Zašlými věky/U lože mistra z Prachatic/IV.

Zašlými věky — U lože mistra z Prachatic Josef Braun
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Zašlými věky. Praha : J. Otto, 1890. s. 55–62. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„A za ten všecek čas jsi ho nespatřil?“ ptal se písař s bezděčnou účastí. „Jest přece známo o tobě, že každého roku v čas velikonoční do Čech se ubíráš, abys pod obojí přijímal. Nikdy jsi nezašel za svým vnukem? Nikdy ti žádné zprávy o sobě nevzkázal? Nebojíš se, že bude zlými soudruhy sveden a ze světa se ti nevrátí? Nepřihodilo se to často i jiným rodičům?“

„Nebojím,“ zavrtěl hlavou kamenník. „Pacholík byl vyhýčkán, dal jsem jej tedy mezi lidi cizí, aby sám o sebe péči měl. I já tak jsem se učil a vím, jak pro celý život mi to prospělo, neboť naučil jsem se spoléhati ve všem všudy jen sám na sebe. Nepodíval jsem se za ním, abych zjevem svým neroztesknil jej po domově. Řekl jsem, aby mi vzkázal o sobě jen tehdy, až bude mé pomoci potřebovati, a to že bych nerad viděl, neboť řádného učenníka mistr sám vším opatří —“

„Jen jestli jej tovaryš tvůj k pravému mistru zavedl?“

„Jak by nezavedl! Šel se k Janu Staňkovi sám dát do díla. A je to člověk věrný, jenž u mne tu ve Vídni se vyučil a tovaryšem učiněn —“

„Jistě také, mistře kamenníku, myslíš, že hoch tvůj nepřiučí se v Čechách jen česky mluviti, ale i přijímati pod obojí. Naposled také dá se mezi bojovníky,“ a písař netajil se s úsměškem, „a bude víru svou lidem jiným vštěpovati těžkým palcátem. Jak doslýchám, mistře, jest v Čechách již několikero vyznání pod obojí — což, dá-li se vnuk k některému, s kterým nesouhlasíš?“

„Jen když pozná základní pravdy, já pak jej z poblouzení vedlejších a méně důležitých uvedu na cestu pravou,“ odtušil vážně mistr. „Ano, proč bych to zapíral, těším se, že přijde chvíle, kdy vnuk můj ve všem svědomí svém se mnou bude zajedno. Že by se dal na vojnu o náboženství, nebojím se. Na ten čas je v Čechách o ně dobojováno. Zarmoutilo by mne to ovšem, neboť svědomí mé dí, že o náboženství a pro ně nemá mečem býti bojováno. Proto jsem při počátku těch vojen z Čech odešel —“

„Ale všichni pod obojí, které znám, o náboženství válčili. Ty tedy je všechny zavrhuješ? K jaké sektě se tedy znáš?“ divil se písař, „čím se řídíš u víře své? —“

„Jedině tím, co Bůh mi poskytl: Písmem svatým, svým srdcem a rozumem!“ odtušil mírně mistr.

„On, toť jest vysoké kacířstvo, mistře kamenníku,“ pohnul sebou písař, „v kostele svatého Ruprechta slýchám o tom každou neděli —“

„Nech mne při něm, já tebe tolikéž zanechám při svědomí tvém!“

„Nu, pak začínám také chápati,“ horlil opravdově písař, „proč ty děti tovaryšů hutních zde shromažďuješ. Jistě dle slov: ‚Nechte maličkých přijíti ke mně.‘ Ale všecka Vídeň nepřestává o tom rozmlouvati. Prosím, co napadlo tebe, že shromažďuješ pod střechou svou děti lidí dělných, že je živíš a od rána do večera opatřuješ? Taková luza — a ty, bývalý jejich pán a velitel, mistr díla svého znamenitý, muž zámožný a soused města Vídně! Vím také, co jest láska krajanská, ale nebudu přece bratřiti se s každým žebrákem a člověkem dělným, proto že sem přišel z Čech jako já! A co s nimi celý den rozprávíš? Uvidíš, že od jich otců někdy špatného vděku se dočkáš!“

„Nečiním nic pro vděk a pochvalu lidskou,“ usmál se mistr. „Mně pak každý, i chudobný člověk, bratrem jest. Vídal jsem ty děti českých rodičů chudobných, které zanedbány od svých a opovrženy od cizích, rostly mnohé ku zlořečení a málo které v dobro. Mohou-li za to, že nikdo je v mladosti nepěstí, nikdo jich se v městě tomto neujme, a že potom lidé pustí z nich se stávají? Když jsem chtěl, aby vnuk můj po česku se naučil, zavolal jsem sem ty některé děti českých tovaryšů z hutě, aby s vnukem mým obcovaly po dětinsku. Dítě nejlépe mezi dětmi se učí. Rozmlouval jsem s nimi o věcech božích, ale mnohé ani modlit se neumělo, nic nepravě o tom, že prsty na rukou svých nedovedly spočítati. Zželelo se mi té nevědomosti, poučil jsem je a ne nadarmo. Prospěly, přišly jiné, nevystrčil jsem jich. Vnukovi ta společnost prospívala — a když na učení odešel, mohl jsem je odháněti? A tak scházejí se zde i nyní děti mnohých rodičů chudých jazyka českého, kteří o své děti dbají. Nemám jiného na práci — a jak při tom okřeju na těle i na duchu, vidím-li, že vše to, co dobrého ty ubohé děti znají a umějí, jest prací mou! Mluvím s nimi o věcech dětem užitečných a předem o Bohu — ale žádné věci, o něž rozličné víry se prou, nevykládám; útlé ty duše by nepochopily. Tím bezpečen jsem před nářkem kacířství. V mém vlastním domě se to děje, zdaž kdo může mi zakazovati? Sám jsem obcoval, ovšem jen krátký čas, takovému domácímu učení v časné mladosti své, když otec můj stavěl kdysi na tvrzi Štítné, a mne vzal s sebou — dosud vzpomínám na ctihodnou tvář páně Tůmovu, když dětem svým vykládal. Krčil jsem se k nim a oči vyvaloval —

Slyšel-lis kdy o panu Tůmovi?“

„Jak by ne!“ zasmál se písař. „Vždyť jsem z těch končin rodák. Tůma ze Štítného byl trvám člověk podivný — ale upřímně ti vyznávám, že ty jsi ještě podivnější. Nevěřil bych, kdybych vše na své oči neviděl a na vlastní uši neslyšel! A jak dlouho, mistře kamenníku, myslíš ještě ty děti opatrovati?“ Otázku tuto promluvil písař s netajeným přídechem štiplavého žertu.

Ale mistr odpověděl vážně:

„Sedmá desítka mně minula, milý krajane, ale můj otec do devadesáti pěti a děd do sta let vydržel. Doufám tedy v Boha, že aspoň do devadesáti mne tu ponechá, když jsem teď tu těžkou nemoc přestál — zajisté dneškem již nadobro. A dokud očí svých neuzavru, do té chvíle neuzavru také dveří svých ni před jediným dítětem jazyka českého, o než rodiče pro chudobu svou nemohou se po celý den starati.“

„A tvůj vnuk?“ ptal se dále písař.

„Ptáš se po všem jako zpovědník,“ usmál se mistr. „Zajisté ne asi nadarmo. Ať tomu tak neb onak, povím ti všechno a pověděl bych každému. Jsem takový. Nepotřebuji věru ničeho tajiti. Ano Jiřík usadí se zde, bude po čase mistrem, a jeho výdělek, byť sebe skrovnější, postačí nám na vyživenou. Já pak budu s dětmi se zanášeti. A bude-li Jiřík jedné mysli se mnou — jako že bude! — po mé smrti půjde mými šlépějemi —“

„Slyš, mistře kamenníku, to jsou podivné a, řeknu ti přímo, zrovna blouznivé nápady. Nejsi zaměstnán podle míry svých zvyků a schopností, a z nečinnosti k věcem takovýmto se přichyluješ. Dost jsi se přesvědčil o mé upřímnosti; dovrším ji a řeknu, že jsem vskutku na to vše nevyptával se nadarmo, aniž jen z vlastní vůle. Nyní dovrš i ty upřímnost svou, a rci, zdaliž nehnětlo tebe, žes vedení stavby dómové vzdáti se musil právě v době, když jsi první vysokou věži tak spanile dokončil a zdali bys opět převzal ji, kdyby to bylo možno?“

„Vzdal jsem se stavby z dobré vůle, krajane,“ odvětil mistr a ve tváři jeho zjevilo se bezděčné pohnutí, „a opět z dobré vůle bych ji převzal, kdyby mi byla nabízena. Ach, ano,“ a v oku mistrově se zajiskřilo, „provedl bych i druhou věži tak sličnou a lepou, jak v duši zničené dávno mi tanula, aby potomci velebili umělost dávných parléřů! — A co ještě více — já bych mohl mnohem lépe chudým lidem prospívati. — Čím dále, tím více ze mzdy jim strhují! Ty víš také, co lidu chudobného, marně tu práci hledajícího z jižních Čech i z Moravy sem přichází a odtud v zklamání se vrací — těm všem bych pomohl, bylo by práce i peněz — — A pak, můj Jiřík jak by získal na umění svém — tovaryšil by nyní na veliké stavbě pod dohledem mým — ano, to by mu tuze prospělo —“