Přeskočit na obsah

Zahradníkův rok/O krásách podzimu

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Zahradníkův rok
Podtitulek: O krásách podzimu
Autor: Karel Čapek
Zdroj: ČAPEK, Karel. Zahradníkův rok; Měl jsem psa a kočku; Kalendář
Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno: 1929
Licence: PD old 70

Mohl bych psát o hýřících barvách jeseně, o tesklivých mlhách, o duších zemřelých a o úkazech na nebi, o posledních astrách a červené růžičce, která se ještě snaží rozkvést; nebo o světélkách v soumraku, vůni hřbitovních svíček, suchém listí a jiných náladových věcech. Ale rád bych vydal svědectví a chválu jiné kráse našeho českého podzimu. Je to prostě řepa.

žádná úroda země neexistuje tak hromadně jako řepa. Zrní se sváží do stodol a brambory do sklepů; ale řepa se sváží na hromady; shlukuje se v pahorky; vyrůstá v řepná pohoří vedle venkovských staniček. Vůz za vozem sváží bílé bulvy v nekonečném procesí; muži s lopatami od rána do večera vrší vyšší a vyšší hromady a rovnají je pěkně do geometrických pyramid. Každý jiný plod země se jaksi rozutíká všemi cestičkami pod všechny lidské střechy. Řepa se valí jedinýma proudem: k nejbližším kolejím vlaku; nebo k nejbližšímu cukrovaru. Je to úroda ve velkém; je to nástup en masse; je to jako přehlídka vojska. Jsou to brigády, divise a armádní sbory, jež nastupují k transportu. Proto jsou srovnány ve vojenském pořádku; geometrie, to je krása masy. Řepaři budují své krechty jako monumentální hranaté stavby; stává se to skoro architekturou. Hromádka bramborů není stavba; ale hromada řepy, to už není kupa, to je budova. Městský člověk nemá zrovna rád řepné kraje; avšak nyní, na podzim, nabývají;jakési monumentality. Taková pořádná pyramida řepy má něco uchvacujícího. Je to monument plodné země.

Ale nechte mne, abych zapěl oslavu nejpovrženější kráse podzimu. Víme, že nemáte pole a nesvážíte řepu na velké hromady; ale mrvili jste už někdy zahrádku? Když toho člověku přivezou plný vůz a vyklopí toho teple dýmající kupu, chodíte kolem toho, potěžkáváte to očima a nosem a říkáte uznale: „Pánbůh požehnej, to je pěkná mrva.“

„Pěkná,“ pravíte, „ale drobet lehká.“

„Samá sláma,“ míníte nespokojeně. „Je v tom málo hnoje.“

Jděte někam, vy, kdo si zacpáváte nos, obcházejíce zdaleka tuto ušlechtilou a kyprou hromadu; nevíte, co je pěkná mrva. A když pak dostanou záhonky, co jim patří, má člověk trochu mystický' pocit, že udělal zemi něco dobrého.

Holé stromy, to není tak zoufalý pohled; vypadá to trochu jako koště nebo metla a trochu jako lešení, připravené k stavbě. Ale je-li na takovém holém stromku poslední list, chvějící se ve větru, je to jako poslední vlající praporek na bojišti, jako vlajka, kterou třímá ruka mrtvého na poli padlých. Padli jsme, ale nevzdali jsme se. Ještě vlají naše barvy.

A ještě chrysanthemy se nedaly. Jsou křehké a nadýchané, jen tak nahozené z bílé či růžové pěny, zkřehlé jako slečinky v tanečních šatech. Že je toho sluníčka pomálu? že nás škrtí šedivá mlha? Že se přes nás plouhají sychravé deště? Vše jedno. Hlavně je třeba kvést. Jen lidé si naříkají do špatných poměrů; chrysanthemy to nedělají.

I bohové mají své sezony. V létě může být člověk pantheistou, může se považovat za kus přírody; ale na podzim se může člověk považovat jenom za člověka. I když si neznamenáme čelo křížkem, vracíme se pamalu všichni k zrození člověka. Každý domácí oheň hoří na počest domácích bohů. Láska k domovu je stejný obřad jako uctívání nějakého hvězdného božstva.