Z ráje/O hadu se zlatou korunkou

Z ráje Bohumila Klimšová
Pohádky	O hadu se zlatou korunkou	Tři růže

Údaje o textu
Titulek:	O hadu se zlatou korunkou
Autor:	Bohumila Klimšová
Zdroj:	KLIMŠOVÁ, Bohumila. V říši kouzel. Báchorky Bohumily Klimšové. Praha: Alojs Hynek, 1889. s. 11–30. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Máti dobrá, nebojte se!
čerstvých jahod roste v lese
plné kříčky, plné stráně,
ráda budu chodiť na ně,“
těší dcerka chorou matku
v nemoci a v nedostatku.
Dětskou rukou, měkkou dlaní
hladí líce, hladí hlavu,
nemá, nežli vroucí přání,
plně matku vidět zdrávu.

Pohnuta zří matka za ní,
jak se béře vzhůru k lesu
příkrou strání po bodláčí,
s jasným okem, plným plesu.
„Jak se těší — dobrá dcera! —
jak mi ve dlaň za večera
za jahody peníz vtlačí! —
Ach, co ví to malé dítě,“
vzdychne matka, „co mě bolí! —
letí jako motýl v poli —
Bída hrozí — a což o tu!
bojímť já se o sirotu!
Kdo ji po mně strážiť bude,
až já umru? Dobře cítím,
kterak slábnu, jak den od dne
pomalu se loučím s žitím!“
šeptá, stírá slzu hbitě,
jež ji bledou tváři máčí,
stírá oko, pláčem rudé.

Dcerka zatím ruče k boru
spokojeně, letmo kráčí.

V boru chvátá jako jatá:
vonné proutky jahod zralých
mihají se v ručkách malých,
hned má plný koš, a více;
radostí jí hoří líce.

Ujde čas jí do poledne,
utěšena na mech sedne,
k jahodám si chleba krájí.
Trávník kvete jako v máji,
nad hlavou jí ptáče zpívá,
a jim podál ze kapradí
točí se k ní hlava hadí.

Zrovna na ni had se dívá,
jako blesk mu oči svítí.
Kde se na ráz vzal tu v mýti?

Nelekla se dívka čistá:
dětinně a klidně zcela
odhrnuje vlásky z čela,
přívětivě hladí hada:
„Viď, chceš taky, dám ti ráda!“

Pohostiť se hada chystá
tím, co má, a při tom patří,
kterak se mu hlava blýská.

Spolu sedí jako bratří.
Útulně se had k ní stiská,
dobrotivě, zlý jak bývá,
upřímně se dívka směje.
Na ráz had se pozachvěje:
vzepne se a hlavu zpěčí,
jak kdy tuší nebezpečí.

Dívka trne: v dubů šeře
na skalině orel sedí,
sílí zoban, čechrá peří,
drápy brousí, dolů hledí,
pátrá, jak kdy místo měří,
kudy nejlíp na soupeře.

Had se vploužil ve stín keře,
unikaje jeho zraku.
Hustým loubím lísky v stráni
zlatou korunku si chrání
na své hlavě, plnou moci,
kouzlatvornou, vzácnou, hadí:
korunka se luzně svítí
barvou duhy, bleskem noci,
světlem slunce v číškách kvítí,
zlatým květem na kapradí,
a kdo má ji, skryté vidí.
Poklady, jež hory kryjí,
písně ptáků, řeči tvorů,
řeky šumot, šepty borů
sezná tajeplným videm,
na hlavu kdo vstaví si ji.
Šťasten, kdo ji najde z lidí.

Po korunce orel slídí.

Had, okřídlen jako ptáci,
plný lesku, záře třpytem,
hotoví se, k boji spjatý,
chrániť si jej, vínek zlatý.

Ráz a na ráz pod blankytem
nad temeny stromů v slunku,
nad lesem, jenž dýchal klidem,
hadů král se králem ptáků
setkali se o korunku.

Řev se nese borů tiší.
Ostrý zoban, mocné drápy
orel hadu v tělo stápí,
a had, svinut jako v míči,
vymrští se, hlavu týčí,
každou ránu měří zticha;
zmítá sebou, jedem šplíchá;
vypíná se; zuby cení;
oba bojem zaníceni
o málo se spolu liší,
rovnou silou sobě stojí.

Z obou stran se rány rojí:
na ráz, hadem uondaný,
klesá orel v šípek planý
a had, zemdlen, v keřík vraný.

V čarodějný keřík vraný,
loubím jeho tře si rány,
a hle, zázrak! mam a div!
Dřív víc mrtev had, než živ,
vstane zdráv a v boj se strojí,
v nový boj, se silou dvojí.
Děvčátko div očím věří:
jakéže to loubí v keři,
že tak ruče, mocně hojí? —

Hledí dál — a nový div:
kde se choulil nade slují
orel mrtev víc, než živ,
jako před tím tráva bují,
a v ní rdí se polní mák,
vše jak dřív — jen zmizel pták.

A kde zmizel — kráčí pán,
děsně v líci rozklován,
vlas se rdí mu, žhou mu oči,
divoce se v důlkách točí,
dvě, a třetí na čele —
ústa má co máky puklé,
snědou šíj, a dlouhá kukle
černá se mu na těle,
siná smrť o dvojí lebi
na zádech se z kukle šklebí.

Dívka žasne. — Rozpjal kukli,
havrani se nad ním shlukli…

Přiblíží se k dívce hbitě,
se smíchem dí kolem úst:
„Milunko jdi, odhrň chrust!
popil sobě, prostři šátek:
had, co leží v stínu hloží,
korunku ti na něj složí.
Přines mně ji, jdi, mé dítě!“

Odkud pán ten Milu znal?
jaký jí to rozkaz dal? —

Neví děvče, neví rady,
černý pán ví, poví kady:
„Směle, nebojiž se nic!
zlata nůši dám ti, — víc,
šat pro všední den i svátek,
perly, hedváb na kabátek,
koupíš choré matce líky,
uzdraví se…“

                  „Díky! díky!“
Děvče chutě k předu skočí,
potěcha mu září z očí:
„Uzdraví se! radosť! štěstí!“ -
v kvap si hložím cestu klestí,
spěchá, pádí, jenjen letí.

Pěšinou jde na kraj skály,
modříny kde s šípkem stály
plny rosy povždy z rána;
obrátí se, vidí pána:
před ní lesy, černé lesy,
na pána ji pohled děsí;
v stromech vichr láme snětí,
hrůza svítí pánu z očí,
ohnivě jak jima točí!

Poleká se dívka jeho,
jak by zřela ducha zlého,
uhne stranou, chůzi zpětí…

Pán jí kyne: zčarována
zastaví se, zpomene si:
„Pro matičku!“ Pádí v lesy
přes kořeny, přes útesy:
dva, tři kroky — a tu sluje,
tam, kde šumí čerstvá líska,
slunce pod ní v temnu blýská.
A ne slunce, vínek hadí,
jak květ zlatý na kapradí.

Jak květ zlatý na kapradí
v svatojanské noci v mýti,
jako duha v číškách kvítí,
na nichž ranní rosa pluje,
měnivá, jak blesky v noci…

Prostře hbitě bílou plenu,
korunka se stane její…
chce ji míť za každou cenu…
o matku jde…

                 Koho má to
v černém pánu, netušítě…

A pán černý žádá zlato.
Rozumoval, myslil sobě,
posýlaje k sluji robě:
„Nevina se kouzel moci
vymyká a maří čáry.
Složí korunku had starý,
prostře-li mu šátek dítě
čisté jako krůpěj rosy
nad hladinou na rákosí.
Milunka jak krůpěj čistá,
šveholí jak hlásek ptačí,
hled má jasný, nevinný
jako poupě květiny,
vše se směje, kudy kráčí.“

Tak ji vyslal v ona místa
čarodějník. — (Ten to byl,
jak se v orla proměnil,
korunku by snáze zloupil,
v pravé podobě k ní vstoupil
teď, a chtivě čeká na ni.)

A zde čeká, stále čeká,
napíná zrak do daleka;
hněv se bouří v jeho nitře,
vous mu slinou popěnil:
nejednal-li dosti chytře? —
Milunku zří lesní plání,
ztráceti se v chudém šatě
a se blížiť černé skále,
hloub a hlouběj, dál a dále…

Němo, mrtvo v lese kolem,
ani větřík nehne stvolem,
přestalo i zářiť zlatě
světlo pod lískou…

                            A nejde!
Nežli slunce hory přejde,
měla zpět býť…

                       Došla keře,
had kde hověl sobe v šeře.
Dřímal? — přimknutý měl zrak.
Šáteček ho slonil tak!
Před šátečkem zavřel oči!

Miluška v před chutě skočí,
prostře šátek, klenot zlatý
složí had, jí lízá paty,
tulí se k ní jako k známé.

Zase Miluška ho hladí.
Pojednou korunku zhledne,
rozpomene se a zvedne,
dá se na zpáteční cestu.
Tu se vzepře chomáč klestů,
tu jí kořen v chůzi vadí;
a jí rámě, kypré, svíží,
zlatý klenot divně tíží.

„Polehčím si!“ sobě praví,
korunku na hlavu staví,
a v tom blesk jí šlehne v oči:
do nádherné síně vkročí:
ze zlata v ní stromy rostou,
opálný květ, jak kdy sněží,
v kořenech jim broučci leží,
ptáčci o stříbrném peří
létají na větvích v šeři,
motýlové vstříc jim letí
z rubínových růží snětí;
v druhé síni stříbro ryzí
podlahou na zemi svítí,
strop v zrcadel lesku mizí;
v síni třetí stěny z kvítí,
květy z pestrých drahokamů,
křišťálové lampy visí
zdobně z vykládaných trámů;
ve čtvrté se perly mísí
v safír, padající hravě
s klenby v smaragdové listy,
rozprostřené v důli smavě,
půvabně se točí místy,
seskakují ve vír třpytný
a se řítí v zemi měkkou,
ručeje jak v rokle tekou,
a zas vytryskují nově,
chytají se v skvostném krově:
každá z perel loďka malá —
kde se vzala, tu se vzala —
v každé drobná víla sedí:
plaménky jim z očí hledí,
průsvitný šat, lehký, kmitný,
křidélek dvé na rameni,
kolébají se a honí;
proud ve vlnky rozčeřil se,
každá vlnka perly roní,
chytají se na kamení,
v jaspisových růžích planých;
každá perla loďka malá —
kde se vzala, tu se vzala —
harfa v ní strun z duhy tkaných.
A kdo hraje? Trpaslíci!
Kučeraví, smaví v líci.
A jak krásně zpívať znají!

Plně znějí v harfách struny,
kouzelně a libě, hlasně,
víly pějí stříbrojasně:
„Nediv se, otevři oči,
šťasten, kdo v náš zámek vkročí…“

Kynou jak andílci v ráji,
vábí Milku sterou vnadou:
po květu květ ve klín hází,
zří se honiť mušky v mlází,
jak se broučci v růže kladou,
ples jak bují v každém snítku,
ze zlata si vije kytku.

Komnaty probíhá ruče:
v poslední na bledém stonku
vadne květ modrého zvonku.

Co jí náhle srdce tluče?

Modrý květ jí zajal oči,
s Miluškou se hlava točí.
Tak vídala blankyt nebe
čistě modrý, modrý jasně,
spěchala-li z lesa k matce
a jí klesla v lokty krátce:
„Matičko, zas vidím tebe!“

Slzy omžely jí oči,
s Miluškou se síně točí.

Sedne v kout k modrému kvítku,
chtivě zří na jeho snítku,
hlavu do dlaní si složí:
po síni se šepty množí,
plně znějí v harfách struny
jako chvějný paprsk slunný,
kdy se v barvách duhy mění,
líbezně a jemně, hlasně,
víly pějí stříbrojasně:
„Šťasten, kdo v náš zámek vkročí…
natrhať smí zlaté růže,
jedno přání přáť si může…“

Dívka zkolébána v snění
hlouběji v dlaň hlavu skloní,
nevědomky šeptne rtoma:
„Kéž je moje máti zdravá!
kéž jsem u ní, kéž jsem doma!
ach, to zdraví, jen to zdraví!“
A tak ve snu zjeví maní
nejvroucnější svoje přání.
Modrý zvonek podál voní,
ještě hloub jí klesne hlava —
vítr foukne ve vlas plavý,
korunku jí sejme s hlavy.

A zas pouhá jeskyň v lese,
sbory vil a ptáčci zlatí
s korunkou se dívce tratí.

Jak šíp orel v jeskyň letí,
chopí korunku a vznese
na ručesť s ní do výše se;
a kde křovinaté sněti
vyrostají nejníž v skále
a se chýlí ke kapradí,
slyší temný sykot hadí
a se smáti hadí chásku:
„Černokněžník prohrál sázku!“

„Je-li možná?“ — letí dále,
perutí šum Milku zbudí.
„Co se děje?“ hledí kolem:
skála na dvé rozštěpená
vzhůru ční nad lesným dolem,
motýli a broučci rudí
s ptáky obletují bory,
bystřina se řine s hory,
a zeď větrem ometená
k jejímu se kloní boku;
potok šumí v křepkém toku,
na dně skal se tratí mechem,
krůpěje vod zpěvným spěchem
chytají se větví kalin;
růží kře a květy malin
vroubí hojně skalné kraje,
v krůpějích vod duha hraje.
Černý orel oknem letí,
vichr chvěje každou snětí…

Na blízku se snáší v trávu,
a zas z něho černý pán,
v tváři všecek rozeklán,
v kouzelníků dlouhém hávu.
Korunkou se v ruce baví
a si na hlavu ji vstaví,
kráčí k skále, hloub a dále:
všudy kámen, houšť a ruda,
proudem rozoraná půda,
kde je poklad? —

                         Vše se stmělo,
udeří se rukou v čelo,
něco mu v něm zahučelo:
„Bloude starý!“ k sobě zuří,
hromově, jak bukot tuří,
„neznáš-li věsť o korunce? —
zapomněl-lis, moc že tratí,
jiný-li kdos již ji měl!? —
Jak se snadno záměr zhatí!“

Ve svém malomocném hněvu
odhodí ji jako plevu,
a jak přišel, zpátky spěl.

Korunka se v trávě třpytí
jako duha v číškách kvítí,
jak na nebi mladé slunce.

„Ss… ss…“ černokněžník slyší
za sebou tu v lesní tiši:
„Silou jsme si rovni, pane,
lstí mne nikdo nedostane!
Starý had, král hadů v lese,
ode dávna vtipem slyne,
zlosť a hanu těžko nese!“

Hadů král se cestou vine,
jak kdy listím větřík vane,
mluvě dál: „U skalní paty
ztížil já jsem klenot zlatý
mocí svou a svojí vůlí,
dívka dobrá že a měkká
nevědouc ni, co tím činí,
aniž by se po čem ptala,
korunku mou na se vzala.
Uzří ještě, co ji čeká,
za vše ke mně dobrodiní!
Víc než hedváb, nežli zlato! —
Malý úskok se mi zdařil,
kouzla vaše já jsem zmařil!
Černý pane, umím já to!
Teď si svoje zpátky beru.“

Černokněžník sípal vztekem,
a král hadí záře vděkem,
ubíral se houštím lesa,
korunku si zpátky nesa…

To, co zatím dívka malá
v kobce skalní tiše sedí,
průlomem do dálky hledí:
zří, jak odtud na severu
pne se dubů klenba smělá,
a se cesta houštím bělá,
ztrácejíc se v pološeru…

Zná ji, vidí, skočí, jásá,
Bože, Bože, jaká krása!
Známě na dívkuvše kyne,
bystřina se v hory řine,
pitvorně se vrba kroutí,
tam kde cesta vede k chatce,
kudy spěchávala k matce…

A co ji to vůní vábí?
V travinách, jak na hedvábí,
s jahodami košík z proutí.

Zradostněna v plném chvatě
Miluška se béře k chatě
pode starou hrušní planou,
těší se, jak máť ji stiskne;
poskočí, vesele výskne,
zaslzí.

             A vrchovatě
splatiť chce jí za čekanou,
slibuje to svatosvatě;
a než slzy z oček skanou
lesa kraj se k srázu blíží,
odkud viděť rodnou chýži…

Máti! máti! krok jen ještě…

Proč, ach, kol vše tone v pláči? —

Vlídná chýžka dnes se mračí,
slzy v oknech, kolem stíny,
v srdce se jí bázeň tlačí —
Stkví se v oknech kapky deště?! —
Či se hněvají, proč nešla?
Nežli večernice vzešla,
zpět býť měla…

                         A je tady!
krok jen kolem plotu z hlíny
a mateři v rukou leží,
zčervenalá, zdravá, svěží…

Ano, ano, v pravdě tomu:
zdravá, svěží, a jde domů!

Matka pohledem ji vítá
mdlým, a ústa se jí chvějí:
„Kdes tak dlouho, dítě, byla?
co jsem strachu zakusila!
Co mi neseš?“ —

                          Usmívá se,
víc než ústy okem ptá se:
„Víš-li, že si vždycky přeji,
daleko bys nechodila —?“

Milunka hled k zemi sklání,
vždyť nic nepřinesla ani!
Jistě strádá hladem máti,
málokdy je plně syta,
čeká povždy, až se vrátí
a jí nese chleba v dlani
za jahody z lesních strání.

Slza kane ve tvář dítka:
zabudla, že jísti třeba —
nemá chleba!

                     V kapsu sáhne,
škubne sebou — pro vše svaté!
kam vložila proutky zlaté,
ucítila loubí svěží.
Co vše o tom mysliť má si? —
Stojí, po chvíli až drahné
na les s hadem vzpomíná si,
jak se zhojil; k matce běží,
zradostněna volá z dálí:

„Matko, matko! pomoc! spása!
nesu listí z lesních strání!“
a co plesá a co jásá,
v loubí ruče matku halí,
a kde se jí dotklo těla,
chorá matka ozdravěla.

V listí bylo požehnání.