Z různých dob/Posvícenská

Z různých dob Václav Beneš Třebízský
Od Levého Hradce	Posvícenská	O české knize a jejích čtenářích

Údaje o textu
Titulek:	Posvícenská
Podtitulek:	(1877.)
Autor:	Václav Beneš Třebízský
Zdroj:	BENEŠ TŘEBÍZSKÝ, Václav. Z různých dob Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence:	PD old 70

Pěkná hodinka! —

Nevím, který den v celém Božím roce vyvolal by pod mladou hrudí tolik touhy, tolik záchvěvů radosti a v hlavě probělené tolik vzpomínek, jako ty chvíle, kdy druhý den o posvícení kněz obchází hřbitov, kropí na rovech uvadlou trávu, muzikanti hrají „miserere“ a kdy, sotva že dohlaholilo hluboké, truchlé „a porta inferi“, ještě smutně rozladěné klarinety, pozauny a křídlovky s lesnicemi spustí pochod, kterýmž se rázem zapomínají nebožtíci, a slzy, jestli jakých bylo na posvícenských tvářích, rázem vysýchají.

Slyším také takový pochod. Klarinet je o půl tónu výše, kvíká, až je člověku při tom pískotu zima. Ale kdo pak dbá o posvícení půltónu! Za muzikanty hrne se v nejrůznější pestrotě celý dav veské krásy a veské parády. V rukou modlitby, kolem hrdel na zlatých řetězích dukáty, v jarých, hlavách svěží, bujnou krev a oči samé jiskry.

I slunce svítilo posvícensky. Podzimní větřík projížděl dovádivě sežloutlými a nahnědlými korunami ořechů, že se s tím lidem rozesmály a rozveselily.

Do hospody „na pěknou“ jdou staří, jdou muži, jdou ženy, jdou i — děti, s tím toliko rozdílem, že tyhle nebyly v kostele. Matička je zatím doma vyfintila, načesala, vylíčila a naoblékla. Potom vezme jedno za ruku druhé za ni hopkuje a třetí nese v náručí. Jde s nimi také „na pěknou“.

Tomu nejmenšímu přichází ta vířivá hudba z prvu nějak podivně, o hlavičku pokouší se mu závrať; ale přejde to brzy. Je to, jako když jede kdos poprvé mořem a překvapí ho náhle mořská nemoc. Pak už se dítě jen směje, tatík s nepopsatelným výrazem vé tváři mu z plné, napěněné připijí, synáčkovi i dcerušce vázne chmelovina na okamžik v hrdélku…

Ach, Bože, divné posvícení! — Divná pěkná hodinka!

Potom jdou do kola školačky. Těm se ty vlasy házejí nejprudčeji a tváře rdí nejtmavěji; a tatík či matička s pravou pýchou rodičovskou dívají se na ty své děti, že to tak znají a že jim někdy nebudou dělati hanbu. Však je na dnešek také napravili! A jedna ta matka podívá se potom na druhou, a jako by si řekly, jdou pro své synáčky, berou je k tanci, a tatík připíjí oběma. Synáček pije, nechce se litru ani pustiti, oči se mu svití, tvář rudne, tatík přidá mu ještě „dlouhé“ a kluk je v jiném světě, mezi jinými lidmi, je vesel a zpívá… Měli byste slyšet, co zpívá!

Ach, Bože, divné posvícení! — Divná pěkná hodinka!

Jdu řadou starých štěpových alejí. Do hlav věje jim také podzimní větřík. A chřestot větví jejich připadá mi jako pláč nad tím dnešním posvícením, jako naříkání nad tím dnešním lidem a jako kvílení nad tou dnešní mládeží.

Zraky mé zaletěly k hřbitovu, obroubenému bílou zdí, a já si pomyslil: Zdaž víte, vy dědové setlelí, že' dnes pravnuci vaši, sotva že chodit se naučili, jsou v kole se svými matičkami a jaká že píseň na svěžích jejich rtech? — Ne, nechci rušiti vaše odpočívání, nechci vás z dřímot vašich burcovati; oni vás jednou sami ti vaši pravnuci vyruší a vyburcují, abyste vstávali a přišli se na ně podívat a zahučeli jim do uší hrozné: „mene-tekel“. —

Středočeské vrchy byly tak jasně modré, jako by měly na sobě z brusu nový posvícenský šat. Svatý Jiří na Řípu se leskl jako postříbřený, a i starý Bezděz se díval do kraje vesele, ač skorem vždycky bývá zachmuřen a čelo mívá zakaboněné. Zadíval jsem se do těch vrchů, jimž ani ten nejparnější srpnový den letošní nevytáhl svěží, chrpovou barvu, a na okamžik zapomněl jsem obrazu, kterýž jsem vám o několik řádek výše nastínil. Na mysli zatanula mi z minulých let také pěkná hodinka, nad níž vzešel ještě krásnější den podzimkový, než byl ten dnešní.

Podzimní dnové s tou žlutí nahnědlou po stromech, ať se podívá člověk kam podívá, to divné madro nad hlavou v širém, pod širým nebem působívá na hruď nevypravitelně, jako by cos na ni usedalo, jako by té tíži člověk chtěl a bál se, aby jí jiné dojmy nesejmuly, ne- zahladily.

Kráčel jsem také takovými alejemi.

Dole pod svahem rozléhal se v dědině smutečný pochod. Zůstanu státi a poslouchám.

Lítostivěji nemohou hudebníci spustiti ani o ten nejbohatší pohřeb, když vyjdou ze vrat mládenci s bílými flóry, družičky na hlavách s myrtovými věnečky a vynášejí v červené rakvi nevěstu.

Muzikanti hráli už hezkou chvíli; vždy znovu a vždy jinak, ale pokaždé v plačtivější akkordy rozezvučely se jim nástroje. Obcházeli ves kolem do kola, dospělá mládež za nimi dva a dva, a k těmto přidružilo se opět celé hejno dětí!

Pochovávali pěknou hodinku.

Potom se muzikanti rozešli do statků po koláčích. Ani dvě nůše jim nestačili, co toho dostali.

Já stál dosud nad úvozem a uchem doznívaly mi ještě truchlé zvuky improvisovaného pochodu nad pěknou hodinkou.

Za humny v zahradě krajního statku sedělo na mezi děvčátko. Bylo ustrojeno v bílé šaty s červenou pentlí kolem boků a na hrdélku leskl se mu zlatý křížek, zavěšený na černé, hedbávové stužce.

Došel jsem až k holčičce. Nepovšimla si toho. Hluboká očka její hleděla neodvratně k jasně modrému nebi. Připadala mi v tom zamyšlení jako andílek, jenž sletěl s vysoka, aby se podíval, jak ti lidé se veselí, jak v tom veselí na všecko, pra na všecko zapomínají a kterémuž je těch lidí z čisté duše líto k nevypovědění.

„A ty's s těmi ostatními u muziky nebyla?“

Dítě se zvolna obrátilo, usmálo se, tak jako by nepochopovalo, že se mohu takhle ptát, a zašeptalo: „Nebyla.“

„Přece je u vás posvícení a tys tu tak samotinká!“

„Dnes prý budou padat hvězdy a já bych je ráda viděla!“

Při těchto slovech zalily se děvčátku dobré, hluboké oči.

„A proč pak bys je ráda viděla?“

„Maminka říkává, že když ty hvězdy padají, jsou v nich andělé a že si chodívají pro hodné lidi, aby s nimi odletěli k Pánu Bohu. Jednou sletěla taková hvězda až nad naši střechu, a když myslili, že už doletí, ztratila se a nikdo nevěděl kam. — A nám brzy umřel tatíček.“

- - - - -

Byl jsem již zase v alejích.

Nad borovinami na východě stál měsíc, jako by se byl před chvilinkou v samém stříbře vykoupal. Staré štěpy tvořily ouvozem nejrůznější stínové obrázky. Ale mlčely; ani skorem nedýchaly. Ode vsi zalátala za mnou již opět hudba. Nyní však bylo znát, že si muzikanti posilnili měchy, že do opravdy si namazali smyčce, že zalili hrdla křídlovkám a napojili pozauny s lesnicemi až do dna.

„Vidělas, jak včera hvězdy padaly?“ optal jsem se druhý den dívenky. Byla ubledlá, jako by uplakaná. —

„Viděla!“

„A kamže letěly?“

Děvčátko svěsilo hlavu.

„Zas jedna nad naší střechou se ztratila. — Ale byla ještě tuze vysoko.“

Holčička dala se do pláče.

„Snad nám umře matička!“ dopověděla se vzlykotem.

Byl to dragounek. Však se ještě na tu dobrou dušinku pamatujete.^[1]

Slavila pěknou hodinku na zahradě za humny pod štěpem sama — samotinká, tak jako bývá vojáček na stráži v samotách. — Podruhé už padaly však hvězdy nad uvadlou travou tichého rovečku jejího.

- - - - -

Dnešním večerem leskly se hvězdy, jako by se byly umyly na to posvícení ve vodě křišťálové. Jejich třpyt podobal se zraku dívčiny, když se jí v něm zajiskří, až mládence pojímá závrať.

Náhle se zdálo, že se ta jedna hvězda zasvítila, opět jako oči dívčiny, ale když už je nevěstou a když jí k uším zaletí hlahol zvonů, že už čas k oltáři, kde pan farář pannám ruce váže a jich nikdy více nerozváže; ale mžikem sletěla k dědině, k níž jsem přicházel, a ve chvilince druhá, třetí, čtvrtá…

A ta poslední, zdálo se, že slétá přímo nad hlavu mou…

Divné posvícení! — Divná pěkná hodinka!

---

1. Viz »Z klidu a víru«. X. (Pozn. poř.)