Ze života chudých/6.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: 6.
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 378–382.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Hlučný, veselý život panoval mezi tím na Staroměstském náměstí. Ještě tu stály boudy s rozmanitým zbožím, s dětskými hračkami ze dřeva, z olova i ze skla, s obrázky, s kuchyňským nářadím, s jeslemi a s rozličnými pamlsky.

Bylo již po čtvrté hodině. Hustá mlha spouštěla se na město. V každém krámci hořela nějaká lampa a rozlévala kolem polotemné světlo. Tato zář a hučivé hemžení před boudami — ta směsice smlouvajících a kupujících matek, žádostivých kluků, ostýchavých holek, poskytovala podivný obraz.

Blízko sochy Panny Marie, u prostřed náměstí, stála v hedbávném burnusu, pěkný, teplý štuclík na rukou, Terezie, nejstarší dcera zámožného obchodníka Plavinského. Byla to spanilá postava, ani velká, ani malá, plna nejpěknějších poměrů a ozdobena půvabností devatenáctého jara. Ale ještě většího půvabu rozléval po její celé bytosti květ vzdělaného ducha a spanilost její duše.

Od mnoha let bylo to její zvláštní potěšení, své mladší bratry a sestry, ano i samé rodiče o štědrém večeru ve jménu Ježíška nějakým dárkem překvapiti. K tomu cíli chodila sama po krámech a vybírala, co by milým domácím radost udělalo. Někdy ji provázela děvečka s košem, někdy šla sama, když se to menších věcí týkalo.

Dnes byla samotna. I rozmýšlela se právě, ku kterému z dvou pěkných krámů by měla přistoupiti: an tu za sebou polodušené štkání zaslechne. Přicházeloť jako z hlubokosti duše.

Terezie se kvapně ohlídla. — Útlé srdce její zachvělo se lítostí.

Byloť se již hodně smrklo, a v husté mlze rozeznala útrpná dívka jenom nejisté rysy ženské postavy, která tu na kamenných stupních před obrazem Matky boží klečela a horlivě se modlila. I přistoupila blíže k této osobě a zaťukala jí lehce na rameno.

„Proč pak tu pláčete, milá osobo?“ ptala se jí co nejlaskavěji. A klečící ženština sebou trhla i vzchopila se poněkud a upřela uslzené oči na dívku, jakoby v ní pomocnici z těžkých utrpení hledala.

„Proč pláčete?“ ptala se dívka ještě jednou velmi přívětivě, ačkoli dle chatrného šatu v tomto počasí, dle vyhublých tváří snadně poznati mohla, že modlící osobu těžká chudoba svírá.

Tato hleděla na ni hodnou chvíli mlčky, jakoby se ještě v oné říši nacházela, kamž byla na perutích horoucích slov zapolítla. Spanilá tvář dívčí jevila se jí co rukojemství brzkého vyproštění z trampot. Konečně ji ubohá žena poznala, a bolnosladký úsměv setřel na okamžik hluboké rysy žalosti z obličeje jejího.

„Ah, milostslečno Terezie!“ zvolala žena, živě pohnuta a rychle přikročivši, uchopila a políbila ruku její.

„Jak? vy mě znáte?“ divila se překvapená dívka.

„Ó, jakž bych neznala! Třebať jste i nyní jako jarní růže kvetla; bývalé poupátko se nezapřelo — a to jsem znala tuze dobře.“

„Ale můj Bože — já se nemohu pamatovati.“

„Ráda věřím, jáť také jinak vypadala, když jsem ve vašem vzácném domě sloužila. Oh, a jak dobrotivá jste vy, drahá slečno, ke mně bývala!“

„Já? — ale milá osobo… kdo pak jste…? odpusťte — já se věru nepamatuji.“

„Před čtyřmi lety jsem u vás sloužila.“

„Ne snad Kačenka?“ zvolala dívka bolestně překvapena a upjala své pěkné oko s velkým účastenstvím na ztrápenou.

Tato neodpovídala, ale jenom několikráte hlavou zakývala. Bylať ji sklonila, a lehké uzardění rozehřálo tváře její.

„Ale milá osobo,“ řekla nyní Terezie plna živého soucitu, „jakž pak je to možná? Co pak se ti nedaří? máš snad… nedostatek?“

Bývalá děvečka nemohla ještě odpovědít; prsa její byla přeplněna, ale hrdlo jako zadrhnuté; za to jí přicházela úleva v potoku hojných slz.

„Muž bude mít málo díla — viď?“ ptala se dívka dále. „Ach, já jsem si to myslívala! Zednictví nemůže býti tuze výnosné — a zvláště v zimě.“

„Oh, jen kdybych ho jen měla — kdyby mi ho nebyl Pán Bůh vzal!“ zasténala nyní žena, oběma rukama uslzené tváře zakrývajíc.

„Tvého muže?… Ach, není možná? — Tedy jsi vdovou? — a již dávno?“

„Dva dny — před kopulací. Pod mým Karlem zbořilo se lešení — v pádu se potloukl, a nežli ho donesli do nemocnice, bylo… po něm.“

„Ale ty milý Bože!“ zhrozila se Terezie, „toť je ukrutné neštěstí!“

„Ach arci — veliké neštěstí to bylo,“ vzdychla si žena s očima k nebi obrácenýma, jako by říci chtěla: Děj se vůle Páně!

„A co jsi, ubohá, potom začala?“

„Já šila, prala, podělkovala — jak se nahodilo.“

„Ale výdělky tvoje musely býti hrozně sporé; neboť s tebou stala se změna, že bych tě nebyla poznala.“

„Inu, výdělky nebyly veliké — prosím vás, milostslečno, co pak může jediná ženská způsobit? — a výdělky jsou vůbec chatrné; ale šlo to předce, dokud jsem se nerozstonala.“

„Tedy jsi také stonala? Ale ty ošklivá osobo!“ kárala ji dobrosrdečná dívka, „proč pak jsi nešla raději zas někam do hodné služby? Nebo — proč pak jsi zase k nám nepřišla?“

„Poníženě ruku líbám, slečno — ale já to nemohla k vůli… svému dítěti udělat.“

„Máš dítě?“ ptala šedivka s nevinnou přívětivostí, nevědouc, že se ubohé matky bolestně dotýká.

„Mám,“ odpověděla tato, oči klopíc; ale najednou stál před ní hrozný stav jejího miláčka. „Ach, měla jsem dítě, budu bezpochyby říkat,“ vypravila ze sebe s hroznou úzkostí, „neboť leží snad nyní v posledním tažení, a já přišla jen Rodičku boží ještě poprosit, aby mi ulehčila v mých těžkostech. Já nemám žádného na dalekém světě, nežli dítě své — a jestli mi je Pán Bůh vezme…“ dále nemohla pro pláč mluviti. Usedavě štkala.

„Ach, dobrotivé nebe!“ ozvala se Terezie plna útrpnosti. „Tedy je tvé dítě tak nebezpečně churavo?… A jestli pak máš lékaře?“

„Pan doktor v naší čtvrti byl až dosaváde tak laskavý —“

„Ah tak! ale jestli pak jsi mohla nemocnému také všecko nadlehčení zjednati? — při své chudobě… vidíš, vidíš, zlá osobo! Děláš, jakobys bez dítěte svého ani živa býti nemohla, a nehledáš nikde pomoci.“

„Oh, milostslečno! já ji hledala — já ji hledala! Ale srdce lidské není vždy tak otevřeno, aby mohla prosba do něho vejíti.“

„Já se tě neptám po srdci lidském; ale povídám ti, že jsi měla alespoň ke mně přijíti! Tu máš zatím,“ mluvila dále se vší svou vlídností a tiskla jí do ruky plný hedbávný sáček. „Objednej honem, co potřebuješ — co tvé dítě potřebuje — a přijď brzo k nám — sice se rozhněvám!“

„Ó má dobrotivá slečno!“ zvolala žena, dívčí ruku vroucně líbajíc… ale Terezie přetrhla jí další řeč a nutila ji k odchodu.

„Běž domů, běž!“ řekla k ní, „třeba by dítě něco chtělo — třeba by se mu stejskalo…“

„Ach, kýž byste mluvila pravdu, aby se mému Karlíčku již po mně stejskalo!“ řekla žena s radostnou živostí… „pak by již zase o mně věděl, již by mě opět znal — již by měl opět smysly své! Ó můj sladký Ježíši — dej, ať se mi ta myšlénka vyjeví — aby měl opět smysly své! Bůh vám to nahraď, moje drahá slečno, vy jste posilnila mé srdce novou nadějí!“

Ještě jednou políbila ruku její a kvapila k domovu. Neviděla peřesté kolem hemžení lidu, neslyšela šumivý hluk, necítila mrazivé povětří. Duše její byla nově zničena létavou bludičkou sladké naděje. Skoro zoufanlivě byla ze svého bytu vyběhla — nyní se tam na novo rozjitřena opět vracela.

Rychlými kroky spěchala za ní Terezie. Chtěla viděti, kde nešťastná žena bydlí.