Zahradníkův rok/Požehnaný déšť

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Zahradníkův rok
Podtitulek: Požehnaný déšť
Autor: Karel Čapek
Zdroj: ČAPEK, Karel. Zahradníkův rok; Měl jsem psa a kočku; Kalendář
Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno: 1929
Licence: PD old 70

Nejspíš má každý z nás v sobě nějaký zděděný kousek hospodáře, i když nám neroste ani pelargónie nebo mořská cibule v okně; jak na nás týden svítí slunce, začnem se starostlivě dívat k nebi a říkáme si na potkání: „Mělo by zapršet.“

„Mělo,“ povídá druhý měšťáček. „Onehdy jsem byl na Letné, a už vám je tak sucho, že hlína puká.“

„A já jsem jel onehdy vlakem do Kolína,“ povídá první. „Já myslím, že je hrozně sucho.“

„Měl by spadnout pořádný déšť,“ vzdychá druhý.

„Aspoň tři dny aby pršelo,“ dodává první.

Ale zatím slunce praží, Praha ponenáhlu počíná páchnout uhřátou člověčinou, v tramvajích se melancholicky zapařuje lidská tělesnost, lidé jsou na sebe podrážděni a jaksi nedružní.

„Myslím, že bude pršet,“ praví opocený tvor.

„Mělo by,“ sténá druhý.

„Aspoň týden kdyby pršelo,“ povídá první, „na travičku a tak.“

„Je příliš sucho,“ míní druhý.

Zatím se sluneční úpal dusně podebírá, ve vzduchu kvasí těžké napětí, bouřky se převalují po obloze, ale neuleví zemi ani lidem. Ale jednou zas na obzoru zahlučí bouřky, dýchne vítr nasycený vodou, a už je to tady: provazy deště crčí na dlažbu, země vydechne téměř hlasitě, voda šumí, bubnuje, pleská, drnčí do oken, ťuká tisíci prsty v okapech, běží stružkami a zvoní v kalužích, a člověk by chtěl křičet radostí, vystrčí hlavu z okna, aby si ochladil hlavu vláhou nebeskou, píská, povykuje a chtěl by se postavit bos do žlutých bystřin ženoucích se ulicemi. Požehnaný dešti, chladivá rozkoši vody! vykoupej mou duši a obmej mé srdce, třpytná a studená roso. Byl jsem již zlý horkem, zlý a líný; byl jsem líný a těžký, tupý, hmotný a sobecký; vyschl jsem suchostí a dusil jsem se v sobě tíhou a nelibostí. Zvoňte, stříbrné pusinky, kterými žíznivá země přijímá úder krůpějí; huč, letící závoji vody, smývající vše. Žádný zázrak slunce nevyrovná se zázraku požehnaného deště. Běž, zkalená vodičko, stružkami země; napoj a zkypři žíznivou hmotu, jež nás vězní. Všichni jsme vydechli, tráva, já, hlína, my všichni; takto je nám dobře.

Šumící liják ustal, jako by za šňůru zatáhl; země se rozzáří stříbrným oparem, v křoví se rozkřikne kos a vyvádí jako blázen; i my bychom vyváděli, ale zatím vycházíme prostovlasí před dům, abychom vdechli svěží a jiskrnou vlhkost vzduchu i země.

„Krásně zapršelo,“ říkáme si.

„Krásně,“ povídáme, „ale mělo by spadnout ještě víc.“

„Mělo,“ odpovídáme, „ale i tohle byl požehnaný deštíček.“

Za půl hodiny prší znovu, dlouhými tenkými nitkami; to je ten pravý, tichý, dobrý déšť; tiše a široce prší úroda. To už není stříkající a crčící příval; lehýnce šelestí vzdušná a pokojná prška. Z tebe, tichoučká roso, ani kapka nepřijde nazmar. Ale mraky se rozhrnou a do tenkých nitek se opře slunce; nitky se trhají, prška mizí a země vydechuje teplou vláhu.

„To byl správný májový deštík,“ libujeme si; „teď se to krásně zazelená.“

„Ještě pár kapek,“ říkáme, „a stačí to.“

Slunce se naplno opře o zem, z vlhké hlíny stoupá parný znoj, dýše se těžce a dusně jako v pařeništi. V koutě oblohy se sbaluje nová bouře, vdechuješ horkou páru, několik těžkých kapek padne k zemi a někde z jiného kraje zavane vítr napitý deštivým chladem. Umdléváš v provlhlém vzduchu jako ve vlažné koupeli; dýcháš kapénky vody, brodíš se stružkami vody, vidíš na nebi sbírat se bílé a šedé balíky par; jako by celý svět chtěl teple a měkce roztát v májovou pršku.

„Mělo by ještě zapršet,“ říkáme si.