Zašlými věky/O švédském vpádu/V.

Zašlými věky — O švédském vpádu Josef Braun
IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	V.
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Zašlými věky. Praha : J. Otto, 1890. s. 262–273. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

O hodině deváté následujícího jitra byli již shromážděni slovutní a opatrní otcové zdejšího města na radnici a ani paprsek úsměvu nerozjasnil vážné, zasmušené jejich tváře, svědčící o tom, že očekávají pana obrista Hornsohna, jenž po vyplacení výpalného s regimentem svým měl odtáhnouti.

Pan radní písař Fatigat ze všech byl nejzamlklejší a jeho bledá, přepadlá tvář, oči od nevyspání rudé dotvrzovaly pravdivost smutné noviny, kterou časně z rána sem do rady přinesl k upřímné lítosti páně primasově i jeho ctihodných soudruhů. Vešelť prý k němu včera pozdě z večera po odchodu páně primasově mladý Borecký, jenž provázel syna Fatigatova Vojtěcha do Kolína. Ptá se po Vojtěchovi, zdali se nevrátil domů. Můj ty Bože nebeský! ustrnul pan písař, jak by byl doma, když po něm ani potuchy, a otec i matka jeden druhého konejší domněním, že snad kolínský strýc jej nechtěl pustiti domů pro tu sběř vojenskou. A tu mladý Borecký vypravoval, jak hned u Kuklíku vyrazila na ně hlídka švédská, jak vystřelili, jak utíkali, kam kdo mohl. Borecký prchnul do vsi Grunty a tam u outrpných lidí se ukryl na hůře. A když nebezpečí minulo, přikradl se do města a tu přišel k Fatigatovým poptat se po Vojtěchovi. Buď jej tedy Švédové zajali anebo snad raněn jejich mušketou někde v poli zapadl a snad jej někde ve vsi kolem Kuklíku dobří lidé ošetřují. Pan písař obává se ještě horšího: snad Vojtěch nadobro při útěku zastřelen a tělo jeho někde v poli do této chvíle setlívá… Ó té rány přehrozné pro rodinu Fatigatovu! Dnešní noci ani na chvíli nezdřímli, a pan Fatigat jedva rána se dočekal a nyní netrpělivě přešlapoval, čekaje, až ta švédská sběř z města odtáhne, že se vydá sám na cestu ke Kuklíku a do okolních vsí, aby pátral po zmizelém synu. Že by syn jeho mohl býti v zajetí u obrista, ani na mysl mu nepřipadlo — nikdo z lidí horských o tom nezvěděl, a pak ti předešlí páni vojanští, když tu bývali ložumentem a zajaté s sebou vedli, dali je vždy do bezpečné městské temnice na radnici…

Dnes poprvé za dlouhá léta přišla panu Fatigatovi písařská jeho povinnost za obtíž — jak rád by se byl sebral, aby mohl z brány kolínské vyjíti a po ztracené stopě drahého syna svého pátrati! Neměl nyní již žádného smyslu pro návštěvu švédského obrista na radnici každým oka mžiknutím se blížící, leda by jemu v oči vykřikl, že jest vůdcem vrahů jeho dítěte. Nevšímal si starostlivých tváří opatrných otců města velikou radní síní netrpělivě přecházejících, neviděl ani panny Tomsovy, která v černém šatě, tak roztomile jí slušícím, nikým nepovšimnuta v zamyšlení stála u stolu, kdež na cínovém velkém táci dva vaky penězi naplněné a zlatý kalich s patenou zříti bylo.

Konečně zaduněly venku odměřené kroky velkého davu a někteří ze zvědavých konšelů oknem ven vyhlédnuvše, znamenali příchod značného množství pěších vojáků švédských, kteří před radnicí v řady se rozestavili. V několika okamžicích zacvrnkaly na síni ostruhy, zařinčely těžké jezdecké kordy, a pan obrist Hornsohn, provázen důstojníky svými, vešel do radní síně.

Pan primas s nejstarším konšelem vstříc mu vyšedše, uctivě jej vítali řečí latinskou.

Pan primas začal o staroslavném tomto městě a o pohromách války, které drahně let zakouší — týmiž slovy a na vlas tak jako vždycky při podobné příležitosti. Zdálo se, že se i zajíká a zamlčuje při těchže slovech jako jindy.

Ale pan obrist brzo namáhavý řečnický výkon jeho přerušil, řka: „Již víte, pánové, že dobře česky hovořím — vězte také, že lahodný jazyk váš také rád poslouchám. Jsem k vám důvěrným dost, když vám vyznám, že nebožka moje manželka, která byla Češkou z vlasti vypovězenou, všemu tomu mne naučila. Jen rychle, pánové, nás jinde již jest potřebí —“

A dlouhými, hřmotnými kroky bral se ku stolu, kdež panna Lidka držíc před sebou tác s penězi a zlatem kostelním, cudně se zapýřila, když viděla, že pan obrist pohlédl na ni a usmál se tak laskavě a dobrotivě, jako by byl otcem jejím.

Avšak zaražení otcové města pohled a úsměv jeho jinak si vykládali, soudíce jednosvorně, že na kráse dívčině nachází zalíbení, které dívce nepřinese mnoho dobrého. Však co naplat — a což konečně záleží na chudé dcerce chudé vdovy tam z posledního domku na předměstí…

A teď nastala práce panu Fatigatovi, jenž z usnesení rady řeč k panu obristovi učiniti měl, kterak tato obec četnými vpády a průchody vojanskými tak zchudla, že rancion na hotovosti sehnati nemůže a z té příčiny že musila ku nádobě kostelní a boží službě posvěcené sáhnouti, aby se na výši výpalného panem obristem určenou dostalo.

Pan písař, jindy za všech příležitostí a za každé okolnosti řečník výborný, dnes vázl tu i tam jazykem klopýtaje, až páni městští s nevolí po očkem sobě házeli.

Mezi jeho řečí pokynul pan obrist jednomu z důstojníků, jenž ven vyšel a v malé chvíli po tom ozval se venku na chodbě hluk početných kroků i řinčení zbraně. Ale nikdo z pánů městských neodvážil se ven vyjíti. Panu primasovi nějaké to zajíknutí musí se odpustiti, ale on, Fatigat, je člověk obecní z peněz městských k podobným věcem placený…

Když pan písař bez dalších úrazů řečnických řeč svou skončil, děl pan obrist:

„Odlož, dívko, tác — výpalné přijmu, až vyřídíme záležitost jinou. Přišel jsem vás, pánové, také pozvat, abyste přítomni byli zastřelení jednoho z lidí vašich městských, jenž střelil po mých lidech a podle vojanského zákona životem propadl. Abyste jej viděli z blízka, přikázal jsem, aby jej přivedli sem na tento okamžik před popravou —“

A pan obrist Hornsohn pokynul nejbližšímu důstojníkovi, jenž dvéře radní síně otevřel hloučku žoldnéřů venku čekajících, kteří odsouzence obklopovali.

Páni konšelé do jednoho zbledli, pan písař Fatigat zoufale vykřiknul.

Probůh, toť jeho syn Vojtěch — živ a zdráv, ale v rukou švédských a na smrt odsouzen!

Sinavý staroch vrhnul se k nohám obristovým. V prvním okamžiku ani dech ze sebe nemohl vyraziti.

„Pane, toť syn můj jediný,“ zastenal pak zoufale. „Všecko jmění svoje tobě dám, propusť jej.“ A obrátiv tvář svou ku konšelům, prosil úpěnlivě: „Spoluměšťané moji, neopouštějte mne v hodině této, proste se mnou za syna mého —“

„Vstaň, starče, marny prosby vaše, pánové,“ řekl důstojník s vojanským, zrovna mrazivým klidem. „Pravidla naše jsou neúprosná. Ale jest tu mezi vámi přítomen někdo, kdo silou lásky své by je přece dovedl překonati. Tato dívka to jest,“ a pan obrist Hornsohn ukázal na Lidku, jež na smrt zbledlá stolu musila se přidržeti, aby neklesla. „Vy nevíte, že již jednou před jistou smrtí švédskou kulí jej zachránila, když moji lidé jej pronásledovali a on uskočil do domku matky její na předměstí. Ona kryla jeho útěk a byla statečná dost, vlastním životem chtít to odpykati. A za to on, když zvěděl, že ona jest ve vězení, sám přišel a dal se uvězniti, aby jí vykoupil svobodu. Zkoumal jsem ledví tohoto mladého muže i vnitro této dívčiny, a neumím říci, kdo z nich je šlechetnější a kdo z nich druhého více miluje! Překvapila mne velikost a síla lásky těchto obou mladých lidí. Jediné žádost této dívky může jej od smrti vysvoboditi —“

Jedva pan obrist tato slova dořekl, vrhnula se dívka vzlykajíc k jeho nohám.

„Jen sečkej, dívčino,“ mluvil dále, „ještě jsem neřekl podmínku svou: Propustím jej jen tehdy, jestli se staneš jeho ženou —“

Zaúpění bolestné ozvalo se z hrdla Lidčina a ona jako by byla žhavou ocelí dotknuta, vztyčila se a odstoupila od pana obrista ku stolu.

„Aj, co vidím,“ a pan obrist podivně se usmál. „Což jsi mi nepodala důkaz, jak jej miluješ, což nechceš, aby byl tvým mužem?“

Lidka zavzlykala v horkem pláči.

„Odřekla jsem se ho, neboť otec jeho pan Fatigat se zaklínal, že syna se odřekne, nevezme-li si jinou, bohatší,“ děla hlasem přerývaným prudkým vzlykotem. „Dala jsem slovo Vojtěchovi, své matce i včera panu Fatigatu, že bych si syna jeho vzala jen tehdy, kdyby mne pan Fatigat sám prosil — pan primas to slyšel —“

„Tedy pýcha otcova, vytrvá-li i v této chvíli, předcházeti bude synův pád,“ děl pan obrist chladně, pohlédnuv na městského písaře.

Však ten, všecek v tváři se méně, vrhnul se nyní k nohám dívčiny.

„Prosím tebe, Lidko, odpusť příkrosti mé,“ žadonil třesavým hlasem. „Chtěl jsem jen štěstí syna svého a myslil jsem, že štěstí a hojnost peněz jest jedno. Nyní vidím, že šlechetnost a lásku upřímnou nižádné světa poklady nemohou vyvážiti; nyní vidím, že jediné ty šťastným učiniti můžeš mého syna, když jej zachráníš —“

„Vstaň, pane Fatigate, nejsem hodna, abys klekal přede mnou,“ děla dívčina. „Nyní jest na mně řada, abych prosila pana obrista —“

A Lidka po těchto slovech s rukama sepjatýma přikročila k panu Hornsohnovi, jenž ujav ruku její, vložil ji v pravici Vojtěchovu.

„Takto nechť jste oddáni před oltářem božím,“ děl hlasem, na němž bylo již dobře znáti, kterak pan obrist tlumí vnitří pohnutí. „Zasloužili jste si oba toho štěstí býti svými. Vy, páni konšelé, buďte jisti, že nebudete míti ctnostnějšího občana, jenž by rodiště své více miloval, než tento mladý Fatigat. Činil jsem mu svůdné sliby, aby se stal mým pobočníkem, chtěl jsem jej zkoušeti. Žádný jiný mladík neohrožený v těch okolnostech nebyl by odolal; ale on raději smrt chtěl voliti, než by byl opustil rodiče své a svoje rodiště. Páni sousedé, slyšeli jste jistě nejednou o panu Radoslavu Jiřikovském z Jiřetína, jehož statky váš císař a jeho služebníci rozchvátili, když pan Radoslav ze země i s rodinou svou ušel do dalekého vyhnanství. To jest můj tchán. Slýchal jsem od něho — a on jest pravý Staročech vlasti své věrný i v cizině — často těžce naříkati, že v této zemi české jest zlatá půda pro úrodu polní a na té zlaté půdě že bývala zlatá srdce od věků až do té bitvy nešťastné Bělohorské — po ní že již všecka vyhubena jsou, a proto prý zkáza všeho českého a konec jazyka a národa vašeho nastane. Ale vidím, že nářek starce těžce zkoušeného přece všecek se nevyplní. Zlatou půdu zdejší vojska naše i vaše podupala a rozryla; ale v krátkém čase opět může býti vzdělána. Zlatá srdce země této zřídla sic a pozmírala ve vyhnanství; ale jasně poznávám, že nezmizela všecka. Bůh dá, že jejich počet prodlením věků se rozmnoží a tato země opět šťastna bude v dětech synů vašich. Přeju, pánové, vaší vlasti, aby pak všickni tito synové tak zlatá srdce měli jako tito dva mladí lidé!“

Pan obrist se odmlčel.

V radní síni panovalo ticho téměř hrobové a v nejednom obrví zaleskla se slza. Konečně pan obrist doložil:

„Povinnost má mne volá, pánové, a proto musíme ukončiti i záležitost výpalného. Můžete mi při cti mé věřiti, že jsem neurčil větší výši výpalného, než pokud jsem musil, neboť regimentu svému z toho žold musím vyplatiti a také já z peněz od vás obdržených kladu počet vyšším. Ale vy jste musili sáhnouti i po nádobě boží službě zasvěcené — toho nedopustím, byť bych ze svého hraditi měl. Také já ze svatého evangelia vím, že, co jest božího, Bohu dáno býti má. Protož jen hotové peníze od vás vezmu, kalich pak s patenou službě boží opět odevzdejtež. A až se tyto běhy válečné skončí, a já až se sejdu s tchánem svým, jenž smrt dcery své za hranicemi této země oplakává, utěším jej, že v zemi této ještě zlatá srdce nevymřela a proto že konečná zkáza odvrácena bude od ní a od národu vašeho — —“

A za některou hodinu odjížděl z Hor Kuten s regimentem svým pan obrist Hornsohn provázen zarosenými zraky pana primasa a všech konšelů, jakož i modlitbami dvou mladých duší, jejichž štěstí založil po celý věk… Vojtěch i Lidka, jakož ani nevzpomněli, kterak druhdy ve hněvu se rozešli, za nedlouho byli oddáni, a oni i rodiče jich obou nepřestávali žehnati po všecka léta života svého obristovu příchodu…

* * *

Shovívavým čtenářům těžko bude lze věřiti, že by ve vojště surových a lakotných Švédův, kteří za smutných dob války třicetileté tolika lidem i osadám naší vlasti vykopali hrob, byl se našel muž podobné povahy a srdce, jako byl plukovník Hornsohn. A přece to pravdou: on byl jako kus zlata vyvržený v lávě té sopky hrůzyplné, která po bitvě Bělohorské zavalila náš kraj a jeho lid. V pamětní knize měšťana dobré paměti Keglera, chované v archivu kutnohorském při roku 1650, kdy vzpomíná se strastí, kterých město zakusilo za vojanských vpádů, učiněna poznámka, že, když roku 1639 město penězi hotovými rancion dostatečně vyplatiti nemohouc, vůdci švédskému kalich s patenou dodatkem podávalo, on prý pohnut jsa odpověděl: „Vím ze sv. evangelia, že to, co boží jest, dáno býti má Bohu, aniž já tuto nádobu pro čest boží Bohu odevzdanou a posvěcenou vzíti chci, protož vemtež to zase s sebou a navraťte, kam náleží.“ — A památník Keglerův dále dodává: „Kterýžto kalich pro památku v deposicí radní se zachovává a na slavnosti ke mšem svatým se propůjčuje a vyzdvihuje. Jesti to kalich, jejžto byla paní Anna Miránková ze Suchotlesk v roce 1529 k oltáři svatého Petra a Pavla v chrámu Páně Matky Boží na Námětí svým znakem ozdobený darovala, který 245 dukátů uherských vážil.“

A písmem z doby pozdější pocházejícím připsána tato poznámka: „Odevzdán jest kalich ten do Prahy do mince z poručení Františka císaře za našich časů.“

Čeho tedy i vůdce vojska švédského ušetřil, to padlo neúprosně za oběť — pozdějším časům…