Z různých dob/Tuřany

Z různých dob Václav Beneš Třebízský
Ze života společenského	Tuřany	Ročov

Údaje o textu
Titulek:	Tuřany
Podtitulek:	(1874.)
Autor:	Václav Beneš Třebízský
Zdroj:	BENEŠ TŘEBÍZSKÝ, Václav. Z různých dob Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Tuřany (okres Kladno)

Vidíš, tamhle ten kostelíček s tou černou zahrocenou zvonicí, to jsou Tuřany a ty dvě věže na pravo — je Smečno,“ povídal mi jednou otec, když jsme šli do K… kostela „květnicí.“

„To jsou Tuřany,“ zašeptal jsem si; co dále otec pravil, nevěděl jsem.

„A kdy že tam bude pouť?“ zeptal jsem se.

„Až se budou na Hořešovickém vrchu třešně červenat. Ještě nejsou ani zelené.“

„Tak dlouho?“ podivil jsem se a pořád jsem hleděl přes les k tomu kostelíku s tou čennou, zahrocenou zvonicí a přál jsem si, aby byly již ty třešně na Hořešovickém vrchu červené, ne abych si mohl jich natrhat — byly a jsou obecní, „císařské“, má prý na ně právo jen cestář, ale my také měli na ně právo, — ale abych mohl jít na Tuřana. Jaké divné nápady mívá někdy ten dětský věk! Často chodil jsem se dívat na Hořešovický vrch, na staré třešně, „brabčinky“; ale ony teprve kvetly a mně zdálo se, že budou letos kvést do žní.

Musím se přiznati, že ty Tuřany již tehdáž měly pro mne cosi vábivého. V jakés posvátné záři jevily se vždy mladé mysli mé. Myslíval jsem, že je tam v tom chrámu nebe a v tom nebi že jsou davy andělů kolem královny, a proto že tam tolik lidu chodí, aby viděli to nebe, ty anděly a tu královnu.

A chodilo také lidu na Tuřana naší dědinou a dosud chodí. Procesí za procesími, hudba za hudbou, jasným teplým vzduchem vály korouhve a za těmi korouhvemi táhly řady dlouhé, nepřehledné.

Díval jsem se na ně se stráně vždy a nevěděl jsem, mám-li plakat či smát se radostí. Ale třešní na Hořešovickém vrchu nebylo tehdáž žádných, květy popálil mráz a na větvích zelenalo se jen lupení.

„Nebude tedy letos žádné pouti?“ ptal jsem se otce jednou v neděli ráno.

„Bude, půjdeš také letos,“ řekl mi a do naší malé, milounké světničky zazněla hudba velebným hlaholem „Zdrávas dcero …“

„Už jdou!“ zajásal jsem a opravdu šli. První procesí táhlo kolem ohromné. Byli to Lounští. Za nimi šli brzo z Čeručic a z dědin rozložených po Oharce.

Maminka mne ustrojila a za chvilku jsme šli také.

V R… čekalo naše procesí. Bylo také hodně lidu, přes sto hlav, a naše osada je malá. Vedl nás pan páter. My šli bez hudby.

Bylo horko. Slunce jen pražilo; ale já tepla necítil, jiní měli žízeň, ale já nic, a sotva že postřehli nás u Tuřanské zvonice, rozzvučely se zvony s pahorečku, poprvé slyšel jsem je, ty zvony Tuřanské, řekl bych, že také radostí plakaly, protože tolik lidu hemžilo se na výšině. — Naproti nám vyšel pan farář s ministranty, přívětiyý pán, vtělená dobrota, řekl nám, že, jak Alžběta pozdravila Pannu Marii: „Zdrávas…“, také on že vítá nás těmi slovy. Dobře si to pamatuji. Neušlo mi ani slova jediného. Vlídně mluvil s našimi jako dávný, starý druh. —

„Tys tady také, Františku?“ řekl mi, když jsem mu políbil ruku. Chtěl jsem mu říci, že se tak nejmenuji a že jsem tu ponejprv; ale okamžitě udělali kolem něho kruh. Já byl malý, odstrčili mne. A otec mi řekl, abych se ho pevně držel, že bych se tu mohl ztratiti. Také jsem se ho nespustil. Byla zde síla lidu. Co jenom těch různobarevných korouhví, skvostných i prostinkých, a co těch družiček v bělounkých šatech s modročervenými tyly! Jako na lukách motýlů.

V kostele mne otec pozdvihl na ruku, abych dobře viděl, a já nevěděl, kam se dříve podívat. Všude hlava vedle hlavy, přicházejí nové a nové průvody a se všemi ten vlídný, přívětivý pan farář, ku všem hovoří jako dávný starý druh, každému umí povědět něco jiného a bývá to vždycky „řízné“. Nejraději díval jsem se na něho; ale na to jsem přece nemohl zapomenout, že mi řekl František.

Na hřbitově bylo kázání. Neslyšeli jsme ničeho, museli jsme zůstati ve chrámě a pak by také bylo těžko dostati se do vnitra na „velkou“.

Přes celé poledne zůstali jsme tedy v kostele; dva museli vynésti, omdleli vedrem. Ale déle ještě byl bych vydržel v tom kostele, do večera snad.

A když bylo po všem, zase odcházelo jedno procesí za druhým. Pan farář zase všecky ty průvody vyprovázel a zase se při tom vlídně smál. Vrozen je mu již ten úsměv, ta přímá dobrota.

Někteří ze „zpěváků“ se loučili a uměli to, některým to také arci nešlo, ale ten „Charvatecký“ to znal nejlépe. Jedno štkání rozlehlo se chrámem. Jako zvon zněl jeho hlas, zrovna tak jako ten na zvonici, smutně, melancholicky. Bylo mi také do pláče, ale ne že ten Charvatecký mluvil, ale protože musím z Tuřánek. Otec mi koupil třešně, byly drahé, ale já přece jen se slzavýma očima díval se zpět na ten kostelík, co vyčníval na vršíčku za hřbitovní zdí.

Zdálo se mi, že jdu s nebe, v němž viděl jsem davy andělů kolem královny …

Loni jsem tam byl po několikaleté přestávce opět. Bylo to po dlouhé těžké nemoci. Ale nešel jsem, jeli jsme. Opět slyšel jsem ten melancholický hlahol zvonů Tuřanských, ještě zde byl ten pan farář vlídný, upřímný a ještě vítal poutníky, jako starý, známý druh dobré přátely. Ale tentokráte neříkal mi již Františku, snal mne a já jej také. Pravil, že je již od svítání na nohou, ale sotva že to pověděl, již zase zvučely zvony, zase rozléhal se za pahorečkem zpěv a hudba provázela jej.

„To jsou Charvatečtí,“ řekl pan farář a uhodl.

Také ještě ten starý zpěvák, co se tak hezky uměl loučiti, že celý ten rozlehlý kostel rozplakal. Dobře poznal jsem ho. Zase bylo zde tolik lidu, ani hnout se nikdo nemohl, zdě chrámové obstaveny korouhvemi nejrozmanitějšími a ze všech stran zněla hudba krásná, unášející. Hráli písně Mariánské. Byli to hudebníci-venkované, ale nemusil by se za ně styděti žádný hudební sbor. Umí ten český šumař hezky zhluboka sáhnout do duše, nechť skočnou zanotí, či hraje-li na slávu Boží.

Venku na hřbitově pod ambity bylo opět kázání a lidu na hrobech jako mraku. Ze železa musil by míti plíce ten kazatel a hlas kovový. Zrovna ve proudu řeči jeho zas rozhoupaly se hlavy zvonův a dole ve vsi rozhlaholil se zpěv nového procesí. Teprve nebylo slyšeti ničeho. Chudák kazatel!

Letos nezůstal jsem tam přes poledne, nemohl jsem. K jedenácté jsme odjížděli a když ohlédl jsem se nazpět přes tu hřbitovní zeď na kostelík, napadlo mi, co jsem si myslíval za mladých dětských let, že v tom zdejším chrámu je nebe a v tom nebi davy andělů kolem královny. Přemýšlel jsem o tom. — Celou cestu mi to vězelo na mysli.

Bylo tam na té pouti květu, květu našeho, českého s pelem nesetřeným. Leckterý ten kvítek rozvil se nedávno teprve a ty růže některé se ještě rozvíjely. A ty květinky, živé květinky, skláněly hlavičky ve chrámu před královnou jako andílkové, a ta královna s oltáře žehnala jim a napomínala je, aby zachovaly si ten pel neporušený.

A že nebylo nebe v tom chrámu zdejším a v tom nebi davy andělů kolem královny? A že ten lid nechodí sem, aby viděl to nebe, ty anděly a tu královnu v něm? Upřete mi to, můžete-li kdo?

Tuřahská pouť je kraji našemu poutí společnou. Bohatí, chudí, všechen stav chodí na Tuřánka první neděli v červenci a těší se na zdejší pouť. Řekněte těm dětem, aby zůstaly doma a uložíte jim ten nejtužší trest, řekněte těm hochům a těm dívkám, že budou mít o „jarmark“ nové šaty, nepůjdou-li nikam, a rozsmutníte je.

Nechť opravdu je tedy lidu okolí našeho nebem zdejší chrám, aby vždy viděli v něm kolem královny davy andělů — děti své, čisté, nevinné — a sluhou toho svatostánku dlouhá mnohá léta ještě ten vlídný, upřímný pan farář, jenž tak dlouho věnuje se již s příkladnou horlivostí službě „Matičky-Královny Tuřanské“!