Zbědovanost Španělska

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Zbědovanost Španělska
Autor: Pavel Durdík
Zdroj: Národní listy, roč. 39, č. 43, s. 9. Dostupné online
Vydáno: 12.02.1899
Licence: PD old 70

Myslete si mnohopatrový dům, a každý nájemník chce v něm zajmout první patro. Všichni se snaží, aby toho, jenž se ubytoval v prvním patře, odtamtud vytlačili, by sami na jeho místo mohli se uvelebit a v přepychu si tam hovět. Dobře pravil anglický státník: Deset tisíc liber služného dostávat, je vláda, deset tisíc liber služného chtít dostávat, je opposice. — Též nynější Francouzové říkají: La Republique, c'est les — places (Republika — toť výnosná místa)… To jest, každá politická strana hledí se dostat k veslu vlády, prý z pouhého vlastenectví, aby vlasti na nohy pomohla, vskutku však, aby potom hmotně sebe a své přívržence obohacovala stůj co stůj. Jistý hovorný Španěl v Granadě lámanou frančtinou mi vysvětloval: »Každý z našich ministrů a vyšších úřadníků krade a těží ze svého postavení všemožně pro svou kapsu.« — Neodpovídal jsem mu, věda ze zkušenosti, že každý Španěl těžce nese, slyší-li cizince vytýkat otčině jeho třeba skutečné vady, ať minulé nebo přítomné. Prý »jsou věci, o nichž my můžeme jen s bolestí mluvit. Jsou pravdy, které si pouze šepceme v kruhu svých přátel... Vy jakožto cizinci máte mnohem více chladnosti a nezávislosti, abyste mohli říci, co si myslíte.« — omlouvá vlastenec své mlčení. Španěl stává se při takovém pro něho nepříjemném hovoru hned chladně zdvořilým, zamlklým a již k předešlé upřímné hovornosti se nevrátí. On vůbec nerad se rozhovoří s cizinci o vnitřních poměrech své otčiny, neboť každého cizince pokládá za neschopného, aby mohl správně o něčem soudit, čeho nezná a odbývá nepříjemné poznámky cizincovy běžnými a vyhýbavými frásemi, nepouštěje se do dalšího hovoru o politice. Vůbec on nemá v lásce, co přichází z ciziny: lidi, instituce, myšlenky, novoty. On je pouze Španělem, ba v každé provincii má obyvatel vůči obyvatelům jiných provincií zase zájem pouze pro sebe s nadbytečnou dávkou osobní hrdosti a místního vlastenectví.

Španělové spílaji svým ministrům a vyšším úřadníkům taškářů, zlodějů, vydřiduchů, pokrytců; pramálo důvěřují svým jakýmkoli politickým předákům a vůdcům, jimž jde vesměs prý o peníze, o zbohatnutí, nikoli vsak o pobre Espaňa (ubohé Španělsko). Oni volají: A basso los politicos! — pryč s politikáři! Slovem »politikář« rozumějí se ti, kteří politiku provozují jako prostředek k zbohatnutí a k dosažení vyšších míst a samého ministerstva.

Nedávno zavražděný a svým krutým násilnictvím známý ministr Cánovas, dříve chudičký žurnalista a právník, zanechal několik millionů…

Nejvíce trpí při tomto lotrovském hospodářství prostý lid, těžce zkoušený a velmi trpělivý lid! Trpělivost jeho lze spíše nazvati až netečností, tupou lhostejností, fatalismem… Lid, přetížený daněmi, živoří beze škol, bez poučení a tře nouzi a bídu. Proč? Aby vyšší duchovenstvo a ministři s houfem sobeckých politikářů a snaživců, intrikánů a odvážných šejdířů pohodlně mohli žíti na úkor lidu — z jeho mozolů. Ve Španělsku dosud nerozeznávají náboženství od zhoubného, umrtvujícího klerikalismu. Přepjatost a přemrštěnost náboženská, jejíž fanatickými zástupci byli ukrutní velkoinkvisitoři, král Filip II., hrdinové jako Alba a Pizaro — dosud v lidu převládá nad rozumnou vírou. V zemi odjakživa bujel klerikalismus, ta ješitná a osobivá kněžská panovačnost, která chce člověka jako slepce na provázku vésti k domnělé věčné spáse; bez tohoto provázku každý člověk a celé lidstvo prý ďáblům a peklu propadne. Hrůza to, není-li pravda? Lid nemá ještě o rozumné víře ani zdání a duševně zakrněl. Zázraky, dětinské legendy, nesmyslné zažehnávající modlitbičky, skvělé biskupské průvody se sochami a obrazy svatých — Angličanům zdají se být tyto průvody pohanským parádním divadlem — potom duchaprázdné a nesrozumitelné nádherné obřady, bezúčelné mechanické odříkávání růžence, odpustkové pouti, pobožnůstkářské spolky, sbírání papežského halíře a bázeň před peklem — pokládá lid za podstatu všeho náboženství.

Je to smyslná, slepá nábožnost, svědčící především o chatrném vzdělání a obmezenosti neuvědomělého lidu, jehož školství je žalostně a zúmyslně zanedbáno. Kněží velmi dobře vědí, že nevědomost je matkou vychvalované nábožnosti španělské a proto školu nenávidí. Lid zase věří, že každý, kdo jinak věří nežli on, bude na věky v pekelných mučírnách jakožto zatracenec trápen — a věří bez rozmyšlení a zcela upřímně; každý jinak věřící člověk nebo volnověrec je mu jako obluda, jako vyvrhel, netvor a nebezpečný prašivec. Tohoto ohavného bludaře, nechť je krajan nebo cizinec, příbuzný nebo nepřibuzný, šlechtic neb nešlechtic, laik nebo kněz — tak mu bylo zcela vážně hlásáno — třeba (prý) k jeho vlastnímu blahu učiniti neškodným v podzemních žalářech, v mučírnách a na plamenné hranici — to prý jest povinností pravověrných křesťanů a velkou zásluhou před Hospodinem. To bylo nejen hlásáno, ale též po dvě stě let v nábožném Španělsku svědomitě vykonáváno ohnělačnými OO. Dominikány, kterým papež řízení »svatého úřadu« svěřil. Ještě r. 1820 byl starý žid v Madridě upálen za to, že nechtěl bludy své odpřisáhnouti; a r. 1826 byl oběšen v městě Valencii učitel Ripoll z blízké vesnice, protože učení kvakerské zatvrzele hájil. Mrtvola jeho byla ze šibenice uložena do sudu, pomalovaného — plameny — a sud hozen byl do řeky. Chudák byl popraven péčí sv.-dominikánské inkvisice. Lid, jsa kněžstvem udržován v tupé nevědomosti, ani nemohl ocenit hrdinskou smrt těch, kteří po děsném mučení za své přesvědčení umírali.

Inkvisice byla po řečeném roce ve Španělsku zrušena a později nemohla již být obnovena, jelikož vyslanec angický hrozil, že opustí Madrid, jest-li vláda mnichům dovolí, vzkřísiti z mrtvých ten ohavný svatý soud, paskvil na učení křesťanské. Jinak však zůstalo v této »nejkatoličtější« zemi vše jak bylo, a tak je tomu po dnes. Rozjímání o patnácteru tajemství růžence, odpustky, středověké legendy o zázracích, modlení za neomylného papeže, jemuž dány klíče království nebeského, odvádění kněžím peněz na sloužení mší za trápené dušičky v očistci, aby ty ubohé z horoucích plamenů o několik tisíc let dříve byly vysvobozeny — ustavičně schvalují se věřícím jakožto stěžeje náboženství, kdežto o etickém jádru a humánním duchu křesťanského náboženství, o Písmu svatém a zvláště o snášelivosti k jinověrcům lid nezaslechne nikdy něco kloudného. A přece v křesťanství ceníme nejvíce jeho vznešenou mravouku, a nikoli později vzniklý strnulý dogmatismus a papežský kult, přepjaté teatrální obřadnictví, putování se škapulířem na těle k zázračným obrazům, přemrštěné svatouškování atd. U nás často slýcháme napomenutí: »Modli se a pracuj!« — »Práce je jako modlitba«. — »V práci a vědění je naše spasení!« — V pokročilé Evropě se říká: »Vědění je moc«; avšak ve Španělsku se říká: »Víra je moc, modlitba je moc — vše ostatní je vedlejší«. — Lidu znělo stále po staletí v uších : »Modli se!«.... O práci a vědění a přičinlivosti nebylo a není řeči, lid hledí nyní na práci jako na věc vedlejší, nepohodlnou, snižující a přímo odpornou. Z úst lidu španělského uslyšíte nejohavnější klení, avšak prostý člověk jmeno ďábla tak snadno nevysloví, boje se, aby ho dábel nevzal, aby se mu za to nevymstil. Před dáblem lid má hroznou trému — a houževnatě věří v tresty posmrtní, které si vyličuje s mystickým zanícením a s horkojižní obrazností; on myslí do opravdy, nebude-li věřiti kněžím, že po smrti si přijdou pro jeho duši ďáblové se zvířecími a ještěrčími obličeji, aby ji v pekle jako jelito škvařili v ohromné pánvi, jak to ve spisu svém z 1702 roku líčí německý dominikán von Cochem a dryačnický spis českého autora »Věčný pekelný žalář« z r. 1676. Ve spisech těch duše jsou na tyčce nad ohněm pověšeny, satanáš vidlicemi je obrací, duše se svíjejí v strašných křečích, všude je plno ohně, síry a nesnesitelného puchu uprostřed pláče, řvaní a ječeni trýzněných. Oba spisy podávají zevrubný, církevní autoritou schválený místopis a vylíčení horoucího pekla, věčného ohně a všech jednotlivých ukrutných muk, která čekají na duše zatracenců, nevěřících, zatvrzelců kacířů a především zednářů. Kdo nevěří ve věčné zatracení, prý není křesťanem. A kdo věčně zatracuje? Kněz! Kdo odpouští hříchy? Kdo slibuje věřícím věčnou rajskou blaženost kolem trůnu božího? Kněz! — Španělský lid chová proto ku kněžím pověrečnou, téměř bázlivou úctu, ačkoli mezi čtyřma očima mluví o nich s pohrdáním a jedovatým sarkasmem. Kněz stává se Španělům nevyhnutelným prostředníkem mezi bohem a hříšníkem, tak že bezděčné se tážete: Což bůh při své naprosté dokonalosti a dobrotivosti a všemohoucnosti nemůže věřícím jinak svou vůli vyjádřit nežli skrze kněze a církevní úřady? Člověk sebevědomý cítí, že za své skutky je zodpověděn pouze bohu a svému svědomí a hledí tuto rozmíšku bez přispění a zakročení kněžského urovnat, obíraje se otázkou: Kterak obstojím, kterak se obhájím před sebou samým? — Král Jiří Poděbradský dobře to vyjádřil: »Nad mým svědomím nerozhoduje nikdo jiný než já sám. Církev nemá právo o mém svědomí rozhodovat.«

Tento výrok je v přímém odporu s nynějšími španělskými názory, v nichž není samorostlého, volného a samostatného náboženského citu; španělský duch vidí totiž v nejužším spojení s officiální církví katolickou a s papežským kultem vrchol nábožnosti a vrchol všech zásluh — bez přemýšlení a zkoumání pokládá za pravé všecko, čemu velí officiální římská církev věřiti, ať je to odůvodněno nebo ne. Slepá víra je mu největši zásluhou; ta mu otvírá bránu do nebe k věčné blaženosti po smrti.

Katolicko-dominikánský fanatismus byl pro Španělsko a osady více než kdekoli jinde živlem zhoubným, protiosvětovým. Dominikánští mniši, jakožto ředitelé sv. inkvisice, zadržovali přirozený vývoj národa, ničili volnost myšlenky, mučením a ohněm zběsile pronásledovali každý volnější projev i u svých nábožných, hádavých a věřících myslitelů. Pokrok byl tu nemožný přes všecku snahu jednotlivců. Sv. inkvisice vybírala s největší starostlivostí právě nejsvobodnější a nejsmělejší muže, aby je spálila nebo v doživotním vězení držela. Nejlepší občané byli po tři století (v průměrném poměru asi po tisíci ročně) vyhlazováni. Tak byla ve Španělsku tupá poslušnost a duchovní zabedněnost systematicky pěstována a s ukrutností potlačována každá kritická snaha a samočinnost duševní. Bylo to převrácené provádění Darwinova zákona. Stateční byli vykořeněni, chabé zůstalo a množilo se od pokolení k pokolení. Taková sesláblá nace musila konečně hned v prvním boji podlehnouti proti mravně silnějšímu, snaživějšímu, osvícenějšímu a pracovitějšímu nepříteli.

Inkvisitoři tvrdili, že zbožný klam (pia fraus) se ospravedlňuje svým užitkem. »Náboženství je pro lid vnadidlem. Koně musejí být zapraženi; vždyť zbožným klamem a zatemňováním ducha činíme lid spokojeným, poslušným a šťastným.« — Učinili mniši lid šťastným?… a spokojeným? Co pomohlo Španělům římskokatolické uvědomění a síla tohoto přesvědčení? Co jim zbylo ze slavné minulosti? Pouhá melancholická vzpomínka a její bolavé následky. Španěly těší atmosféra lichotivého velebení, blaží je sladkost vyšperkovaných illusí, zahřívá je teplá vlna frásovitého sebeklamu a vlnivé kotouče vzájemného podkuřování... to všecko vlastencům lahodí, oni mají bombastické lži rádi jako děti mají rády své hračky, a tato vlastnost bohužel jim též brání, aby střízlivě sebe a své poměry posuzovali. Oni náležitě nechápají příčin své zasloužené porážky — a to je nejpádnějším příznakem jejich dekadence. Oni myslí, že svět vidí pouze to, čím byli, čím kdysi byla drahá vlasť, a ne to, čím nyní jest.

V minulosti byli velicí, byli postrachem a metlou národů — než epigoni jsou maličtí a budí útrpnost. Dosud mluví ze všeho obyvatelstva zeměkoule 40 millionu lidí španělsky (francouzsky všeho 30 mill.). Španělština je všude rozšířena v jižní Americe, ale doba její politické váhy, zdá se, minula navždy. Hvězda jednoho z nejslavnějších kulturních národů románských zapadá navždy... a s ní též bývalá nejmocnější koloniální říše.

* * *

Španělsko je nyní nejméně pokročilá země v křestanské Evropě. Příčiny toho jsou historické. Úchylka od čistoty katolické víry a urážka krále — to bylo za středověku pro Španěla nejhroznějším zločinem. Slovutní dramatikové zbožňovali tyto názory. V jednom ze svých nesčíslných dramat hlásá Lope de Vega bezohledné vyhubení všech španělských nekatolíků. Calderon s básnickým nadšením velebil upalování a děsné vyhubení Albigenských v jedné ze svých přečetných náboženských her. »Nikdy,« praví Grillparcer, »kněžourská pověrečnost a dvorní lichocení nebylo tak spolu promícháno, jako v Calderonově Indulto general (Všeobecná milost), v němž Syn boží, Kristus a král Karel II. přímo se směňují druh s druhem.« Dramatické umění pěstovalo surové předsudky své doby a tím se stalo u dvora populárním...

Španělský kavalír praví s hrdým uvědoměním (v proslaveném a dosud ve Španělsku nejčastěji provozovaném dramatu od Rojas z r. 1641) tato slova: Del Rey abajo — ninguno (Kromě krále mého — nikdo), t. j. nikdo nesmí mne šlechtice urazit, ač je-li mu život drahý — kromě krále, na němž nijaké bezpráví nesmí být pomstěno. Nejmalichernější vrtochy krále, třeba by měly v zápětí smrt a neštěstí mnoha poddaných, slušno pravému prý Španělovi pokorně snášeti atd. — Španělsko mělo tehdy slovutné malíře a vynikající básníky. Ale ti všichni měli jeden účel: oslavovat náboženství a římskou církev. Cervantes vstoupil do kláštera, Lope byl duchovní a úřadník sv. inkvisice, Moreto stal se mnichem, Calderon byl kaplanem Filipa IV. Umění bylo ve službě církve a výhradně se zaměstnávalo životem svatých. Dějepisec praví o této době: »Církev zachovala si vládu nad nejvyššími, jakož i nejnižšími třídami. Každý věřil, nikdo nebádal. Věřilo se a poslouchalo, nikdo nepřemítal a neuvažoval a nevolil. V třídách lépe postavených zaměstnávali se buď náboženstvím nebo válkou, většinou obojím.« — Tím se stalo, že Španělsko nemá vědu. Věda kvetla pouze u Maurů, u nich kvetlo též polní hospodářství, obchod, řemesla a průmysl; avšak fanatičtí Španělové a neunavená inkvisice vyhubili dočista tyto pilné občany a šířili po Španělsku duševní poušť. V zemi bylo sice tehdy 35 universit, avšak vyučovalo se výhradně středověké theologii. I v té nejslavnější salamancké universitě — která měla více posluchačů nežli má nyní Salamanka obyvatalů — nikdy se nevyučovalo matematice, jelikož k našemu spasení není potřebí pěstovat matematiku!

Zatím co vládly ve Španělsku takové tmářské a vědomě pochybené názory, jali se lidé ve vzdělané Evropě znenáhla vymaňovat z pověr a z moci ukrutných středověkých netopýrů a spolu naučili se též lépe chápat podstatu vznešené křestanské mravouky. Zvítězilo slunce osvěty a lidskosti, prohlášena svoboda svědomí a volnost vědeckého bádání. Přestalo mučení, pálení, zabíjení, vypuzování ze země a pronásledování kacířů, volných myslitelů a jinověrců. Avšak zostuzování, zlomyslné snižování, spílání a nízké štvaní proti křesťanům jiného vyznání stále se ještě děje i ve vzdělané Evropě od ultramontánů privilegované církve; děje se to z kazatelny, potom nekalými brošurami a tendenčně přiostřenými povídkami pro lid. Doufejme, že v budoucím století i tomuto zbytku zuřivého fanatismu a surové nesnášelivosti budou navždy položeny meze a že i ve Španělsku nebude již věda ohrožována dogmaty, jak to dosud jest v této nanejvýš neštastné zemi.