Z tajností starobylého pražského kláštera

Údaje o textu
Titulek:	Z tajností starobylého pražského kláštera
Podtitulek:	Z konventu Milosrdných bratří v Praze
Autor:	Karel Ladislav Kukla
Zdroj:	Národní politika, roč. 13, č. 246. s. 1-3; č. 253. s. 1-3 a č. 257. s. 1-3
Vydáno:	06., 13. a 17. 01. 1895
Licence:	PD old 70
Související na Wikidatech: Klášter milosrdných bratří

Jako dravý příboj moře bije ruch asanace každým dnem usilovněji na brány dolního Starého Města a rve zvolna, ale urputně kus po kuse ponuré shluky šerých křivolakých uliček jako vlnobití podemletý břeh!… Hroutí klenby špinavých staropražských baráků, zájezdních hospůdek, nemotorných shrbených domků s omšenými, oprýskanými štíty, vížkami, lomenicemi i podloubími… i zapadlá sklepní doupata prosáklá otravnými výpary stok!

S nimi zároveň však zachvacuje ničivý proud četné stavby památné, jež po sta let onomu labyrintu hrdě vévodily, ale ze kterých také nezůstane kámen na kameni jen proto, že nerozlučně srostly s bědným svým okolím, s nímž vznikly, trvaly, mohutněly a nyní musí i padnouti!

Nejctihodnější z těch budov brzké zkáze předurčených, jejíž osudy jsou nesmazatelně vryty v kroniku Prahy stověžaté, kterou tu zná každé dítě a ve všech našich vlastech tisíce lidu nuzného, trpícího, jenž v posvátném jejím zátiší nalézá spásy i záchrany a na kterou sta srdci s vděčnosti vzpomínává, jest klášter Milosrdných bratří s nemocnicí na Františku na pravém břehu Vltavy.

Není Pražana, který by aspoň jednou v životě nezabloudil k mohutnému, obrovskému tomu stavení, jež ozdobeno šerými sloupy i arkýři, kopulemi i báněmi, uzavřeno je kol do kola jako cimbuří nepřístupné tvrze, jako tajemný hrad… avšak otvírá den co den dokořán hostinnou branku svou duším bědným, jichž tam putují celé zástupy, všem opuštěným, chorým, hladovým i zoufajícím nešťastníkům, kteři se uchylují s žaly i strastmi svými z hluku a šumu nelítostného světa v tiché kobky laskavých klášterníků!…

A odlehlý ten skryt prostých mnichů, skromných šlechticů ducha, kteří ze soucitu k lidskému utrpení zvolili za roucho hrubý hábit, řemenem opásaný, za úděl svůj život řeholníka plný obětavosti, smutku a odříkání a za heslo: „Milosrdenství“, to slovo na světě nejvznešenější a nejkrásnější… ten vážný zámek, jenž byl tři věky sídlem pravé lidské lásky, sboří se záhy též v hromadu rozvalin!

Rozprchne se i líbezná tato idyla ve vřavě všedního života, shroutí se v trosky a na místě, kde stával chrám s tichým asylem klášterním, vztyčí se pyšně zlaté štíty moderního hlučného Babylonu!

Když nedávno obětavou, nezištnou péčí dp. nadlékaře Milosrdných bratří vyvázl jsem z nebezpečné nemoci, dostalo se mi příležitosti nahlédnouti v některé prostory starobylého konventu. Jak zajímavé a vzácné znamenitosti vezmou za své při stroskotání pamětihodné této klášterní budovy!

Základy k ní byly položeny v den pro národ český nejtrudnější, v den po nešťastné bitvě bělohorské 9. listopadu 1620, kdy řád obdržel svolení ku stavbě pražského kláštera za skutky nadlidské obětavosti, lidumilnosti a lásky, jež bratří milosrdní v krvavých bojích tehdejších prokázali raněným vojínům.

A právě z těch dob, které v naší duši vždy hoře a žal nad lehkovážně zmařenou mocí státu českého vrhají černé smuteční stíny, dochovaly se ve zdejším konventu Milosrdných bratří upomínky, před nimiž musí každý Čech mimoděk zaslzeti, i kde srdce každého vlastence na chvíli úžasem přestane bíti!…

V tichých, vážných klenbách, točitých schodištích, stinné zahradě klášterní i mlčelivých koridorech skrývá se tolik stop zašlé české minulosti i podivných mystických tajemství, že býti veřejnosti přístupny, celá Praha, celé Čechy by k nim putovaly s němým obdivem!…

Tu sklání u vchodu do sadů kostrbatá ramena holý strom, tři sta let starý tis, na němž se již jen konce větví ostrými jehlicemi zelenají, jehož dřiví je tvrdší nad železo a jenž stál na tom místě dříve, než ještě zvedly se kolem prvé zdi kláštera… v druhém patře kostlivec s přesýpacím orlojem řídí všecky hodiny v celém paláci, vzadu se rozkládá trakt duchovních vezeni Josefínských s věčným smutným tichem hřbitova, opodál je operační síň, v níž před 48 léty provedena první lékařská narkosa v celé naii říši, od její dveří pak vedou vzhůru k celám mnichů… schody kajícníků „Miserere“ z prken vetchých již, prošlapaných, opatřených dřeveným krucifixem, které jsou nejstarší a nejsešlejší z celého kláštera, ale které tvoří relikvii pro všechen národ český věčně památnou!

I. Schody „Miserere“ z popravního lešení „bělohorských mučenníků“

Vešed do kláštera Milosrdných bratří, byl jsem uvítán několika řeholníky i doprovozen v prvé patro před síň operatérskou v dlouhý korridor. Hrobový klid prostíral se kolem, chodbou nesla se jenom ozvěna naSich kročejů, když tu náhle z rohu v levo zazněl přitlumený zpěv, jehož táhlé dumné akordyozývaly se jak hluboké zvuky harfy, splývajíce v trudný harmonický refrain:

„Miserere! — —“

Mnich provázející mne vysvětlil, že to novicové oděni v modlitební škapulíře zpívají dle každodenního obyčeje žalm „Slitování“ na starodávných schodech, které jsou tu od vzniku kláštera a ač jsou valně poškozeny skoro zničeny, nebyly opravovány nikdy až do dnešního dne.

Popatřil jsem udiven na podivné schody, zcela sešlé, oprýskané, pokryté jakoby patinou pomníků dávnověku.

Ale obdiv změnil se v ustrnutí, když stařičký řeholnlk doložil z kroniky řádové:

„Tyto schody, zvané „Miserere“ zbudovány jsou z lešení popravního, na němž 21. června 1621 po bitvě bělohorské padly na Staroměstském naměstí hlavy Českých pánů rukou katovou.“

„Za tři měsíce po osudné — vykládal mnich dále — bitvě bělohorské mimořádný soud za předsednictví knížete Karla z Liechtensteinu vynesl nad dvacetisedmi povstalci vzácnými to osobami stavu panského, rytířského a městského ortel smrti a ten 21. června 1621 vykonán na velkém Staroměstském naměstí. V noci před krvavou exekucí zbudováno před radnicí staroměstskou směrem k Týnu vysoké lešení ze silných prken, jež pokryto příkrovem z černého sukna a na než umístěn špalek popravní. Před stínadlem postaven byl veliký dřevený kříž, na kterém namalován umučený Spasitel, a u jeho nohou přibit obraz sedmibolestné Boží Rodičky. Jedenadvacátého června časně z rána byli odsouzenci vyváděni jeden po druhém z radnice ku špalku popravnímu, při čemž silně bubnováno a troubeno i zpíván žalm „Miserere mei Deus!“

První byl sťat stařičký kmet Joachym Ondřej Šlik, jemuž uťata i pravá ruka; po něm popraven Václav Budovec z Budova, dále Kristof Harant z Polžic a Bezdružic, Kašpar Kaplíř ze Sulevic, Prokop Dvorecký z Olbramovic, Jindřich Otta z Losů,Diviš Černín z Chudenic a pak ostatní dle pořadu předem stanoveného. Některým trest smrti zvláštními mukami byl ještš přiostřen; tak zejména slavný lékař a první anatom český, profesor pražské university doktor Jan Jesenius byl sťat teprve, když mu dřív jazyk z úst byl vyříznut; mrtvé tělo jeho potom rozčtvrceno a na kolech po ulicích po kusech rozstrháno. Purkmistr staroměstský Jan Kutnauer a Šimon Sušický byli oběšeni na dlouhých trámech vysoko z oken radnice trčících, Nathanael Vodňanský z Mráčova zas na šibenici, postavené v prostřed naměstí, proti nynějšímu paláci hraběte Kinského. Jen jediný ze všech odsouzenců dostal v poslední chvíli milost a sice Jan Theodor Sixt z Ottersdorfu, když již stál na lešení u špalku katova a sice k úpěnlivé prosbě svých příbuzných bratří Platteisů, po nichž dosud známý jejich dům ve Ferdinandově třídě „Platteis“ se nazývá.

Popravu vykonal staroměstský kat, pověstný Jan Mydlář ve čtyřech hodinách, uživ ke stínání čtyř mečů.

Krvavé lešení, na němž klesly hlavy vůdců měšťanstva, rytířstva a panstva českého bylo hned den po hromadné popravě sbořeno, ale klády z něho dlouho se povalovaly na truchlivém onom místě, aniž by sa jich kdo chtěl dotknouti. VSechno občanstvo pociťovalo pochopitelnou hrůzu pfed příšernými těmi drvy, jež zbroceny a potřísněny byly kalužemi lidské krve; v noci každý se zdaleka vyhýbal hromadě prken a trámů, již za rejdiště strašidel pokládal a nikdo by byl nevzal do svého domu z ní ani třísky za celý svět!

K podnětu císařských úřadů měl kat již dostati rozkaz, aby všecko to prokleté dříví odvezl na mrchoviště a tam je spálil na popel a prach, leč tu — dle dědičných tradic konventu Milosrdných bratří — vyžádali si různí řeholníci tohoto řádu, aby jim prkna z lešení i trámy a klády z šibenic byly věnovány ke stavbě chudičkého domku, který tehdy pro nynější nemocnici chystali.

Klad a trámů upotřebili k zřízení krovů, z prken popravního lešení pak zřídili v prvém patře kláštera třicet schodů, které nazvali „stupněmi slitování“ a uložili všem novicům, aby každodenně zpívali na nich žalm „Miserere“ za duše zemřelých.

Schody „Miserere“ jsou Milosrdným bratřím od oněch dob skorém posvátnými a lidská ruka se jich již přes půl třetího století nesměla dotknout k obnovení ani k opravě.

Řeholníci však obdrželi po krvavé exekuci roku 1621 též onen dřevěný kříž, který stál přímo před popravním špalkem, když kat Mydlář srážel mečem hlavy odbojných českých pánů, a na nějž upřeny byly zkormoucené zraky všech nešťastníků, již tehdy byli k smrti vedeni.

Kříž postaven je nyní uprostřed schodů „Miserere“ v malém výklenku; také malby na něm jsou jasně zachovány a u nohou Spasitelových dosud přibit jest obraz sedmibolestné Panny Marie.

Se srdcem stísněným opouštěl jsem místa žalostných vzpomínek… i bezděky bleskla mi hlavou závěrečná slova z „bělohorské kroniky“:

„Všichni odsouzení pánové při popravě chovali se s obdivuhodnou statečností. Proto zapomnělo se na všechny hříchy jejich i vady českého povstání a mužům těmto zachována památka jako těm, kdož statečně šli na smrt pro své přesvědčení!“

Temnými chodbami od „bělohorského schodiště“ zalétal ohlas zpěvu „Miserere Deus“… „Slituj se Bože!“ týž žalm, který zazníval i 21. června 1621 pod popravním lešením.

II. Oživené hroby

Když vejdete do vážného, velebného domu Milosrdných bratří nízkou klášterní brankou, zmocní se vás pocit, jakobyste čaromocí prutu kouzelného byli mžikem přeneseni z ohlušující vřavy bitevní do zátiší polního lazaretu neb v podzemní klenby osamnělého starého hradu, kde vládne hrobový klid, rušený jen šelestem perutí zbloudilého ptáka nebo tlukotem vašeho srdce, které v té samotě v prsou hlasitě tepe a bije!…

Je v tom opravdu mocný půvab, když se náhlez ryčného lomozu ulic velkého města octnete ve hřbitovním tichu chodeb klášterních mezi mlčelivými komůrkami mnichů, kam z venčí nezalétá ani hlahol povjkujícího lidstva, ni rachot a třesk povozů a kam se nese ohlas hřmotu jen, jako daleký zmírající ševel a šum, jako přitlumené nejasné šepotání modlitby!…

Vy rozhlížíte se nesměle kolem po tichých celách, jichž černé dvéře ve vybílených zdích vypadají jak vchody k hrobům v kryptě středověkého, odumřelého zámku, a kde širokými výklenky rozvírá se rozhled do stinné zahrady na šumné cypřiše a svislé haluze smutečních vrb, mezi nimiž občas mihne se jen zádumčivá postava mnicha, zahalená v hnědý hábit neb režný škapulíř, mizíc jak přelud mezi šerými křovinami, vzpomenete bezděky na tklivou píseň poustevníka:

„V borovém na skále háji,
stála někdy poušť,
za ni malinká zahrádka,
vedle tmavá houšť.
Na té truchlé poušti bydlel
zbožný mládenec,
žíněný na těle rubáš,
v ruce růženec.
Ráno když odzvonil v kapli,
šel v zahrádce rýt,
modliti se mezi růže,
tvář svou v slzách mýt!…“

Leč zde není přáno duším v idylickém ústraní od světa odloučeným jen sníti a blouzniti o zašlých ideálech… Jim souzeno je vraceti se stále a stále ve vír všedního života v kobky hospitálu, kde lidské utrpení doráží k jich srdcím v podobách nejtrudnějších… kda sta lidí chorých trpících v slzách neb němém bolu spíná k nim ruce o záchranu!…

Řád Milosrdných bratří vytkl si ze všech řeholí cíl nejušlechtilejší spojiv úctu k Bohu s nejčistší láskou k bědnému člověčenstvu; každý jeho člen pohřbiv se dobrovolně v oživené hroby klášterní plní nejlepší odkaz Kristovy víry… úkol Milosrdného Samaritána… a davy trpících putují k bránám konventu zdejšího jako k pravému útočišti nejchudších vrstev národa!…

Žádný klášter v Praze není také našemu lidu tak drahým a milým jako konvent „Milosrdných“ na Františku, k němuž se utíká rád s nezlomnou důvěrou, jako ke krbu domácímu, jako v úkryt skutečných krevných bratří a kolem něhož se též od drahných časů nejnuznější pražská čtvrť seskupila, i obklopila jej bludištěm klikatých svojích uliček, jakoby se od hostinného kláštera nikdy nechtěla odloučiti, jakoby si jej nikdy nehodlala dát vyrvati, i jakoby se chtěla k němu nerozlučně mknout na věky.

Proto by bylo nezměrnou škodou, kdyby měl ruch asanační, jak nyní určeno, dobročinný asyl pražské chudiny ztroskotati i zapuditi řád Milosrdných bratří z dávného jich sídla, ze středu Prahy někam daleko za město v odlehlé končiny. Jednalo se již o to, aby pro nový klášter zakoupena byla za 95.000 zl. zahrada Klamovka na Smíchově, vyhledávala se i jiná prostranství, avšak vždy ustálilo se zas přesvědčení, že nikde není pro lidumilný konvent místa vhodnějšího nad dosavadní, v samém středu vltavské metropole, posvěcené starobylými tradicemi. Nynější převor, vdp. Aurelius Papoušek, podal již také příslušné instanci důtklivou žádost za změnu plánů asanačních, aby okolí kláštera bylo vhodně upraveno a týž mohl setrvati na historickém místě svém pro všecku budoucnost.

Klášter Milosrdných bratří vznikl roku 1620 po bitvě bělohorské zásluhou prvního bratra do Rakouska přišlého, Gabriela Ferrary, a sice na místě, kde již th sta let před tím, od r. 1320 stával maličký špitál s kostelíčkem svatých Šimona a Judy, který byl založen pražskými měšťany Boleslavem Perlinem a Šimonem Vojákem, roku 1618 pak dostal se v ruce Kalvínů. Nynější obrovská budova konventu nevznikla současně, nýbrž byla stavěna po malých částech, dle toho, jak skromné jmění chudičkého řádu almužnami pražských občanů neb dary a nadacemi vzrůstalo. Nynější noviciát a kůr chrámový zbudovali Kalvíni, kostel roku 1632 biskup Trapezuntský, nemocnici v přízemí 1687 provinciál Šmíd de Schwarzenboru, v prvém patře 1703 převor Hain, chrám dostavěl 1712 provincial Mayer a hlavni oltář 1731 nejslavnější převor pražský Michal Švanda, jenž potom s přispěním císařovny Marie Terezie r. 1753 dokončil celou zevní stavbu a uměleckou façadu kláštera, která je nejkrásnější ze všech budov řádu Milosrdných bratří na světe. Roku 1745 zřízena druhá nemocnice bratří Milosrdných v Praze na Novém Městě, avšak již roku 1787 zase zrušena a budova její věnována sirotčinci sv. Jana Křtitele. Zdejší klášter jest jedním z nejstarších útulků Milosrdných bratří na celé zeměkouli, neboť vznikl již za osmdesáte let po otevření první nemocnice téhož řádu, kterou zřídil sám zakladatel řehole Svatý Jan z Boha roku 1538 v španělském městě Granadě.

Tvůrce řádu Milosrdných bratří Joannes de Deo, Sv. Jan z Boha se narodil r. 1495 v portugalské vsi Montemoro Novo, kde byl jeho otec Ondřej Ciudad nuzným řemeslníkem. Až do smrti Janovy, jenž byl zprvu vojínem a pak ošetřovatelem v nemocnici, byla činnost Milosrdných bratří velmi skrovná, neboť domohli se jen jediného špitálu s lóžemi pro padesáté chorých, ale když byl Jan z Boha vyhlášen za svatého, zmohutněl řád měrou úžasnou.

Asyly Milosrdných bratří vzrůstaly každým dnem; kláštery jejich se špitály vznikaly ve všech evropských státech, dnes pak již 103 jejich nemocnic po veškerých světa končinách skýtá trpícímu lidstvu útočiště a přes půl druhého tisíce řeholníků pečuje den co den o 13.000 neduživců.

Dvacet osm klášterů mají šlechetní bratři v Itálii, šest ve Francii, dva v Irsku a Anglii, osmnáct v Německu, čtrnáct ve Španělích, dva v Palestině, v Nazaretu a čtyřiatřicet v naší říši, z čehož připadá patnáct na rakousko-českou provinci, kde 219 mnichů zdárně působí, řízeno jsouc zasloužilým provinciálem Janem de Deo Sobelem.

Protektorem celého řádu je kardinál římský Lucidus Maria Parocchii, a generálním převorem Cassianus Maria Gasser, sídlící v Římě v konventu sv. Jana Kalybisty.

V Čechách jsou tři kláštery „Milosrdných“, v Kuksu, v Novém Městě nad Metují a zde v Praze, kde v konventě sv. Šimona a Judy 36 mnichů denně 165, do roka pak přes 3000 nemocných ošetřuje a kde řád skvěle prospívá za vzorné péče osvíceného převora vdp. Aurelia Papouška.

Našim pražským bratřím se často zle vedlo, když na zemi naši těžké nehody přikvačily. Za moru roku 1680, kdy v Praze černou smrtí přes 22.000 lidí zahynulo, vymřeli skorem všichni mnichové tohoto řádu, roku 1741 při dobytí Prahy francouzským vojskem stěží ušel klášter vypálení, v bitvě u Kolína roku 1757 bylo mnoho bratří na bojišti pruskými kulemi pobito, hroznými povodněmi byl klášter pětkráte poškozen a nemocnice pobořena, a několikrát pro bídu a nouzi měl již dokonce celý konvent zaniknouti, leč jak klášterní kronika slovy vroucími hlásá: „Budiž čest a sláva šlechetnému obyvatelstvu Pražskému, jakož i dobrému lidu tohoto staroslavného Českého království, jež Bůh ochraňovati, k dávné slávě přivésti po věky budoucí zachovati ráčiž! Jejich štědrou pomocí a věrnou láskou byli jsme vždycky od zkázy zachováni!“

Vděčný český lid nedal nikdy dobrodincům svým klesnouti, a byli to první buditelé našeho národa, kteří nad jiné Pražanům milý řád bratří Milosrdných podporovali ze všech sil, s vlasteneckým básníkem Janem Štěpánkem ve prospěch bratří české divadelní hry pořádali a v nejkrutější pro konvent době na počátku tohoto století sebrali po národě našem pro konventu Milosrdné bratry více než 145.000 zlatých měny vídeňské.

Ve všech krutých časech skytalizdejší „Milosrdní“ horlivě pomoc lidu, a také žádný řeholník někde v konventě sv. Šimona a Judy 36 mnichů denně teší se u lidu našeho takové úctě jako skromní bratří, kteří k zmírnění bídy obětují všechen svůj spánek, almužnu těžce vyprošenou… dnem i nocí, po celý život svůj. Na ně lid patří jako na poctivé, dobré, upřímné svoje přátele a to tím spíše, ježto mezi nimi vidí téměř výhradně svoje krajany, kteří k němu mluví jeho jazykem, a hlásí se s pýchou k vlasti své!

V tichých „oživených hrobech“ klášterních žije také věrný duch národni a jako v době výstavy jubilejní na sta kněží ze všech slovanských zemí našlo v zdejším konventu bytu a pohoštění, tak i nyní množství duchovních ze všech českých vlastí bývá hostmi kláštera bratří Milosrdných, když připutují sem k návštěvě naší Národopisné výstavy.

Když jsem nedávno byl též hostem starobylého kláštera „Milosrdných“, přesvědčil jsem se, jak v nuzných celách jeho, které byly již skrytem mnohých duší vzácných a geniálních, při veškeré nadlidské námaze ve špitálech i síni operační bratří Milosrdní žijí šťastně a spokojeně a jaký při veškeré chudobě, pokoře a strádání vládne blažený klid a mír!

Když v poledních hodinách sešli se mnichové v starobylém sále přízemním s zemdleni vysilujícíprací v nemocnici, znaveni, utýráni usedli k chudičké tabuli, bylo zřejmo, jak jest katdý prodchnut vědomím, že si poctivě zasloužil sousto své; — když pak při nuzném obědě ctihodní ti dělníci v službě Boha a lidstva pomodlili se za duše soudruhů v ten den zemřelých, když dělili se… bez ohledu na hodnost a věk o vše zcela stejně svorně, jak praví rodní bratři a pak zahlaholily zvučné harmonické hlasy jich chorál nábožný… tu hledě na klidné obličeje téch řeholníků zářící vlídným jasem nad hrubými škapulíři, bezděky vzpomněl jsem na píseň, v níž kněz Jablonský tlumočí city mnichovy:

„Hrom utichl, bouře přešla,
minul živlů strašný spor,
v temný soumrak klidně vzešla
jasná hvězda na obzor.
Po noci hle svitla zoře
zhasl zkázonosný blesk
zmlklo bouřné vášní moře
a můj večer tichý jest!…“

III.

Milion nemocných. — První narkosa v Rakousku. — Kancelář zakladatele „Batalionu“ — Útulek šílených kněží. — Nejstarší strom v Praze. — Poslední kapitola.

V obrovském přízemí traktu zdejšího kláštera Milosrdných bratří je obdivuhodné prostranství.

Malá kruhová jizba klene se v prostřed a množství dlouhých, světlých sálů, v podobě chodeb rozbíhá se z ní kol jako paprsky ohromné kamenné hvězdice. Všecky dělí jen zasklenné dvéře, takže ze středu hvězdy lze zříti současně do všech křídel divného toho bludiště, v nichž stojí podle bílých stěn řady postelí jako v nesmírné ložnici!…

A v čistých, úpravných ložích spočívá sta postav s lícemi vpadlými, popelavými či průsvitnými jako vosk… se zraky hasnoucími neb svítícími zimničnou září, ze svadlých rtů pak se ozývá tichý stesk, ztlumené sténání nebo zmatené blouznění s výkřiky horečných snů!…

To je vlastní působiště řádu… to je bojiště, na němž konají Milosrdní bratří své povolání, skutečné truchlé válečné pole s krví i břitkou ocelí, s lidmi raněnými i hynoucími, se steny bolesti, posledním zápasem i umíráním, kde prostí vojíni ve mnišské kápi vedou boj s největším lidstva nepřítelem… s démonem nemoci v nesčetných hrozných jeho podobách…

Nemocnice ta má pověst staroslavnou, ježto se honosila vždy mnichy-lékaři věhlasnými a pak patriarchálním svým zařízením, neboť vše se tu vede tak srdečně, mile… po domácku, že chorým připadá, že nedlí v trapném tísnivém ovzduší špitálu, nýbrž u rodného krbu v kruhu svých drahých při tklivé láskyplné péči matčině!

Tu je opravdu dojemno patřiti, jak bratři řeholníci, muži se vzděláním právníků, lékařů, bohoslovců… učencové i badatelé, oděni v šat neúhledný, konají z čisté lásky k bližním, bez nároku na zisk, na čest a slávu práce druhu nejhrubšího… jak vlídně, bez reptání choré léčí, krmí i napájejí, s lože na jiné přenášejí, těší plačící, modlí se s umírajícími, stírají smrtelný pot s lící zsinalých, zatlačují sklenný zrak těch, kdo se v jich náručí s životem rozžehnali, i ukládají mrtvá těla k spánku věčnému!

A při tom třeba povážit, že ka2ilý lék, který podají chorým, každé sousto chleba i šat a prádlo na lože neduživců musí opatřit z peněz svých, které na dobrodincích snažně vyprosili… z almužen, které v křesťanské pokoře v palácích i chatách vyžebrali…

A vyprositi musi den co den sta, rok co rok statisíce, nemají-li zástupy bědných jich chráněnců zůstati bez pomoci… nemají-li tisíce ubohých lidí, kteři k asylu jejich putují, býti vydány v záhubu…

Každičké lože, které je tu v klášteře přichystáno, vyžaduje do roka s ošetřením chorých znamenitého nákladu, i musilo být zajištěno dobročinnou nadací. Na každé musili milosrdní bratři dva, tři tisíce zlatých po několika haléřích vyžebrati, a než zabezpečili jich počet nynější, byli nuceni pracně sbírati příspěvky tři sta let!…

Když zdejší špitál založil roku 1620 první milosrdný bratr rakouský vlaský ranhojič Gabriel Ferrara, který šťastnými operacemi zachránil pravou ruku bratrovi císaře Ferdinanda II., princi Maxmiliánu, a život polskému králi Sigmundu III., zřízena pouze skrovná nemocnice s 12 ložemi. Roku 1800 bylo postelí sto osm a teprve před čtyřmi roky stoupl počet jich na 165, počet ošetřovanců ročně pak na tři tisíce.

Die toho možno posouditi, jakých zásluh o lidstvo trpící přísluší dobročinnému řádu, když čteme v statistice „Milosrdných“, že zde v Praze ošetřili již přes 400.000 nemocných, ve všech svých 103 klášteřích v celém světě pak že pečují ročně o jeden milion neduživců!…

Pražský konvent bratří Milosrdných zvelebil svůj malý hospital nepatrnými prostředky takou měrou, že týž je teď jednou z nejlíp organisovaných nemocnic v celé Evropě, a že by mnohé velkoměsto bylo hrdo, kdyby se mohlo honositi tak skvělým léčebným ústavem, který je ale na výši vymoženosti vědy moderní.

Tu je proslulá lékárna, kde se vyrábí mnohé domácí léky jména historického, jimž lid přikládá moc téměř divotvornou, i kobka pro zubní operace, kam denně putují zástupy chuďasů i boháčů v důvěře ve známou obratnost bratra Patrice; zde jsou originelní cely k léčení pijáků a simulantů, „kabinet rarit“, v némžto dlí nevyléčitelní nešťastníci se zkomoleným tělem, a údy neb lebkou zpola rakovinou užranými, „morová síň“ pro nemoci nakažlivé, umrlčí komora se zvonkovým strojem k střežení zdánlivě mrtvých, aby nemohli býti za živa pochováni… skvostné lázně, prádelny i stroje desinfekční a krásná síň operační vyzbrojená všemi nástroji a vynálezy ku provádění nejtěžších chirurgických výkonů.

A celou tu tajemnou říši řídí bezpečně dovedná ruka zkušeného vládce! Vše jde jako jediný stroj zásluhou primáře MUDra Wünsche-Zdeborského a vrchního lékaře dp. MUDra Julia M. Kašpara z Hrošky, známého učence i Čecha uvědomělého, který jsa obětavým humanistou a na slovo vzatým odborníkem, získal si rázem všade sympatií.

Nemocnice „Milosrdných“ má ve své kronice zaznamenáno, že několikrát Praze velikých služeb prokázala, zejména r. 1680, kdy: „— —velká kometa, která svůj hrozný ocas měla od východu k západu slunce rozprostřený, takže jest šel po nebi od Vinohradů přes celé chrudimské předměstí, strašný černý mor způsobila, jenž za pět dní v Praze 22.000 lidí, mezi nimiž 177 mnichů řeholníků pomordoval.“ V ten hrozný čas Milosrdní bratři sami při tom hynouce nešťastníky morem schvácené sbírali po ulicích, ve špitál svůj odváželi, tam léčili, mrtvé do rakví vbíjeli a na ramenou k hrobu odnášeli. Hrdinnou smrt podstoupili též mnozí, když ošetřovali raněné r. 1741 při obležení Prahy po ulicích za nejprudšího bombardování, i když odvážili se r. 1757 na bojiště u Kolína v bitvě pruských vojsk Bedřicha II. s šiky Daunovými!

Operační síň zdejšího konventu byla před nedávnými léty jevištěm výjevu, který zůstane na vždy památným v historii védy lékařské. V sále tom proslulý ranhojič Milosrdný bratr Celestin Opitz provedl výkon, jenž v celém světě vzbudil sensaci. Mnich, který mluvil plynně patnácti jazyky i všemi nářečími slovanskými, a několikrát vlastní život nasadil při odvážných vědeckých pokusech, zkusiv účinek omamujících plynů na zvířatech i na sobě samém, vykonal dne 6. února 1847 poprvé operaci na nemocném uvedeném v spánek narkotický! Za přítomnosti nejčelnějších učenců pražských i cizozemských provedl bratr Opitz u „Milosrdných“ první narkosu, která zavedena pak v léčebných ústavech všech zemí a národů!

Klášterní asyl zdejších bratří byl vždy hlavně útočištěm zapomenutých, opuštěných chuďasů z nejnuznějších tříd obyvatelstva! Ale našli tam též útulek lidé znamenití, geniální, kteří se skvělé výše klesli v bařinu proletářstva, z blahobytu v ovzduší hladomoru, a ze středu slušné společnosti v doupata spustlých tuláků.

Při prohlídce zajímavých kobek klášterních dovedli mne mnichové též k skrovné světničce v koutě dvora, která hostila v sobě nejznámějšího z těch zavrženců, muže, jenž si zjednal svým pádem smutné slávy!… Já spatřil celu, v níž skonal šílenstvím opilců tvůrce zlověstné krčmy „Batailonu“ doktor František Uher, nešťastný „král praiských tuláků!“

Sličný inteligentní kdys ten muž postavy Herkula, člen parlamentu i společník duchaplný a roztomilý změniv se hrou osudu v ohyzdného otrhance, v pijana z „Bataliónu“, zabaleného v špinavých hadrech byl v té cele u „Milosrdných“ často pohoštěn, znova oděn, nasycen a změněn zase v lepšího človéka. Když neměl kde hlavy složiti, byl mu tam zřízen byt i pracovní „kancelář“, tam sedával zamyšlen celé hodiny v tupé resignaci, tam i složil svou píseň o zrádné, záletné ženě svoji, která jej v mravní tu bídu uvrhla:

„Přestalo slunce svítit,
přestala láska má.
Bůh musí tě zatratit,
že jsi mi nevěrná!“

Leč ani v tom útulku neměl stání; vždy po několika dnech uprchl, vrátil se do kořalny, šaty prodal, zpil se do němoty, potloukal se po vězeních a 11. února 1871 přivrávorav polonahý, pokryt ranami k brance klášterní, jako zuřící šílenec dokončil v „kanceláři“ u Milosrdných ztracený život svůj.

Přímo nad úmrtní jizbou „krále tuláků“ rozkládá se uzavřené šedé ústraní „klausury Josefínské“ bývalých žalářů, nyní útulny pro světské kněze, stižené chorobou duševní, blázinec a psychiatrická stanice, za brankou zahradní pak, za skladištěm rakví pro nebožtíky, k nimž se nikdo nehlásí, chýlí se k zemi shrbený, rozeklaný strom jehličnatý, bez kůry, s dřevem černým jako uhel, které při úderu vydává zvuk železné litiny.

To je nejstarší strom v celé Praze, odumírající již tis (Taxus baccata), který již více než tři století je strážcem zahradní fortny kláštera a který se na tom místě jii dávno před tím zelenával, než ještě řád Milosrdných bratří vznikl a do Čech zavítal. Ctihodný ten praděd pražských stromů udržován je již jen uměle v chabém živoření a každého dne opatrován je jedním mnichem, aby nezašel docela, ježto se k němu víže pověst, že s ním vezme i celá budova klášterní v místě nynějším truchlé skončení.

To by však značilo katastrofu pro sta ubožáků, kteří jsou z milosti mnichů zaměstnáváni i živeni v nynějším hospitálu, kteří mají od řádu i zdarma byty v klášteře sv. Anežky, jehož je konvent majitelem! To by vyrvalo dobrodince, Milosrdné bratry obyvatelstvu nejchudší pražské končiny, jež by zůstala bez pomoci.

Proto dlužno si ze srdce přáti, aby staletý strom zelenal se vesele ještě mnohé věky v stínu velebného kláštera bratří Milosrdných k potěše celého lidumilného řádu, jemuž všechen lid náš přeje z hloubi srdce „Vivat, crescat, floreat!“… Ať žije, vzrůstá a rozkvétá!“ zde dále s celou naší Prahou slovanskou!