Ze říší přírody/Sněženka

Ze říší přírody Alfons Bohumil Šťastný
Rozchodník	Sněženka	Stračka

Údaje o textu
Titulek:	Sněženka
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, A. B. Ze říší přírody. Praha: M. Knapp, 1891. s. 59–60. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Mařenka byla sirotkem a bydlela u lakomého strýce. Ten stále naříkal, jakým je mu břemenem, ač slabá dívka všemožně namáhala se, by svoje skrovné jídlo pilnou prací svému pěstounu nahradila. Lakomec však nepřestával jí láti a jednoho dne dokonce ubohou dívku vyhnal do širého světa.

Mařenka šla — ale nevěděla kam. Uslzený zrak její bloudil po pustém kraji, jenž zahalen byl sněhovým rubášem, a celé tělo chvělo se krutým mrazem. Marně snažila se zahřáti rychlým během; necitelný mráz vnikal jí až do kostí.

Pojednou stanula Mařenka před vysokou skalou, jež jí v další cestě zbraňovala. Unavena chůzí přikrčila se za velikým balvanem. Byla tam sice trochu chráněna od větru; nicméně trápila ji zima nevýslovně. Dívka chtěla se zdvihnouti, aby šla dále; skřehlé údy její však byly bez vlády, a tak bylo nuceno ubohé dítko seděti na chladné zemi.

„Matinko, drahá matinko, přispěj mi ku pomoci!“ volala Mařenka slabým hlasem. „Oh, jak je mi tu zima!“

Slzičky, kanoucí jí z očí na tvrdou půdu, měnily se krutým mrazem v ledové perličky; hlas dívky stal se skoro již nezřetelným.

V této bídě smiloval se Bůh nad ubohým dítětem a poslal mu s nebe teplou peřinku. — Počal padati sníh. Nesčetné hvězdičky jeho pokryly brzy Mařenku bílým povlakem, a hustěji a hustěji sypal se sníh ze šedých oblaků, až pohrobil docela pod svými spoustami ubohé děvče.

Mařenka neviděla ničeho kolem sebe; však v tělo její vléval se blahý pocit tepla. Zdálo se jí, jakoby slyšela s hůry líbezný zpěv, který se k ní víc a více blížil. Pojednou uzřela Mařenka jasnou záři, a v té objevila se její drahá matinka.

„Pojď, má zlatá dívenko,“ zvolala matka radostně, „pojď do mé náručí, po které již tak dlouho toužíš!“ A matka přivinula Mařenku ku svým prsoum. Oh, jak teplo bylo na srdci matčině! Mařenka cítila pojednou, jak letí i s matinkou vzhůru. „Letíme do nebe,“ zaslechla ještě matčina slova, a pak ji opustili smyslové.

Sníh padal ještě po celou noc, a příštího dne byl by nikdo netušil, že pod tím bílým rouchem spočívá mrtvé tělo dítěte.

Když pak sešel na jaře sníh, neležela tam mrtvola Mařenčina, ale něžné kvítko zdvihalo k nebi svou bílou korunku.

Květinka ta nazvána byla sněženkou.