Ze srdce k srdcím/Štědrý den

Ze srdce k srdcím Karel Václav Rais
	Štědrý den	Koleda

Údaje o textu
Titulek:	Štědrý den
Autor:	Karel Václav Rais
Zdroj:	RAIS, Karel Václav. Ze srdce k srdcím. Praha: Alois Hynek, 1889 nebo 1890. s. 7–14. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Ještě týden — ještě pět dní — ještě se třikrát vyspíme — ještě dvakrát…“

Buď vítán, ty krásný štědrý dni! Co jsme se na tě natěšili! Sotva jsme se rána dočkali, mnohem časněji vyskočili jsme z teplých peřin. I malinká Annička, tříletá naše sestřenička, honem se strojila.

Snídaní jsme nedostali, neboť kdo o štědrém dni jí, byť i dosti maličko, neuzří Jezulátka, které na běloučkém beránku se stříbrnými zvonečky jezdí, malým hodným dětem se ukazuje a s nebe pěkné dárky jim přináší.

Sotva jsme se ustrojili, hajdy na půdu.

Na půdě ve tmavém koutě stála stará malovaná truhla po nebožce babičce; v té srovnány byly jesličky, města, ovečky, pastýři a andělé. Za truhlou uloženy byly schůdky, na které figurky se stavěly. S uctivostí velikou snesli jsme schránku i schůdky s půdy dolů.

Maminka zatím v kuchyni připravovala vánočky, koláče a jiné pokrmy k večeři.

Počali jsme figurky vyndávati. Nejprve malinké ovečky; byly vyřezány z papíru a nalepeny na špalíčkách, aby stály. Celé stádo oveček: některé se pasou, jiné již napaseny hoví si v měkké zelené trávě, jiné vesele poskakují; maličká jehňátka tulí se ku svým matičkám. Aby se stádo nerozbíhalo, jsou tu dva stateční hafani, kteří neposlušné ovečky učí pořádku.

Ovečky jsme vyrovnali a oprášili. Počali jsme vybírati pastýře v modrých nebo červených kamizolách a strakatě pruhovaných spodkách; pastýřské rohy a zahnuté hole velice se nám líbily; starého sedláka, který nese Ježíškovi pytel obilí, statečnou hospodyni, přinášející kachničky a husy, několik chlapců, nesoucích košíky, plné nejkrásnějšího ovoce. Také oprášen papírový Betlém, město Davidovo a jesličky. Ty naše jesličky, to byla krása! Jeskyně jako opravdovská, do skály vytesaná; skála mechem a maličkými stromečky porostlá. V jeskyni jesle, ve kterých leželo Jezulátko ve své záři; u jeslí Boží matička Marie a pěstoun svatý Josef. V koutě stál červený vůl a šedivý oslíček. Před jeskyní klaněli se pastýřové, kteří již přinášeli dary. Nad jeskyní připevnili jsme anděla, který držel v ruce prapor s nápisem: Sláva na výsostech Bohu!

Brzy bylo vše připraveno. Jak rádi bychom se pustili do stavby, ale nesměli jsme, bylo nám čekati, až přijede bratr Toník z města, kde byl na studiích. Trapná to byla chvilka; k tomu ke všemu nás malá Annička zlobila, stále chtěla prohlížeti srovnané ovečky.

Konečně ozvaly se v síni kroky. Vešel student Toník. Vsickni jsme ho vítali. Když odložil svrchník a občerstvil se, počal vykládati, co nám komu přivezl. Mně knížku, Jindřichovi pěkné držátko s pérem, Anničce několik obrázků. Na Betlém Toník nezapomněl, přineslť několik pěkných namalovaných stromků, by město a jesličky byly jako opravdu mezi stromy. Pustili jsme se do stavby. Toník stavěl, já a Jindřich jsme mu podávali; Annička zatím prohlížela obrázky. Na nejvyšší dva stupně dali jsme město, do prostřed třetího stupně postavili jsme jesličky a kolem nich anděly a všecky ty, kteří se klaněli, nebo přinášeli dary. Svaté tři krále teprve o svátku svatých tří králů postavíme před jesle a nad jesle místo anděla připevníme hvězdu vlasatici. Na nejnižší dva stupínky srovnali jsme ovečky a pastýře se strážnými psy. Betlém byl hotov.

Přišel tatínek a postavil Betlém na skříň; tam zůstane až do hromnic. Radosť naše z práce vykonané byla veliká, nemohli jsme se ani dost vynadívati.

Den ztrávili jsme hovorem a než jsme se nadáli, počalo se stmívati. Na nebi zasvitlo množství hvězd s měsíčkem v čele. Nastala krásná zimní noc. Ve vyhřáté světnici sešla se celá naše rodina k večeři. Na stole, ozářeném množstvím svíček, stál zelený vánoční stromek, plný darů nejkrásnějších. Krásná jablíčka, čerstvé ještě hrušky, suché švestky, fíky, datle, pomeranče, pozlacené oříšky a nějaké cukrovinky zdobily stromek. Pod stromkem srovnány byly dary větší. Annička dostala velikou pannu, která točí očima a pláče jako živá, já a Jindřich dostali jsme zimní čepice, Toník krásnou knihu, plnou básniček. Tak radovali jsme se všickni.

Po jednoduché štědrovečerní večeři loupali jsme oříšky a pochutnávali jsme si na jablkách a ostatním chutném ovoci. Marně, marně jsme poslouchali, brzo-li uslyšíme jasný hlásek stříbrných zvonků, marně vyhlíželi jsme oknem, nejede-li na běloučkém beránku Jezulátko. Neobjevilo se nám, protože jsme se jídla nezdrželi a již o polednách každý kus koláče snědli. Na přesrok však o štědrém dni nevezmeme ani drobtu do úst, abychom jistě Jezulátko spatřili. Zda se na nás nerozhněvalo? Tatínek, maminka a Toník se usmívají a dotvrzují, že se nehněvá. V tom ozval se pod oknem zpěv. Jsou to hlasy chudých dítek. Chudinky, v mrazu chodí dům od domu vánočních písní zpívat, aby přinesenými dary oslavily si štědrý večer. Zpívaly dvojhlasně známou vánoční písničku:

„Pastouškové vstávejte,
v Betlémě se svítí,
narodil se Kristus Pán,
musíme tam jíti!
Na koledu půjdeme,
pěkně zpívat budeme,
radosť bude míti.
A vy, pane hospodáři,
pojďte také s námi;
nemáte-li co vzíti,
vemte otep slámy,
hospodyňka podušku
do Betléma Ježíšku.
Pojďte oba s námi!
Strnad od bílé stodoly
do Betléma kouká,
v zobci drží dva klasy,
že mu je vyloupá;
a slavíček, ten ptáček,
roztahuje zobáček,
že bude zpívati!“

Poslouchali jsme s napjetím. Maminka vyšla. „Čí pak jste, dítky?“

„Jsme z chaloupky.“

„Z chaloupky? Pojďte jen dál!“

As osmiletý hošík a šestiletá jeho sestřička vešli do pokojíku; zima jimi jen klepala. S chutí dali se do zbytků večeře, kterých jim matka podala.

„Co dělá maminka?“ ptal se jich tatínek.

„Maminka se doma modlí a pláče,“ odvětil hošík.

Ubohá žena, ubohé děti! Zůstávaly v chaloupce u lesa. Loni ještě měly otce; byl nádenníkem. Byl to statečný, pilný a pořádný muž. Všude ho měli rádi. Prací svou živil ženu a dvě svoje dítky.

Loni, ten den před štědrým večerem vyšel do lesa pro stromek. Chtěl dětem svým připraviti radosť vánočním, třeba chudým stromečkem.

Zašel do prostřed lesa. Les ten, nazvaný Hůra, znám jest po celém okolí svými balvany; cesty jsou bídný, samý kámen. Byla zima, vítr fičel, zmrzlý sníh vrzal pod nohama. Otec uřízl stromek a spěchal domů. Ubožák, neopatrně tlápl na kámen, sklouzl a zlomil pravou nohu. Bez pomoci, v nejtužším mrazu zůstal opuštěn…

Matka dlouho čekala; dětí o samotě nechat nemohla a tajemství, které mělo drahým dětem radosť způsobiti, vyzraditi nechtěla.

Snad se zastavil v městečku, aby koupil ovoce na stromek. Marně čekala, marně po městečku se vyptávala. Občané tušíce neštěstí, odešli do lesa. Polozmrzlého otce dopravili do chaloupky. Všecka pomoc byla marna; právě na narození Páně dokonal.

Loni měli v chaloupce smutný štědrý večer. Od té doby uhostila se tam bída…

Když se děti ohřály a najedly, chystaly se k domovu.

„Tatínka jste dnes nenavštívili?“ ptala se jich maminka.

„Navštívili a ještě ho navštívíme, až půjdem na půlnoční,“ odvětily plačky.

Obdarovány, s prostým však upřímným díkem „Zaplať Pán Bůh“ odešly.

Dlouho jsme hovořili o obyvatelích chaloupky.

Čas ubíhal… Zahlaholily zvony — čas na půlnoční. Maminka s Jindřichem a Anničkou zůstala doma, tatínek, Toník a já jsme šli do kostela.

Jak blaze bylo mi kolem srdce, když celým tím domem Božím zazněla starodávná píseň:

„Narodil se Kristus Pán,
veselme se!
Z růže kvítek vykvet’ nám,
radujme se!“

Krásné, krásné bývaly ty štědré dni a večery. Po letech vracejí se zlaté vzpomínky, blažená mysl ráda se jimi pobaví…