Zabijáci

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Zabijáci
Podtitulek: (Zločin zabití a těžkého zranění. Před porotou.)
Autor: Karel Ladislav Kukla (jako K—a)
Zdroj: Národní politika, roč. 8, č. 77, s. 4 a č. 78, s. 3
Vydáno: 19. a 20.03.1890
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
w:Tehov (okres Praha-východ)

O těhovských Trojáncích jde pověst daleko široko, že je to „raubířská familie“ a jsou proto celému rodnému kraji postrachem.

A je-li zcela pravdou, z čeho viní žaloba státního zastupitelstva dva příslušníky této rodiny, kteří včera zasedli v porotní síni na lavici obžalovaných, pak Fama těhovská nelhala.

Bratři Václav a František Trojánkové jsou totiž obviněni z hrozných krvavých činů. — Václav utloukl a ušlapal vetchého kmeta kovanými podpatky svých bot a František ve spolku s nim rozsekal, potloukl a pobodal skorem celou hospodu.

Tito dva hromotluci, z nichž je každý obrem vysokým dobrých šest stop, byli již nesčetněkráte žalařováni pro krádeže a násilné bestialní skutky; loni dne 22. září dovršili pak svou zabijáckou kariéru hrozným způsobem.

Téhož dne bylo v Těhově slaveno posvícení a hostinec Václava Špejzla, ve kterém byla slavnostní muzika, byl k umačkání nabit chasou domácí i přespolní.

Když byl tanec v největším proudu, objevili se nenadále nevítaní hosté v šenkovně, rabiátští bratři Trojánkové s třetím banditou Janem Malým ze Svojetic — a rázem utichlo všecko veselí a posvícenská nálada, neb každý věděl, že tito lidé přišli se rvát a dělat jenom různice.

A vskutku, sotva usedli za stůl, mrštil Malý z pouhé svévole sklenicí o sem, až se střepy do kola rozletěly, a když jistý hoch prohodil, že to tropí ten člověk z opilosti, skočil furiant po něm a srazil jej pádnou ranou pod židli. Pak celý trojlístek počal do hocha bušiti pěstmi i půllitráky, tak že lidé volali na jeho otce Jana Trojánka — který však není se svými krásnými jmenovci nijak příbuzným — že mu rváči chtějí syna umlátit.

Stařec přikvapil k surovcům do tančírny a prosil, aby dítě nechali; leč toto zakročení stalo se nešťastnému kmetovi osudným.

Václav Trojánek po něm chňapl oběma rukama a začal jej rdousiti šátkem, jejž měl na krku a jeho pomocnici rozlámali dvě židle a třískali ulomenými kusy stařečka do obličeje, až ranami poset sklesl omráčen na podlahu.

Potom Václav Trojánek skočil na neštastníka, jenž ležel na zemi bez vědomí, kopal a dupal ho do břicha a padnuv na něho kolenoma pokoušel se mu vydrápati oči a rozbíti nos, vrážeje mu se všech sil prsty do očních důlků a do nozder.

Tu přiběhl trýzněnému na pomoc jeho zeť František Jásek zapřísahaje krvežíznivce, aby od svého řádění ustali, nechtějí-li svou oběť docela zabíti.

Malý vyskočil však od zkrváceného starce a chopiv veliký tesák mrštil jím po Jaškovi, kterému ostrý nůž okamžitě levou čelist až na kost proťal a Václav Trojánek vrhnuv se za ním taktéž ho svým zavěrákem posekal na temeni a na skráni.

Raněný se v hrozné úzkosti vymrštil za ohrazení, kde se v koutku tlačili ustrašení hudebníci a když po něm i tam útočníci zuřivě bodali, odrazil jejich rány pravicí a vyraziv okno uprchl jím z jizby na náves.

Václav Trojánek hodil za ním ještě několik seslí a srazil lampu se stropu, načež veškeří zbylí hosté, chasa i muzikanti ve ztřeštěném úprku vyskákali za Františkem Jáskem ven.

Zatím přiběhla žena a dcera ztrýzněného na pomoc, aby ze země mohl vstáti, ale byly samy zbyty a ztýrány, že se musily dát na útěk, načež Václav Trojánek opět jako dravec skočil rovnýma nohama na polomrtvého starce, rozbil mu podpatkem celý obličej a mimo to zasadil mu několik pádných ran do břicha.

Když nešťastnou oběť lidé později zdvihli se země, viděli, že má spodní část těla krví zalitu, hlavu až k nepoznáni roztřískánu, uši a nozdry roztrhány, nosní kost od lebky odtrženu a celé tělo pokryto bezpočetnými zejícími jizvami.

Následkem těchto hrozných zranění skonal Jan Trojánek druhý den ráno za strašlivých bolestí, když byl před smrtí ještě přísežně udal Václava Trojánka za svého vražedníka.

Ostatní poškození si poleželi několik dnů a Frant. Jásek, který byl nejvíce pobodán a zbit, churavěl po celou zimu až do počátku února.

Pro tyto děsné skutky byli včera pohnáni před zdejší soud porotní oba dva bratři-zabijáci, kdežto třetí zlosyn, Jan Malý, zděsiv se hrozných následků svého činu, vykonal sám na sobě spravedlivý ortel, oběsiv se v den pohřbu své oběti jako jídáš u potoka na olši.

František Trojánek jest obžalován pro zločin těžkého uškození na těle, spáchaný na starci Janu Trojánkovi, a pro přestupek lehkého zraněni Anny a Josefa Trojánkových. Václav pak jest obviněn ze zločinu zabití Jana Trojánka, a přestupku lehkého zranění Marie a Anny Trojánkové a konečně ze zločinu těžkého poškozeni Františka Jáska.

Soudnímu tribunálu, jehož přisedícími jsou rada z. s. p. Adolf Drbálek a adjunkt p. JUDr. Jaroslav Maýr, předsedá rada z. s. p. Wildner; veřejnou žalobu zastupuje státní zást. p. Koupil a obžalované hájí ex offo p. JUDr. Budil.

Mezitím co byly čteny personalie obou bratří, vlastně nekonečný seznam trestů, které si za své rabiátství již odseděli, dali se obžalovaní do protivného fňukání utírajíce bez přestáni nosy uňupanými „šnuptychly“, a starší bratr Václav se začal po tichu modliti Otčenáš, při čemž stále vzdychal: „Ah, svatá horo, jo, jo, Ježíši, tohle bude pěkný…“

Když přečetl pak zapisovatel obžalobu, otázal se ho předseda rada p. Wildner: No tak mluvte upřímně! Jste vinen nebo ne?

Václav Trojánek: Já? Ale kam pak! Jeminkote, já jsem člověk vidy cártlich a velmi zdvořile rozpoloženej, takže…

Předseda: Krásné zdvořile! Vždyť jste dělal s ubohým člověkem tak děsné věci, že, kdyby se to dělo psu, bylo by každému líto i toho zvířete! — Obžalovaný: Ale pro Boha jich prosím, milostpane předsedající. Když mlátili mé karamádové, tak jsem je holt musel bránit! Na břicho jsem ale prach na žádný neskočil a když mne ten starej pral, tak … — Předseda: Vždyť ležel na zemi jako nebožtík! — Obžalovaný: Inu jo, to mají ovšem docela recht, ale já byl od něho před tím zbitej jako učiněná moucha a on by byl nikoliv neskonal, kdyby ho ten oběšenej Malej nebyl dotentononc…

Předseda: Vypravujte podrobně, jak se věc měla. — Obžalovaný: No prosím uctivě, to bylo tak: Já docela nic o tom nevím a dyž bylo po všem, tak jsem se holt odebral s pámbíčkem domů.

Předseda: Počkejte! To byste byl s vypravováním hotov zkrátka.

Obžalovaný: To je můj celej kásus a ostatně nevím nic vícero. Tam byla hrozná většina lidůch a z těch lidech to moh někdo tomu starýmu udělat! Ale já prosím ne! To nikdy ne!…

Předseda (k jeho bratru Františkovi): A jak vy se vymluvíte? — František Trojánek: Že jsem na žádného ani malíčkem nesáhl! Jak Malý napálil Jana Trojánka holbou, tak jsem se od toho otočil pryč neb nemůžu takové věci vidět.

Předseda: A co váš bratr? — Obžal.: „No ten ho plác“; co pak to, o to není, ale praštil ho taky jen defenzívně! — Předs.: Jak to? — Obž.: No jsouce v jakýmsi takýmsi stavu obleženi! (Smích).

Potom byl vyslechnut svědek František Jásek, zeť zabitého Trojánka, který obšírně vylíčil usmrcení svého tchána a prohlásil ačkoliv jej oba obžalovaní popíchali, že byl celej zelenej, modrej a strakatej a huba mu otekla jako hrnek, nežádá od nich nižádné náhrady!“…

Průběhem odpoledne byli ještě vyslechnuti žena a syn nebožtíka Jana Trojánka, pak soudní lékaři pp. MDři Reinsberg a Hněvkovský a rolník Frant. Aron, který pravil že mu již před osudnou pračkou Frant. Trojánek říkal, že se o posvícení něco stane, zač přijde buď k „Vaškovi“ nebo do Němec (do Kartouz), kde se bude mít moc dobře, protože když byl na vojně, rozdal moc komisárků tamějším vojenským strážníkům!“…

Když byl státní zástupce pan Koupil učinil návrh, aby byli obžalovaní vzati do vazby, než budou vyslechnuti jejich vývodní svědkové, a soudní tribunál toto opatření schválil, odročeno líčení na odpoledne.

Dnes pozdě večer bude nejspíše vynesen rozsudek. K—a.

*** Dokončení v Národní politice z 20. března 1890 ***

Včera pozdě večer skončilo líčení s bratry-násilníky, kteří až do konce tvrdošíjně zapírali veškeru vinu, ačkoli je dlouhá řada svědků usvědčovala ze lži a předvolání osob, které měly vypovídati v jejich prospěch, setkalo se pro ně s naprostým fiaskem.

I včerejší výslechy bodrých těhovských vesničanů vyvolaly v porotní síni mnoho veselosti a humoru.

Tak chudák pan šenkýř, v jehož tanečním sále se ona vražedná posvicenská rvačka strhla, líčil drasticky, jak hrozný strach ho popadl, když zabiják Václav Trojánek počal pádnými ranami mlátit a vyhazovat z hospody veškeré velevážené publikum s šenkýřem, kapelníkem i muzikanty metaje za prchajícími židličkami a holbami. Ke konci pravil Václav Špejzl s velkým pathosem: „Páni sudní, rány boží, já utíkal, jako když mi paty namaže, skoro půl hodiny cesty až k lesíku za rybník. Při tom se mi samou ouzkostí až bota zula a jak jsem se vydrápal přes plot, praskly mi kalhoty od zdola nahoru a v tom tyranským strachu jsem slít' z tarasu rovnou po hlavě do louže. Inu zkrátka, vážnosti, to jim byl kalup, že mně až do dneška nohy brnějí!

Předseda: A proč jste tak strašně utíkal? — Svědek: No, pro Krista Pána, kdyby mně takovej lancmon dostal, tak mne zadáví jako kolčavu! — Obžalovaný Václav Trojánek (vstává): Poňženě prosím, ten lhavej člověk mluví samy hlouposti! To se rozumí! Jeho bych zrovna zabíjel, takovýhleho caparta! Kdybych byl měl chut na mord, moh' jsem zmordovat zcela komótně jinších dost! A vážená, slavná co cis-královská poroto! Líběj' se zeptat u nás ve vsi, že mně tam každej vítá moc hezky a dělá mi z daleka komplimenty, obzvláštero šenkýři!

Předseda (k Špejzlovi): Je to pravda? Špejzl (s úsměvem): Ale to se dělá jenom ze štrychu protože se každej bojí, aby Trojánek mu nenatlouk'! (Smích.) No jo! To je ajgentlich příčina tý cely zdvořilostí. Vše u mně ukázal co dovede! Bál mi pokazil, náčiní rozbil, zdi potřiskal a hosti vyházel — no prosím už za to zaslouží, aby visel na větli!

Klasickým byl výslech hlavního vývodního svědka Kolínského, synovce obou obžalovaných, který po dlouhém poučování, že nemusí proti příbuzným svědčit, uhodil se do prsou a pravil: „Ne, ne, já budu a musím všecko říct, co vím ve prospěch svejch milejch strejčků. (Klekne): Já jsem od minuty k přísaze zarychtovanej a pravím jen božskou pravdu, ani slovíčko víc nebo míň, než co jsem viděl mejma vlastníma očima. Předseda: Tak mluvte hezky podrobně a od počátku.

Kolínský (rozkročiv se, slavnostně): Já jsem neviděl velevážený soude nic! Předseda: A proč? Kolínský: Proto že jsem tam ani nebyl! Předseda: A to je všecko? Kolínský: Jó! A jestli chtějí, tak budu na to přisahat ještě jednou. (Hlučná veselost.) Předseda (k oblalovanému Václavu Trojánkovi): No ten váš vývodní svědek vám tuze nepomohl! Obžalovaný: I co pak je do něj! Vědí, pane radní, to mají tak: Doma to toho každej naplácá, až hanba, a když přijde sem, má hubu, jak když mu ji zamaže.

Muzikant Kaizl, jehož si rovněž vedl obviněný, aby dosvědčil jeho nevinu, nevěděl též o osudném posvícení ani slova, nýbrž z něho vylezlo, že tam sice v té hospodě hrál — ale už před třemi roky o bálech. Tenkrát prý zeť zabitého Trojánka Jásek započal pračku sám a zrovna když Kaizl troubil fajn sólo na valthornu, štouch do něj, až přelít i s hornou přes pult a inštrument ho plácl přes hubu, že se mu z toho všecky stoličky rozvyklaly a hosté i šumaři vyskákali strachy oknem, aby ušli strašnému Jáskovému bitímu!“ (Smích.)

František Račan, 19 let starý čeledín, na jehož výpověď Václav Trojánek nejvíce spoléhal, odpověděl na otázku pana předsedy, „je-li ženat?“ — „I kde pak! To by mne, prosím, mrzelo!…“ Pak pravil upřímně, že ví, že od něho jistě čeká obviněný dobré svědectví, protože mu to doma přislíbil, ale to se holt ukrutně mejlí, neboť ho jen nabulíkoval, aby se vyhnul možnému výprasku“. A dnes právě naopak prý musí říci, že viděl očitě zbojníka, kterak po své oběti skákal a jak ji třískal zuřivě nohou od sesle do hlavy.

Rovněž poslední svědek Václav Hrdlička nevypověděl ku prospěchu žalovaných ničeho a pravil jen, že na počátku řeže tahal oba Trojánky sa šosy, aby hloupé pračky nechali a nekazili posvícenskou muziku, která byla tenkráte zrovna velice hezká a solidní. Ale oni bál přece zbryndali a začali všecko mašlovat sklenicemi, že šenkovna za chvilku vyhlížela jaho „hotovej Kénigréc!“

Tím skončilo včera dopoledne průvodní řízení a odpoledne o 3. hodině počaly závěrečné plaidoyery obhájce p. JUDra Budila a státního zástupce p. Koupila. Po výtečné, duchaplné řeči veřejného žalobce a vzorném resumé předsedy tribunálu rady z. s. p. Wildnera odebrali se porotci k poradě a kolem 8. hod. večerní povstal vrchní porotce p. Boh. Distl, inženýr z Kladna, aby oznámil výrok nad obžalovanými zlosyny.

Na všech pět otázek ohledně zločinu Václ. Trojánka odpověděla porota téméř vesměs dvanácti hlasy ano, jeho bratra Františka pak uznala jednohlasně vinným pouze zločinem těžkého ublížení, kdežto jej ostatních dvou přestupků sprostila.

Na základě tohoto verdiktu byl Václav Trojánek pro zločin bestialního zabití Jana Trojánka, těžkého zranění Františka Jáska a lehkého zranění Anny Trojánkové a Marie Jaškové odsouzen do těžkého žaláře na dobu osmi let, zostřeného každých l4 dni jedním postem a vždy v den hrozného skutku 22. září samovazbou a tvrdým ložem v tmavé komůrce, František pak do prostého žaláře na pět měsíců pro těžké zranění ubitého Jana Trojánka.

Tento přijal spokojeně svůj mírný ortel, Václav však ohlásil z výměry trestu odvolání.

Veliký zástup obecenstva vytrval v dusné atmosféře síně porotní až do prohlášení rozsudku. K—a.