Zahradníkův rok/Příprava

Zahradníkův rok Karel Čapek
Zahradníkův listopad	Příprava	Zahradníkův prosinec

Údaje o textu
Titulek:	Zahradníkův rok
Podtitulek:	Příprava
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Zahradníkův rok; Měl jsem psa a kočku; Kalendář Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	1929
Licence:	PD old 70

Jaképak řeči: už jsou tu všechny příznaky, že se příroda, jak se říká, ukládá k zimnímu spánku. List po listu kane z mých břízek pohybem krásným a smutným zároveň; co kvetlo, zatahuje se do země; z toho, co bujelo, zůstává holé košťátko či mokvavý košťál, scvrklý chrást nebo suchý stonek; a sama půda trouchnivě voní tlením. Jaképak řeči: pro letos už je konec. Chrysanthemo, už si nenamlouvej bohatství života; mochničko bílá, nepleť si toto poslední slunce s rozjařeným sluncem březnovým. Nic naplat, děti, už je po parádě; pěkně se uložte k zimnímu spánku.

Ale kdež, ale kdež! Ale co vás napadá! Ale nepovídejte! Jakýpak je to spánek? Každý rok říkáme, že se příroda ukládá, k zimnímu spánku; ale ještě jsme se na ten spánek nepodívali zblízka; nebo přesněji řečeno, ještě jsme se na něj nepodívali odspodu. Obraťme věci vzhůru nohama, abychom je lépe poznali; obraťme přírodu vzhůru nohama, abychom do ní viděli; obraťme ji vzhůru kořínky. Panebože, tohle že je spánek? Tomuhle říkáte odpočinek? Člověk by řekl, že vegetace přestala růst nahoru, protože na to nemá pokdy; neboť vyhrnula si rukávy a roste dolů; plivla si do dlaní a zakopává se do země. Koukejte se, tohle světlé v zemi, to jsou nové kořeny; koukejte se, kam až se derou; hej rup! hej rup! Není-liž pak slyšet, jak země praští tím vzteklým a hromadným náporem? Poslušně hlásím, generále; že švarmlinie kořínků se probily hluboko do nepřátelského území; už přední hlídky floxu vešly ve styk s předními hlídkami zvonků. Dobrá, dobrá; ať tedy se zakopou v dobytěm území; vytčených cílů je dosaženo.

A tady to tlusté, bílé a křehké jsou nové výhonky a klíčky. Koukejte, co jich je naděláno; jak jsi tajně zkošatěla, zvadlá a uschlá trvalko, jak se cítíš, jak kypíš životem! Tomuhle říkáte spánek? Čert vem listy a květ, jaképak fóry; tady dole, tady pod zemí je ta pravá práce, zde, zde a zde vyrostou nové stvoly; odtud až potud, v těchto hranicích listopadových vytryskne březnový život; tady pod zemí je narýsován veliký program jara. Ještě nepřišla, ani minuta oddechu; hle, tady je stavební plán, zde jsou vykopány základy a položeno potrubí; a ještě dál se prokopeme, nežli nám mrazem ztvrdne půda. Ať jara postaví své zelené klenby nad pionýrskou prací podzimku. My, síly podzimní, jsme udělaly své.

Tvrdý a zavalitý puk pod zemi, nádor na temeni hlíz, divný výrůstek pod patami uschlého lupení: bomba, z níž vyrazí jarní květ. Říkáme, že jaro je doba rašení; ve skutečnosti dobou rašení je podzim. Pokud se díváme na přírodu, je sice pravda, že podzim je konec roku; ale skoro víc je pravda, že podzim je začátek roku. Je běžný názor, že na podzim opadávají listy, a namohu to opravdu popírat; tvrdím jen, že v jistém hlubším smyslu podzim je doba, kdy listy vlastně vyrážejí. Listy usychají proto, že nastává zima; ale usychají také proto, že už nastává jaro; že už se děla jí nové pupence, malé jako třaskavá kapsle, z nichž vybuchne jaro. Je to optický klam, že stromy a keře jsou na podzim holé; jsou totiž posety vším, co se na nich z jara vybalí a rozvine. Je to jen optický klam, že květina na podzim zachází; neboť se vlastně rodí. Říkáme, že příroda odpočívá, zatím co se dere kupředu jako divá. Jen zavřela krám a zatáhla.' žaluzie; ale za nimi se už vybaluje nové zboží a regály se plní, až se prohýbají. Lidi, tohle je to pravé jaro; co není hotovo teď, nebude hotovo ani v dubnu. Budoucnost není před námi, neboť je už tady v podobě klíčku; je už mezi námi; a co není mezi námi, nebude ani v budoucnosti. Nevidíme kličky, protože jsou pod zemí; neznáme budoucnost, protože je v nás. Někdy se nám zdá, že páchneme tlením, postláni suchými zbytky minulosti; ale kdybychom se mohli podívat, co tlustých a bílých výhonků si razí cestu v té staré kulturní půdě, které se říká dnešek; co semen potají klíčí; co starých sazenic se sbírá a soustřeďuje v živý puk, který jednou propukne v kvetoucí život; kdybychom se mohli podívat na to tajné hemžení budoucnosti mezi námi, řekli bychom si patrně, že velká volovina je náš stesk i naše nedůvěra; a že ze všeho nejlepší je být živým člověkem; totiž člověkem, který roste.