Zahradníkův rok/Zahradníkův únor

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Zahradníkův rok
Podtitulek: Zahradníkův únor
Autor: Karel Čapek
Zdroj: ČAPEK, Karel. Zahradníkův rok; Měl jsem psa a kočku; Kalendář
Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno: 1929
Licence: PD old 70

Zahradník v únoru pokračuje v lednových pracích, zejména potud, že pěstuje hlavně počasí. Neboť vězte, že únor je doba nebezpečná, která zahradníka ohrožuje holomrazy, sluncem, vlhkem, suchem a větry; tento nejkratší měsíc, tento záprtek mezi měsíci, tento měsíc nedonošený, přestupný a vůbec nesolidní, vyniká nad všechny ostatní svými potměšilými záludy; mějte se před ním na pozoru. Ve dne loudí na keřích pupence a v noci je spálí; jednou rukou nám lahodí a druhou nám luská pod nosem. Čert ví, proč se o přestupných letech přidává jeden den zrovna tomuto vrtkavému, katarálnímu, poťouchlému měsíčnímu skrčkovi; o přestupný rok by se měl přidat jeden den krásnému měsíci máji, aby jich bylo dvaatřicet, a bylo by to. Jakpak k tomu my zahradníci přijdem?

Další sezonní práce v únoru je honění prvních známek jara. Zahradník nedá na prvního chrousta nebo motýla, který obyčejně v novinách zahajuje jaro; předně o žádné chrousty vůbec nestojí, a za druhé takový první motýl je obyčejně poslední od loňska, který zapomněl umřít. První známky jara, po kterých se zahradník, pídí, jsou neklamnější. Jsou to:

1. krokusy, které mu vyrážejí v trávě jako takové nalité, zavalité hrotky; jednoho dne ten hrotek praskne (při tom ještě nikdo nikdy nebyl) a udělá takovou štětku krásně zelených listů; a to je první známka jara; dále:

2. zahradnické ceníky, které mu nosí listonoš. Ačkoliv je zahradník zná zpaměti (tak jako Iliada začíná slovy Ménin aeide, thea, začínají tyto katalogy slovy: Acaena, Acantholimon, Acanthus, Achilles, Aconitum, Adenophora, Adonis, a tak dále, což každý zahradník dovede odříkávat, jako když bičem mrská), přece je pečlivě pročte od Acaeny až po Wahlenbergii nebo Yuccu, prodělávaje těžký boj, co by si měl ještě přiobjednat.

3. Sněženky jsou další posel jara; nejdřív to jsou takové bledězelené špičky, vykukující z půdy; ty se pak rozštípnou ve dva tlusté děložní lupeny, a je to. Potom to vykvete někdy už počátkem února, a pravím vám, že žádná vítězná palma ani strom poznání ani vavřín slávy není krásnější, než ten bílý a křehký kalíšek na bledém stonku, kývající se v sychravém větru.

4. Sousedé jsou rovněž neklamnou známkou jara. Jakmile se vyhrnou na své zahrádky s rýči a motykami, nůžkami a lýkem, nátěry na stromy a všelijakými prášky do půdy, poznává zkušený zahradník, že se blíží jaro; i oblékne si staré kalhoty a vyhrne se na zahrádku s rýčem a motykou, aby i jeho sousedé poznali, že se blíží jam, a sdělovali se přes plot o tuto radostnou novinku.

Půda se otevírá, ale ještě nevydává zelený list; ještě je možno brát ji jako takovou, jako holou a čekající půdu. Teď ještě je doba všeho mrvení a rytí, rigolování čili regalování, kypření a mísení. Tu tedy zahradní k shledává, že jeho půda je příliš těžká, příliš vazká nebo příliš písčitá, příliš kyselá nebo příliš suchá; zkrátka propuká v něm náruživost ji nějak zlepšovat. Vězte, že půdu Lze zlepšovat tisícerými prostředky; na neštěstí je zahradník obyčejně nemá po ruce.

Ve městě je poněkud nesnadno mít doma zrovna holubí trus, bukové listí, zetlelý kravský hnůj, starou omítku, starou rašelinu, uleželou drnovku, zvětralé krtiny, lesní humus, říční písek, mórovku, bahno z rybníka, půdu z vřesovišť, dřevěné uhlí, dřevěný popel, rozemleté kosti, rohové piliny, starou močůvku, koňskou mrvu, vápno, sfagnum, trouchnivinu z pařezů a ostatní živné, kypřící a blahodárné látky, nepočítáme-li dobrý tucet dusíkatých, hořečnatých, fosfátových a všelikých jiných hnojiv.

Jsou sice chvíle, kdy si zahradník přál pěstovat, přehazovat a kompostovat všechny ty ušlechtilé půdičky, přísady a hnojíky; bohužel by mu pak na zahrádce nezbylo místa na kytky.

Tu tedy aspoň zlepšuje půdu, jak může; shání doma vaječné skořápky, spaluje kosti od oběda, schovává své ostříhané nehty, vymetá z komína saze, vybírá z dřezu písek, nabodne na ulici na hůl krásný koňský celák, a to vše pečlivě zarývá do své půdy; neboť jsou to kypřivé, teplé a hnojivé substance. Vše, co je, se buď hodí do půdy nebo ne. Jen zbabělý stud brání zahradníkovi, aby nešel sbírat na ulici, co utrousili koně; ale kdykoliv uvidí na dlažbě pěknou hromádku mrvy, vzdychne si aspoň, jaké je to mrháni božím darem.

Když si tak člověk představí takovou horu hnoje na selském dvoře — — Já vím, jsou všelijaké prášky v plechových pikslách; můžeš si koupit, nač si vzpomeneš, všeho druhu soli, výtažky, strusky a moučky; můžeš očkovat půdu bakteriemi; můžeš ji obdělávat v bílém plášti jako pan asistent na universitě nebo v apatyce. To všecko můžeš učinit, zahradníku městský; ale když si tak představíš takovou hnědou a tučnou horu hnoje na selském dvoře —

Ale, abyste věděli, sněženky už kvetou; kvete i hamamelis žlutými hvězdičkami a čemeřice nese tlustá poupata; a když se pořádně podíváte (musíte při tom zatajit dech), naleznete pupence a klíčky skoro na všem; tisícerým tenounkým pulsem stoupá život z půdy. My, zahradníci, se už nedáme; už ženeme do nové mízy.