Z pozůstalosti/Snad je to jen mé zdání

Z pozůstalosti
Písnička jako z Jindřicha Heina	Snad je to jen mé zdání	Po zprávě o popravě Sacca a Vanzettiho

Údaje o textu
Titulek:	Snad je to jen mé zdání
Autor:	Stanislav Kostka Neumann
Zdroj:	Neumann, S. K. Láska. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	V Praze: Československý spisovatel, 1973.
Licence:	PD old 70

Snad je to jen mé zdání,
snad přitlumená láska naše
je pro tě pouze ouverturou k velikému milování,
jež s jiným prožiješ, a nikoli už plaše.

A přece zdá se mi,
má dívko veliká a ženo sladce zralá,
s tou růží rtů, jež smyslnými dýše vůněmi,
s tou vlnou ňader, která tuhne, vzpíná se a sálá,
když dlaň má laská ji,
s těmi — mlčím už, vždyť píseň šalmají
něžnou a plachou nejraději máš —

zdá se mi tedy
teď, když se lásce mé již nevzpíráš
a prolomené roztávají ledy,
že něha tvá, jež nesmírně mne blaží
jak sametový večer v teplé pasece,
má někdy slova, která hrozně váží,
má někdy pohledy jak světla na řece,
má někdy gesta touhy úpěnlivé,
myšlenky divé…

že je to vášeň už, jež pod tvou něhou doutná
v hlubině nitra…

Tu zachvěje se milostná má loutna:
Co bude zítra?

Vím, tichá vodo moje, že jsi hluboká:
Co bude do roka?

Snad je to jen mé zdání,
snad hrdost tvá jen jitřena je překážkami
tajného milování,
osudu jizlivými hrami.

Však ve tvých slovech slyším-li ten spodní temný zvuk,
tuším-li v tvém počínání ozvěnu tvých muk
a zřím-li ve tvých očích utajený nach —
mám strach.

O sebe ovšem nikterak.
Naposled člun můj štěstím zazvučí,
pukne-li ve tvém náručí.
A zbudu-li tu, tebou opuštěný vrak,
potom šťasten budu, moha vzpomínat…

O tebe však se bojím, o tvé mládí,
jež po prvé teď může milovati.
Sen? Skutečnost? Ach, obé rádo zradí,
ne naší vinou — rukou osudu!

Vím, drahá, miluješ-li mě v tom těžkém jaru svém,
více než mě, jenž chviličku tu už jen pobudu,
nějaký sen svůj dívčí ve mně miluješ —
a zázrak stát se musí v tomto světě zlém,
po kterém, chudá královno, jak tmím jdeš,
by láska tvá tě šťastnou učinila,
by vášeň — vášeň je-li to — tě nikdy nezlomila,

ach, drahá, osud, osud kéž ti aspoň v tomhle milostiv
a kvůli tobě také se mnou učiní ten div,
bych v blízkosti tvé zůstal chatou kamennou,
kdyby se bouři zachtělo tě smésti,
bych u tvých nohou měkkou poduškou byl tvou,
když umdlíš na rozcestí,
a vždy silen a jen z lásky k tobě sláb,
tvůj správný chlap.

Mám o tě strach,
by nikdy ke zlému ti nebyl hlubiny tvé tajný nach.

A je-li1 nach ten jen mé zdáni
a poplyne-li naše milováni
jen říčkou tichou k bezednému moři —
chtěj, jako já chci, aby z něhy
byl její proud i její břehy,
chtěj, jako já chci, něhou čelit všemu světa hoři.

V bezedné moře láska naše zmizí,
ty jistě přežiješ ten zlatý stín —:
děj se co děj, nechť všecko na ní ryzí
a žádná skvrna našich trpkých vin.

Pak řekneme si: marně nezpívala,
a marně nešli jsme tam, kde se zápasí.
Ty: abys na příštích svých cestách pěkně vzpomínala,
já: abych na poslední pouť měl krásné počasí.