Z pozůstalosti/To víš, jsou vzpomínky

Z pozůstalosti
Po zprávě o popravě Sacca a Vanzettiho	To víš, jsou vzpomínky	Jen jedno jaro v životě jsem ztratil

Údaje o textu
Titulek:	To víš, jsou vzpomínky
Autor:	Stanislav Kostka Neumann
Zdroj:	Neumann, S. K. Láska. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	V Praze: Československý spisovatel, 1973.
Licence:	PD old 70

To víš, jsou vzpomínky, když léta tíží hlavu,
i zkušenosti jsou. A třebaže vše zbledlo
na pouhou stínohru a šedou pradálavu,
když štěstí podivné mě s bytostí tvou svedlo,

srdce i mysl má si zapamatovaly
přece jen obrazy z té dálky zamlžené,
a mohu srovnávat: čím byly, co mi daly
sny zapomenuté a lásky promarněné,

a ty, co dáváš mi a probudilas ve mně,
má Juno ztepilá a plachá moje Psyché…
Hleď, v sladkém renouveau se leskne stará země,
a věci zpívají jen něžné písně tiché —:

Po těžkém zápasu a nedorozuměních,
po sprchách studených, jež zmrazovaly něhu,
po skepsi leptavší v mých pastelových sněních
sněženky trhat smím již na tajícím sněhu,

a nejen sněženky: to jsou již růže rudé,
a červen milostný kol voní, zpívá, hoří…
A nyní řeknu ti: jako mé dlaně chudé
neměly pod svou hrou, když vnadě žen se koří,

ňader tak dychtivě se dmoucích za pocely
a odměňujících je v sladkém roztoužení —
jako jsem nelíbal rtů, jež se rozpučely
tak růži podobny a pro milostné dění,

tak dříve neznal jsem těch tichých líbezností,
jež slova, pohledy a doteky tvé něžné
mi někdy prozradí z tvé cudné hlubokosti:
tu kráčím pěšinou, kde šumí pole režné

a skřivan pohodu si pochvaluje jasně —
tu ležím v pasece, a všude samá vůně,
a houštin ševely mi šeptají své básně —:
já ještě nezbádal jsem tajemství tvé tůně,

však sám již tento fakt o jeho hloubce svědčí,
o jeho kráse pak, jak miluji tvá slova,
a že mne zarmoutíš jen nedostatkem řeči…
Vím, přijde nutně den, kdy budeš po mně vdova,

a vdova nad vdovy, jak nad lásku je láska,
jež nás dvé spojuje. Kéž bys pak poznávala,
že marna nebyla ta osudová páska
a nebyl nevděčen já za vše, cos mi dala!