Ze života chudých/1.

Ze života chudých Josef Kajetán Tyl
	1.	2.

Údaje o textu
Titulek:	1.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 353–357. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Je to v postranní uličce hlavního města, v malé, nízké, temné sedničce. Světlo padá do ní jediným úzkým oknem, jehož třetina tabul potlučena a očazeným, zažloutlým papírem zalepena. Dole je na píď nasypáno pilin.

Teď nemůže mnoho světla oknem padati. Venku se chumelí, že není na dva kroky před sebe viděti, a k tomu je okolo sedmé hodiny z rána.

Sednička poskytuje příbytek dvěma stranám; to je viděti na zvláštním rozdělení a postavení chatrného nábytku. Od dveří, zapocených jakoby z nich lil, vede cesta rovnou čarou k oknu — a ta je prázdná. Podle okna stojí dva stolečky, ale jen tak, že na ně světlo jenom šikmo padá — vedle stolečku s jedné strany rozviklaná židle, v koutě odřená, druhdy modrá truhlice na koulitých nohách, podle stěny postel z měkkých nebarvených prken a v druhém koutě u dveří malá plechová kamínka.

V naprotější části vypadá to trochu zámožněji — to jest: může-li se více kusů starobylého nábytku nějakou zámožností jmenovat. Tu stojí tři židle, každá jiné podoby, stará almara, postel s několika kusy peřin, hodná truhla a nad ní, na silných provazcích, dvouloketní široké prkno místo police; na polici několik hrnků neobyčejné velikosti a mísa jako malý škopíček. Nesmíme zapomenouti, že po obou stranách několik trhových obrázků rozličné velikosti a plny křiklavých barev visí.

Máme zimní jitro, dva dni před vánocemi. Nuzná světnička je osvětlena knotem, dohořívajícím na hliněném střepe mezi lojovými oškrabky.

Vedle postele v nuznějším oddělení, na holé, skoro černé podlaze krčí se ženská postava a nepokojně dřímá. Je ve svém denním oděvu; starý, velký, zelený šátek byla hodila přes sebe.

Nyní se protrhla a kvapně, skoro zděšeně povstala. Je to mladá, sotva čtyradvacítiletá osoba; ale květ mladosti byl z ní již dávno opadal; bledá, ztrápená, znuzovaná stojí u postele a bedlivě poslouchá.

Tu jí potřásla zima. Žena se zachvěla, přitáhla šátek tužeji okolo sebe a brala se lehýnkým kročejem k svému stolku. Tam stál plechový svícen, v něm půl svíčky jako husí brk. Tu rozsvítila a samodělaný kahánek zhasila.

Se svíčkou v ruce, druhou mdlý plamének zastírajíc, navrátila se k posteli a začala se na ni pozorně dívati.

Mezi tenkými drobničkami leželo tu asi čtyřleté pachole, žluté jako z vosku, s krůpějemi potu na čele. Útlá to kořist těžké nemoci! Levé oko mělo přimhouřené, pravé trochu pootevřené. Matka myslila, že na ni pacholík hledí.

„Hajáš, Karlíčku?“ ptala se jemně a dychtivě čekala na odpověď.

Pacholík ale mlčel; zdálo se, že pokojně spí. Dva potůčky velikých slz vyhrkly na bledé tváře sklíčené matky.

Potom přistoupila tiše ke kamnům, naložila do nich několik drobně naštípaných kousků dříví a podpálila to. Chtěla trochu zatopit, ačkoli v sednici spíše vlhko nežli chladno bylo, a při tom si ohřívala malý hrníček polívky z vody. Včera v poledne ji uvařila, ale sotva že několik lžiček do úst vzala. Od té chvíle se ničeho nedotkla. Nyní ji začal hlad i mdloba upomínati. Nebylať také vyspalá. Desátou noc bděla již u svého dítěte. K ránu ji přemohla dřímota.

Vesele praskalo dříví v kamínkách, jakoby se při něm pochoutky k radostným hodům strojily. Malý hrníček byl pojednou teplý — a hladově srkala ubohá žena z plechové lžíce nemastnou, sotva solenou tekutinu. Na okamžik — ale jenom na krátký okamžik vlády nemilosrdného hladu — pustila nemocné dítě z paměti!

To se začalo teď na posteli hýbati. Jako střela byla matka, sedící posud skrčena u kamen, na nohou. Hrníček ležel na zemi.

Pacholík měl oči otevřeny, ale zřetelnice byly vzhůru ku klapkám stočeny. Při tom zvolna pomlaskoval a chvilkami olizoval suché, přimodralé rty.

„Chceš bumbat, Karlíčku?“ ptala se matka, ale pacholík neodpovídal, jen pomlaskával a olizoval okoralé rty.

V tom bila na blízkém farním kostele osmá hodina.

Matka skočila ke stolku a vzala z něho lahvičku se zbytkem černé tinktury, a vykapala ji na lžíci. Pak se naklonila k dítěti, jednou rukou mu nazvedla hlavičku, druhou rukou přiložila mu lžíci k ústům a nahnula ji. Lék vběhl do úst — a po hlasitém polknutí svezl se do hrdla.

Pachole o tom nic nevědělo; přestalo ale mlaskati a přimhouřilo zas poněkud oči.

S klopotným srdcem stála nad ním matka; slabý plamének tenké svíčky a ranní, oknem se prodírající šero polévalo tváře jeho mlhavým, zamodrávajícím polosvětlem.

Najednou začaly mu tváře prokvétati, oči se otevřely a byly potaženy slabým leskem. Potom pozdvihlo suchou ručinku a sahalo před sebe, jakoby chtělo něco brát, a hrálo v povětří prsty.

„Co chceš, mé děťátko?“ ptala se zas matka, starostlivě na jeho pohybování pozor dávajíc.

Pacholík otvíral ústa, jakoby chtěl něco povídat; ale slova mu nevyšlo ze rtů. Potom položil ruku zase na svou pokrývku a činil, jakoby něco po ní sbíral a opět zahazoval.

V matce trnulo srdce při této neobyčejné hře. To nebyla na něm po celý čas nemoci zpozorovala. Také tak dobře vypadal! — tak hezounké tvářinky neměl, když byl zdráv. A ty očinky! jak se mu leskly!

Blahá myšlénka zrodila se v milující matce. Dnes byl jedenáctý den nemoci — dnes — dnes mohla nemoc puknouti — vždyť byla něco podobného slýchala!

Žena okřála touto myšlénkou, jakoby se byla znovu narodila. Oči z drahého dítěte neodvracejíc, brala se ke dveřím, otevřela je klíčem, jenž vedle na hřebíku visel, a zvolala:

„Panno Baruško!“

Žena volala ještě jednou; ale nikdo se na to neozýval, nikdo nepřicházel. Matka přiskočila tedy zase k posteli. Pokojně tu leželo ještě dítě zmořené; ale vpadlé očinky svítily se mu v hlubokých důlkách jako dvě žhavé jiskry, a tvářinky, skoro holá kost a kůže, prokvétaly jako propukávající růže. Při tom hrálo pořád ještě rukama; brzo chytalo něco v povětří, brzo sbíralo něco po své chatrné přikrývce.

Novou silou upevnila se v ní blahá myšlénka o brzkém pozdravení drahého jedináčka.

Doufající vyšla lehkým kročejem ze sedničky a po úzké, temné chodbě k sousedním dveřím. Pozvolna je otevřela a strčila mezi ně hlavu.

„Milá panno Baruško — jenom na chvilku!“ prosila pokorně.

„Co dobrého?“ ozval se v sousední sednici sípavý ženský hlas trochu nevrle.

„Ráda bych skočila k doktorovi,“ prosila zas matka úpěnlivě. „Počkejte mi tu chvíli u dítěte! Pán Bůh vám to odplatí.“

„Hned!“ bručela sousedka — a radostně vrátila se matka do svého bytu.

V koutě podle okna, jakož na místě nejchladnějším, stál veliký, černý hliněný džbán s uraženým uchem a otlučeným krkem. Z toho si teď nabrala trochu vody, přejela mokrou rukou tváře, navlhčila z předu vlasy a děravým klocem se utřela. Pak přistoupila k stolku, vytáhla šuplátko a vyndala z něho půl starého hřebenu. Rychle a po paměti přičísla si vlasy okolo čela — vjela čerstvě a několikrát i za týlo, pak si stáhla svůj veliký šátek, nejteplejší kus celého šatstva, až do půl čela, přeložila ho pevně přes prsa — a byla hotova. Necítila, že nemá na sobě do té tuhé zimy nic jiného, nežli pod lehkou kartounkou hustě záplatovanou moldonku a obnošený soukenný kabátek.

V tom vešla panna Baruška. Byla to malá, scvrklá, asi šedesátiletá osoba v hrubé kytlici a kazajce, v čepci na placku. Čelo a tváře její byly plny vrásků, nebyly ale tak odporné, jako při stařenách jejího druhu nejvíce bývají. Ano přizelenalé oči její hleděly na člověka jak náleží přívětivě. Porce z ústavu pro chudé, pletení hrubých punčoch a sem tam dárek mnoholetých dobrodinců byly pramen její obživy.

Nyní vešla se svou punčochou v ruce.

„Rodička boží vám to nahradí!“ uvítala ji povděčná matka; potom jí přinesla židli a postavila ji vedle postele. „Za čtvrt hodiny jsem zase tady. Buďte tak dobrá — kdyby Karlíček snad něco chtěl — tamhle je džbán s vodou.“

Potom se ještě nahnula k dítěti, políbila je na čelo a spěchala ze dveří.

Panna Baruška nastrčila si na nos brejle, hleděla chvíli na podivnou hru nemocného pacholíka, zavrtěla hlavou, jakoby říci chtěla: „To se mi nelíbí!“ — potom se vedle něho posadila a začala v bázni boží svou punčochu plést.