašnou — ať by se hoši smáli!

Když mi bylo jedenácte roků, měl jsem domácí školu „vychoděnou“, nastávala doba, kdy měl jsem se rozloučiti s drahým domkem, milou zahrádkou, s nejdražším otcem, matkou, bratříky. Bylo u nás zvykem, že hoch, nežli šel na studie, musil alespoň na rok „do Němec“, zvyku tomu neušel jsem ani já — ubožák!

O prázdninách, jednou časně z rána vyšli otec s bukovinským strýčkem do hor, hledat místa pro mne; aby mne dali do Němec „na plat“, to nešlo, mnoho to stojí, tedy na „na handl“ (na výměnu). Věděl jsem, že přijdu do Hostinného neb do Vrchlabí, jsou tato dvě města se školami německými nám nejblíže; což, Hostinného jsem se příliš nelekal, tam jsem již několikráte byl, a ti dva obři na hostinské radnici dosti mě vábívali, máť prý každý nos ze tří cihel, ale Vrchlabí, Vrchlabí! — jenom tam ne! K večeru vrátil se otec se zprávou, že našel místo dobré, že dostanou za mne děvče Aninku, že budu míti hodného tatíčka a maminku, ale — ve Vrchlabí!

Ráno maminka se divila, že mám podhlavničku tak vlhkou — s chutí jsem si v noci zaplakal. Teď nastaly u nás přípravy, jakých klidný domek dříve nepoznal; prvé dítě mělo býti vypraveno do ciziny. Maminka šila ve dne v noci, tatínek měl na starosti krejčího a ševče. Den sv. Václava byl určen, že o něm zavezou mne do hor, do Němec.

I. Jak mne zavezli

Tak jest od jakživa: čeká-li člověk něco krásného, milého, dni pozvolna se vlekou, čeká-li něco nepříjemného, ubíhají jako voda. Den sv. Václava blížil se letem; housličky teď stále visely na stěně, starý klavír zůstával po celý den uzavřen. Otec přál mi, abych posledních dní doma co nejvíce užil, běhal jsem s kamarády, jezdil s kravkami do polí pro jetel, pro brambory.

Poslední den pobytu mého doma byl hrozně tesklivý, oči ani neuschly; hned ráno vyběhl jsem, aby nikdo nevěděl, na kopec do Hůry, abych jednou ještě rozhlédl se po milém údolí, abych všecky ty domky, stromy, stráně dobře do hlavy si uložil. Potom běhal jsem ku strýčkům, tetičkám, kmotřinkám, sousedům se loučit; všude nějaký ten šestáček vklouzl do mé dlaně. Kamarádi přicházeli jeden po druhém, aby podali mi vážně ruky a přáli všeho štěstí v daleké cizině.

Smrákalo se… Otec odešel ku strýci vypůjčit vozu a koně — měliť jsme jen dvě kravky a telátko. Znamenal jsem, že oči matčiny nápadně zrudly, jakž jinak, když prvé dítě odchází do světa. Vyšel jsem na dvůr, obešel celý domek, prohlédl střechu až ku komínu, omešené zdi, u každého stromu jsem se zastavil. Potom navštívil jsem chlév; staré strace — měli jsme ji, co jsem byl na světě — poklepal jsem na hřbetě, červinku pohladil na hlavě a telátku pověděl jsem několik slov na rozloučenou.

Té noci spali jsme málo; o jedné hodině z rána vstal otec i matka. Matka uvařila snídaní, otec uchystal vše, k čemu včera času nezbylo — potom mne vzbudil.

Nebylo třeba velikého budění, nespal jsem téměř.

Bratříci klidně ještě spali. Ustrojil jsem se a říkal otci přání — mělť právě svátek. Ach, ten svátek býval vždy tak veselý a dnes —! Sotva vyřkl jsem „Nejdražší otče!“, stáhlo mi to hrdlo a já nemohl dále. Otec dal mi malý papírek, napomínaje mne, abych častokráte přečítal, co na něm napsáno. Stálo tam: Boj se Pána Boha, buď hodným. Nezapomínej se modliti, choditi do kostela a do školy. Poslouchej a vzpomínej si na všecko, co říkali ti tvoji věrní rodiče!

Klíček od klavíru uvázal mi na šňůrku ke knoflíku.

Nasnídali jsme se, ale káva a buchty, jindy má lahůdka nejmilejší, dnes mi nechutnaly, hrdlo bylo jaksi úzké.

Políbil jsem matku na ruku i na ústa, matka udělala mi na čele křížek a pohladila mne po tváři. Spícím bratříkům vtiskl jsem na ruměnná ústa políbení a — vyšli jsme. Já vsedl do vozu vedle klavíru, otec na kozlík. Vůz zahrčel… První hukot vozu probudil malého Jindru ze spaní; v košilce vyběhl před dům a s pláčem volal za námi: „Tak mi ho již odvážíte?“ Plakal jsem také… Matička dívala se za námi. Posléze ve tmě zmizelo vše — rodný domek, bílý matčin šat. Bylo mi nevýslovně teskno —

Kdež by se to bylo jindy stalo, abych jel vedle Pecky a nepodíval se ani na hrad, jeti vedle Horek a nepodívati se k nádraží na červená světla na parním stroji, jež září jako dvé dračích očí. Šlo to čím dále, tím více do hor… Šero zvolna mizelo, bylo krásné zářijové jitro…

V dálce velebné vystupovaly Krkonoše jak obři v pohádkách, jež bavily mne kdysi při louči v rodném domku. Otec mi vysvětloval: „Tamhle ten kopec nejvyšší je Sněžka, tam je Černý vrch, tu ten jest Žalý, ten strmí právě nad Vrchlabím; budeš ho míti na blízku, rád běháš po kopcích, můžeš si tam jednou vyběhnouti a dívati se dolů jako s Hůry na Bělohrad.“

Ach, kde pak Žalý a Hůra! S Hůry viděl jsem svůj koutek rodný, svůj svět, ale tady — —

Vzpomínka na Vrchlabí znova pohnula srdcem, jež bolem unaveno, zvolna v prsou ťukalo. Potom mi otec vyprávěl, že je Vrchlabí pěkné město, že tam teče Labe, že je tam hrůza továren, jedna dokonce dvakráte taková jako bělohradský zámek. To všecko málo mne těšilo, jediné to, že uvidím Labe, vyvábilo paprsek radosti do uplakaného oka; slyšel jsem o Labi, že je to naše česká řeka, naše největší řeka, jediná, která z české země teče až do moře. Ale jest to pěkně česká řeka, když tady kolem ní jest tolik Němců, když mne tu otec na jeho břehu nechá po celý rok, po celý dlouhanský rok!

Šedivý závoj po horách zvolna se jasnil, již vystupovali černí ti velikáni přede mnou blíž a blíže. Po silnicích potkávali jsme formany v modrých řasnatých kabátcích, v úzkých čepičkách; každý dýmal jako komín u naší továrny a stále popraskával bičem. Na velikánských, čtyřmi až šesti koni tažených vozích vezli zboží z horských továren do Horek na nádraží. Širokanská kola vzbudila můj obdiv.

Se stráně dívaly se na mne povětrníky; obrovské paprsky jejich točily se od severu k jihu a mně zdálo se, že kývají na mne: „I nechoď tam, vrať se raději domů!“ Pořád ještě byli jsme v Čechách; teprve v Dolní Branné viděl jsem lidi, kteří různili se od našich krajánků, mně alespoň krátké sametové kazajky, úzké koženky, vysoké holínky a široké klobouky se střapci pramálo se líbily.

Vyjeli jsme na kopec, na němž podnes stojí stará, větrem rozviklaná kaplička. U té kapličky zdálo se mi, že zavírá se za mnou milý můj český svět.

Pod kopcem ukázalo se v šedivém, mračném kouři Vrchlabí — neměl jsem ani chuti podívati se na ně. Ale, co platno, hochu, musí to být!

II. V Němcích

Již vjeli jsme do města; jindy rád díval jsem se na pěkné vysoké domy, dnes jakoby vše na mne padalo. Můj nový „tatínek“ byl správcem bělidla; věděl jsem, že budu bydleti v bělidle. Postranní ulicí jeli jsme ku Labi, za nímž uprostřed zelené louky leží bělidlo. Nový tatínek vyběhl nám naproti, pomohl mi s vozu a vedl do vnitř; cestou na mne mluvil, pozoroval jsem, že jsou to slova sladká, ale mne mrazila.

V pěkné úhledné světnici spatřil jsem novou „maminku“; políbil jsem jí ústa i ruku. Pohladila mne po tváři; mluvila na mne pěkně, zdála se býti hodná; ale taková, jako maminka má tam v dáli nebyla, taková maminka jedinká jest na světě.

Dětí měli šest, nejstarší Anna chystala se na cestu do Čech, nejmladší Mína lezla ještě na podlaze, jak se to dělati dalo. Prohlédl jsem si obydlí; pěkné dva pokoje, lepší, nežli jsme doma měli, ale naše stará, ošumělá police, žlutě natřený stůl a stará skříň daleko jsou lepší nežli zde ten lesklý nábytek. Vše tu na mne padalo — vyběhl jsem ven. Kolem našeho vozu nahromadila se tlupa dětí a několik dělníků, kteří otci pomáhali skládati starý můj zelený klavír. Všickni si mne prohlíželi, patrně má drobounká postavička vzbudila jejich obdiv — takové vyžle a již ho vedou do ciziny.

Několik hošků přiskočilo ke mně a počalo na mne zcela kamarádsky mluviti, smáli se, ale já — já obrátil jsem se a utekl do vnitř.

Poledne zvolna se přiblížilo; otec obědval, ale já neměl na jídlo ani pomyšlení, vytratil jsem se, vyběhl ven a usedl jsem na trávník před domem. Společnosť kolem vozu zevlující zatím se rozešla, zůstal jsem tam sám v trávě schoulen; hlava klesla do dlaní a já plakal, ach, plakal tak hořce. A což teprve, když otec dával mi „s Bohem!“ když zlíbal jsem jej naposled, když usedl na vůz, a bílý koník zvolna vyjížděl z bělidla…

Ještě po letech říkával mi otec: „Hochu, když jsem tě tam viděl na trávníku v tom hořkém pláči, rukama lomícího, zle mi to srdcem trhalo; nevěděl jsem věru, co činiti, mám-li tebe tam nechati nebo vzíti domů.“ Německá Aninka vesele, se smíchem odjížděla k nám. — Marna byla sladká slova nových rodičů i dětí jejich, nebyl jsem k upokojení; hlavou mojí rozličné přebíhaly plány: Tatínek bude ještě dnes doma, jak pak, abys rozběhl se za ním, chytil se v zadu vozu a na večer byl zase pěkně doma?

Ale vzpomínka, co by tomu říkali u nás, jak by se mi páni kamarádi smáli, zapudila tento úmysl. Probudilo se ve mně kousek hrdosti; až přijedu na svátky, sběhne se ke mně četa všech milých druhův a bude divení veliké, až o vzdáleném kraji počnu vyprávěti. Jen kdyby ty svátky již brzy byly, takhle zítra!

Maminka mi doma říkávala: „Jen až se jednou v cizině vyspíš, všecko bude dobře.“…

Unaven cestou a pláčem usnul jsem tvrdě; zdálo se mi, že jezdím s naší strakou a červinkou na pole pro jetel. Ráno udiveně jsem se rozhlížel a hrozná skutečnosť trápila mě znova.

Měli mne všickni rádi, říkali mi „Karl“, nebo po česku „Kalíšku“; malý klučina Toník vzal mne za ruku a vedl městem. Samé novoty zapudily na chvilku můj smutek; prohlíželi jsme domy, já mluvil česky, on německy, ale zdálo se nám, že si rozumíme. Abych ukázal, že přece trochu německy umím, říkal jsem při všem, co jen trochu se mi líbilo: „Anton, das ist schön“ — víc skoro jsem neuměl. Nejdéle stál jsem na dřevěném mostě a díval se na vlny hučícího Labe — domníval jsem se, že ty vlny přece trochu žalu mému rozumějí…

Však si na mne, vy drobní Čecháčkové, které dobří otcové vaši — třeba s úmyslem nejlepším — do Němec zavezou, vzpomenete, však vám také oči zrudnou, až v posteli tiše si zapláčete…

III. V bělidle

Dům, ve kterém bydlel můj německý „tatínek“, správce bělidla, byl vysoký, dvoupatrový. Obě patra byla však pouze z prken, která stářím a dešti, jež kapkami svými do nich pleskaly, silně byla zčernala, tak že celý dům chmurně zíral do okolí. Za to přízemí bylo pěkně obíleno a vždy čistá okna hezky dívala se do květinové zahrádky; v hořeních patrech byla pouze dřevěná, stahovací okna. Pod samou střechou byl zbytek ze starších dob, černý ciferník se dvěma pozlacenýma ručičkama, jimiž točiti bývalo mojí radostí.

Hoj, byla to podívaná, když vyběhnu až nahoru, k bývalým hodinám, díval jsem se celou tou dvoupatrovou půdou dolů — div se mi hlava nezatočila! Od samé střechy na dlouhých bidlech visely dlouhaté kusy bílého plátna, vlající jako široké bílé prapory; někdy z nich voda jen jen crčela.

Vedle obydlí našeho stál malý domek, ve kterém skrýval se parní kotel a vedle něhož do výše strměl vysoký červený komín; mnoho dalo mi starosti, jak as pan kominík tuto ohromnou stojící troubu vymetá; teprve později, když již němčině trochu jsem rozuměl, vysvětlil mi statečný topič, červenolící Wiesner, že jsou v komíně stupínky. Všeho jednou viděl jsem mistra kominíka dívati se hořením otvorem komínu — vesele na mne dolů zakýval.

Pana mistra kominíka míval jsem rád, chodil k nám v neděli odpůldne na návštěvy, ne však umouněn, ale pěkně vyfintěn, jako nějaký hrabě, s obličejem růžovým a pěknýma modrýma očima, které jindy příšerně bělely se z učazeného obličeje; zvláštní obdiv můj vzbuzovaly jeho dlouhatánské kaštanové kníry, na koncích pečlivě do špiček navoskované. Byl Čech, a proto se mi líbil. —

Za domkem s parním kotlem stál dlouhý dům o přízemku, ve kterém byl obrovský mandl a kde řady dělníků upravovaly a skládaly balíky čistého, lesknoucího se plátna.

Za mandlem byly konírny, v nichž stávali tři pánovi koně: jeden hnědák do tahu velikého vozu a dva pěkní bělouši ku pánovu kočáru. S hnědákem jezdíval statečný horák, jejž jmenovali jsme Hannes, chlapík to ne právě tuze chytrý, ale dobrák od kosti. Nosil se čistě po horácku: široký hrubý klobouk se střapci, modrá vlněná kamizola, brslenky a vysokanské boty.

Měl jsem ho rád, protože někdy posadil mne na koně a dovolil, abych jel jako pán do konírny. Vozka od koní byl málomluvný Hartig, jenž od časného rána do pozdního večera cumlal svoji ulmačku v rudých rtech.

V průčelí bělidla, jak již jsem podotknul, byla pěkná zahrádka s několika záhony květin, z nichž bujné svlačce s rozličně barevnými zvonci zvláště vynikaly, a se záhony celeru, zelí, mrkve a okurek.

Kolem celého bělidla byla veliká louka, jejíž plocha posázená byla vysokými koly, na něž dělníci každého rána věšeli dlouhé, mokré kusy plátna, aby vyschly a paprsky slunečními sbělely. Louka tato táhla se k samému Labi; na druhém břehu stál vysoký, dvoupatrový dům pana majetníka bělidla a vlastní továrna s jedním ještě parním kotlem; v této továrně bílilo se plátno v kádích velikých.

Do těchto místností zřídka jsem přicházel, hukot vody děsně šplýchající vždy mne odstrašoval a odpuzoval. Nad celým bělidlem vysoko vypínala se strmá, kamenitá stráň, na jejíž vrcholku stojí socha Panny Marie spomocnice; sem rád zabíhával jsem, chtěje užiti pěkného pohledu na Vrchlabí, na pestrou směsici domů, z nichž jako péra za klobouky čouhaly štíhlé, rudé komíny.

Vrchlabí jest pěkné město podkrkonošské. Leží v úzkém, ale dlouhém údolí, souvisíc ku straně jižní s Kunčicemi a dále Hartou. Vlastního náměstí nemá, jenom dlouhanskou hlavní ulici, jejíž středem úzký proudí náhon labský. Průmysl jest tam hlavně plátenický, prádelen, tkalcoven a bělidel celé jsou v něm řady. Pěkný, čtyřmi věžemi ozdobený, ve věnci zahrad stojící zámek patří hrabatům Morcinům. Výše za zámkem vypíná své věže starý klášter mnichů Augustiniánův, stavení obrovské se zahradou, krásnými stromy ovocnými posetou.

V těchto časech byli tam pouze kněži dva, jeden stařičký, druhý mladý páter Bruno, jenž byl naším panem katechetou. Stařičkého pána vídával jsem častokráte; klusával za počasí každého do Lanova, vísky asi hodinu od Vrchlabí vzdálené. Ležela tam na hřbitově jeho matička, která poslední groš na syna vynaloživši, lepších časů se nedočkala. Bylo tomu již dávno a dávno, co hrudami ji zasypali… Za klášterem, na svahu táhlého chlumu jest krásný, drahými pomníky a hrobkami posetý hřbitov.

Veškeré tyto novoty léčivě působily na mysl moji steskem chorou — jenom večer na lůžku vzpomínával jsem luhů nad Zlatnicí, posýlaje polibky drahým hlavám.

IV. Ve škole

Za čtrnácte dnů potom, kdy poprvé Vrchlabí jsem spatřil, zavedl mne německý tatínek do školy. Inu, stará naše sešedivělá škola tam v dalekém domově nemohla se rovnati vysoké, krásné škole vrchlabské, ale rád byl bych vábivou stěnu její za tyto zdi vyměnil.

Pan ředitel vlídně mne uvítal, hlavu mile vzal mi mezi dlaně, podíval se mi do očí a pohladil po tváři. Potom sladkým zvukem mateřským vyptával se mne na rodné městečko, které dobře znal, na milé rodiče, starého pana učitele. Přilnul jsem k němu okamžitě a srdce ťukalo mi ve hrudi: „To je Čech, to je jistě Čech!“ Žel, že za měsíc potom viděl jsem tu milou tvář bledou, oko vyhaslé, ruce, jež mne hladily, na prsou semknuté… Ležel v úzké, černé rakvi…

Znal jsem ho jen krátce, ale rád naň vzpomínám!

Ty dobrá hlavo, nepomyslila jsi si tenkráte, že drobný ten hoch tobě jednou po letech věnovati bude upřímnou vzpomínku! —

Abych řekl, že rád chodil jsem ve Vrchlabí do školy, lhal bych… Školní učení jest mi v celé vzpomínce nejmlhavějším, protože jsem mu nerozuměl.

Pamatuji se, že slyšel jsem též obrázky z českých dějin, že česká jména knížat z rodu Přemyslova, třeba že hrozně skroucená, vždy po domácku do duše mi zazvonila, ale — — —

Jak rád jsem jindy zpívával! Ale teď, teď slyšel jsem pěkný nápěv, veselé tóny, ale slovům jsem nerozuměl.

Bylo to vše pro mladou mysl moji hrozným mučením — jak rád byl bych se učil! A těch třinácte Čechův, po celé třídě rozsazených, stejné se mnou mívalo myšlénky a nářky.

Doma pilným, ano ohnivým býval jsem čtenářem knížek z knihovny školní; i v Němcích jednu jsem si vypůjčil, četl a opět četl, chtěje obsahu pochopiti, ale — marně!

Když o svátcích vánočních i velikonočních vesele domů jsem přiklusal, když sběhly se ke mně roje kamarádů, závistivě naslouchal jsem jejich vypravování o škole. Jak rád byl bych také vypravoval, hodně vypravoval, ale nemohl jsem; což se tomu všickni náramně divili.

Jen počkejte, kamarádíčkové, až vy tam půjdete, také budete s lítostí potom poslouchati!

Nevím, jak byl bych celý rok ve Vrchlabí přestál, kdyby bylo nebylo jiného kouzla, jež mne tam poutalo…

V. Mezi dělníky

Staré hlavy dělnické! Vám vlastně posvěcena tato vzpomínka, vy jste, na které tak často vzpomínám a vzpomínati nepřestanu; vy byli jste mi otci, přátely, bratry — vy, čeští dělníci, jen vy! A dostanou-li se i některému z vás řádky chudého péra mého do rukou, zda rozpomenete se ještě na mne? Ó, nehoršete se, že lásku vaši, dobrotu a přátelství staročeské nepodařilo se mi vylíčiti tuto docela!

Jen upřímnou vůli přijměte na důkaz vděčnosti mé opravdové!…

Když poprvé dělníky z bělidla viděl jsem věšeti plátna na vysoké koly, bylo mi jich z duše líto. A tenkráte bylo to ještě o teplém podzimku, což teprve v zimě! Z hromad plátna jenjen se cedilo, kusy tuhly jim v ruce na tuhé koráby; ten z hrubé látky ušitý rukáv na paži, na kterou balíky plátna vkládali, nechránil těla před vlhkým mrazem.

Měli široké hrubé klobouky, v zimě chlupaté čepice, tělo kryl jim hrubý šat záplatovaný. Byli to skoro všickni hlavy již sestaralé, mnohým sníh sbělil temeno; a většinou byli to češi z blízkých vísek Štěpanic, Mrklova, Branné. Celý týden lopotili se za mzdu ne právě velikou a v sobotu v podvečer veseli klusávali domů k rodinkám svým, které dojista celý týden toužily po nich, uvažujíce znova každé slovo otcovské, minulé neděle promluvené.

Jen někteří zůstávali i v neděli, a to byli ti, kteří neměli na tom božím světě nikoho, s kým v neděli by se potěšili, kterým ze všeho zbyla jen práce, lopota a — vzpomínky! Celé večery mezi nimi prožil jsem v dělnické světnici. Byla to veliká, vysoká světnice s předsíňkou, ve které stály skříně až do stropu, hrubé, nebarvené, rozdělené na řadu almárek, z nichž po jedné sloužily každému dělníku za spižírnu, ve které schovával svůj chléb, máslo, sýr, mouku, trochu koření, zeleniny, brambor. Běličská světnice měla prachudý, dehtem natřený nábytek: hrubé stoly a lavice. Po stěnách rozvěšeny byly zástěry, haleny, klobouky, na oknech stály dýmky. V jednom rohu černala se vysoká, obrovská kamna, sloužící celé té rodině dělnické. Na těchto kamnech kuchtili v podvečer jednoduché své pokrmy, jež chutnaly však lépe, nežli boháčům jídla královská. Byly to polívka a brambory, jindy brambory a polívka, vždycky jako zákusek chléb.

Jenom ti, kteří přes neděli zůstávali, kuchtili v neděli z rána kávu. Když vůně nápoje toho po světnici se rozlila, jasněji plály tváře, jeden přes druhého pobíhal kolem kamen, kde ze společného hrnku se kouřilo a plným dechem ssál vábivou vůni.

Mezi dělníky i moje kuchařské umění získalo; tam naučil jsem se vařiti oblázkovou polévku, k niž návod tuto milému podávám čtenáři:

Do čisté vody spustí se do hrnku asi čtyři čisté oblázky. Když se voda vaří, nasype se do ní trochu mouky, soli, kousky vařených brambor, ždibec pepře — je-li; potom se zcedí, nadrobí chleba a jí se polévka oblázková. Věříš dojista, čtenáři drahý, že jest výborna. Naučil mne ji vařiti dělník Hladík.

Při chudém tomto živobytí bývalo ve světnici dělnické veselo; modré oblaky dýmu kroužily kolem temně planoucích lamp, roje pohádek prýštily z dělnických ňader. Zvláště vypravovával Macháček a Hladík, oba dělníci šediví, otcové řady dětí; když ti spustili, nikdo ani nedutal, zvláště zabral-li se Macháček do vzpomínek z mládí, ve kterých každý dělník kus vlastního srdce tlouci slyšel, bylo ve světnici ticho hrobové, oči velikými leskly se slzami.

Já kradl se ze světnice teprve potom, když hlavy zemdlené ukládaly se na bídná lůžka po podlaze. Ó, jak přával jsem jim, když zmládlí v sobotu na večer klusali k domovu; vánice a mráz neodstrašily jich, v myslích dojista viděli prostý stůl, ozářený mrkavou lampičkou a kolem něho chumáče dětí.

Topič Wiesner, Němec, nerozumějící slova českého, díval se vždy za nimi tak upřímně a dojemně, že nepochopoval jsem, kdeže se to v té tváři jeho vzalo.

Míval také rodinu, ženu, dítě — teď byly již několik let pochovány pod hrudami podhorského hřbitůvku. Ó, lidské štěstí jest ptáče tak nestálé!

VI. Dělník Šafránek

Duše drahá! Tvé bledé tváře dnes jasně vidím i milé tvoje modré oko, jež s takovou láskou na mně spočívalo. Zdá se mi, že ještě cítím vřelé stisky tvé studené ruky. Ty spíš blaze — viď, že blaze? Blaze!

Šafránek byl nejmladší ze všech dělníků, jediný mrzák mezi nimi — pravou ruku měl schromenou, dlaň úplně rozmačkanou.

Milý obličej jeho, pěkně načesané vlasy, přímá, slabá, teprve mnohou prací a strastí volně klonící se postava divně vyjímaly se mezi ramenatými, svalnatými dělníky. Měli ho rádi, litovali jej z té duše, ale přece byl jim jaksi cizím; tušili, že ta jeho hruď divných skrývá vzpomínek a bolů, že hluboké vrásky na bílém, mladém ještě čele jsou výkvětem života bolestného; milá jeho řeč, pěknými proniknuta slovy, dávala jim tušiti, že divá nepřízeň života zahnala jej sem, mezi zakouřené jejich stěny. Měl je rád, stébla přes cestu jim neskřížil, hleděl se vpraviti do poměrů jejich — vřelý soucit jejich byl mu odměnou.

Šafránka měl jsem nejradši ze všech dělníků, a viď, ty starý příteli, že jsi mne také míval rád!?

Spolu za jasných odpůldnů nedělních chodili jsme po vůkolí, ku svaté Anně, kapličce to s vodou mrazivou ve stínu černých borů divně šumících u Vrchlabí Hořeního. Spolu rádi dívali jsme se na vlny labské, jež na bílých balvanech rozpryskovaly se na sta kapek, jako — to lidské štěstí! Spolu sedali jsme na temeně Žalého a dívali se dolů do temných roklin a do dáli na luznou zemi českou.

Spolu za letních večerů sedali jsme u šedivé zdi za bělidlem, tam odkrýval mi zraněnou svoji hruď a dovolil nahlédnouti na to, co oko mé a srdce pochopiti mohlo.

Narodil se blízko města Žamberka; rodiče jeho chudičcí dřeli se, aby synka mohli dáti na studie, protože útlé ruce jeho pro práci tuhou nebyly stvořeny, protože duše jeho mladistvá hořela touhou po knihách. Otec brzy dennímu dření podlehl, matička políčko za políčkem prodávala, aby bylo na synovy studie.

Šafránek studoval dobře, ale většinu prázdného času prosnil nad knihami buditelů našich, jež odkrývaly clonu, zastírající čarovnou minulosť národa našeho, plnou obrazů úchvatných, srdce jímajících…

Byla tenkráte u nás zvláštní doba; vlastí cizí rozléhal se hlahol, jenom v chudých domcích vesnických jaře kvetla česká píseň a pohádka.

Zlatá srdce českých babiček hleděla památky slavných předkův, svaté odkazy srdcí jejich dochovati vnukům. Šediví učitelé vesničtí při poměrech chudičkých do ňader junáčků a dívčin českých vštěpovali rudý kvítek veliké lásky ku vlasti. Na českých farách dobří otcové celých vesniček, kněží vlastimilovní, chovali poklady vzácné, řady prostých knížek, na bídném režném papíře švabachem tištěných, ze kterých první buditelé naši volali k tomu dobrému lidu venkovskému:

„Národe, lide drahý, dlouho sen těžký stíní tvoje víčka, otevři je, vesele zavýskni: Já žiji, český národ, kdysi celým světem oslavovaný, ještě nezahynul… Ještě stojí naše matička Praha, šedý Říp i svatý Hostýn, tajemný Blaník, Radhošť, modravé Tatry!“

Dobří kněží půjčovali tyto knížky od domku k domku, od chaloupky k chaloupce a staří dědouškové předčítali je dětem svým s okem zaslzeným radostí. Upřímní professoři vlastimilovní studentům svým do duše mluviti uměli, české školy a fary zachránily celý, celý ten národ náš drahý před zahynutím… Před zrakem Šafránkovým vystupovaly vábné postavy starých králů a reků dějin našich, slyšel slova jejich velebná, viděl oči planoucí nekonečnou láskou k národu a zemi drahé.

Tyl náš, z lásky k vlasti trpící, byl Šafránkovým miláčkem, a když jednou i do města, ve kterém Šafránek studoval, přišel se společností divadelní, mladého studenta divadlo očarovalo, hrdinové na jevišti vystupující ve své jali jej sítě… Šafránek dal se k divadlu…

Co dále se dělo, co myšlének luzných jej sklamalo, co snů odletělo nesplněných, nevím a nikdy již se nedovím; jen tolik zvěděl jsem, že stará matička jeho žalem zemřela, že zůstal ve světě sám. —

Co zavedlo jej sem, určitě nepověděl mi nikdy. Byl v bídě a tu ucházel se o místo písaře v kanceláři — nebylo místa takového, odkázali jej ku lepší práci při mandlu. Aby živobytí zachránil, přijal práci, jíž ruka jeho nezvykla. Mandl rozmačkal mu ruku a chudák, nemající na výlohy léčebné, zůstal mrzákem. Z milosti popřáli mu místo chudého, bídného dělníka, který od božího rána do pozdní noci dřel zmrzačenou rukou, aby hlady nezahynul…

Tolik as od Šafránka jsem se dověděl.

Jeden zůstal mu jen poklad z dob lepších, malá truhlička a v ní hromádky knížek již šedivých, s písmeny vyrudlými — snad slzami…

Tyto české knihy půjčoval mi, z nich prvá láska ku vlasti vproudila do mladých žil mých, z těchto knížek naučil jsem se ctíti šedou minulosť naši, velebné bojovníky české mečem i slovem!

Jak mi bylo, když v opuštěnosti poprvé do českých listů s obsahem netušeným oči jsem pohřížil, nikdy vypověděti nedovedu.

Zřídka rozhovořil se Šafránek mezi dělníky a vyprávěl jim něco z dob dávných, kdy hory tyto neobléhal ještě zvuk cizí, kdy bory zdejší stínívaly plémě naše milované. Proto ho mívali rádi, proto s úctou k němu pohlíželi, netušíce hloubi jizev ňader jeho rozervaných bolem. Proto já tu duši drahou tak míval jsem rád, proto s takým díkem na ni vzpomínám.

Majetník bělidla měl bledovlasou žvatlavou holčičku Hedvičku. Když prvé podzimní deště mocné prameny své na luka kolem bělidla spustily a příkopy kalná valila se voda, kudličkou vyřezal jsem ze dřeva maličký mlýnek, který postavil jsem do proudící stružky a bavil se, jak vesele vyrobená mou rukou kolečka se točila. Tenkrát cupala kolem malá Hedvička; blízko mne se zastavila a modrými očky spočinula na točícím se kolečku. Bílé zoubky vytryskly ze rtíčků a ručky zatleskaly radostí. Doma měla hraček celé hromady, panen a paňáců pitvorných celé šiky, celé stkvostné nářadí domácí a jiných ještě tretek hejno, ale prosté, vykudlované kolečko ve stružce zkalené vody vzbudilo její obdiv. Od té doby smávala se na mne drobounká Hedvička, zvláště když dal jsem jí jednoho dne růžové jablíčko ze své zásoby, kterou poslala mi z dálky dobrá matička. Dojista nad jablka měla lepších lahůdek dosti, ale dětem boháčů chutnávají dárky z ruky chudobné. Dítě rodiny bohaté často pochutná si na kousku černého chleba ze svačiny chudáčkovy. Od té doby honívali jsme se spolu mezi rozvěšeným plátnem a drobounké nožky vesele klusaly, očka svítila radostí.

Někdy žertoval s námi Šafránek. Ze žlutých proutků vrbových spletl jednou košatinku a švitorná Hedvička radostí výskala, když s ní po trávníku se projížděla. Jindy chytil deštěm skropeného, zimou se chvějícího střízlíčka a poskytl mu několik dní ochrany za oknem; malá Hedvička nemohla se dosti nadiviti pitvornému stvořeníčku, jež tak šelmovsky očky svítilo, pérka zobcem česalo a nasypané drobečky zobalo. A když teničké písknutí střízlíčkovo zaznělo, jasným hláskem dlouho si je opakovala. Až jí očka zaslzela, když ptáče otevřeným oknem vesele do boží přírody vyletělo a zahvízdlo vděčně za veškeru dobrotu. A měla přece doma v krásné kleci s pozlacenou věží papouška, který i slova křičel a kotrmelce v zavěšeném kruhu dělati uměl, ale ten nebavil jí tak, jako chudý, šedavý ptáček střízlíček.

Jindy vypravoval nám Šafránek pohádku o kloučku Palečku, který měl pláštík z křidélek motýlích a čapku z lístku růžového; Hedvička ani nedutala a s očky vypoulenými naslouchala podivné zkazce, chtějíc smyslu postihnouti. Vesele z úst smích jí zazvonil, když slyšela, jak Paleček do kočáru čtyry myšky si zapřáhnul a někam prý až ku Praze ujížděl. Od Šafránka naučila se zpívati kousky překrásné písně národní: „Osiřelo dítě“… Mělať Hedvička matku Češku a služky též byly české, proto jen česky uměla mluviti.

Jednou o jasném dni podzimním vyšel jsem příkrou strání nad bělidlem do temného údolíčka, ve kterém proudí voda mrazivá. Nad pramínkem jejím na sosně starobně zavěsila ruka zbožná obrázek svaté Panny. Nad údolím strmí holý chlum, na jehož temeni bylo čihadlo. Malý lesíček ze zarážených smrčků obemknut byl velikou sítí. Pod mladými smrčky stálo hejno klecí s volavými sýkorkami, jíkavci, kvíčalami. V budce byli čihaři ukrutníci. Jen jednou viděl jsem hejno drobných přilákaných ptáčat zapadnouti do „remízku“, jen jednou viděl jsem, jak celé hejno v husté lapilo se sítí, jak čihaři ta malá hrdélka mačkali — utíkal jsem na dně duše rozechvěn. Ó, lidé, lidé ukrutní!

Když svatý Martin přijel na bílém koni, vozívali jsme se na sáňkách dolů se stráně; v podvečer na horských nosatých saních vozili se i mladí dělníci.

Dlouhá zima, ozářena jsouc vábnými večery, kterých zažil jsem ve světnici dělnické, a krátkým vánočním snem, jejž mezi dušemi drahými v domově jsem prožil, rychle mi ubíhala. Po příkladu ostatních kamarádů chtěl jsem také jezditi na bruslích; zatím udělal mi Šafránek jen jedinou, jež skládala se z prkénka a drátu, kterým po ledě jsem brousíval. Aby jedna noha nezáviděla druhé, připínal jsem si brusli střídavě s nohy pravé na levou, při čemž dosti mrzutostí způsobily mi provázky, jež zastávaly místa řemínků. — Když prvé paprsky jara do země se opřely, rozdrtily i kůru ledovou, jež pokrývala hladinu labskou; rozvlněný proud hučel divoce.

Po škole spěchali jsme za Vrchlabí Hoření, kde husté pluky polen vesele plovaly z hor Krkonošských ku městu, kdež u zábradlí vytahovali je dělníci na břeh. I malá Hedvička směla zase, ovšem že vždy v průvodu služčině, častěji vybíhati mezi děti, jež kolem bělidla boby do důlků šoupaly.

Právě vedle panského domu zvolna valil se proud zvláštního náhonu labského, do továrny vedeného. Jednou odpůldne pobíhala Hedvička mezi dětmi, smějíc se malým dovádivcům z plných retů. Služka stála blízko továrny a hovořila s několika dělnicemi. Náhle proletěl vzduchem děsný výkřik z několika hrdel — polekaná služka zahlédla již jen modré šatečky nad hladinou a zalomila rukama. Ale v téže chvíli buchl na břehu vál s plátnem a Šafránek bojoval již s vlnami, jež zachvátiti chtěly malé dívčí tílko. Voda sáhala mu po krk, div nohy nepodrazila. Ale chromá ruka již přivíjela Hedvičku k srdci a zdravá bojovala s vlnami…

Odnesli promáčenou Hedvičku domů, Šafránek odskočil do továrny, aby u parního kotle se osušil — potom nosil dále těžké válce, plátnem ovinuté. Za odměnu dostal od pána několik zlatých, za něž koupil si kabát pro příští zimu.

Vesele ubíhaly jarní a letní dni; můj český jazyk bídně němčinu přelamoval, jen že jsem se s hochy tak tak smluvil. Na šírém luhu kolem bělidla hrávali jsme míčem, proháněli se po kopcích okolních a zabíhali do blízkých vesnic Lanova, Dolních Dvorů, nad nimiž vábivé byly paseky, plné růžových malin. Večery se krátily, dělníci častěji v témdni odbíhali domů; často ve světnici dělnické sedával jen Šafránek a ospalý Šolc, hlídač bělidla, naříkaje na chladné noci. Chudákovi někdo ukradl kožich s těla, když jednou na sedátku před domem sklížil spánek umdlené staré oči jeho. Pán nový kožich nekoupil, až prý na zimu, beztoho prý by ho zase někdo ukradl.

Čítávali jsme se Šafránkem, ačkoli býval málomluvnějším a stěžoval si na píchání pod pravou lopatkou…

Dni ubíhaly, až jednoho dne ku konci července vesele před bělidlem zařehotal bílý koník a z vozu vylezl drahý můj otec, aby odvezl si mne zase domů.

Ani jsem si nepomyslil, že tolik proleji slz, až budu se loučiti s temným domem, ve kterém celý prožil jsem rok. Šafránek sotva promluviti mohl, když líbal mne ve tváři:

„Bude mi tu tuze smutno bez tebe!“

Na památku dal mi Tylovo divadlo „Slepý mládenec“ — chovám je dosud jako drahou upomínku na zlaté srdce dělníka nešťastného.

Všickni dělníci přátelsky dávali mi „s Bohem“, i v oku opáleného Wiesnera viděl jsem lesklou krůpěj.

V duši mé brzy vyjasnilo se; když počaly před námi vystupovati známé vrchy, když opět viděl jsem šedivou Hůru a pod ní rodné městečko, vesele jsem zavýskl.

Po dvou letech přišel jsem do Vrchlabí opět — ale té duše nejmilejší jsem nenašel… V chudé rakvi, jaká přána jest lidem, kteří v nemocnici umírají, přes rok již ležel Šafránek pod udupaným rovem na hřbitově vrchlabském. Zemřel chud, bídný, opuštěn za pochmurného dne listopadového. Jen láska některých chudých druhů ulevovala mu chvíle poslední. Na památku dal jim truhličku svých knížek; starému Šolcovi odkázal svůj nový kabát…

Suchá tráva na hrobě jeho zašelestila mi poslední pozdrav. Skropil jsem ji slzami… Od té doby mnoho již uplynulo let, ale já často, často vzpomínám!