Zašlými věky/„Masnice“/IV.

Zašlými věky — „Masnice“ Josef Braun
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Zašlými věky. Praha : J. Otto, 1890. s. 127–134. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ubohý Jeronym!

Nenadál se věru, ještě včera ráno, když ve slavnostním očekávání se svými soudruhy k domu Masníkovskému se ubíral, jaká změna se s ním stane dříve, nežli slunce po druhé vyjde. Působil naň tak zjev panny Apolenky ne proto, že by byl před tím nikdy s dívčinami „v milém rozmlouvání“ se nesešel, tak že první, s kterou blíže se mohl setkati, cele jej zaujala. Nikoli, u rychtářů či v jiných domácnostech, kamž s otcem svým na hostinách a při tom onom veselí přístupu měl, často stýkal se s horskými panenkami, a ne jedné z nich ten štíhlý, vysoký a k tomu „řečný“ mládenec s kučeravými vlasy a tmavými knírky nad hořením rtem padl do oka. Však také jemu s mnohou tak se stalo, ale z oka k srdci žádná se nedostala. Pro druhou dovedl vždy na první zapomenouti, aniž by mu to starosti či bolu způsobilo. Nevypadalať žádná z těch hezkých panen přece jen tak, jaksi zanícená a vždycky veliká obraznost mladého studenta už dávno vykouzlila obraz dívky, kterou by mohl milovati touže měrou, jako oni rytířové, o nichž hojně byl četl v knížkách tlačených (tištěných). A hle, tu přijde Apolenka, aby Jeronym na první pohled se přesvědčil, že obraz v zanícené mysli vytvořený jest mezi živými na tomto pozemském světě, ztělesněn v sličné dívčině. Ano, tak si vždy představoval pannu, které by svůj život do poslední hodiny zasvětil, pro kterou by krev v boji s neznámými draky a škůdci čarodějnými vycedil do poslední krůpěje, jako oni rytířové v knížkách z pražské impressí — takovou hebkou, červánkem přirůžovělou líc, takový vlas svítící jako tekuté zlato, takové nebesky modré oči, takový hlas jako stříbrný zvonek, a takový andělský, cudný, nevinný pohled by musila míti, jako má právě Apolenka… Ano, jen tuto dívčinu může milovati!

Nevěděl sám ohnivý rychtářovic synek, že i tentokráte roznítila se pouze jeho obraznost a nikoli jeho srdce…

Přišed domů, dlouho nemohl usnouti, a druhého dne místo do školy, do té úzké světnice plné hlučících soudruhů a mrzutých výkřiků páně rektorových, šel bloudit daleko za město, do údolí Bílanky, porostlého hustě křovím a stromovím, kde bude moci nerušen věnovati se sobě samému a vzpomínkám na to božské dítě, na toho anděla… Nebývaloť to v těch časech s návštěvou školy tak přísně bráno, a zejména vůči synům sousedů zámožnějších, kteří při sobotales, cretales, candelales a jiných platech na školu, a žáky uměli oko zamhouřiti a hlouběji do měšce sáhnouti.

Probloudil a prosnil tak Jeronym celý dnešní den a cítil z hodiny k hodině žhoucí muka i opojnou rozkoš — na vlas všecko tak, jak byl čítal o zamilovaných hrdinách. Nemyslil než na Apolenku. — Leže v hustém trávníku pod šumivými olšemi a zamhouřiv oči stále si vytvářel její obraz — jaká rozkoš, když tak živě a jasně ji viděl před sebou!… A potom znova a znova ptal se sama sebe, jak jen se jí ještě jednou potají přiblížiti — jaká nesnesitelná muka, když odpověď nebyla na snadě!

Už se slunce k západu přiklánělo, když se domů vrátil, povečeřel a znova vycházel na večerní procházku po městě. Ovšem, kam jinam byl by mohl mířiti než ku Koňskému trhu. Tam se dnes bude procházeti, snad uvidí přespanilou svoji pannu aspoň v oknech Masníkovského domu se kmitnouti!

A skutečně, štěstí mu přálo, panna na chvíli se u otevřeného okna objevila. Jak švarná je a spanilá v tom růžovém živůtku — Jeronymovi srdce v těle zabuchalo, když se u okna objevila, a všecek se chvěl, když zmizela. Ovšem netušila, že on z povzdálí, od domu Hanouskovic ji pozoruje, jistě za někým vzhlížela — ah, skutečně, to za panem Masníkem, jenž šourem přes Koňský rynk se ubírá. Někdo jej doprovází. Hle, toť mistr tesař, Jakub Hála. To jistě chce pan urburéř zase stavěti, má v tom divnou zálibu, pořád něco v rozsáhlém domě svém bourati a spravovati. Oh, teď je Apolenka sama doma, teď tak jen míti záminku, aby mohl k panně vejíti! Ale kde ji probůh vzíti?! Jeronymovi, této vtipné, bystré jindy hlavě pranic nenapadalo — snad proto, že byl cele rozrušen, hlava jen mu hořela.

A neřekla by panna, že nezná ani kusa lepšího, panenského mravu, když v tak pozdní hodinu do cizího příbytku k návštěvě se odvažuje?

A jak se mu tato myšlénka kmitnula hlavou, již bylo rozhodnuto, že půjde raděj za panem Masníkem; lépe od něho málo — nějaké skoupé slůvko — o panně se dověděti, nežli u ni pozdní návštěvou mnoho si uškoditi.

A již zostřil krok, aby dohonil pana Masníka s tesařským mistrem horlivě rozmlouvajícího. Kdyby nebyl býval objevením se dívčiny všecek zaujat a rozrušen, byl by si dobře povšimnul, když k oběma mužům se blížil, kterak Masník mistru Hálovi praví: „Ale zatím to nech u sebe, mistře, to ti povídám —“

„Jako ryba, jako ryba,“ přisvědčoval ramenatý mistr tesař. A s tím se rozešli.

Za mžik dohonil Jeronym Masníka. Musí s ním nyní jako s máslem, aby přátelství starého mládence k sobě ještě přitužil… Hovořili semo tamo, Jeronym už vyzvěděl, že panně se to včera dobře líbilo, že se dobře vyspala, že ji pan Masník z Hory hned tak nepustí a že jemu, Masníkovi, dnes po celý den po tom včerejším „svěcení“ dělá se nějak hořko v ústech. Zaradoval se, když pan Masník nedal se dnes dvakráte nutiti, aby šel k Bakalářovům „na krátké posezení“, že se ta hořkost trochu spláchne… Budou tam prý jistě i hoši z tovaryšstva…

Šli. A když míjeli starodávný dům „u tří misek“, pan Masník, s nímž Jeronym dvorně se vedl pod paží, nějak sebou trhnul a prudce zamrkal. Zočilť v známém okně pannu známou, totiž Dorotku, ana do ulice vyhlíží, ale jakmile spatřila blížiti se oba přátely, uskočila, jako by had ji uštknul.

Pan Masník uměl si dobře vyložiti toto hněvivé zmizení — přinesla mu stará jeho hospodyně, která bývala s Babuší od Konvářovic jedna ruka, již druhý či třetí den po kvartále šlojéřek plný klín přísah rozhněvané panny, jako že už Masníka do smrti vidět nechce a takých podobných, jež všetečná Babuše měla příležitost vyslechnouti.

„Když se hněvá, ať se hněvá,“ prál tehdy upřímně ku své hospodyni, „a když mne nechce, ať nechá tak. Je vidět, jak je zlá, když mne hned odsuzuje a ani mne nevyslechla. To lepší, nemít ženu žádnou, než takovou. Beztoho moje planeta ukazuje, že zůstanu do smrti svoboden —“

A rozumí se, že hospodyně, která by nerada byla přepustila dlouholetou vládu svou v domě Masníkovském kterýmkoli rukám jiným, upřímně mu toto mínění schvalovala, a svatě se zapřísahala, že neviděla jaktěživa nesnesitelnější ženské, nežli je ta Konvářovic hrdopyška…

Proto nyní pan Masník, ač jím trhlo, když viděl pannu odskočiti, zůstal v dobré míře.

Jeronym pak, ač vše dobře pozoroval, mlčel a tvářil se jako nevinně, neboť svědomí připomínalo mu pocitem tentokráte trochu nepříjemným, že on sám je příčinou tohoto nesmiřitelného hněvu ctihodné panny na starého mládence.

Však již vešli k Bakalářovům. Hlučný jásot mládenců „z tovaryšstva“ v plném počtu zde shromážděných je uvítal. A první jejich slovo bylo, zdali pan urburéř nezapomněl, že mládencům v pozdní hodině svátku svého jakýsi klenot poříditi slíbil.

„Ba věru že ne,“ usmíval se pan Masník. „Do téhodne jej máte, blázínkové —“

„Ale jaký to bude klenot, pane urburéři?“ vyjel Holíkův Krištof.

„Toť právě mé tajemství, Krištůfku,“ zasmál se pán, „však jsem vám při své unáčenosti dost vypověděl, že by vaše bystré hlavy mohly je uhodnouti. Hodno to věru sázky. Chcete každý půl kopy grošů vsaditi?“

„Jak by ne!“ volali jeden přes druhého a zraky se jim zaleskly dychtivostí.

„Rozdělte se tedy na dvě strany,“ vykládal Masník, „na jedné ať je náčelníkem tadyhle čtverák Jeronymek, na druhé Holíkův Krištůfek. Já budu stranou třetí. Každá strana složí pět kop grošů do sázky. Uhodne-li jedna strana z vás jméno klenotu, dostane peníze strany druhé a k tomu ještě moje. Neuhodne-li ani jedna strana, tož peníze připadnou mně —“

„Výborně, výborně, bude to králka!“ volali mládenci jeden přes druhého, připíjejíce Masníkovi na poctu.

Nejvíce zajásal Jeronym — měl už nyní slušnou, nevykroucenou záminku, kterak se panně Apolence přiblížiti…