Zcestí/Sněžná pouť

Zcestí Jiří Orten
Blahoslavení mrtví…	Sněžná pouť	Dívčí zpěv

Údaje o textu
Titulek:	Sněžná pouť
Autor:	Jiří Orten
Zdroj:	ORTEN, Jiří. Dílo Jiřího Ortena : Poesie. Praha : Václav Petr, 1947. s. 251–253. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Tlapky sněhu mne podrápaly
na tváři, v očích, na prsou,
a kudy jdu a kudy chodím,
nahoru, dolů, za poschodím
už nejsou dveře, ani sály.
Nevím, kde jsou.

Zkouším se hýbat. Cítím zimu.
Vdechuji smrt. A mrtev jsem.
Druhdy jsem létal. Dosud létám
do rodných krajin. Pusto je tam
a nesmrtelnost neschází mu.
Na tváři. V očích. Pod prsem.

Daleká sídla! Bratrské vy kouty,
z nichž prodírá se na světlo
mžení a mžení okamžení
a zase nazpět do vězení
řetězy chrastit na kohouty,
že procítání ulétlo.

Sám, Pane. Bez tebe a bez ní,
tak chatrňoučce ošacen,
svářím se s tebou o obrazy,
ty, jenž jsi myslil: navždy nazí,
když poručil jsi: nenalezni,
větévko, kmen.

V zimnici. V díře. V uskřinutí.
V propasti takto pečlivé.
V útěku všeho, co kdy bylo.
Tam, kde se smrti zalíbilo.
Tam, kde mne opatrně nutí
žít, žíti nejdříve.

Až k hladině je třeba píti,
až k samé hloubce hladiny.
Piji až k vám, až k úzkosti té,
vy, kteří v jednom loži spíte,
a nesmím nikdy pochopiti,
kdo zůstal jediný.

Kdo směl, kdo musil, tak se táži,
tlapkami sněhu podrápán,
tlapkami lásky, ťapy, ťapy,
jež nezatahuje své drápy,
a odváží mne na nádraží,
kam jezdívá se z ran.

Ach, milosrdné obvaziště,
ty hadí, hadí úkryte,
jakýsi fáč mne slastně stiská
a je tu tma, ta má, ta blízká,
jež přijde jednou, přijde příště
po řece z víry rozlité.

Po řece něhy věrným dané
se ke mně rychle poplaví,
široká, sladká, mírná, měkká,
tma verš, tma lék, tma klid, tma řeka,
pro všechny bratry neshledané
tma, která čistá díla ví.

Poteče proudem lítostivým
náručí, srdci, očima,
vezme si sníh a dá mu táti
v bolesti, jež se nenavrátí,
a zboří lože vírem mstivým
tomu, jenž naše noci má.

11. XII. 1940.