Z různých dob/Pohádkáři

Z různých dob Václav Beneš Třebízský
Svatá Hora	Pohádkáři	Ze života společenského

Údaje o textu
Titulek:	Pohádkáři
Podtitulek:	(1874.)
Autor:	Václav Beneš Třebízský
Zdroj:	BENEŠ TŘEBÍZSKÝ, Václav. Z různých dob Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence:	PD old 70

Dnes podíváme se z jiné strany, neméně zajímavé, na život venkovský a pozorněji nahlédneme do toho bývalého života v našich vsích. Myslím, že přijdu vhod, ne-li, musíte mi již odpustit.

Přiznám se, když jsem tyto řádky psal a zahloubal se do těch starých, zašlých let, že mi bylo jaksi volněji — blaženě. Tak rád slýchám povídat o starých, zašlých dobách, nedivte se, že o těch, jež jako upír ukrajinský tížila psota robota; vždyť i starci, ty děti oněch let, jež dočkaly se našich dnů, tak rádi povídají nam o nich a říkávají, že se to tenkrát žilo veseleji, spokojeněji. Nejsou s to, aby se vpravili v dobu naši, žijí s námi v letech minulých a žije se jim to dobře, že bychom jim toho mohli závidět.

Proto já tak rád slýchám, povídat o těch starých, zašlých letech, protože v zátiší klidném rozvíjel se život pestrý, ryze národní, zachovaný z oněch lepších, šťastnějších dob, a proto o nich tak rádi ti staří povídají, že není tomu více tak a že stýská se jim po letech uplynulých, jež podobala se lučinám pestrými květinami posetým. A jedním květem na těch lučinách, uvadlých nyní namnoze, rozoraných, aby na nich vyrůstala řepa pro továrny, byli zajisté pohádkáři.

Pohádkář! Smějete se tomu dnes. Viďte, že smějete, a já toužím na to zas.

Pohádkáři byli lidé chudí, bez domova, potulníci; muselo být, měl-li který svůj krov. Kam přišli, všude je chtěli mít na noc, a kde zůstal pohádkář, sběhla se tam celá ves, že nestačila světnice, a povídávalo se dlouho do noci. A pohádkář toho umíval; naučil jej tomu otec anebo tei to chytrá, bystrá hlava jeho vybájila. Široko daleko znali pohádkáře, chodili si pro ně na zimní večery, a kdykoliv přišel který, vždycky uměl něco nového. Bezednou studnou byla hlava jeho, ani bys nespočítal těch pohádek. Pohádkář byl živou knihou, v níž, kdekoliv jsi chtěl, mohl jsi otevřít. Znal celý kraj, veškerá jeho tajemství dopodrobna. S pohádkářem se znesvářiti nikdy za to nestálo. Ale znesvářil se s ním málo kdo, protože pohádkáři nebyli zlí a uměli lidem vyhovět. Naučili se tomu z pohádek. Chodívali nejraději v zimě, protože v zimě bývají večery dlouhé a na vsích mívají kdy poslouchat. Dnes pohádkáře neuvidíte, ani o něm neuslyšíte, kdybyste kříž na kříž prošli celé Čechy a ptali se v každé dědině, chodí-li tudy pohádkáři. Tak se to proměnilo.

Pokročili jsme opravdu netušeně, stojíme na výši národa vzdělaného. Ale podívejme se po tom domácím vnitřním životě, jenž karakterisuje národy a liší je, všimněme si, mnoho-li těch starodávných, dobrých zvyků pohynulo během našich let, a užasneme. Hyne to, řekněme si to bez obalu, upřímně, náš lid sám zbavuje se toho roucha pestrého, jímž všecky děti své matka Sláva oděla, béře na sebe světové, jako by se styděl za to ryze české.

Řekněte mi, kde uslyšíme nyní na českých luzích, na českých nivách zpěvy, jež sebrali Erben, Čelakovský? Jaké písně zaznívají odtamtud? I hezky vedrem opálená tvář zardí se nad těmi písněmi naší „omladiny“ do ruda. A kdyby nebylo Němcové a několika málo jiných sběratelů zkázek národních, neměli bychom ničeho, protože ti staří, co je povídávali, vymírají, a ti mladší se pohádkám, tomuto neocenitelnému odkazu po otcích, smějí a sahají raději po „Tajnostech“, po „Dcerách papežů“, po rozličných „císařích a jejich dobach“.

Však ne u nás jen, na Rusi také tak touží. V nedávných dnech četl jsem knihu, v níž uchovány jsou paměti ukrajinské, jak se to žilo před časy na Ukrajině a jak se to povídávalo a dumalo. Starý kobzař také hlavou pokyvuje a naříká: „Takovíto starci kdys bývali, takových písní zpívali a lidé jich milovali. A nyní jim zpívej a oni neposlouchají. Bývalo, že kdo dvacet, třicet, sto chat obešel a pak domů se vrátil, říkával: ‚Zapřahej, chlapče, koně, jeď k tomu a k tomu, tam si mne objednali.‘ Chlapec jel a všelikých darů nabral plný vůz.“ — Bůh pomozi.

Býval to věru jiný život ve vsích, když ti pohádkáři chodívali a povídávali zkázky své. Někdy vám ho vylíčím. A zapomínávali při plápolech louče na krbu, že jsou robotníci, a že páni je týrají a že, zmeškají-li zítra a přijedou do dvora po slunce východu, očekává mladé výprask a staré šatlava.

Povím vám o dvou takovýchto pohádkářích, o nichž si do dneška u nás vypravují, arciže jen, zeptáš-li se na to dědečků. Jeden byl z Podlesí a druhý kdesi od Oharky.

Onen z Podlesí chodíval prý s holkou — dceruškou. A byla to také „Podlesačka“, že by prý se leckterýs ten pohádkový král nemusel za ni styděti a leckterýs ten smělý hoch, co do obrů se dal či do bazilišků pro hezkou tvář. i čertu byl by se dal zapsati, aby tu pohádkářovu mohl mít. Měla hebounké vlásky, jakoby ze zlatých nitek spředené, oči světlé jako dvé hvězd, když z večera vyjdou nad tou naší strání. Vobrouček — říkali tak pohádkáři — vodíval ji s sebou do patnácti let, ale potom už ji nechával doma v Podlesí, v chaloupce u známých. Mohlo prý by leckterému tomu chlapci napadnout, že je Zlatovláska jakás zakletá dcera královská. A o to ještě nestál starý pohádkář. A když se ho ptávali, proč s ním zlatovláska nechodí, vymlouval se, že zlaté vlasy by jí mohl někdo na cestách ukrásti, sám že je starý, a že by holku před zlodějem neubránil. — A kdykoli přišel, vždy uměl novou pohádku a chlubíval se, že jí ho naučila Zlatovláska. A bývaly to pohádky, jedním dechem, prý se smávaly a druhým hned zase plakaly. Tak to uměl Vobrouček. A starý pohádkář byl veselý, ne že se při jeho pohádkách hned smáli a hned zase plakali, ale protože v chaloupce v Podlesí rozkvétala den co den bujněji holka jeho a že hebounké vlásky její den co den do zlata ryzího přecházely.

Jednou, když zase přišel ta zase z celé dědiny se sešli, aby ho poslouchali, jiechtělo mu to nijak jít. Začal, začal, ale dále nemohl, vždy od začátku musel.

„Co stalo se s vámi?“ ptali se ho.

„Stalo se, — stalo —, nic se nestalo. Jen poslouchejte, však já do toho přijdu.“ A zase se dal do povídání; ale opět to nešlo, zajíkl se, tři pohádky si dohromady splet, a v sednici dali se do hlasitého smíchu, že Vobrouček přes léto pohádky szapomněl. „Není to tak, lžete, Vobroučku, děláte si z nás smích, vy —!“ zlobily se holky. — „Lhu, děti, lhu,“ rozkřikl se Vobrouček, „na světě všichni, všichni lhou, a pohádkou, hloupou pohádkou je celý svět, i já, i vy, i má — — — — A já přece ty pohádky tak rád povídával — — Br!“ zahučel, vyletěl dveřmi ven do noci; venku se sněžilo. Ale Vobrou-ček nevěděl, že padá sníh; co síly mu stačily, hnal se do polí, a ti, co vyběhli za ním, slyšeli jen kvílení větrův a „všickni na světě lhou a pohádkou, hloupou pohádkouje celý svět, i já, i vy, i má — — —“

A ráno nalezli v zahradě za vsí Vobroučka zpola zapadlého ve sněhu a zmrzlého.

V rukou držel hrsť bílých vlasů, dlouhých jako konopí, bělejších než ten sníh. Vyrval si je z hlavy.

Několik pohádkářů sešlo se mu z okolních vsí na pohřeb.

Měl chudinký jako žebrák. Nebyl chuďas také více než žebrák.

Po pohřbu sešli se pohádkáři v hospodě a propili, co měli, do groše, za duši Vobroučka. Jeden z těch pohádkářů, dobrý známý nebožtíkův, povídal těm druhým divnou pohádku, jakou z nich dozajista ještě nikdo neslyšel a nepovídal. Byla o Zlatovlásce. Pohádkáři ji však nikomu nepovídali, protože je prý smutná. A když se jich ptávali po Zlatovlásce z Podlesí, řekli:

„Nevíme, kam se poděla. Ani vidu ani slechu není po ni. Škoda zlatých vlásků jejích a škoda tatíka…“

A ten druhý, co od Oharky chodíval k nám, měl zase syna; když chytali mladé lidi proti Francouzům do vojny, chytili mu ho také. Celý ten čas, co vojna trvala, neslyšel o něm, a když táhla vojska říšskou silnicí k Lipsku, na škarpě sedával, neuvidí-li syna, a všech se ptal, nevědí-li, kde je Martin Koledův. A když tudy jeli kozáci — celé pluky jich šly naší vsí — také se jich ptal. Kýs kozák, šelma, mu řekl, že se ve Francouzích oženil.

„Vezmete mne s sebou, hledat mého Martina?“

„Vezmeme.“

A dali mu koně, měli jich dost, rezavou píku, a pohádkář jel s nimi hledat do Francouz syna Martina. Od těch dob k nám nepřišel.

Viďte, že to byli divní lidé ti pohádkáři? Mohl bych vám o nich dlouho povídat, také celé pohádky, a věřte, že by vás to nenudilo. Škoda jich, že nechodí ode vsi ke vsi a nepovídají pohádky, že vytratil se jeden za druhým za Koledou a za Vobroučkem.

Škoda tak mnohého květu v kytici poesie národní uvadlého, zašlapaného.

Škoda tak mnohého zjevu v tichém, domácím životě nádodním, zaniklého, zapomenutého!