zbd

Údaje o textu
Titulek:	zbd
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	Svobodné noviny, roč. 1, čís. 121, s. 1–2 Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	14. říjen 1945
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Zdeněk Bořek-Dohalský

Starší čtenáři Lidových Novin se jistě pamatují na tuto značku, která se objevovala nad zpravodajstvím z parlamentu a z vnitřní politiky a občas také u kratší beletrie, překvapující barvitostí slovní. Objevovala se a už se neobjeví; její existence byla škrtnuta salvou německých výstřelů u popravní zdi Pevnosti Terezína. A se zkratkou zmizel do nenávratna i její nositel hrabě Zdeněk Bořek-Dohalský z Dohalic a na Miletínku, vášnivý český demokrat. Nerad, velmi nerad píši vzpomínku na něj – právě proto, že je to již jen vzpomínka. Cesta člověka životem je osázena hroby přátel a kamarádů, poslední léta přidala jich tolik – a urvala duše nejmilejší – že se nechce mysliti na smrt a že se člověk utišuje pomyšlením, že snad nezemřeli, že snad jen odjeli kamsi do nedozírné dálky…

Zdeněk Dohalský byl z těch nejmilejších duší. Do redakce Lidovek ho přivála likvidace národní strany práce, v níž jako studující práv okusil opojného nápoje politického, který ho již po léta vábil. Do novin vcházel s tlukoucím srdcem, tísněn svou vrozenou ušlechtilou skromností, ale několik dní pobytu v redakci mu ukázalo, že se octl mezi svými, mezi lidmi nezáludnými, kteří ho mají srdečně rádi, a v této kamarádské družnosti se rychle začal rozvíjet. Na velkého politického novináře však měl dvě ctnosti, které jsou sice líbezné, ale žurnalista se jich občas musí umět zbavit: byla to ta řečená již skromnost a pak svrchovaná diskretnost. Nesmírně se ostýchal napsat něco z vlastního impulsu, čekaje vždy na popud a pobídku starších kolegů, a vrozená diskretnost zklamala mnohé české Macchiavely, kteří ho horlivě zasvěcovali do svých plánů v tajném přesvědčení, že novinář nesmlčí a oslaví jejich jméno svou diskrecí, zatím co mluvili se šlechticem, který neprozradil, k čemu nebyl výslovně autorisován. Zato jej tato vlastnost činila tím oblíbenějším u ministrů a vysokých ministeriálů, kteří věděli, že před ním mohou rozpřádat své politické myšlenky bez obav. Tak se stal jedním z nejlépe informovaných žurnalistů a vítaným politickým důvěrníkem. Ale potřeba novin uveřejňovati novinky byla asi jediná nepříjemná věc, která ho v redakci tížila a se kterou se jeho diskretnost těžko vyrovnávala. Jinak byl při novinách šťasten a ochotně se ujímal každého úkolu, o nějž byl požádán.

Ale vzpomínat na něj pouze jako novináře věru nestačí… Zdeněk Bořek-Dohalský byl mnohem víc, byl vzácný, osobitý zjev ušlechtilého člověka. Byl to nejkrásnější květ, jakým mohl po staletí vypučet starobylý český rod. Nevyrostl v žádném panském přepychu, jeho otec přišel přílišnou důvěřivostí o rodinné statky na Domažlicku a byl by mohl dostati za ně náhradu, kdyby se byl odhodlal obrátiti se na císaře s prosíkem. Ale neměl Františka Josefa rád a hrdost Dohalských z Dohalic mu nedovolila ponížiti se před ním k prosbě. Zdeněk následkem toho musil studovat na malostranském gymnasiu jako chovanec Strakovy akademie, která však dovršila a utvrdila jeho znamenité vychování, kterým se na první ráz lišil od přemnohých občanských kolegů a kamarádů. Jeho taktnost, pozornost, obětavost a ochota byly hodny obdivu. Nevím, po kom, snad po matce Belgičance, zdědil lásku ke všemu krásnému, zvláště k poetickému slovu, divadlu a hudbě. Již jako student patřil se svým domažlickým druhem Jindřichem k oblíbencům Emmy Destinnové a Karla Buriana; léty pražského pobytu se v něm rozvíjel vlastní herecký talent, který se z nedostatku širšího uplatnění vytvářel jako speciální umění imitační. Objevoval na obdivovaných vůdčích osobnostech jejich typické i nepostihnutelné zvláštnosti dikce, gesta i postoje, měnil podivuhodně svůj pružný hlas, aby zachytil jejich intonaci ve vší barvě a ve všech nuancích a při překypujícím tvůrčím vtipu a zázračné lehkosti improvisace vytvářel ve společnosti kouzelné chvíle neodolatelného veselí.

Byl to rozkošný hoch, jemuž Štěstěna dala do vínku uchovat si bujarou veselost i strhující temperament čistého jinošství i v letech mužné práce a mužných starostí. Když německý úklad a vpád zmrazil nám všechen úsměv a zpustošil maše radování. Zdeněk Bořek věděl, kde je jeho místo. On, jehož dětství vyrůstalo pod pevným vedením půdy Markyty ze slavného rodu psohlaveckých Přibků, přidal se k odbojové akci redaktora Pešla a stal se zpravodajskou spojkou mezi věrnými členy vlády a londýnským vedením. Mezi presidentem Benešem a českými politiky. Byl při tom zatčen a uvězněn. Jeho druh z pankrácké vězeňské nemocnice, dr. Drábek, vypsal zde nedávno jeho nemocniční život, toužení a utrpení. Stále doufal, že přečká, až jednoho dme přišel rozkaz: do Terezína! Zanedlouho po příjezdu byl s několika jinými nakomandován na dvůr ke zdi. Věděl, co to znamená. Velitel oddílu začal předčítat seznam určených k popravě. Když namáhavě přečtl »Stének Borek Tohalski« – všechna urážená a ponižovaná česká a bořkovská krev vzkypěla v hrdý, opovržlivý výkřik opravy: »hrabě Dohalský«!

Do výkřiku třeskly výstřely a – Zdeněk Bořek hrabě Dohalský z Dohalic a na Miletínku, vzácný náš a milovaný přítel, stoupal v rouchu purpurovém na nebesa svatého Václava, aby vešel v nebeské to dvorstvo krásné…