Za Janem Nerudou (Biliánová)

Údaje o textu
Titulek:	Za Janem Nerudou
Autor:	Popelka Biliánová
Zdroj:	Národní listy roč. 74, č. 195. str. 4, č. 197. str. 4, č. 200. str. 4
Vydáno:	18., 20 a 23. 07. 1934
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Jan Neruda
Související články ve Wikipedii: Ústřední matice školská, Josef Macháček
page=1 Ukázka věnce z národních navštívenek (kreslil Pavel Körber r. 1887)

I.

Bylo to na přelomu r. 1884-1885, kdy v duši vlastenecky nadšeného studenta, právníka Arnošta Biliana uzrála myšlenka Národních navštívenek, jimiž chtěl prospěti Ústřední matici školské. Návrh svůj napsal a poslal Janu Nerudovi, kterýž tuto myšlenku přijal a rozvedl s opravdovou vroucností ve feuilletonu „Nár. Listů“ a doporučil Ústřed. matici školské, kteráž ji také ihned provedla. Základní myšlenka byla asi tato: „Národní navštívenky jsou stvrzenky na drobné příspěvky odvedené Ústř. matici školské, jichž užíti možno k rozličným vlasteneckým příležitostem jako lístků blahopřejných i smutečních i k rozmanitým jiným ušlechtilým účelům.“ Byly po 3 kr.; tedy výtěžek z nich nebyl značný, ale při hromadném a rozmanitém jich použití stoupal výtěžek z nich tak, že Matice mohla s nimi již brzo počítati na určitý příspěvek. Název „Národní navštívenky“ změněn byl později za případnější název „Národní obětiny“, kterýž brzo se ujal v nejširších formách lidu, ač znalost a účel jejich mohly jen nesnadno býi rozšiřovány.

Jan Neruda napsal k Národ. obětinám: „A myšlenka neúmorná, kteráž bude žíti a růsti, dokavad mezi námi potrvají styky a zvyky společenské.“^{[red 1]} A Neruda měl pravdu! Dnes ještě, skorem už po padesáti letech jsou Matiční obětiny dosud živým podnikem národním, ač mohly by býti mnohem výnosnější, kdyby jich užíváno bylo všude tam, kde se hodí svým vlasteneckým rázem. A co je rozmanitých příležitostí v našem národním životě, kde Obětiny mohou býti vlasteneckým projevem osobitého českého rázu — kdyby jen také obchodně snadněji přístupny byly širokým vrstvám lidu a byly po ruce všude v obchodech jim přiměřených, jako u papírníků, v knihkupectvích, u kupců, v trafikách i jiných.

Národní navštívenky, pozdější to Obětiny, byly po 3 kr.; ale za nové měny po válce stoupla cena jejich se vším ostatním zbožím desateronásobně, t. j. na 30 hal., což trvá dosud. Použití Národ. obětin jest na jevě: lze jich užívati jako osobních navštívenek, gratulačních, promočních, soustrastných i jiných lístků. Uvedeme z nich pouze jeden, jako poslední pozdrav do hrobu nebo do ohně v krematoriu. Jak tklivě působí, když k otevřenému hrobu přistupují přátelé a příbuzní zesnulého a jakožto pozdrav poslední házejí do hrobu Národní obětiny s vlastnoručním podpisem a provázejí tak mrtvého skutečně až do hrobu — a v krematoriu stejně tak až do ohně. Jde tu jenom o to, aby obětiny všude včas a po ruce byly na prodej.

Obětiny přispěly i k tomu, že u nás ujal se zvláštní způsob ozdoby věnců, uvitých z národních obětin, zeleného listí a květin. Tyto obětinové věnce jsou příznačné jenom našemu národu. Bohužel, mělo by jich však býti užíváno častěji, když ne všeobecně. Vždyť nemusí být celý věnec upleten jenom z Obětin, může jich býti i méně s podpisy a pozdravy přátel a známých.

Myšlence národních věnců přál již sám Neruda. A když posílali jsme svého času věnce z Obětin — „Z Národa“: na Husův kámen do Kostnice, na hrob Komenského do Naardenu, Mickiewiczovi do Paříže (dokud nebyl převezen do Polska), na Kosovo Pole v Srbsku, Kollárovi do Vídně (než byl převezen do Prahy), a jinam a jinam ještě — podepisoval nám vždycky i Neruda do nich své Obětiny. Podpisoval je také na vlastenecké hroby u nás, a my teď zdobíme i hrob jeho na Vyšehradě každoročně Národ. obětinami. A nejen hrob jeho, nýbrž i všechny jiné hrobky vlastenecké, roztroušené po všech hřbitovech pražských.

A kdyby tak činili i všichni uvědomělí vlastenci naši na hrobech svých drahých, jak velký příspěvek vzrostl by tím Ústřed. matici škol. z těchto drobných Obětinek národních! Vděk a čestná paměť budiž za to Janu Nerudovi i vlastnímu autoru Obětin!

II.

Chodívala jsem k Nerudovi dosti často do jeho bytu ve Vladislavské ulici vedle Měšťanské besedy. Nosívala jsem mu někdy k podpisu národní obětiny, někdy příspěvek literární, jindy květiny z našich výletů, a to zvláště v té době, kdy ležel nemocen se svou zlomenou nohou. A vždycky vesele mne vítal a ptával se: „Co mi zas nesete?“ A moje kytičky míval rád a dlouho stávaly na jeho psacím stole. Vyprávěla jsem, kam a který věnec posíláme, nebo odkud jsou přinesené květiny. A často rozhovořil se o místě, odkud přineseny byly.

Jednou přinesla jsem mu jenom jednu větévku cypřiše, zabalenou v hedvábném papíru. „Tak, co pak vzácného mi dnes nesete?“ otázal se Neruda. Pomalu ji rozbaloval a usmíval se svým zvláštním způsobem, při čemž přimhuřoval oči asi tak, jako když napsal při rozvodněné Vltavě způsobem jenom jemu vlastním známý výrok „Ej, Vltavo — čemutiši — vždyť jsi jako čuně!“

A takový asi úsměv zahrával Nerudovi na tváři, když pomalu rozbaloval z bílého papíru větévku cypřiše. Rozbalil ji, vzal do ruky a díval se na mne sedící u jeho lože. Vzal mne za ruku a povíval větévkou sem tam. Mlčela jsem chvíli a pak tiše a pomalu odpověděla: „Ta je s hrobu Rézinky Macháčkovic z počápelského hřbitova.“ A Neruda ani nehlesl. Ruka s větévkou klesla mu na peřinu, Neruda tiše vzdychl a hlava mu poklesla stranou. Ulekla jsem se, předpokládajíc, že Nerudovi přišlo zle, a vzala ho za ruku: „Slovutný pane!“ A div, že nedala jsem se do pláče. „Co se Vám stalo?“ Neruda volnou rukou přidržel ruku moji a hlasem úplně změněným tiše pronesl: „Děkuji vám.“ Pozvedl větévku a řekl ještě: „Ta půjde se mnou do hrobu.“

A šla-li potom, to nevím. Odcházela jsem hluboce vzrušena a mrzelo mne, že větévku tuto jsem Nerudovi přinesla. Věděla jsem už z domova z Králova Dvora, že Rézinka Macháčkovic byla Nerudovou láskou a že ji poznal, když se svojí sestrou Márinkou byly za kmotry praporu Sokola pražského.

Terezie Marie a sestřička její Marie Terezie byly dvojčaty. Vlastenecká rodina Macháčkovic stála v čele vlasteneckého hnutí krajiny berounské, kdev Králově Dvoře Macháček byl nájemcem panství Fürstenberského. Rézinka zemřela ve věku mladistvém. Pochována byla v rodinné hrobce na počápelském hřbitově a nad hrobem jejím postaven byl bílý anděl mramorový v životní velikosti dospělé dívky, který hledí k zámku králodvorskému a odtud dále ku Praze, tam, kde asi rozpučela jistě první láska její.

III.

Že byl náš básník Neruda švihák a elegán, je známo, a že popletl mnoha tehdejším slečinkám mladé hlávky, je jisto, ač sám také jen do jediné snad nikdy zamilován nebyl. A nejčastěji vzpomínaná láska z malostranské Kampy byla právě malostranská jako on, rodák z Ostruhové ulice pod hradem. Neruda z posledních let svého života znám byl jako jemný a mírný starý pán a mnozí z nás nedovedou si ho jinak představiti nežli pomalu jdoucího po Příkopech nebo Ferdinandovou třídou, zavěšeného v rámě „svého“ veřejného posluhy, který ho, kulhajícího, vodil. Každé chvíle někdo Nerudu pozdravil, on tu a tam někoho zastavil, chvíli s ním pohovořil a pak zase pomalu kráčel dále. Neruda se uměl svým zvláštním způsobem přívětivě usmívat a i hovor jeho vždycky zladěn byl do příjemného tónu. A tak přicházelo člověku, že Neruda snad se ani neumí zlobit anebo se rozkřiknouti. Ale, pánečku! To by byl veliký omyl!

Jednou opět, s kytičkou v ruce, byla jsem návštěvou u Nerudy. A že právě byl u Nerudy v pracovně někdo jiný, posečkala jsem v předním pokoji. A najednou, z čista jasna ozval se z Nerudovy pracovny hrozitánský hlas rozhněvaného tura a ze dveří vyrazil mladý muž, proletěl k protějším dveřím a už byl venku na chodbičce. I mne zachvátil divný strach a také já polekána vyběhla jsem ven a na ulici. Ale za mnou vyběhla až na ulici i věrná ošetřovatelka Nerudova a vzala mne za ruku: „Ale, slečinko, nelekejte se, vždyť to nic není. Pan Neruda se nezlobí; to bylo jen tak!“ A táhla mne za ruku zpátky, až do pokoje Nerudova. Vyjektala jsem nějaký pozdrav a za nic nemohla jsem si vzpomenouti, proč jsem vlastně k Nerudovi přišla. Ale on — jako by nic — přivítal mne jako jindy vlídným slovem i úsměvem a sám bral mně z ruky přinesenou kytičku. A já nevěděla pořád ještě, proč jsem k němu přišla. A nevzpomněla jsem si. Chvíli Neruda hovořil semo tamo, a já brzo odešla.

Venku pak ujala mne za ruku Nerudova ošetřovatelka. „Ale, slečinko, vždyť to nic nebylo, to se pan Neruda jen tak někdy zlobívá, když mu někdo přinese ňákou hloupou pitomost.“ A já na to: „Ale já se ho teď budu bát!“ A dlouho jsem potom k němu nešla. — Jeho ošetřovatelka mu asi pověděla, že se ho teď bojím. A když konečně po čase přišla jsem tam zase pro podpis na obětiny, vzal mne Neruda za ruku a vlídně řekl: „Už se mne nebojíte? Což pak jsem tak zlý?“ — a usmíval se. Ne, tenhle Neruda neměl ovšem nic společného s Nerudou hlasu tuřího!

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Nerudův článek viz Feuilleton. Národní listy, roč. 25, č. 155, s. 1. Dostupné online.