Z ráje/Ctiboj kralevic

Z ráje Bohumila Klimšová
Tři růže	Ctiboj kralevic	Dědicové

Údaje o textu
Titulek:	Ctiboj kralevic
Autor:	Bohumila Klimšová
Zdroj:	KLIMŠOVÁ, Bohumila. V říši kouzel. Báchorky Bohumily Klimšové. Praha: Alojs Hynek, 1889. s. 49–63. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V jedné daleké zemi měla králová jediného syna a toho vroucně milovala. Ale nebyla s to, podívati se naň, aby neplakala. Kormoutilo to mladého kralevice, ale ať prosil, jak prosil, nikdy na králové nevymohl, aby mu pověděla příčinu svého zármutku.

Jednou, když seděli samotni v komnatě královnině, doléhal na ni kralevic znova, úsilovněji, než kdy jindy.

„Slyš,“ pravila po té králová, „nerada ti to povídám, ale budiž: otec tvůj, jako malý chlapec hrál si kdysi se svým bratrem, který měl zamilovaného holuba, takže ho stále na rameni nosil. Opatrovatel jejich se na několik kroků vzdálil, i rozdělal otec tvůj pod stromy, kde byli, ohníček a hodil ze svévole do něho holuba.

Bratr prosil, holub se třepotal, ale otci tvému působilo to vyražení: z holuba nezůstalo ni pírka, leč — toutéž chvíli klesl bratr otce tvého mrtev na zemi. Otec tvůj se polekal, litoval ihned činu svého, ale bylo pozdě. Mudrcové rozsoudili, že holub onen byl dech strýce tvého, a proto že se od něho nemohl odloučiti. Otec tvůj pak rmoutíval se o to dlouho a dlouho, až posléze po mnoha letech na to pozapomněl, kdy se cítil šťasten a k vládě zasedl.

Teprve když tys se narodil, přišlo mu vše znova na mysl. Na pleci měl jsi znamení: oheň.

Vysvětloval si to ubohý otec, že za hřích jeho ohni obětován býti máš. Povolal tajné rádce svoje, a ti potvrdili jeho obavu. Prorokovali mu z hvězd nebeských, že vzrůstu tvého se nedočká, a jakmile ti bude dvacet let, že uhoříš. A že se to stane na Plamenné hoře. Od těch dob neměl pokojné chvíle, trápil se, chřadl, a skutečně umřel, jakmile jsi dorůstati počal.

Na smrtelném loži se mi ze všeho vyznal a prosil mě úpěnlivě, bych nad tebou bděla a zvláště vždy dbala, bys od plamene nepřišel k úrazu. Teď víš všecko, Ctiboji! Právě se tvůj dvacátý rok končí, a nechceš-li zarmoutiti otce svého ještě v hrobě, jednej tak, aby se proroctví nesplnilo!“

Kralevic se zamyslil: „Plamenná hora? Kde je ta Plamenná hora? Proč jsem o Plamenné hoře dosud nikdy nic neslyšel?“ vyzvídal.

„Mnoho se ptáš, drahoušku,“ odpověděla králová. „Plamenné hory ještě nikdo neviděl. Stojí prý hluboko v lesích, obklopených mořem, ale kde, nikdo neví. Jediný smrtelník prý se k Plamenné hoře odvážil, ale ten to zaplatil životem. Ó, neptej se! neptej se!“

„Již tomu rozumím!“ zvolal kralevic rozníceně. „Zdálo se mi ve snu, že vidím vysokou lípu, na ní hnízdo a pod ní hranici, jako by celá hora hořela. Nedaleko seděl stařeček, — jak by otec můj to byl, — a hleděl na mne prosebným zrakem. Půjdu tam, matko! Nikdo to nebyl než on, a prosil mne jistě takto, abych ho zbavil trápení! Nechť mne neprosí nadarmo!“

Králová ulekla se slov jinochových. Líbila se jí statečná a rozvážná jeho řeč, ale i hlas mateřské lásky ozýval se v ní. — Přemlouvala tedy syna svého, aby splnil poslední vůli otcovu a nebezpečenství se chránil.

Ale syn odpověděl odhodlaně:

„Nebyl bych dobrým synem, aniž hoden nositi korunu otcovu, bych výše cenil život svůj než otcův poklid. Nermuťte se, matičko, a nebraňte mi: co se státi má — ať se stane!“

Ale královou, jakkoli zaslzela šlechetnou pýchou, že má tak zdárného syna, zkormoutilo to do duše: viděla ho již v duchu ztracena; naříkala, že umře s ním a prosila pro živý svět, aby se jí zachoval. Mělať jen toho jediného!

Pohnula jej posléze tak, že jí slibil, z paláce nevycházeti, dokud nebude míti dvacátý rok za sebou.

Skutečně také z paláce nevycházel. Králová obklopila jej dvořany, a ti měli bdíti, aby k nižádnému úrazu nepřišel.

Ale kralevic den ode dne víc a více chřadl. Tváře mu bledly, oči se mu kalily a po hradě chodil již jen jako stín. A cokoli matka jeho sezvala lékařů jemu na pomoc, všichni srovnávali se v tom, že ho něco tajného trápí a že do rána shasnouti může jako svíce.

Do dvaceti let scházely kralevici již jen tři dni. Nevidouc jiného vyhnutí, svolila posléze králová, aby si na procházku vyšel. Kralevic zamířil do lesa. Chtěl býti sám, ale starostlivá matka poslala dvořany tajně opodál za nim, aby ho chránili, kdyby ho nebezpečenství stihnouti mělo.

Vyšed ze zámku, hned u vchodu potkal k nemalému svému překvapení mužíka s červenou čapkou.

„Hledáš Plamennou horu, viď?“ oslovil ho tento. „Jaktě to vím! Pojď za mnou! A jen za mnou!“

I hupkal před ním, až se mu čapka třásla, a vedl ho tak neznámou cestou, že se brzy dvorskému služebnictvu ztratili s očí.

Spěchali divokým, hustým lesem, a k večeru přišli do zcela nové krajiny, kde mužík se kralevici ztratil.

Ve stínu javorů zelenalo se před Ctibojem jezero, měsíc svítil, a po hladině plula krásná vodní růže. Houpala se na jezeru, kývala, plynula blíže, vzdalovala se a vábila ho za sebou.

Kralevic Ctiboj odhodil plášť a klobouk i jal se růži přitahovati větví stromovou. Růže hrála sobě s ním, až nadešla noc, tmavá a hustá. Ctibojovi přimkly se rázem oči a zdálo se mu, že slyší tesklivý zpěv ze vzdálí.

Tak ušla první noc.

Ve velikých úzkostech trvali oň zatím v zámku. Kdy se vyslané dvořanstvo vrátilo, tázalo se, zdali je princ nepředešel, neboť prý jim s očí zmizel, ani nevěděli jak a kam; ulekla se králová nevýslovně a vyslala znova posly, aby ho hledali.

Dvořané vydali se opět do okolí a do lesa, volali, troubili, projížděli les křížem, ale nikdo jim neodpovídal. I zabloudili až hluboko v lese k oněm místům, kudy se ubíral kralevic, a k onomu břehu, kde lovil vodní růži.

Zde našli v trávě jeho klobouk a plášť. Ale kralevice tam nebylo.

Rozželeli se poslové a ostýchali se předstoupiti před tváři královninu. Kdy se smutni vrátili do hradu, spatřili královou klečící na zemi a hojné slzy přelévající. Po chvíli teprve se vzchopila i děla:

„Vím, že mi nesete novinu zlověstnou. Cítím, že přicházíte bez něho!“ A znova vypukla v pláč.

Poslové sklonili hlavu, zkormouceni podali králové klobouk a plášť na břehu nalezený, a králová skropila ho slzami.

Když se zármutek její poněkud utišil, přikázala, by plášť a klobouk ten pochovali místo syna jejího ve hrobce královské, jako jedinou památku po drahém synu jejím a budoucím dědici trůnu.

Celá země se rmoutila, nebo dobrého kralevice každý upřímně miloval,

Kralevic zatím spal celý den, a když se probudil, plul již opět srpeček mu nad hlavou, a před ním houpala se vodní růže na zelenavých vlnách.

Pojednou však, jak by ji blesk byl zachvátil, počala vadnouti. Kralevic lituje, že tak krásný květ uschnouti má, nabral do hrsti vody a pokropil ji.

Růže se rozpukla, a v ní seděl mládeneček v kazajce rudé jako polní mák. Udělalať se z růže lodice, a mládenec řídil vesla. Jel přímo ku kralevici, a když dojel, zahovořil:

„Až se tě bude kdo ptáť, říkej stále „ne“, nikdy nepřisvědč. A teď pojeď se mnou, nemáme času nazbyt!“

Kralevic poslechl.

Jeli, a jeli celý, dlouhý den. Již druhou noc měl kralevic za sebou, nyní to byl den třetí.

Kolem do kola voda, a jen samá voda, až k večeru, to již na třetí noc, rozložil se jim před očima světelný pruh. Uprostřed jezera vypínal se vysoký kopec obrostlý lesem, a v něm uprostřed hořela hranice, jasnější nežli slunce.

Ze vzdálí zazníval k nim opět tesklivý zpěv. A čím blíže přijížděli, tím zněl jasněji:

„Krmím, krmím, nedokrmím…“

Mládeneček přistál u břehu, a kralevic spatřil u lesa seděti starce, ten krmil holuby a zpíval si stále tesklivě: „Krmím, krmím, nedokrmím…“

Jeden holub vletěl mu do klína a zavrkal, jak by mu oznamoval, že někdo přichází.

Stařec pozvedl hlavu a vstana promluvil k příchozímu kralevici:

„Přicházíš v nešťastnou hodinu, mládenče. Jdi a vrať se!“

„Nikoli, přišel jsem, abych vykonal, co vykonati mám,“ odtušil kralevic.

„Ještě jednou tě varuji,“ naléhal kmet, „ještě jednou, nežli vstoupíš na půdu, které se dosud bez trestu nedotekla noha smrtelného člověka! Hranice tato hoří vždy jen jednou za deset let a to jen jednu hodinu s půlnoci; ale vždy vyžádá sobě lidskou oběť. Běda, kdo se jí chvílí tou přiblíží!“

„Pak jsem přišel právě vhod,“ odvětil kralevic odhodlaně; „neboť jest mi obětovati se za otce mého, který jen ohněm dosáhnouti může smíření…“

„Tedy se rozluč se světem!“ dí stařec vážně.

Neviditelným klíčem otevřel jakousi bránu, a v čarovném světle objevilo se před nimi květinové moře. Stromy je líbezně vítaly a kralevic neměl tolik slov, co květů vonělo jim v ústrety v barvách nejpodivnějších. Uprostřed stál zámek z růží, rudých jako oheň, a rozesýlal vůni do daleka.

Osloněn stanul kralevic a naslouchal, jak papoušci na větvích před zámkem poletující volají:

„Pán, pán, náš pán!“

Stařec pokýval přátelsky hlavou a řekl: „Ano, jsem tu pánem; ale na tobě jest, Ctiboji, má-li ti to vše patřiti. Já již dlouho žíti nebudu, a na tobě vidím, že se ti to vše líbí, i čtu na tvém čele, že’s hodný jinoch; proto jest mně líto tvého mladého věku. Upusť od svého záměru! Zamiloval jsem si tě tou chvílí, jak bych tě znal od jakživa, a radím tobě dobře. Jsem stár, nemám nikoho, a daruji ti celou zahradu, s celým zámkem, se vším, co si jen mysliti můžeš.“

„Hleď, tam ten pták právě lapil mušku,“ pravil kralevic, „a přec bylo by nespravedlivo, kdybych ho nechal zahynouť; otec můj v mladosti pochybil, a bylo by neprávo, by ještě na dále trápiť se měl. Nechať jest svoboden, jako ten pták!“ Chopil luk, který mu po boku visel, i prostřelil na ráz větvitou siť, do nížto se pták onen byl zachytil.

Potom podal ruku starcovi a pravil měkce: „Nevím, proč tě tolik mám rád: proto-li, žes podoben onomu kmetu, kterého jsem onehdy ve snu viděl, anebo že mě na otce vzpomínáš. Ale miluji tě jak otce. Všecko bych ti k vůli udělal, jen abych opustil otce svého, toho na mně nežádej!“

„Nikoli, nikoli,“ odporoval stařec jaksi smutně, „nemáš mne rád; je ti to málo, co ti nabízím!“ I rozhrnul oponu z jemného tkaniva, která visela mezi dvěma komnatama. „Zde viz!“

A vztáhnuv ruku, ukazoval mu výklenek, ve kterém jako na oltáři ležely zlatý kalich, koruna a meč.

„Vybeř si!“ vybídl ho stařec, „meč, který se nikdy rány nechybí, korunu, kterou když na hlavu vstavíš, nikdo se ti slávou nevyrovná, nebo kalich nesmrtelnosti.“

Kralevic vztáhl ruku po kalichu. V tom vlak se vzpamatoval:

„Za jakou cenu?“ ptal se.

„Za cenu života,“ odpověděl stařec.

„Život můj nenáleží mně, náležíť otcovu vysvobození,“ odpověděl mladík pevně a odvrátil se od zářivých lákadel.

„Jak chceš,“ dí starec; „život a štěstí, anebo hranici!“

Ctiboj se zachvěl vzpomenuv, že na místě bohatství a slávy, v květu života skončiti má v plamenech, i rozhlédl se bolestně po komnatách kolem.

Stařec, vida jej pohnutého, dodal: „Hleď, že se loučíš se světem nerad! Dobře by však ještě bylo, kdyby se jednalo jen o tebe; ale což tvoje matka?“

„Má matka, má ubohá, dobrá matka!“ zasténal jinoch úpěnlivě a sklonil hlavu. „Kterak té mám způsobiti takovou bolesť?“

Vzmužil se však a hlavu vztýčil: „Slyš,“ pravil, „pomyslím-li na matku, srdce se mi svírá; pomyslím-li na otce, div mi to srdce neutrhne. — Matka moje se utěší, dojista se utěší, při všem bolu svém, zví-li, co se stalo a až rozváží, že jednal jsem, jak se na syna sluší. Ale otec můj trpěl noho již zde na zemi. Nechať umru, umru za něho!“

„Staň se!“ zvolal stařec velebně. Vztáhl ruku, a jen hranice hořela před nimi, šlehajíc vysoko k oblakům.

„Přej si!“ zvolal kmet. „Co si přeješ umírající, to ti vyplním.“

Ctiboj zvedl oči vzhůru a zvolal:

„Dones tedy pozdrav matce mé a vyřiď jí, že otec můj jest vykoupen!“ A nerozmýšleje se déle, skočil do plamenů.

„I to se staň!“ řekl stařec.

Plameny šlehly výš, stařec jim požehnal: ihned proměnil se kralevic v ohnivého ptáka a vletěl do hnízda na lípě.

Hnízdo vzplálo, a po malé chvíli vyletěl z něho pták mladý, s novým peřím, rudým jak oheň a ohnivým jako zlato — který nebyl nikdo jiný nežli kralevic v zdvojnásobnělé, zmohutnělé síle.

Stařec svítil září neobyčejnou, a vida ptáka, zavolal naň:

„Vytrhni mně vlas a vezmi jej do zobáku!“

Pták učinil, jak stařec kázal, a v tomže okamžení proměnil se zase v bývalého Ctiboje.

„Hleď, jsem tvůj otec,“ pokračoval kmet, „a mně bylo za trest uloženo, abych tě přemlouval a sám na tobě vykonal ortel: kdybys byl podlehl žádosti po tom, co jsem ti nabízel, byl bys zahynul, nalezna smrť, a já bych se ještě dlouho byl trápil; potud, až by se někdo jiný z našeho rodu byl nalezl, kdo by se byl za mne obětoval. Ty’s odolal, a vykoupil jsi mne i sebe.“

Kralevic dojat objal mu kolena a dlouho nemohl promluviť. Po dlouhé chvíli teprve zmohl se na slova:

„Tedy jsem tě ještě jednou spatřil! — A kdo jsou ti, kteří mě k tobě dovedli, drahý otče?“

„Strážní sluhové ohně očistného,“ odpověděl otec.

Ještě mocněji zazářil, a nežli se Ctiboj se země zvedl, rozpadl se v hromádku popela.

Dlouho stál kralevic Ctiboj na témže místě. Potom vzal hrsť popela, uschoval ji za ňádra a vzchopil se k odchodu.

Nad lesem vycházela záře ranního slunce a svítila před ním.

Kralevic rozhlížel se po cestě, obklíčilť jej strach, aby nezabloudil v tom hustém, neschůdném a nepřehledném houští. A co se rozhlíží, spatřil, že hranice uhasla a holubi že sletují se se všech stran.

„Nakrmil nás,“ vrkali vesele, „ukážeme tedy mladému, kudy.“

Zakroužili houfně nad ním a letěli směrem k zámku.

„Tudy, tudy!“ volali na kralevice.

A nebylo tam již jezera, ani moře, ani nepřestupných pařezův a houštin. Byly tam čistě vyschlé cesty, které vedly rozkošným zelením na pokraj.

Když k zámku doletěli, zvedli se holubi a ztratili se v obloze jako bělmo oblaků.

Kralevic spatřil na tisíce světel. Hrála smuteční hudba, a lidé uplakáni tlačili se okolo mar, na nichž postaven byl kralevicův klobouk a plášť.

Nepozorován vmísil se mezi dav.

Pojednou vstoupila králová ze vnitř paláce, zaslzená a s obličejem zářícím, a kynula lidem:

„Vyčkejte, drazí moji…“

Tu se kralevic déle udržeti nemohl, a pln radosti protlačiv se průvodem, uvrhl se jí na šíji:

„Matko!“ zvolal.

Dav užasl a králová div neomdlela samým potěšením.

Objala syna vroucně, zulíbala ho nastokrát a posléze zašeptala:

„Čekala jsem, synu můj, že přijdeš. Nebo víš-li, že se mi právě před chvílí zjevil tvůj otec? Stkvoucí jako mladé slunce a zvěstoval mi, že’s jeho vykupitelem, a děkoval mně, že jsem tě tak dobře vychovala.“

Kralevici vyhrkly slzy z očí.

Vyňal ze záňadří otcův popel, a políbiv jej pobožně, podal jej králové.

S velikou slávou ukazovala nyní králová syna svého jásajícímu zástupu a vedla jej pak do zámku.

A když jí potom kralevic vypravoval, co a jak se událo, jak statečně si počínal, nemělo radování její konce.

I žili pak šťastně a spokojeně, otcův popel majíce vždy u veliké vážnosti, a nepomýšleli na nic jiného, než jak by národ svůj učinili šťastným.

A lid je podlé toho ctil a miloval.