Zašlými věky/„Masnice“/VII.

Zašlými věky — „Masnice“ Josef Braun
VI.	VII.

Údaje o textu
Titulek:	VII.
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Zašlými věky. Praha : J. Otto, 1890. s. 157–167. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V zítřejší sobotu, někdy po třinácté hodině spěchalo množství lidí do radnice. Nejdříve dali se ovšem najíti „páni žáci“, kteří dokázati měli svým ostrovtipem, jsou-li hodni „klenotu“ pro ně již připraveného. Později za mládenci trousili se páni konšelé. Některé z nich, pokud čas stačil, pozval Masník buď osobně či poslem rychtářským, který všude vyřizoval, aby pan konšel neobmeškal se dostaviti, že v majetek obecní jakási věc znamenitá a z gruntu nová přijímána bude. Co to však bude, nedovedl povědíti — ví to prý posud jen pan Masník a pan rychtář.

Však tento spěchal do radnice nějak zamračen a mrzut. Vprostřed Panského placu potkal se s Masníkem.

„No, dnes už to bude,“ usmíval se starý mládenec prudce mrkaje, když si dobrého jitra popřáli a ruce stiskli. „Ale tys nějak mrzut — což se netěšíš na tu podívanou? Vidíš, já dnes tuze špatně spal, ale nedělám přec tak kyselý obličej —“

„Ale jak by se člověk veselil, když mu vlastní klouče takové věci provádí?!“ zahuboval rychtář a vyprávěl, co se mu v noci stalo před domem Masníkovským po té, když Masník bezstarostně okna po druhé zavřel. „Já vím, že to dělal k vůli tomu děvčeti z Kolína, ale já ho přeženu, já mu dám děvče! To by z něho bylo! Jako rychtář dal jsem jej přes noc do dusíku, jako otec potrestám jej sám, že první užije svého klenotu — a veřejně, aby každý viděl — —“ a chtěl ještě něco důtklivého doložiti, ale v tom se k nim sám pan primas přitrefil. A již vcházeli do radnice, kdež v menší radní síni seděli již konšelé a někteří vážní sousedé, většinou otcové té jaré mládeže, která s uctivým i slavnostním výrazem na tvářích tísnila se kol zeleného stolu. Dva studiosi přepočítávali peníze sázky — Bylo jich slušná hromádka šesti kop — a jak pan Masník přišel, rovněž vysadil z opasku na stůl tlustý měšeček.

„Je tam deset kop dobrých našich horských grošů,“ prál s dobráckým svým úsměvem. „Všechno to dávám do sázky, ať je rovnost.“

Však již pan rychtář k ostatním pánům hlasně promluvil vysvětluje jim tu Masníkovu „sázku s pacholaty“, jež se týká prý toho klenotu, který pan Masník mládeži horské ku věčnému užitku dal zrobit a obci v majetek jej poručil.

„Jaký to klenot je, dovědí se páni konšelé a vážení spolusousedé i s mládenci za chvilenku. Teď budete hádati,“ obrátil se k mladým trochu přísnějším tonem než byli očekávali, „ať vidíme, když tak pilně ve škole rozum brousíte, co dovedete —“

„Ale není tu ještě Jeronym,“ vyhrklo pojednou z několika mládenců. „Ten má za naši stranu slovo —“

„Dobrá, přivedu jej,“ řekl pan rychtář, a již za malou chvíli uváděl svého synka nějak pobledlého a zakaboněného do síně.

Započato s „úhody“.

Holíkův Krištof, dvorně pánům se ukloniv, hladce přednášel: „S dovolením Vašich Milostí. Pan urburéř, Jan Masník, leccos nám o tom klenotu napověděl, tak že když jsme důkladně porokovali, na tom jsme se snesli, že klenot onen jest sud veliký, asi takový, jako mají v Norimberce či Heidelberce k společnému mládeže veselí při všelikých slavnostech —“

Pan Masník, na kterého všecky zraky nyní se upjaly, neřekl ani a, ani b, jen prudce zamrkal a s tázavým pohledem obrátil se k Jeronymovi.

Ten, jaká už byla po dnešní noci jeho nálada, řekl krátce a bez ozdoby: „My jsme se shodli na tom, že klenot slíbený nic jiného není, nežli — dudy, jako jinde mají, aby se jimi k poctivému veselí našemu a vší horské mládeže ob čas zahrálo —“

„Počkej, synáčku, dostaneš ty dudy. To si zadudáš!“ zabručel pan rychtář polohlasitě, ale syn jeho neslyšel, poněvadž právě přistoupil blíže k Masníkovi a dokládal: „Ať pak je to cokoli, tebe, pane urburéři, jakožto dárce klenotu tohoto, ač v jistotě dosud nevím, jaký jest, před tváří slovutného panstva snažně prosím a žádám, abys podle svých slov, že klenot ten každému je přístupen, a podle přísloví, že, kdo první přijde, první mele, mně prvnímu jej na krátké držení popřál —“

Jak se mládenci v oku zajiskřilo, jak jeho tvář blaženě se zaruměnila, když pan Masník dobrácky se směje a mrkaje přikyvoval: „I třeba na dlouhé držení, Jeronymku —“

„A to hned!“ vzkřiknul pan rychtář s přísností takovou, že Jeronyma před pány zahanbovala a jeho druhy zarážela. „Pojď, uvážeš se v držení klenotu dříve, nežli jej panstvo a tvoji druhové uvidí —“

A něco pak Masníkovi do ucha důtklivě a rozhodně pošeptav, odešel i se svým synkem.

A sotva paty vytáhli, bral odpuštění i pan Masník, před tím s hlavou sklopenou o čemsi přemýšleje —

„Musím, páni milí, příteli rychtářovi něco k vůli učiniti,“ vysvětloval. „Jsem tu na obrátku. Nebudete dlouho čekati — jen co rychtář synka svého v jeho držení uváže, přijde pro vás — a já dostavím se za vámi —“

Masník odešel, ale již za malou chvíli byl tu rychtář.

„Račtež za mnou, páni milí, i vy mládenci —“

Všichni vyhrnuli se za rychtářem.

„Ale probůh, kam nás to vede, vždyť tato chodba cílí zrovna k šatlavní komůrce!“ šeptal nějak úzkostlivě soudruhům svým Krištůfek Holíkovic.

Bylo tomu tak — za mžik vešli za rychtářem a pány sousedy do městské šatlavy.

Hle, ta úzká, dlouhá vyklenutá komůrka, plná vlhkosti a puchu, do níž jen jedním, a to ještě zamřežovaným okénkem světlo padá. — A tam v koutě, jaký to divný přístroj z nového dubového dřeva, jako dva velicí bednářští berani — a v něm člověk! Ruce ve velikých děrách prostrčené a upevněné, rovněž tak nohy! K neuvěření! Mládenci trnuli — něco podobného nikdy žádný z nich neviděl.

„Ano, to kláda, jakou pomalu už i v každém šosovním hnízdě mají ku potrestání opilců a lidí nezbedných! Jenom my jsme jí neměli, a já jsem se jí marně dožadoval. Pořád se s tím odkládalo. Pozdrav Pánbůh za to Masníka, že na ni doložil,“ vykládal pan rychtář trochu špičatě. „Však stála pěkný groš!“

„Toť tedy ten klenot,“ divili se konšelé a někteří z plna hrdla se smějíce ohlíželi se na mládence, kteří v zadu tísnili se plni zmatku a zklamání. Však již poznali, že ten „zakladovaný“ jest sám Jeronym. Ó toho úskoku! Ten šelma Masník! Kdo by se toho byl do něho nadál! Prohráli všichni, neuhodli ničeho a k tomu ke všemu budou mít vždycky na krku kládu, kdykoli něco veselého vyvedou!

Ale pan rychtář nedal jim času, aby takto mohli déle rozjímati. Přistoupiv blíže k mládencům jal se jim přičiňovati „silnou a důtklivou exhortu“ stran jejich nezbedností, které ob čas vyvádějí, stran nočních toulek a tak dále, jako by to měl na listě napsáno.

„Však to všecko teď přestane, to vám povídám,“ končil svoje kázáníčko, „ta kláda mi za to ručí. Toť bude věru pravý klenot pro vaše mravy a vy nemůžete se ani dost vynaděkovati panu Masníkovi, že se dal ode mne pohnouti, aby místo dud a cymbálu pořídil kládu. Chtěl jen vaše dobré jako já — až let svých dosáhnete a rozumu nabudete, řeknete sami: ‚Rychtář a Masník měli pravdu — to byl pravý klenot‘ —“

„Ano, klenot,“ ozval se Masníkův hlas u dveří, „zde ho vidíš, když jsi jinak nedala —“ a tlumem mládenců stojících tu jako putičky bral se ode dveří pan Masník se sličnou neteří, která dětinsky oči vyvalovala úžasem nad tím, kam ji to pan strýc zavedl a co jí to tu ukazuje!

Zakladovaný Jeronym hned bledl a hned červenal. Oh, co řekne to božské dítě, co si pomyslí — toť konec na věky věkův — —

A v tom ještě pan rychtář takto promluvil: „Jestli pak poznáváš, panno milá, že ten nezvedenec v kládě je můj syn Jeronym? Hanba, že on je prvním držitelem toho klenotu! Schvalně jsem dožádal strýce tvého, aby tě sem přivedl. Máš zvěděti, že on to byl, který se opovážil dnes na strunný věnec ti v noci zahrávati, ale máš také na své oči viděti, jak jsem ho potrestal! Chce myslit na panny a na ženění, ale patří naň ještě březovka jako na všecky jeho ostatní kollegy!“

Oh, kterak se panna nyní ruměnila a kterak strýce svého za rukáv zatáhnula, aby ji odtud vyvedl! — Bylo jí, jako by i na ni metla otcovského hněvu se vznésti měla, poněvadž druhdy s panicem mluvila a strýci se ani nepochlubila…

„To se beztoho pomstil, břicháč břichatý, že jsme mu ženění překazili návštěvou u šlojéřek,“ zahučel ku svým soudruhům Holík, když Masník s Apolenkou odcházel.

Ale pravdou to nebylo. Divný sběh okolností pomstil se za urburéře; on sám toho ve své dobráckosti nedovedl. Jen pan rychtář způsobil, že místo dud a cymbálu opatřil mládeži kládu. Ba potom Jeronyma i jeho soudruhů velice litoval, že před konšely a sousedstvem dojdou zahanbení, když klenotu neuhodnou. Byl by jim poslední chvíli jistě dal věděti jméno „klenotu“, kdyby mu rychtář nebyl se vší rozhodností zabránil. A pan Masník dobráček povolil vždy tomu tlaku, který tisknul jej bezprostředně! Peníze, které na mládencích vyhrál, poslal všecky do školy Vysokokostelské i Svatobarborské, aby jimi mendíci byli poděleni.

* * *

Náklad panem Masníkem věnovaný na zřízení klády nesl opravdu znamenité úroky. Od té doby všímala si školní pacholata mnohem více literního umění než kdykoli dříve — a sedati při truňku, toulati se v noci, provoditi králku a všeliké bujné „kejklsoky“, kterými dříve tolik drahého času proplýtváno, osmělili se jen málokdy. Bázeň před dubovou kladou, Masníkem k dobru zlaté mládeže věnovanou a po něm „Masnice“ nazvanou, je zdržovala. Mnohý, životu pijáckému a rozpustilému náchylný pobyv si v ní dvě, tři hodiny, důkladně byl napraven. Z těch „napravených“ byl také Jeronym, který mužného věku dosáhnuv, vždycky říkával, že jediné dubové kládě co děkovati má, že z něho nestal se pijan, kostkář, frejíř a sumou člověk zmařený…

Lota míjela, starší vymírali a také pan Masník odešel k otcům, poručiv jmění své — výslovně to dle zápisů současníka jeho uvádíme — cechům a „k oučelům milosrdným lidem chudým“.

Pokolení za pokolením vyrůstalo na Horách Kutných, ale dubová kláda, Masníkem zřízená, věrně a bez proměny sloužila svému účelu na dlouhá a dlouhá léta, zachovávajíc v živé paměti horských sousedů jméno svého původce a při tom i vzpomínku zvláštní okolnosti, za kterých byla zřízena. Psalť ještě plných šedesáte a sedm let po smrti Masníkově Mikuláš Dačický do svých Pamětí o tomto šlechetném muži: „— Tento Jan Masník před smrtí svou byl také oustně se podvolil na památku klenot horským synům poručiti a zanechati. I když z toho napomínán byl, dal udělati do šatlavy velkou dubovou kládu, té aby pro své vejstupky užívali. Kterážto kláda až posavad slove od jména autora Masnice.“^[1]

---

1. Vyd. Rezkovo II. 91.