Zašlými věky/O „sokolech“ Smila Janovice/I.

Zašlými věky — O „sokolech“ Smila Janovice Josef Braun
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	I.
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Zašlými věky. Praha : J. Otto, 1890. s. 3–13. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nebylo to ani popluží panské, ni kmetcí, tím méně dvorec samostatného zemana, co na půldne ode hradu v mírném úvalu na pokraji lesa svými posněženými střechami strmělo. Nádvoří do čtyř stran, kolny a chlévy jako všude jinde na malých statcích po dědinách; ale za to obytné stavení! Nahoře i dole v přízemí i na ponebí chodbička se sloupky divně vyřezávanými, na nichž uvadlé a již umrzlé věnce z lučních květin, patrně hned v létě k ozdobě tu zavěšené, dosud visely; střecha divného položení, a na ní vysoká a prostranná věžička jen málo selský holubník připomínající — a to všecko ode dřeva i dřevěným kolím obehnáno. Žádný z lidí vůkolních, kdož to naponejprv zočili, z toho moudrým býti nemohl. Jen jednou, když jakýs člověk potulný, losník či zaklínač, bludných vlchevců pohanské paměti potomek snad poslední, jenž tu nedaleko prý na župním soudě dokonal, když zde kolem bloudil, řečí českému uchu nezvyklou a přece ne cizí pozednému z nedalekého hradu vykládal, tak že za jeho mladých let stavěli na daleké půlnoci v Polabí, dokud tyto krásné kraje nestihla německá zátopa…

A ten, jemuž toto vše náleželo, snad také z těchto krajů přišel. Byl to starý sokolář, člověk, který provodil čižbu i chočení vzácných dravců, bez nichž tímto časem — psalo se léta Páně 1280 — stydí se i ten nejchudší rytíř na lovu se objeviti.

Přišel, stavěl, osadil se, netázaje se nikoho a sám nikým nebyv tázán.

Pán nedalekého hradu, maje jiných prostrannějších několik, v tyto končiny málo kdy zabloudil. A když ponejprv zajel v létě na zdejší svůj hrad a zočil pod ním divné stavení, vešel tehdy dovnitř, pobyl tu dlouho, a vycházeje, na vlastní ruce nesl dvé krásných sokolů. Čeledi pak nakázal, aby ničímž sokoláři nebyli na ujmu.

To byl rytíř a pán, duše z míry dobrotivá a šlechetná; teď však před nedávnem ujal se koupí zboží zdejšího pan Markvart z Dunajovic, nebožce krále Přemysla Otakara někdys komorník nejvyšší. A ten je věru jiný — čeleď hradská byla dychtiva, až si zmane podívat se na dvorec sokolčí, spokojí-li se i on s dvěma ušlechtilými dravečky, či nevyžene-li sokoláře, aby šel, odkud přišel…

A že mu sokolí dvůr brzo padne do oka, o tom nebylo pochybnosti. Bývalotě tu mnohdy hlučněji než na nějakém hradě pána korouhevního. Přicházeliť „falkmistři“, sokolčí i sokolníci, aby pro pány své ptáků nakoupili a na mnoze, aby se i vycvičení jich přiučili. Za krátko však ptáci sokoláře Smila i jeho vlastní sokolnické umění takové pověsti nabyli po všech vlasti končinách, že i mladí synové mocných a bohatých pánů rádi vyhledávali jeho dvůr i jeho poučení.

Nebude sice žádný z nich sloužiti „falkmistrem“, ale nad tohoto chtěl býti každý. A i těmto rytířským panicům ve dvoře sokoláře Smila a po jeho boku bylo ku podivu útulno.

Odcházívali odtud vždy až po drahně dnech, a teprve když jiní nedočkavci později přišli, nechtěli déle čekati…

Dnes však nejsou tu jen panicové rytířští; synkové otce své přivedli a všicci v prostranné hostěnici nad skrovnou číškou medoviny mlčelivě a vážně poslouchají, co sokolář Smil mužným, povzneseným hlasem rozkládá. Jeho osmahlá tvář, trochu sic vyhublá, ale plná duševního prodchnutí, nad zbrázděným čelem lemovaná vlasy sněhu bělejšími a velebně krášlená dlouhou, šedivou bradou, zejména však jeho modravé krzno, po staroslovansku jednoduše přepásané a kol jeho vysoké postavy řásně splývající význačně odlišuje se v této společnosti rytířů oděných v pestré barvy svých erbů. Tváří podoben mu ještě tak nejvíce starý bradatý rytíř v čele stolu. To pan Hynek z Dubé, ozdoba rytířstva domácího.

„Nuže, nyní víte, proč jsem synům vašim rod a pravé jméno vyjevil a vás sem vyžádal,“ mluví sokolář. „Ještě jednou pravím, že běda nám, jestli se nyní nevzmužíme! Král náš Přemysl Otakar uvedl je do vsí, do měst i mezi nás a nadal je mocí a neslýchanými dotud privilejemi. Jakž by tito cizinci sebe za pány a nás, kdož českého rodu jsme, za otroky neměli považovati? Před lety já jediný měl odvahu říci králi po pravdě — víte dobře, že raději jemu, tehda tak velikomocnému a obdivovanému, důstojenství svá k nohám jsem uvrhnul a z vlasti vyšel, jen abych dívati se nemusil, jak od vlastního krále našeho připravuje se konečný pád všeho českého. Řekl jsem Přemyslu Otakaru tváří v tvář, že zlým toho zažive — a hle, titéž cizinci, které tu důvěřivě osadil a nad nás povýšil, byli jeho záhubou! Pole Moravské — — ale což, starých ran znovu jitřiti,“ mávnul rukou. „Teď však jest ještě hůře. V zemi bez krále vládne Němec Ota Braniborský, až strašno viděti. Teď bude dokonáno, co Přemysl nechtěje a nevěda započal. Sta a sta let vedli předkové naši zápas proti hrubé síle sousedního plemene, známe to všickni, kdož umíme o minulých časech země své přemyšlovati — teď bude boj dobojován a my zahlazeni! Díte, že neradno v těchto časech zemský mír rušiti? Aj, Braniborci ruší jej sami! A že vítězství jest pochybno, an za Otou stojí císař svaté římské říše? Hoden jest otroctví, přátelé milí, kdo svobodu si neumí perně vybojovati! A teď ještě slovo poslední: Když jsem před lety vyhnancem vyšel z vlasti, ubral jsem se na půlnoc do těch širých končin ztraceného plemene slovanského. A co tam viděly oči mé, nad tím v květu let mých vlasy mi zšedivěly. Na mohylách bratří našich vystavěny tvrdé hrady německé moci a síly. Bohatství nejkrásnější úrody žnou tam na širých žírných nivách — a ty nivy zúrodněny jsou nejdrahocennější mrvou krve a lidských kostí. Ženci, toť cizí vítězové jsou, a kosti, toť zůstatkové těch, kdož neopustili sic po sta let rodnou půdu svou, ale neuměli jí vítězně obhájiti. Pozdní potomkové jich v odvěké vlasti své za parohy slouží cizincům — a co tam do dnes slovanského jest, to znamená potupu, snížení a prach. Přátelé a bratří, týž zápas u nás — víme to všickni — má i konec jeho býti týž? Vy, jakož jste přišli s přítelem mým Hynkem, jistě z věrných nejvěrnější jste — nuže, odpovězte! Zanechte kyselostí, svárů bratří mezi bratřími. Jedná se o první odhodlané vzepření se cizincům. Kdo věrný vlasti své, připojí se k nám. Stal jsem se sokolářem — nuž, půjdu aspoň já sám se svými sokoly — a jako oni bez bázně a střelhbitě vrhají se na kořisť, tak já ránu na ránu — —“

Smil umlknul. Shromáždění mlčeli; na tvářích jim bylo znáti, že jsou si vědomi vážnosti této chvíle. Ještě neodvážil se nikdo z přítomných ticho porušiti, když prudkými, tápavými kroky vrazila sem vychrtlá postava ubídněného, starého člověka v selské haleně, bledých, sinavých tváří, s očima vytřeštěnýma, krvácejícího na rameni.

„Pomozte — křesťané —“ volal, vrávoraje. „Pronásledují mne, vás. Ves spálili — nás, děti pobili, ženy znectili — ti cizí Brandebur — — pomozte — —“

A zapotácev se, sklesnul. Dříve, než klesnul, stiskl s bolestným zaúpěním rukou raněné rámě tak, až krev vystříknuvši, div krzno sokolářovo nepotřísnila.

„Tato krev volá o pomstu k nebesům,“ děl Smil temně, „a nebesa ji vracejí nám —“

On i pan Hynek přiskočili k uštvanému.

Ale nežli mohli ven ho vynésti, vrazili do jizby dva podobní ubožáci: „Pomoc — zahubí nás, jsem měšťan!“ volali jeden přes druhého. A vidouce se poněkud bezpečnějšími vypravovali kvapně: „U nás v městě boží dopuštění. Němečtí naši spoluměšťané, ti, co je král Přemysl teprve nedávno u nás osadil, povstali na nás, vyhnali a vybili nás z bydel našich do mrazu a zimy. Po venku jest ještě hůře. Tam Sasíci, Braniborci loupí, vraždí kmety, zemany, kněze. Sedláci utíkají do lesů, bojí se povstati, nemají vůdce — — Několik žoldnéřů, lupičů dravých honilo nás tři sem — tu nedaleko jakýs rytíř je zastavil — zatím uklouzli jsme sem — vy nejste cizinci — zachraňte — —“

Hlasy bouřlivého hněvu i klnutí po různu se ozvaly. Sám ctihodný pan Hynek z Dubé pokynuv oběma pronásledovaným, chopil omdlelého sedláka a vynášel jej ven se Smilem. Oba uprchlíci je provázeli. Míříce k čeledníku, nepřešli ještě ani půl nádvoří, když objevil se tu mladý člověk v rytířském kužílku na hlavě, v tmavém plášti sobolinkou obšitém, z pod něhož pestřily se uzounké nohavice jedna zelené, druhá červené barvy.

„Aha, tu jsou,“ děl úsečně a po německu.

„Vydáte mým krajanům tyto sedláky!“

„Nerozumíme,“ odvětil sokolář, pokročiv vstříc. „Zde ještě český mrav a jazyk vládne. Kdo jsi?“

„Jsem host a přítel páně Markvartův z blízkého hradu, rytíř z Eschingen,“ podrážděn po německu prál příchozí. „Na projíždce potkal jsem krajany, kteří pronásledují nějaké zpurné sedláky, vydáte jim je! Sokolníče, jste na půdě páně Markvartově. On ví již o tobě. Běda, nevydáš-li —“ A hrozivě rukou mávaje přikročil k Smilovi.

Ten zahvizdnul zvláštním způsobem a v té chvíli dva sokoli, z věžičky sokolárny prudce vyletěvše, usedli jemu na rámě.

„Vida, pane, že i po česku rozumíš,“ zasmál se hněvně Smil. „Těchto lidí uštvaných nevydáme —“

Němec pln vzteku skočil po Smilovi, avšak v týž mžik dvé sokolů vrhá se mu divoce do tváře… a překvapen a v tváři krváceje dává se na útěk.

„Ať nestanu se zetěm pana Markvarta, jestli tě, cháme, tu zítra nespálíme!“ slyšeti zuřivý hlas za dřevěným kolím.

„Dovedli byste čeliti vy a vaši druhové takovýmto cizincům, kdybych za vůdce se vám postavil?“ ptal se Smil uprchlíkův.

„Do poslední krůpěje — Lepší žádný život než takový,“ odvětil měšťan. A ukazuje na sokoly, kteří na rámě Smilovo usednuli, dodal: „Tito ptáci jistě kouzlem jsou vycvičeni —*

„Mám takých mnoho,“ usmál se Smil. „Půjdeme tedy na cizáky se sokoly a jako sokolové.“

A za chvíli, opatřiv uprchlé, vracel se z čeledníku sám s panem Hynkem.

„Cos mluvil!?“ děl tento vážně. „Zapomněl jsi, žes byl za nebožtíka krále ze země vypověděn? Nepřátelé tvoji to vědí a znají též, že na nedovolené navrácení do země smrt jest vysazena. Chceš býti utracen? Ty chceš veřejně v zemi této se objeviti?“

„Ona jest v nebezpečí a je to moje vlast —“ odtušil temně Smil.

„My sami nyní se zemskému správci vzepřeme a bohdá s výsledkem,“ odvětil pan Hynek. „Obejdeme se bez tvého ramene. Kdybys ty se odvážil ze svého ústraní vyjíti, zvítězí-li Ota, padneš do jeho drápů; zvítězí-li naši pánové, budeš chycen jako nebezpečný jejich karatel druhdy tak nenáviděný, a, což nejhůře, nezapomenutý zřejmý nepřítel krále Otakarův. Tvojí krví pomstí jeho jméno. Znám je všecky, vím, darmo pak bys se dovolával —“

„Marně mluvíš, starý brachu,“ děl pevně Smil. „Vlasti teď každá jediná paže dobra — směl bych slouti hodným jejím synem, kdybych paže pro ni nepozvedl, i když vím, že za odměnu třeba klesnu mečem katovým? Žehnal bych, by tento kat aspoň domácích byl a ne vítězného cizince! Jsem sám, nikdo mne nepoželí, žena mi dávno zemřela, syn v boji padl, jen když v boji všechněm vám prospěju. Řeknete jednou: Nenáviděli ho, pronásledovali, ale Smil byl člověk ctný a Čech, jak slušelo. Ano, půjdu a ještě vaše synky do boje požádám — to budou moji mladí sokolové —“

„A Markvart z Dunajovic? Víš, že již dávno býval z nejzarytějších tvých odpůrců. A teď je v tvém sousedství, jsi na jeho půdě! Slyšel jsi hrozbu Němcovu —“

„Ani jeho se neuleknu —“

A již vešli z mrazivého prosincového ovzduší do teplé jizbice — — —