Z pražských zákoutí/První výdělek.

Z pražských zákoutí Ignát Herrmann
Náš „Mikoláš“.	První výdělek.

Údaje o textu
Titulek:	První výdělek.
Autor:	Ignát Herrmann
Zdroj:	HERMANN, Ignát. Z pražských zákoutí. Google Books
Licence:	PD old 70
Index stran

Prvni výdělek.

(Úryvek většího líčení ze života.)

„ ylo jitro podzimního dne, podzimu, který se chýlil již ke konci, v posledních dnech plačtiuš) vého, mlhavého listopadu. v Byla ještě hluboká tma, když u Svejcarů »na Bojištio rozbřeskla. malá lampička. v prvním pokojíku, kde spaly tři Svejcarovy dcery: Pepi, Tona. a Růžena.

Prostřední, Tona, šestnáctiletá, vyskočila a opláknuvši obličej nad hlíněným umyvadlem, jež stálo na židli, utírala se rychle a. poprskovala. při tón). Byla. sice uvyklá mýti se vodou studenou, ale když zatekla nějaká krůpěj za krkem mezi lopatky nebo za ňadra., otřásala. se, jakoby na ni smrť sahala.. Vnášela si ovšem vodu na mytí ze síně již večer do pokojílgu, ale voda. neohřála se ve studeném příbytku Svejcarových, kde se topilo jednou za den. Dům byl z oněch nových staveb s tenkými zdmi, kolem seschlých rámů oken čišelo do vnitř a. nad tenkým houpavým stropem byla, půda. Dole také mnoho netopili, ani se stran - jak se měly bídné ty prostory vyhřáti!

»Nestříkej na mneh zavrčela z postele nejstarší, Pepi, když se Tonička přiblížila k lůžku, potřásajíc mokrou hlavou. Tonička odstoupila, ještě několikráte přejela. ručníkem obličej a krk, pročísla řídké, nelesklé vlasy hřebenem, jehož zuby byly s polovici vylamány, a spěšně se oblékala.

Byla již úplně přistrojena, zapnuta do těsného, tenkého pláště z waterproofu, z něhož vyrůstala, klobouk na hlavě a roztřepené rukavice na rukou. Teprv teď přistoupila ke kamnům, sáhla po paměti na 'první příční kachel a vytáhla odtud opatrně hrneček s kávou, ze zásuvky malého stolku blíže kamen vyňala zbytek bochníčku, ukrojila skývu a snídala. Káva byla od včerejška, studená. Tak snídaly holky Svejcarovic každodenně již po delší čas, neboť nebylo paliva., aby se káva vařila. čerstvě nebo ohřívala.

Tonička dopila a zatřásla mladší sestrou, Růženou, aby za ní zavřela. Hubená, asi dvanáctiletá dívka vstala s úzké, krátké pohovky, a když ucítila studenou podlahu pod nohama, otřásla se zimou v tenké, chatrné košili, na mnoha místech záplatované a dlouhými stehy stahované. Ještě slepa spánkem potácela se za sestrou z pokojíku do kuchyně, a. když Tonča vyšla na síň, zastrčila za ní závorku, načež spěchala na pohovku a schoulila se pod chatrnou, řídkou peřinkou.

»Sfouknih vrčela na lůžku nejstarší, Pepi, kterou dráždilo světlo lampičky, na niž Růžena zapomněla.

Děvče vyklubalo se ještě jednou z teplých podušek a peřin a přikročivši ke stolku shasilo kahanec, načež tápalo tmou k pohovce. Za okamžik chrupaly obě dívky a z vedlejšího pokojíku ozývalo se odměřené hluboké oddychování inatčino a chraplavý, namahavý dech otce Jana Švejcara - - - -«

Tonča seběhla rychle se schodů a vystoupila do vlhkého, sychravého povětří. Zatřásla se, jak ji zimavý, pronikavý vítr profoukl, nakrčila hřbet, přitiskla ruce k tělu a ubíhala spěšně Sokolskou třídou a pak Žitnou ulicí dolů. Zde onde hořela plynová svítilna. Při mlékařských vozících stály skupiny služek a' žen, nakupujících modravého mléka. do snídaně, ulicemi kráčeli řezničtí učňové a pomocníci, roznášejíce na lískách maso, přikryté 'zakrvácenými hadry, z otevřených již kořalen ozý- - valy se chraplavé, sípavé hlasy metařů a nádennfků, ospalí mládenci a učňové kupečtí otevírali krámy, zívali do sychravého vzduchu a z úst vycházela jim šedá pára.. Na všech těch lidech bylo Vidět, jak se chvějí zimou, jak drkotají zuby. v

Tonička měla dlouhou cestu před sebou. Sla až na Malou Stranu, kde šila s několika jinými děvčaty u staré panny, švadleny Snáblovy. Konala tu cestu dvakráte denně, ráno tam a večer zpět ; přes poledne zůstávala na. Malé Straně, kde obědvala kávu v malé kavárničce na. Tržišti, hrneček za šest krejcarů. Večer,v když se navrátila domů, večeřela opět kávu. U Svejcarů již dlouhý čas neživili se jiným než kávvou; měli ji ksnídaní, kobčdu i kvečeři. Jen otci Svejcarovi vařilo se v poledne trochu polévky.

Dnes šla Tonča mnohem veseleji do práce, než jindy, ba skoro velmi vesele. Dnes má bráti první výdělek, celé tři zlaté za týden. Těší se, jak je přinese večer domů, matce, jak se koupí něco zemáků, jak se večer zase jednou za čas zatopí, jak se ohřejí a jak pojedí horkých zemáků s tvarohem. Ano - taková. 'večeře nebyla již dlouho. Pořád jen káva, káva - modravá, šedavá. káva z odvaru cikorie a s nejhorším mlékem.

A ona dnes přinese tři zlatky - hle, peněz na celý týden. Zejtra v neděli bude v poledne polévka, snad izemáky s kouskem jaternice a pak teprv káva - tedy celý, pravidelný oběd. Ach, oběd, jako jedí jiní lidé, jaký má dole domovník i vedle něho rodina obuvníkova. Toničce při pomyšlení tom slévalo se v ústech a ledová. dnešní snídaně nestudila jí v žaludku tak, jako jindy.

Bylg po páté hodině večerní, když yycházela Tonča Svejcarova z krámu švadleny Snáblovy v Karmelitánské ulici. Odpustila se dnes 0 hodinu dříve, aby přišla brzy domů, aby bylo dost času na zatopení a na vaření zemáků. Trvala jí cesta vždy hodinu.

Ušla několik kroků směrem ke Kamennému mostu, když se ozval za ní hlas:

»Tondo, čau! _ počkej!«

Děvče se ohlédlo a již doháněl ji vytáhlý mladík asi dvacetiletý, ale bledého, vyzáblého obličeje, na němž jevily se všecky známky vyžilosti. Měl úzké, ještě letní spodky, na nohou veliká., plochá perka, která při chůzi »pokašlávají«, a na. těle těsný kabát ze sprosté, skoro čistě bavlněné látky křiklavě pestré, hrající ve všech barvách. Kabát byl se životem a šosy jeho sahaly hluboko pod kolena. Na hlavě seděl mu nízký, kulatý klobouk s úzkou, ohmatanou střechou.

Tonča bezděky stanula a zarazila se jaksi při tomto setkání, ač to byl dobrý její známý, Alojs Maxant. Ale dnes ho nečekala, dnes chtěla rovně domů. Měla. v tobolce tři zlatky, první výdělek - nemohla se dočkati okamžiku, až je vyklopí matce 'na ruku. '

»Cauh opakoval Max'ant pozdravení, jakoby se setkával s ñámou jemu podobným. »Jdeš z rachotyřa

”jdu, a domů,u přisvědčovalo děvče.

»Máš brkályřa tázal se Maxant dále.

Tonča byla vteřinu na rozpacích, co má říci. Ráda by byla peníze zapřela, ale pak sivzpomněla, že Maxantyí, že dnes měla bráti první mzdu povyučení, i řekla:

»Mám; nesu je domů.«

»já ti je nesežerula vyhrkl Maxant, jakoby byl uražen a vytryskl koutkem úst slinu až na druhou stranu úzké uličky, jíž se právě brali. »Pojďla ~

Zavěsil si děvče a kráčel chvíli mlčky podle ní. Přicházeli k Lázeňské ulici, a tu Maxant, jakoby se byl náhle rozpomenul, pustil rámě dívčino a řekl:

»Ty, Tondo, půjč mi flotynu^[1], zejtra ji dostaneš.« s

V děvčeti zatajil se dech. Tušila. hned zpočátku, jak spatřila Maxanta, že peníze její jsou v nebezpečí. Nevěděla hned, jak odpověděti, a svírala pravici v kapse pláště tobolku, v níž byly vzácné tři zlatky. -

Maxant byl ničemný ñáma, darebák, který se štítil práce, ale neštítil se a nestydél vyluzovati peníze z vychrtlých, umořených, chudokrevných děvčat, která po celý týden seděla shrbena nad košilemi a podvlékačkami, pohybujíce slabýma, hubenýma nohama kolem šicího stroje, aneb kteráž spichovala rukavičky pro továrníky, kteří platili po šesti krejcarech za pár. Maxant byl vyučeným knihařem, ale odhodil dávno kostku ašnycar a žil, jako žilo sto jiných ñámů, kteří mu byli vzory.

K čemu by pracoval? Zvolil si lehčí zaměstnání, které ho také uživilo: byl nejdříve milovníkem ze řemesla a z tohoto milovníctví vyspěl za krátký čas ve hnusného prostředníka, což vynášelo více. Před nedávnem seznámil se s Tončou Svejcarovou, na níž znaleckým okem poznal, že je dosud nevínným tvorem, z něhož se dá něco vytáhnout - a kdo ví, co dále.

Jak přišla k němu Tončař V zábavě, v taneční zábavě kdys v neděli odpoledne, v Lázeňském sále, kam ji uvedla přítelkyně ze šití. Byl tu i Maxant, kterýž se znal s onou přítelkyní, ba byl dříve i její milovníkem, ale přítelkyně pak získala jiného a Maxanta přenechala Tonče. Tak ulovila Svejcarova známosť bez lásky, jen proto, aby nechodila sama, poněvadž všecky ostatní také nechodily samotny. A krom toho tančil Maxant, ach, jak tančil! Když zazněly první zvuky valčíku a on chopil děvče pravicí při boku a levici zvedl do výše a položil za krk, až ku pravému uchu a rozšoupal se v »kašlavých« svých perkách, tu dívali se po něm závistně jiní ñámové a dívaly se nedočkavě holky, závidíce oné, s níž právě tančil, a díval se i taneční mistr pan Hydra, kterýž pořádal »plesya v Lázní, pokyvoval hlavou a říkal spokojeně: »Ano, Maxant je frajer - to je »sexr«, jak ho tančí málo kdo - jenom »Dajčmajstřia ve Vídni …a

A Maxant věděl, jaký je chlapík, a znal svůj vliv u děvčat. A Tonča věděla zas, koho má, a' domýšlela si něco, že Alojs tančí jako »Dajčmajstřia ve Vídni, ač nevěděla, kdo jsou ti »Dajčmajstřia.

Než nyní neodpovídala. Tiskla své tři zlatky, aby jí je někdo násilím nevydral, a vzpomínala, co vše má se za ně pořídit, že mají stačit na týden …

Maxant postihl rozpaky dívčiny a odchrchlav řekl:

_ »Ale jdi, blumo, já se tě o ni prosím! Chtěl jsem vědět, jsi-li trochu upřímna - a mně se zdá, že bych ti musil obě kolena navrtat …a

Tonča přitiskla se úže kMaxantovi, potěšena, že hovor o zlatce vzal takovýto obrat, a. mluvila. konejšivě:

»T0 víš, Lojzíku, že bych ti dala. ráda třeba všecko” co mám, ale těžce se vydělávají a u nás je zle. Cekají na mne, až přijdu s penězi…«

Maxant „podíval se na dívku přes rameno a. prohodil opovržlivě:

»Těžce se vydělávají! To vím, ze štepování a plizírování nezbohatnešh V

»A co pak mám dělat,« odpovídala dívka, »když jiného neumím! Ještě jsem ráda, že mě slečna drží. Hlásí se stále holek …a

Popelavou tvář flámovu přeletěl pohrdavý úsměšek. Tryskl slinu do prostřed mostu, utrhl ústy z ožvýkaného doutníku mokrý list, vyprskl jej a hledě rovně před sebe mluvil jednotvárně s odporným přízvukem:

»Jste taková pitomá rodina, celá! Táta se nechá. zavřít a nic z toho nemá …a

Dívka uvolnila krok, vyprostila. rámě z ruky Maxantovy a pohledla. na něj překvapeně a uraženě: '

»Kdo ti to řekl, Alojs? Proč mi to pbvídáš? S tatínkem nechodíš, co je ti do něhořa

Otrlému flámovi bylo zcela lhostejno, jak surová slova. jeho účinkují na dívku; kráčel dále, čímž přinutil Tonču, aby i ona dále šla, a. pokračoval:

»Jste pitomá rodina, celá! Ty také! Za tři zlatky týdně lítáš od Karlova na Malou Stranu - to doplácíš na botky! A kdybys přišla o půl noci domů, snad bys byla. bita? Neřu „

»A kde bych se toulala do půl nociřu tázala se Tonča..

»Až budeš mít víc rozumu, povím ti to,u řekl Maxant.

V tom okamžiku dospěli již na Staré město a kráčeli pod obloukem na Nábřeží. Maxant opozdil se nyní as 0 dva kroky a hleděl na. děvče před sebou, na jeho pravou ruku, která stále byla.. pohroužena do kapsy pláště. Pak dphonil Tonču, uchopil ji za levici, zavěsil si ji pod paží a šli dále. Na věži staroměstské radnice odbíjely hodiny, bylo tři čtvrti na šest.

Šli dále a. dlouhou dobu nikdo z obou slova. nepromluvil. Maxant uvažoval, jak zbytečně se tahá. s tou »blumouu, a umiňoval si, že věc s Tončou musí nějak ukončit; bylo mu zima, poněvadž měl pod hrubým, bavlněným svrchníkem jen vestu, nic jiného. Košili nenosil už dlouho - poslední roztrhal v letě a na. novou neměl peněz. Papírový límec špendlíl na vestu a jediný pár manšet, které měl, .nosil na motouze přes krk. Vypadalo to, jakoby měl košili.

Tonča přemýšlela o slovech Maxantových a zdálo se jí, že je dnes Alojs nějak mrzutý, nevrlý. Nechápala ani, že je neskonale surový. V posledním roce, kdy byl otec v žaláři, uvykla zcela jinému okolí, jiné společnosti, slyšela jiné řeči. A Maxant - zdálo se jí - je jen 0 něco hrubší, než všichni ostatní, to je vše. Nemohla mít ovšem v šestnáctém roce tolik zkušenosti, aby poznala pravou podstatu bytnosti tohoto surového ničemy, aby prohlédla způsob, jakým tento darebák se živil, aby měla sebe vzdálenější tušení, jakému životu ji chce Maxant naučit. Doma zase nevěděli, 'že někdo Tonču doprovází a že chodí v neděli d0› Lázeňského sálu na tanec, že tam byla již asi čtyřikráte nebo pětkráte. Ah, co vše se dějes velkým počtem ubohých těchto děvčat, o nichž domnívají se v rodině, že znají jen dvě cesty: z' domu do práce a z práce domů …

Párek šel dále a v živých ulicích Nového města ubíhala mu cesta. *Maxant tlachal o zítřku a napomínal Tonču, aby nezmeškala a odpoledne v čas přišla do bvěnečkUc. Když slyšela Tončał o tanci, zmizel všechen nepříjemný dojem dřívějšího hovoru Hámova a v duchu žila již zejtřejší den. Znenáhla došli nahoru, přešli Sokolskou třídu a na počátku ulice Na Bojišti stanul Maxant. Nechtěl jíti až k domu, v němž děvče bydlelo — z dobrých příčin. Vzdáleni plynové lucerny, blíže vojanských budov u Slepé brány, počali se loučit. Maxant znova připomínal Tonče, aby nezmeškala zejtra, podal jí pravici, čímž ji přinutil, aby vytáhla svoji pravici z kapsy, a sklonil se k malé dívce, aby ji políbil.

Přitiskl se k Tonče a loučil se neobyčejně upřímně. Konečně pustil její ruku, zvolal své »čau« a obrátiv se spěchal dolů.

Tonča zrychlila nyní kroky a za málo okamžiků vcházela udychána do chladné kuchyňky ve třetím patře.

Malá lampička, při níž se ráno myla a oblékala, hořela nyní na studené, nevytopené plotně, u níž seděla matka její na prosté, nenatřené židli. Očekávala dceru, neboť jedva Tonča vstoupila, vzchopila se matka Švejcarová a zvolala přitlumeně:

»Pojď, pojď, dítě! Čekám na tebe — tatínkovi je hůře, potřebujeme na medicinu a aby se mu udělalo něco teplého k večeři. Neseš?«

»Nesu,« odpovídala dcera udychtěna, »nesu,« a sáhla do kapsy pláště. Ale v tom okamžiku vykřikla polohlasně:

»Ježíš Marjá! Kde mám tobolku!«

»Co pak!« tázala se matka uleknutě a přiskočila k dceři, aby sama sáhla do kapsy pláště. Nadarmo — byla prázdna, i druhá, levá kapsa.

»Co jsi dělala, Tony?!« zvolala matka a chytila se oběma dlaněmi za hlavu.

Holka ryla rukama v kapsách — nadarmo, tobolka byla pryč. A Tonča. jedva že mohla zakoktati: '

»já je ztratila - tři zlaté …a .

Matka usedla bezvládně na židli při plotně a dívala se na dceru vyvalenýma očima.. Dveře pokojíku vrzly a jimi vcházela d0_ kuchyně 'nejstarší, Pepča, krčící se ve starém šátku, a za ní přicházela Růžena, oděna starým otcovým kabátem, který jí visel skoro až na paty a v jehož rukávech. ztrácely se její ruce. Když se dvéře otevřely, zaznívalo sem z druhého ppkojíku násilné, kosti pronikající kašlání starého Svejcara.

Tonča obrátila. se nyní beze slova a letěla ,se schodů dolů, vracejíc se až k Žitné ulici, krok za. krokem touže cestou, kterou před chvílí přicházela, a shýbajíc se pátrala po tobolce se třemi zlatými. Marně, tobolka. zmizela…

Toho večera netopilo se u Švejcarů a nevečeřelo se, neboť očekávajíce výdělek Tonin vypily hladové ženštiny všechnu kávuv v poledne a ke svačině. Nevečeřel také otec Svejcar - neměl také léku.

Lampička u Švejcarů brzy uhasla, nebylo v ní oleje, ale nebylo také třeba světla. Všichni uložili se již po osmé hodině -- v posteli je alespoň teplo. A když se svlekla, Tonča a, lezla. do postele, V níž odpočívala už sestra. Pepča, proletěla jí náhle hlavou myšlenka jako blesk: tobolku ukradl Maxant.

A v tom okamžiku vyřinul jí z očí proud slz a Tonča, dopadnuvši do podušek, stáhla si peřinu přes hlavu, aby utlumila hlasité, neodolatelné vzlykání a štkaní.

Té chvíle, kdy rodina Švejcarova s prázdnými, hladem svírajícími se žaludky usínala, seděl Maxant v krčmě v Platnéřské ulici a velel sobě a dvěma flamendrům zrna, které častoval z ukradených tří zlatek.

↑ Flotynka, flotyna = zlatka.

[1] Flotynka, flotyna = zlatka.

[1]