Z pozůstalosti/Hovor o světluškách

Z pozůstalosti
Jen jedno jaro v životě jsem ztratil	Hovor o světluškách	Básničku k svátku chceš, má sladká ženo

Údaje o textu
Titulek:	Hovor o světluškách
Autor:	Stanislav Kostka Neumann
Zdroj:	Neumann, S. K. Láska. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	V Praze: Československý spisovatel, 1973.
Licence:	PD old 70

Jsou vlažné noci s medem těžkých vůní,
jež polabská nám dýchá krajina,
jsou noci houštin kolem struh a tůní,
kde světlušek je snubní hostina.

Tu oknem do sednice dřímající
ta hvězda nejmenší ti přiletí;
záříc a hasnouc, fosforeskující,
nad hlavou čaruje sen podletí.

Tak poznáváš ji v třicátém svém roce,
ženo, jež se mnou město zavrhlas.
Ty saze pekel jed jsou na ovoce.
Radosti pytel nad ní roztrhlas.

A já si vzpomínám, jak dítě bylo
, a světlušek pln Příkop jelení,
že mnoho vod pak do moře se vlilo,
než měl jsem zas to kouzlo večerní.

Když o světluškách četlas v dětské knížce
a přeskakovalas tu zbožný tlach,
já pro Dobrou noc jsem si chodil k lišce
a kanout ze smrků jsem zřel je plach.

To jsem si v hloubi adamovských lesů
třpytivou špínu města setřásal,
zatímco v dírách nenasytných běsů
tak jako dneska zločin ustával.

Té ironie! Ve vilce jsem viděl
světlušek nejkrásnější ohňostroj.
Kdes u Tirany, města sžehlých křídel,
rytmicky zářil nám ten hod, ne boj.

Dnes tedy u světlušek zase doma,
či spíše odpočívající host.
Ze živých dlaní vadnoucíma rtoma
mé sobectví tu pije blaženost,

I z dlaní tvých. Však častěji by chtěla
bolestí vzkřiknout solidarita.
Jsou strašné lži, jsou věrolomná čela,
jsou zbabělá a chorá varyta.

Teď v měkké dlani zbloudilou jsi skryla,
bys vrátila ji rodným houštinám,
kde svobodu a zákon oslavila
svým ohněm milostným, a v noci nám

iluzi hebkou vtkává do krajiny,
jež vánkem vonným hladí na pouti.
Na těžké pouti vražednými stíny,
jichž nelze setřást, zapomenouti…