Zašlými věky/O švédském vpádu/II.

Zašlými věky — O švédském vpádu Josef Braun
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	II.
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Zašlými věky. Praha : J. Otto, 1890. s. 230–242. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Leč o tomto všem sousedka Tomsova při pilné ruční práci dnešního večera nepřemýšlela. Tísnilať již po několik dní mysl její i dceřinu přetěžká obava před opětným průchodem „Švejdů“, té kruté, nevázané roty. Bylo vdově hrozno vzpomenouti, jak o posledním jejich vpádu, když ta vojanská láje všecko město i okolí zaplavila, matka i dcera z domku svého utekly a ve sklepě městského fortnýře — nebylo jiné pomoci — ukryti se musily, a konečně vrátivše se, nalezly příbytek svůj za učiněnou zpoušť. Pak byl nějaký čas od vojny pokoj, sousedka kozičku zakoupila, jiný nábytek opatřila, neboť soldati, naleznuvše tehdy skříně a stoly prázdné za pomstu je rozštípali, a trochu si pooddechla — a za to tím hroznější byla pro ni zpráva, že vojna zase se začala, že Švejdové s jenerálem svým „Pannýrem“ vtrhli do Čech, jak pálí města a dědiny, hubí, plundrují hůře než kdykoli před tím, jak všecky věci hanebně uloupené po Labi ze země odvážejí a, co odvézti se nedá, bez milosrdenství ničí, jak lidé bezbranní z měst jako ze vsí před nimi do hor a lesů prchají, kde bez přístřeší a bez chleba v útrapách nevypověditelných hynou…

A proslýchalo se již od minulé neděle, že možno dost, že Švédové i v tuto krajinu opět se podívají, aby dovršili dílo zkázy jimi samotnými druhdy počaté. Proto posílala starostlivá matka nyní co den a přes tu chvíli dcerku svou přeptat se do fortny k brannému Pešulovi, aby od něho vyzvěděla nejnovější zprávy, které o Švédech slyšeti. Branou městskou na této straně přejde za celý boží den lidí jako na pražském mostě, a zejména také poslové, které do vůkolí opatrní páni Horníci vysýlají ku všem, sousedům po městečkách i tvrzích, aby jim přátelsky „kunšoft“ učinili, jaké jdou zprávy o nepříteli — a proto míval branný Pešula vždycky zprávy nejnovější a pro vdovu a její dceř nejdůležitější.

Také dnes s večerem zašla Lidka k Pešulovi do brány, poslala ji matka, aby potom mohly bezpečněji ulehnouti — a hle, tu se konečně vrací, chvatně přikročivši ku stolu, kde matka od práce své hlavu pozdvihla dychtivě upírajíc zrak na dceřinu tvář. Jak nyní světlo olejového kahance na dívčinu tvář i všecku postavu padalo, bylo zjevno, že při dívce chudoba prosté kasanky i obstarožného, snad ještě z dob matčiny mladosti pocházejícího pentlíku s bohatstvím tělesné krásy dívce od Boha propůjčené se pojí. V tváři dívčině, úměrnými tahy líce matčiny připomínající, v pohledu jejího velkého, modrého oka zračily se pevnost vůle i mužnost ducha matčina a nyní zároveň i netajená chmura veliké starosti a obavy. Jak by této starosti a obavy míti neměla, když zprávy, které přináší, matku potěšiti nemohou!

„Nebezpečí roste, řekl Pešula,“ oznamovala krátce, „přišel ‚kundšoft‘ z Brodu, že nepřítel táhne se na Sadskou. Dnes ale, a snad i zítra můžeme bezpečně doma se ještě vyspati, pak nás Pešula vezme do fortny. Toť by prý musili Švédové být létavými draky, aby tu byli dříve než pozejtří —“

Matčina tvář se zachmuřila. Prve, než dceři odpověděla, obrátila pojednou vyděšena zrak k nezakrytému oknu, kdež tmavé obrysy hlavy a širokého klobouku se objevily. Zaklepalť tento příchozí prudce na okno, až sklo zařinknulo, a promluvil zřetelné: „Vpusťte mne — je zastrčeno — honem —“

„Vojtěch! To je jeho hlas!“ vzkřikla dívčina překvapením a přiskočila k oknu.

„Čeho by on u nás hledal?“ vztyčila hlavu vdova Tomsova. „Což jsi s ním zase mluvila? Což —“

„Nemluvila a nikdy mluviti nebudu,“ chvatně dívka matku přerušila. „Ale jistě se mu něco stalo, hledá třeba pomoci —“ a že se právě klepání ozvalo podruhé a ještě silněji, dodala: „Každého jiného bychom v takém případě rovněž vpustili. Kdo ví, co se stalo —“

A jak matka rukou souhlasně pokynula, Lidka vyběhla ven — a v malé chvíli vrátila se s mladým, štíhlým mužem ve vysokých botách, v dlouhém cestovním plášti kordem přepásaném. Jeho prudký dech, ubledlá tvář, husté, rusé vlasy, přes zpocené čelo v nepořádku se linoucí, i všecko jeho vzezření poukazovalo na veliký kvap a ještě větší rozčilení.

„Odpusť, sousedko, že jsem váš práh překročil,“ děl kvapně. „Jsem v nebezpečí života, musil jsem právě sem k vám, abych se zachránil, jinam jsem nemohl — Otec poslal mne dnes do Kolína s penězi pro strýce. Mimo město jest vůbec nebezpečno, proto nešel jsem sám. Jan Kašparův, mladý Borecký a ještě tři šli se mnou. Ale považte, již za Kuklíkem přepadla nás hlídka švédská. Těch zrádných pardionů bylo málo a my také byli dobře ozbrojeni. Volali na nás napřed, abychom nic proti nim nezačínali a peníze připravili — ne-li peníze, tedy život. Hoši však na ně vystřelili, také já pustil oheň z jedné svojí panditky. Ale najednou vidíme z úvalu nové a nové Švédy se hrnouti. Musili jsme utíkati. Rozprchli jsme se. Stříleli po nás. Koule fičely mi kolem uší, když utíkám sem. Oni za mnou! Musím se tu převléci, aby mne v městě dle šatu nepoznali, čtvrt hodiny mám času, více nic — vyběhnu zahradou — přelezu zdi, dostanu se do města dříve než oni — jinak jsem ztracen — spaste mne —“

„Ubohý člověče!“ zvolala vdova ustrašena. Ani jí nenapadlo jakýmkoli způsobem připomenout mu hořkost, kterou jeho otec jí druhdy způsobil. „Rádi tobě pomůžeme, jako bychom pomohly každému jinému v této potřebě. Pojď honem do vedlejší komory, mám tam ještě něco šatu choděcího po nebožci muži svém —“

Mladý muž bleskorychle se rozpásal, dvé bambitek za pasem zastrčených na stůl položil a z pláště se vysvléknul.

„Ty věci tu musím zatím nechati. Jen aby mne zde nezastihli,“ děl vcházeje s Lidčinou matkou do sousedních dveří. „Ve městě, což tam už mne přestrojeného nepoznají! Neviděli mi dobře do tváře. Možno, že budou tu u vás i v sousedních pustých staveních hledati. Ale jakmile jim teď uniknu, je vyhráno —“

Lidka dobře slyšela každé z těchto slov, dobře si všimnula, kterak na ni pohlednul, nežli se za ním dvéře sousední jizby zavřely. Neklamala se o tom, že by tato příhoda mohla čehokoli mezi ní a Vojtěchem změniti. Starý Fatigat nevěstu synovi vyhlédnul a tím méně mu napadne prositi dcerku chudé vdovy. Ona, dívka, slovo dané zpět vzíti nemůže, Vojtěch také nevezme — ach, jakou možno míti ještě naději? Ne, nebude nikdy její — a přece teď chvěla se nevyslovitelnou úzkostí o jeho život, jako by o ni samu šlo, a v duchu zároveň Bohu děkovala, že právě jí a matce její dal možnost v nebezpečí Vojtěchovi přispěti. Nikdy, nikdy nemůže náležeti ona jemu a on jí, opakovala si v myšlénkách znova, rozešli se v takém hněvu, což by tedy jí, Lidce, melo ještě býti po něm? A přece jí ten jeho pohled projel duší i srdcem, přece cítila, že by byla schopna krev svou vycediti a třeba život položiti za něho, jen aby jeho krev prolita nebyla, jen aby život jeho nebyl v nebezpečí. Kdyby jí to byl někdo dříve řekl, ani by tomu sama nebyla věřila, že pro člověka, s kterým ve hněvu se rozešla, aniž kdy smířiti se může, ještě by všecko obětovala, ještě —

Však dívčina v tom sebou trhnula — ozvalť se zřetelně venku hluk a ryk početných hrdel lidských i dusot koňských kopyt. Lidka zbledla. Toť jistě Švédové Vojtěcha pronásledující — sám duch zlý příchod jejich neočekávaně urychlil. Pane Bože, a ona ani vrátka do dvora vedoucí samým překvapením nad příchodem Vojtěchovým nezavřela. A hluk se zmáhá, roste, blíží se — Lidce srdce zabuchalo, krev do hlavy jí vstoupila — jen na chvíli je zadržeti, na jednu jedinou chvíli, dokud Vojtěch se nepřevlekne a zadem nevyskočí. V tom okamžiku neznala a netušila nebezpečí svého — jen Vojtěchovo vážila. Maní sáhnula po jedné z panditek na stole ležících, v horečném chvatu vyběhla ven — a hle, již vidí v tom šeru ramenatou postavu švédského vojáka s hřebenatou přílbou, který přikročil ke vrátkům. Bylo již pozdě je zavříti, jak původně zamýšlela — skokem ocitnula se v nich, aby vojákovi cestu zastoupila. Nebyl sám — několik jiných stálo u okna dívajíce se dovnitř, a nyní lačným zrakem postřehli tu štíhlou dívčí postavu. Přiblížili na ráz zvědavě hlavy své až k její tváři, viděla, ba cítila smělý, neucťující pohled, kterým suroví žoldnéři vpíjeli hltavě obrysy plných její tvarů a tahy její tváře z blízka dobře znatelné v tom lehkém šeru letního vlahého večera. Stála tak za okamžik mezi vrátky v třesoucí se, po boku skloněné pravici křečovitě třímajíc hlaviště krátké panditky, které, jak se zdálo, švédští žoldnéřové sobě nepovšimnuli.

„Holubička pěkná!“ zvolal jeden z nich pronikavým hlasem. Mluvil po německu. Netušil ovšem, že dívčina, jež v krajích německých drahnou dobu časného mládí svého protrávila, dobře mu rozumí. „S tou zvolna, braši, ať si křidýlko nepoláme. Bude patřiti nejdříve nám, protože jsme ji první uviděli — Hodíme potom v kostky, kdo z nás první — — Věru ať mne čert, jestli budeme litovati, že jsme se dali naverbovat pod Bauerovy praporce! Ve dvou dnech už čtvrtá holubička!“

„K ďáblu jdi a mlč!“ přerušil mluvčího jiný hlas. „Vezmi si ji a jdi — já o to nestojím. Pro tvoji holubičku uletí nám jestřáb. Já mu přece tu kouli, co mi klobouk prorazila, nedaruju. V některém z těchto domků jistě se ukryl — ať mne hrom, není-li v tomhle —“

A pokročiv k dívce chlap vojanský zhurta se na ni osopil lámaně po česku: „Ty — pustíš nás tam — my hledáme rebella — takový vysoký, mladý — viz,“ dodal, mávnuv rukou k sousedním domkům, kdež početný dav Švédův do každých dveří divoce bušil hulákavě žádaje za vpuštění, „tam také hledají —“

Ale dívka ani sebou nepohnula v těch úzkých, ku projití jen jedné osoby stačících dvířkách.

„Ale jestli pak už sebou pohneš, kamenný sloupe!?“ rozkřiknul se mluvčí. „Pusť nás, nemáme času —“

„Nepustím, nemáte práva, ani rozkazu!“ zvolala dívčina. Oči i tváře jí planuly — již dala v sázku všechno. A vidouc, kterak voják proti ní pokročil, dodala: „A který z vás první sem vkročí — pohleď —“

A pravice její s panditkou pozdvihnuvši se hrozivě namířila na prsa nejsurovějšímu z vojáků.

Hromobitně zaklev již sahal po svém pasu, aby sám dívce učinil, čím ona mu hrozila; ale někteří druhové jeho hlasitě se chechtajíce zadrželi jeho ruku. Odvážlivost dívčina způsobila jim jen nehorázný smích.

„Snad bys ji nechtěl, blázne bláznivý, zastřelit?!“ překřikoval druh druha. „Musíš se s ni také ty dříve pomilovat! Tisíc kulí, kdo kdy viděl podobnou kratochvíli! Věru to se jen v Čechách může přihoditi! Ale mně by se líbila, nebojí se prachu, vezmu si ji za ženku!“

Tak a podobně vedli si vojáci.

„A počkejte,“ překřiknul je všecky jeden zavalitý, „mám nápad, abychom té holubičce posvítili do tváří červeným kohoutem. Je-li tu jestřáb skryt, oheň jej vyplaší — náš starý bude snad bručet, ale na konec pro takovou předměstskou boudu nebude mnoho lerma. Aspoň ti tam v městě lépe se budou mít k placení ranci.^[1] Skočím k sedlu pro pochodeň, chystejte křesadlo — hodíme ji na střechu —“

Zdálo se, že i onen, který mermocí prve do vrátek se dral, souhlasí.

Zatím Lidka s dechem zatajeným počítala okamžiky, kdy onen zavalitec od svého koně s pochodní se vrátí. Nevšímala si drsného smíchu žoldnéřů, jichž u domku pořád více se kupilo, neviděla, jak všecko předměstí plní se tmavými postavami vojáků jízdných a pěších, kteří volným proudem ku bráně městské pospíchají…

Však již onen zavalitec s pochodní se vrátil, již z křesadla rudé jiskry zakmitaly — —

„Přisámhůh, že toho zastřelím, který z vás vrhne pochodeň na tento krov chudých lidí!“ vzkřikla dívka zoufale, pozdvihnuvši smrtodajnou zbraň.

„Dobře bys udělala. Ale nebude potřebí,“ ozval se cizí, hluboký hlas a hloučkem vojínů prodíral se muž vysoké postavy, s pláštěm přehozeným na ramenou.

Vojáci poznavše hlas i muže samotného rychle rozestoupili se mnohý tutlaje s těží divoké zaklení a spurný, vzteklý pohled.

„Co tu tropíte?“ přísně obořil se na ně příchozí. „Nač oheň? Což jsem dal rozkaz?“

Na mžik panovalo v hloučku vojáků ticho, až onen hranatý a nejsurovější se vztekem jen s těží tlumeným odpověděl:

„Pane obriste, my pronásledovali až v tyto konce jednoho z rebellů, kteří v širém poli na nás vystřelili. Tato děvka nechtěla nás vpustiti do domu, abychom jej prohledali, a hrozí zbraní —“

„Toť jiná,“ děl obrist po německu. „Ale nač páliti, vy skety!? Od zítřka vysadím na žhářství oprátku. A teď prohledáte se mnou dům! Ale najdu-li v kapse některého z vás stéblo ukradené, krkem to zaplatí. — A ty —“ obrátil se rovněž tak zhurta, ale po česku hovoře, k dívce, „rci bez okolků, zdali sem veběhl, sice —“

„Ano, pane,“ odtušila dívka pevně. „Ale vaši lidé jej v širém poli přepadli jako loupežníci. On se jen bránil —“

Pan obrist jako by se divil neohroženosti, s kterou dívka tato slova pronášela, či snad že teprv teď, když blíže přistoupil, si všimnul štíhlého jejího vzrůstu a pěkné tváře, mlčky dívčinu od hlavy k patě pohledem svým přeměřil.

„Když sem vešel, budeme jej tedy hledati,“ přerušil svoje mlčení stejně zhurta a přísně jako dříve. „A jestli ho nenajdeme, pak půjdeš místo něho do vězení sama. Dáme tě do kteréhokoli sklepa ve městě, a budeš tam pod stráží tak dlouho, pokud jej moji lidé nenaleznou a nelapí. Neměl na ně stříleti! Aj, proč jsi to učinila? Či myslíš, že s dívkou budeme míti slitování? Jistě je to tvůj frejíř —“

Lidka hněvně vztyčila hlavu. V té chvíli nic nepovážila, jak osudným může býti pro ni každé slovo, kterým třeba nechtíc, pohněvala by mocného vojenského pána — Nemohla se zdržeti. Ostatně Vojtěch zajisté již se zachránil.

„Žádný frejíř!“ zvolala se zjevným pohrdáním nad těžkou urážkou. „Jsem, pane, počestná dívka sousedského rodu —“

Ale pan obrist již ani neodpověděl a jen velitelsky vojákům rukou pokynul, aby jej následovali.

---

1. ranci = rancion, výpalné.