Z pouti mladého českého cestovatele

Údaje o textu
Titulek:	Z pouti mladého českého cestovatele
Podtitulek:	Na Madeiře, Mezi velkými dětmi
Autor:	Alberto Vojtěch Frič
Zdroj:	Světozor, ročník 1905. číslo 1–5. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	V Praze, 7. října 1905
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Madeira

Z pouti mladého českého cestovatele.

Přinášíme podobiznu nejmladšího z našich cestovatelů, Vojtěcha Friče jun. Již jako osmnáctiletý mladík podnikl první svou cestu do jižní Ameriky za okolností zvláštních. Roku 1901 uspořádala vídeňská učená společnost výpravu do Brasilie, prozkoumati tamější floru. K výpravě té přihlásil se Vojtěch Frič, ale ač ředitel její, bývalý ředitel německého oddělení botanické zahrady v Praze, dobře znal jeho vědomosti v oboru jižní květeny, nepřijal jej do expedice, a následkem toho odhodlal se mladý cestovatel na svůj vlastní náklad výpravu podniknouti.

Frič přistál v Riu de Janeiro, odtud odebral se do Santosu a São Paula. Odtud vydal se na cestu s několika domorodci do vnitrozemí po řece Tieté až k řece Paraně, navštívil kmeny Caipos a Achavantes, a přes Mato Grosso vrátil se do São Paula.

Navrátiv se chorý do vlasti po delším odpočinku odhodlal se nedávno k nové cestě do jižní Ameriky, aby prozkoumal nepoznané dosud kraje, kde zahynul, jsa zavražděn Indiány, slavný cestovatel francouzský Creveaux, a aby vyhledal jeho stopy. Vystoupil v Monte Videu, kdež byl přijat laskavě ředitelem musea Archivaletou, jenž jej při prozkoumání tamější flory účinně podporoval a sám s ním konal delší výlety. Prozkoumav tamější krajinu a objeviv mnoho nových květin, jichž odeslal několik beden do Evropy, odejel do Buenos Aires. Zde byl přijat stařičkým prvním presidentem republiky argentinské, Mitrem, mužem vysoce vzdělaným, a dovoleno mu navštěvovati skvostnou jeho bibliotéku k svému studiu.

A tak slyšme jej sama vypravovati!

I. Na Madeiře.

Vše je v »dolce far niente« nehybné a jako zakleté.

Jen stejnoměrné houpání nám připomíná, že jsme na lodi, kteráž ubíhá 13 anglických mil za hodinu. Jak rychle cesta ubíhá za různých zábav a her, za hovoru a vypravování, že jako ve snu uteče ten měsíc, který na palubě strávíme. Ani k napsání nějakého dopisu času není.

Mladý obchodník, jemuž veliké nepříjemnosti působilo stálé kymácení lodi, s pravým jásotem uvítal zemi. Madeira! Ostrov, na němž opět bude moci vystoupiti na pevnou zemi. Čtenář by myslil, že po jeho zvolání všichni vyskočí, poběhnou k zábradlí a budou se dívat do dálky prostým i ozbrojeným okem – ale mýlil by se. Tak kdysi za časů Kolumba vítali zemi, leč nyní jsou již cestující na to příliš blaseovaní. Nyní, kdy vyšli z módy křty na rovníku, kdy parníky skoro na hodinu přesně jako vlaky vyjíždějí a přijíždějí, nepohne cestovatele tak snadno něco k tomu, aby vstal z pohodlného křesla, nebo aby snad odložil karty nebo domino. Leda že nejvýš některý nováček přiběhne k zábradlí s poznámkou: »Lod na obzoru!«

Nej vyšší stupeň pozornosti ku blížícímu se ostrovu projevil nějaký Belgičan, jenž vzal mapu, aby ukázal, že to není Madeira, nýbrž Porto Santo, ostrůvek SSV 15 mil od Madeiry. Ani to nevyrušilo ostatní z klidu. Jaké by také mohl míti interessy obchodní svět, z něhož nejvíce cestující jsou, na malém, pustém ostrůvku, obydleném chudými rybáky.

Několik racků obletuje německou vlajku na zádi lodi; tu a tam mihne se nad vlnou maličká mořská vlaštovka. Slunce chýlí se k západu, skrývá se mezi oblaka par nad ostrůvkem a barví vše skvostnými barvami od krvavé až do tmavě hnědé, že dojímá to každého, i hráče, kteří odhodí karty, opustí šach i domino, vyhrne se několik amatérů s aparáty a v poetické náladě kazí desku za deskou. V tom prosaický zvonek zve všechny k »dinér«. Jaký zvláštní, kouzelný to zvuk. Jako kdyby rozčarovával zkamenělé prince a princezny z pohádek, tak každý se odtrhne od zábradlí a spěchá dolů do kabin upravit toilettu k tabuli neb učesat si vlas, anebo alespoň připnout pásku, aby byl knír »es ist erreicht«. Slunce pozvolna zapadá, osvětlení je stále krásnější a krásnější, ale kdo by se o to na lodi staral, večeře je také krásná. A když jsme už hotovi s jídlem, tu teprve některý ten zvědavec vyběhne ještě nahoru, aby zastihl poslední osvětlené obláčky, jež svítí v úplné již tmě. V dáli září maják, občas mizí jeho světlo, aby se po chvíli opět objevilo, a dříve, než ulehneme, vidíme z dáli slabou zář, již tvoří osvětlení města Funchalu.

Ráno jsem o půl hodiny dříve na palubě než jindy.

Vjíždíme do přístavu. Již po třetí vidím v životě panorama Funchalu, tak krásné a mohutné, dojmy vzbuzující… Před námi je přístav plný lodí; na blízku, válečná loď americká, dále dvojkomínový kolos a mnoho jiných větších i menších parníků, i poetických plachetníků, plných řebříků, ráhen, provazů a kladek. Námořníci stahují plachty a proplétají se jako opice mezi lanovím. Město Funchal bělá se jako roztroušené stádo ovcí po okolních kopcích a návrších. Malé domky svítí mezi zelení zahrad a hájů. Rozkošný ten dojem nevymizí tak hned někomu z paměti, kdo ho třeba jen jednou zažil. Na palubu vystoupil lékař a celníci, a sotva že stažena karantenová vlajka, už hemží se kol lodi plno malých člunů. Na palubu vystupuje množství agentů a prodavačů, kteří nabízejí různé zdejší výrobky, pohlednice, lístky na dráhu atd.

Největší pozornost všech cestujících zaujali potápěči. Již za časného rána připlula k lodi malá bárka, v níž dva hoši, jen v plátěnkách oblečení, pokřikovali ve všech evropských jazycích na cestující, aby hodili do vody »una marka«. Nikdo se k tomu neměl, až přišla konkurrence a potápěči skákali do vody i za půl marky, odkudž vynášeli v ústech peníz na povrch.

Vsedal jsem do loďky, když shora na mě volal seňor Sacarello:

»Počkejte, půjdu s vámi!«

»Já jdu pěšky, seňor! Ale bude mne těšit!«

To ho zarazilo, ale posléz šel přece. Je to mladík v mých letech, syn bohatého »estemciera« v Paraguay, jenž jede ze Švýcar ze studií domů na prázdniny. Je velice příjemný, mluví španělsky, německy a rozumí francouzsky a anglicky.

Vskočil tedy do loďky a jeli jsme. Moře bylo klidné a silní dva muži vzpírali se každý do velikého vesla, takže loďka jen skákala po vlnách. V deseti minutách přijeli jsme ku břehu a přistáli u schodů, vedoucích na terrassu, do vody vyčnívající. Ač se moře zdálo býti klidné, přece zde vlny bily tak, že jen s přispěním na schodech stojících lidí dostali jsme se na pevnou zemi. Vlna vyhodila loďku vždy do výše a již opět rychle snesla ji dolů. Na těchže schodech před třemi roky jsem roztříštil svoje cestovní kukátko, skočiv chybně na kluzký kámen, a pak jsem musil cestovati bez něho. Proto počínal jsem si tentokrát velice opatrně. Nejprve vysadil jsem Sr. Saccarella, jehož veslaři zachytili, a při následujících nárazech podával jsem kus za kusem ze svých zavazadel. Naposled vyskočil jsem sám, drže v ruce apparát a kasety, jež jsem nikomu nechtěl svěřiti, maje trpké zkušenosti.

Vystoupivše a nařídivše veslařům, aby čekali o půl třetí hodině na nás, šli jsme k městu. Hned byli jsme obklopeni více než deseti chlapíky, majícími čepice s nápisem »Cicerone«. (Jaký to plagiat na to slavné jméno!) Ale sotva že jsem zvolal: »Estemus da terra!« (Jsme zdejší!), rozprchli se jako hejno vrabců.

Přišli jsme do ulice, dlážděné malým, droboučkým kamením, po němž se špatně jde. Noha se smeká a chůze unavuje velice. »Mizerné dláždění«, zlobíš se. Ale brzy povšimneš si podivných zdejších dopravních prostředků. Povozy nákladní i osobní nemají kol a jsou montovány na nízkých saních. Táhnou je dva rychle běžící voli. Takové fiakry, jaké na fotografii vidíme, klouzají se všude po ulicích Funchalu. Napřed běží před voli malý klučina – v zadu, v zatáčkách zadržuje sáně se strany, aby se nepřevrhly, osmahlý chlapík. Došli jsme na konec ulice. Všude zastavují nás ciceroni, vozkové, agenti, žebráci a všude musíme opakovat, že jsme zdejší. To je jediný prostředek, aby se jich kdo zbavil. Zahnuli jsme v levo. Exotický park. Všude plno palem a jich smutná zeleň mísí se s barvou listí několika zde vsazených dubů. Přešli a šli jsme ulici rovně až k úžlabině potoka nyní vyschlého, jenž teče prostředkem města. Tam nyní ve zbytku vody pralo množství žen prádlo. Odtud zahnuli jsme vzhůru.

Zastavil jsem se u hokynářského krámu, abych viděl, co tam má, a počal jsem prohlížet kus za kusem. Ve dveřích, jimiž vcházelo se do učouzeného krámku, visely půlky kokosových skořápek (proč, nemohl jsem se dovědět) a sušené svazečky heřmánku. Na zemi v košících i volně různé ovoce evropské, africké i americké. Z našeho byla tam jablka, hrušky, víno a melouny. Africké banány visely v celých hroznech se stropu. Na zemi ležely hromady »hatata doci«, sladkých bramborů, cibule a slupky různého ovoce. Za 20 portugalských pairů = 1 penc, 15 kr., bylo 5 Trutaďindia (apuntia Tuna).

Tedy jsem jich koupil za 60 pairů, Sacarello nakoupil banány a šli jsme dále. Zahnuli ulicí v právo dle kolejí tram-waye až k stanici železné dráhy, která vede na Belmonte. My šli pěšky ulicí, jež s malými odchylkami vede vzhůru na totéž místo. Svah je příkrý a nohy ujíždějí tak, že si Saccarello liboval své plátěné střevíce s kaučukovými podrážkami, kdežto mě chůze velice unavovala. Leč nelitoval jsem toho namáhání. Po stranách ulice střídaly se malé domky s krásnými zahradami nejrozmanitějších květin tropických i subtropických, jež zajímaly mě tak, že zapomněl jsem na obtíže stoupání, zatím co Paraguayan bavil se pohledem na hezká děvčata, jež ze stinných loubí dívaly se na cizince, tudy dolů jezdící. Pěšky tu nejde žádný cizinec, leda nějaký »inglez maluev« (bláznivý Angličan), za něž i my jsme byli pokládáni. Za to sta lidí projede tudy dolů saněmi, jež řídí dva běžící domorodci. Takových saní potkávali jsme množství. Samí cizinci, Angličani, Američani a Vlachové z italského parníku, jenž vedle našeho zakotvil. Všichni buď rozveselení anebo stěží ukrývající strach, aby se to s nimi nepřekotilo. Stále se ohlížejí na strany a potkavše nás, pozdravují nebo na pozdrav odpovídají většinou anglicky, považujíce nás za syny Albionu. Na cestě zastavil nás bývalý námořník, s nímž jsem se dal do hovoru. Řídí také nyní saně, více mu to vynáší než služba na moři. Ukázal nám ulici v právo, kde prý je krásné místo pro fotografováni. Opravdu nalezl jsem pěkné údolíčko, z něhož bylo viděti celý přístav. Před malým domkem sedělo hezké děvče, jež můj průvodce vybídl, by se dalo vyfotografovati. Až po dlouhém zdráhání nám vyhovělo. Musil jsem však slíbit, že jí fotografii jistě pošlu. Postavil jsem apparát, vše připravil, a když jsem ještě obhlédl, abych odehnal kluky, kteří nás stále po ulici provázeli, přifotografoval mne seňor Saccarello také k veliké mé radosti. Dali jsme matce děvčete každý frank, aby si něco v upomínku koupila, čímž jsme se zbavili závazku na poslání fotografie. Druhou fotografií byl pohled na přístav. Právě kráčející tudy staroch postavil se tak, jakoby se díval nahoru na kopec, zakryl si rukou obočí, jak byl zvyklý, že ho různí amatéři stavěli, a hned, jak zaslechl cvaknutí uzavírky, sundal klobouk a škemral o zaplacení, že dělal stafáž pro stereoskopický obrázek. Šli jsme touže cestou zpět a stoupání znovu počalo krásnými zahradami, jež střídaly se s vinicemi, se sady bananů a třtinami cukrovými.

Šel jsem okusit do malého krámku madeirského vína a shledal jsem je lepším než v hotelu; že ho bylo mnoho, podal jsem zbytek kolemjdoucímu, jenž se nabídl nás doprovodit. Najmul jsem ho, aniž bych byl vyjednal cenu; dal jsem mu nést apparát, sám vzal jsem od Saccarelliho stativ a za nedlouho došli jsme k hotelu.

Postupovali jsme vzhůru. Saccarello koupil celý košík ovoce, což mělo dvě výhody: předně, že jsme se občerstvili a za druhé, že zbytkem jsme podělovali žebrající děti. Náš průvodce chtěl nás vésti vzhůru ke kostelu jako všecky cizince a přítel byl by se dal přemluvit, leč zradil jsem ho z toho. Je až nepěkné dívat se na bigotnost zdejšího lidu, jenž po zemi se na kolenou plazí i s dlouhými svíčkami, jež jsou na hůl přivázány, aby se nezlámaly. Já toužil více viděti ten chrám, jejž příroda si sama postavila a krásnou květenou okrášlila.

Došli jsme až ke »carral hequeno«, kde dělí se cesty do vnitrozemí. Tam, zatím co moji průvodci odpočívali, prohledal jsem uhelné balvany a každou travičku mezi nimi. Nalezl jsem hlavně 3 druhy Sempervivum, z nichž jeden mi byl neznámým, a dále celá křoviska myrty (Myrtus major), jež právě byla v plném květu, a veliké trsy Eriky, jež převyšovaly 1 metr a právě počínaly nasazovat poupata. Když důkladně jsem prohlédl vše a vrátil se nahoru, šli jsme dále.

Těšil jsem se na rozhled po celém ostrově. Madeira není valně rozlehlá, ale hornaté pásmo protínající celý ostrov vysílá vynikající četné odnože k pobřeží a má průměrnou výšku 1200 m. Nejvyšší vrchol je Pico Ruiovo 1860 m., kromě několika jiných, nemnoho menšícli. Směstnáním vysokého pohoří na malém celkem prostoru jest horský relief velmi pestrý a krajina místy až bizarrně romantická. Vrcholy hluboce rozeklané střídají se s hlubokými a krásnými skalnatými propastmi. Horskými odnoži těžce si prorážejí cestu jen krátké nepatrné říčky. Zvířena Madeiry je chudá, domácí zvířata přinesena hlavně z Portugalska. Květena není ještě úplně prozkoumána a z té příčiny vrcholy pohoří nad Funchalem lákaly mne k sobě do výše. Cesta byla serpentinovitá a proto musili jsme nadcházet přímo, abychom neztráceli času. Průvodce sice zkusil proti takové cestě protestovat, ale jinak byl dobrák a pořád šel s námi. Byli jsme na vrcholu cesty, s druhé strany padala opět dolů, ale já doufal, že bude lepší rozhled s výšiny, jež přímo strměla nad cestu, a chtěl jsem prohlédnouti květenu vyšších míst. Přivázal jsem si apparát na záda, aby byl v bezpečí, kukátko dal jsem za pás pod kabát, aby houpáním se neroztříštilo, načež zapiali jsme kabáty a drápali se vzhůru s balvanu na balvan, zachycujíce se silných trsů eriky. Asi ve čtvrt hodině vstoupili jsme do mlh, jimiž je vrchol madeirských hor skoro vždy zakryt. Stoupání stalo se obtížnějším. Dostoupivše jisté výše odpočinuli jsme společně na balvanu a čekali, až se trochu rozjasní Ale větřík jen líně přeháněl mlhu s místa na místo a jen někdy zahlédli jsme nějaký z protějších kopců. Umínili jsme si stoupati dále. Konečně jsme byli na vrcholu. Máme promočené šaty, zvenčí mlhou, u vnitřku potem, a stojíme na velkém balvanu, jenž jakoby byl postaven uprostřed vzduchu. Okraje jeho ztrácejí se v mlze. Kolkolem nic než bílá neprůhledná hmota, budící zvláštní pocit, jenž nedá se popsat ani vylíčit; čekáme dlouho, že se zvedne mlha, ale čekáme marně. Touže cestou sešli jsme zase dolů.

Ve 21/2 hod. dostali jsme se k hotelu zpět za stálého slézání svahu, jež, když jsme přišli na cestu, proměnilo se v běh s vrchu dolů; neboť parník měl za půl hodiny odejet. V hotelu jsme však nalezli společnost z našeho parníku a proto jsme ještě pojedli a vypili po sklenici madeirského. Proti našim uhlazeným spolucestujícím vypadali jsme jako Indiáni. Tváře plné prachu, jenž se nám do potu zasušil a tvář do hnědá zbarvil, naše šaty pokryté červenou hlínou, jež proměnila se v těsto s usedající na něm mlhou, což hlavně na tmavozelených tennisových šatech bylo znát. Ruce byly celé černé od smůly borovic, za něž jsme se zachycovali.

Na rychlo zaplatil jsem průvodci 4 šil., s nimiž byl spokojen, což na zdejší poměry je dosti podivné, neboť zde lidé mají dobré pořekadlo: »Pros a bude ti dáno.« Objednaný řidič saní na místě nebyl, i vzali jsme tedy jiného, skrčili jsme se do úzkých saní, přitiskli k sobě a nepozorovali ani, když jsme se rozejeli. V pravém slova smyslu letěli jsme dolů a za námi stojící průvodčí odráželi se současně o zem a jich střevíce stejnoměrně klepaly, zatím co nám před očima přesunovaly se pohledy jako v panoramatě. Brzy zastřena byla ulice větvemi stromů, mezi nimiž chvilkou objevil se krásný pohled na přístav a do nekonečna se šířící oceán, brzy v zatáčce byl zakryt řadou domků nebo květinových loubí; vše to se střídalo a míhalo před naším zrakem. Právě začali jsme rozhovor o tom, zdali nepřijedeme pozdě, když zaslechli jsme silné hučení parníku, jež nás upokojilo. Odjedeme teprve za hodinu. Zahnuvše ulicí byli jsme na místě a naši »sarreiři« žádali znovu zpropitné. Věru je to těžká práce s těmi 2 šil., jež dostane jejich »patron«, není ani dost zaplacena. Oni z toho mají jen to zpropitné.

Zastavil jsem se ještě v některých obchodech, abych nakoupil některé věci pro »Náprstkovo museum«. Bylo zde mnoho zajímavého, hlavně pletených věcí, z nichž jsem dosti vybral. Zvolna jsme se vraceli jsouce celí ověšeni různými předměty. Naše loďka již čekala. Pod hrází byla pravá tlačenice loděk; jelikož nechtěl jsem aparát svůj i sebe svěřit náhodě, abych s loďky na loďku skákal, a musil jsem čekat, až se náš člun ke schodům dostane. Na náš parník se ještě nakládalo uhlí. Potápěči dosud kol lodi kroužili, volajíce na cestující, aby vhodil někdo peníz do vody. Sotva jsem se převlékl, vyměnil jsem desky a vyšel s aparátem na palubu. Polonazí potápěči vyšplhali se zatím na můstek po provaze náhodou dolů visícím a ukazovali, co dovedou. Najmul jsem jednoho, aby skočil na povel s kapitánského můstku a podařilo se mi výtečně hocha ofotografovat. Když vyplaval, byl nucen opět pro frank, jejž si vydělal, do vody se potopit. Teprve večer jsme vyjeli z přístavu. Tlupy obchodníků opustily nás nedlouho před tím. Koupil jsem od nich stříbrné práce filigranské pro podarování. Když sedali jsme k diner (670), vytaženy kotvy, šroub počal pracovat a my odjížděli od té rajské země. Ještě poslední pohled na rozloučenou, a nad loď sneslo se temno, jež halilo v neprostupný závoj loď, nás i za námi snící Madeiru.

II. Mezi velkými dětmi.

(Několik dní u Indiánů kmene Tobů v Gran Chacu.)^[1]

Ležel jsem na jelení kůži pod slaměnou střechou rancha (ranča, indiánský domek z palmových listů), pokuřoval v kukuřičné slámě zatočenou cigarettu a smutně díval jsem se za kouřem, jenž vzhůru se vlnil. Byl to poslední můj kousek tabáku, z něhož jsem si utočil tu papirosu a neměl jsem naděje, že tak brzy dostanu se k novému.

A za takového rána, kdy kolem uší hrají svoje písně tisíce moskytů, jež posledními kotouči kouře trochu zdržujete v jejich odvážlivosti a vidíte, že s vyhasnutím poslední jiskry budete bezbranní, tu přicházejí smutné myšlenky, a hromadí se vzpomínky na vše, co je vám drahé, co daleko, tak daleko je od vás.

Milý čtenáři, to jsou ty nejhorší doby, jež prožije cestovatel opuštěn, sám a sám v dálce od své vlasti.

Občas jsem se zamyslil – cítil se opět ve svém pokojíku, když některý z mých přátel mne vyrušil z mého snu nějakou naivní otázkou, jež jindy mne tak těšily a jimž rád jsem se zasmál. Ale dnes jsem jim nějak příliš smuten, neptám se jich na slova, řeči, nevyzvídám, jak to, jak ono se řekne, nepapouškuji po nich výrazy těžko vyslovitelné, což jindy jim působí tolik radosti. Sedí v kruhu kol mne na bobku, nebo leží na břiše s podepřenou bradou a upřeně hledí na mne. Dorozumíváme se, jak můžeme. Z řeči Tabas pamatuji si teprve několik slov, i mé znalosti guarami – jsou nepatrné. Ptá-li se mne kdo něco, přeloží mi to mladík, jenž byl kdysi ve vojenské kolonii, do guarami, a nerozumím-li, překládá mi slovo za slovem do španělštiny neb pomáhám si slovníkem, což však jde ještě volněji.

Někteří cestovatelé popisují tyto Indiány jako smutné, necitelných, bezvýrazných tváří, jenž nemění svůj výraz ani při radosti ani při bolu.

Některému z těchto cestovatelů, jež Indiány snad nikdy neviděl a přec o nich psal, co slyšel, neb který opsal z jiných báchorek, bych přál slyšet ten smích, jenž vypukl, když indiánské děvče, jež sedělo u mé hlavy, zeptalo se cosi, co mně bylo nesrozumitelné. Počal jsem se hned vyptávat, ale nastalo šuškání a pošťuchování jeden druhého. Děvčata podívala se jedno na druhé, zašpulily pysky a smály se nosem, úplně tak jako naše děvčata v tom věku, v němž Němec je nazývá nepřeložitelným »Backfisch«.

Hoši i staří dívali se zvědavě, co vlastně odpovím a všem bylo vidět na tváři, že ten hnědý žabec zeptal se něco, co všichni chtěli se zeptat, jež však je zaráželo.

Po dlouhém nucení můj tlumočník s vážnou tváří se odvážil přeložit tu děsnou otázku za stálého pošťuchování se děvčat a žen: »Oimepos yparaba indio cuňá tahí« mi řekl v guarami, což asi znamená »Jsou u vás indiánská děvčata hezká?«

A pro tu otázku tolik smíchu.

Jaké jsou to děti. Ale zasmál jsem se s nimi, ač ta otázka mne dosti zarazila. A kdyby se mne byli ptali na naše koně, květiny, stromy, pole, luka a pod., věru, že bych byl mohl hned bez rozpaků odpovědět, ale »cuňa tahí«? Jak jim vysvětlit, jak zodpovědět tu otázku v jich smyslu, aniž by měli špatné ponětí o našich dámách?

Usedl jsem si tak, abych mohl všechny dobře pozorovat, a počal jsem svou přednášku o předmětu tak málo mně známém Španělsky, přimichuje slova z guarami, jež jsem již pochytil.

Jsou hezké naše »cuňá tahí«, nosí krásné velké náušnice s bílými skly ve vlasech, nosí coliery, na krku korále, na rukou náramky, prsteny a teď snad, (jak jsem v posledním London News viděl), i celé ruce pokryté perlami a drahokamy za mnoho, mnoho pesu (1 lib. št.).

Jak záviděly ubohé ty ženy našim dámám tyto zbytky z dob, kdy žili jsme též jako Indiáni, tyto opičí zvyky našich prapředků, jak smutně dívaly se na své prosté jablonecké korálky, jež zdobily jich krky a vlasy, jak těšila se dcera kasikova (náčelníka), které daroval jsem náramek ze skleněných granátů! Všimnuv si toho, musil jsem schladit trochu jejich chtivost.

»Dlouho musí ‚cairaby‘ (muž) pracovat, mnoho tygrů musí zabít, mnoho vydřích a jeleních koží musí přinést obchodníku, mnoho lukův a šípů musí prodat, mnoho pokrývek musí uplést, aby mohl ženě regalá (zkomolené slovo castilské regalar = darovati, jež používají všichni Indiáni) takový náramek, jako jsem dal já a jako nosí v mojí zemi »cuňá«.«

To se nechtělo mužům nijak líbit a já bavil jsem se jejich rozpaky, jež jsem jim tím způsobil.

»Naše cuňá chodí hezky oblečené, lépe než cuňá v Assuncionu, nosí klobouky s peřím ptáků po ulici, jako má kasiko ve válce, celé tělo nosí sešněrované, stažené, v zimě nosí kůže zvířecí pěkně sešité.« Prostořeká Eva za mnou se opět zeptala:

»To stále chodí vaše ženy oblečené i když je horko?« – Těžko mi bylo vysvětliti, ale když jsem jim řekl, že když je velká zima, že jsou u nás plesy a tu že naše dámy nosí jiné šaty, jež nepřikrývají celé jejich tělo a jež jsou hluboko vystřižené, to mně nevěřily a zasypávaly mne otázkami, v nichž nejčastěji opakovalo se »proč«.

Jak by asi byla odpověděla některá z mých čtenářek na tyto otázky?

Já, jenž chtěl jsem pozorovat dojem, jaký udělá to na mé rudé přátele, sám byl jsem v rozpacích, co odpovědět na tyto dotazy.

Chvilku jsem simuloval, jako bych nerozuměl, ale daly si práci mi to přeložit a vysvětlit ve španělštině, když za mnou ozval se silný hlas veselého mého lovce Aldondra:

»Eviva Bohemia, Don Alberto, tragasu correspondencia.«

Do mne jako když rtuť nalije. Zde v těch krajinách zaslechnout jméno své vlasti a při tom ta kouzelná slova »su correspondencia«.

Vskutku držel v ruce balík dopisů a podával mi k tomu balíček cigaret.

Čeho jsem se měl dříve chytit? Byl to okamžik! Rozvázal jsem balík a dychtivě slídil po 25 hal. známkách rakouských 11a obálkách. Viděl jsem rukopisy známé i cizí ze všech končin světa, ale z Čech nic. Což jsem už tak zapomenut? Však přece vypadl z obálky lístek, pohlednice z Tomášského pivovaru od p. K. Hlouchy a druhý s podobiznou fešného úředníka zemského výboru, jenž se plete také do fotografování. Celé psaní, na jehož obálce poznal jsem rukopis p. J. Hlouchy, jenž svým stálým humorem mně nabízí, abych posloužil si »tomášským«.

I zabral jsem se do čtení a když byl jsem hotov, teprve otevřel jsem dopisy z ciziny, jež měly pro mne obchodní důležitost.

Též několik pozdravů od mých přátel z Anglie – ani jsem si nevšiml, jak přes rameno se dívá na^e prostořeká Eva a udiveně pohlíží na pohlednici z tomášského pivovaru, jak sklepnice roznáší pěnivé sklenice nad hlavami četných hostů. Často začala se vyptávat, ale neodpovídal jsem, neměl jsem času. Bylať má mysl daleko. Z odhozené obálky vytáhla Eva zlatou pohlednici Mistra Husa, již mi poslal p. Ph. Dr. Hauner. Tedy přece ještě někdo si na mne vzpomenul. A jak mi přišla vhod. Slíbil jsem obraz Husův p. Haffnerovi v Corientes, jenž je veliký ctitel Husův jako všichni Němci.

Nyní mu ji budu moci poslat odtud.

Mému Vlachovi bylo to už trochu dlouho a proto musil jsem sním mluvit. Měli jsme delší rozmluvu. Získalť pro mne Eugena Ronca, jenž jest pověstným lovcem tigrův a volavek. Dále dva kasíky ze kmene Tobův a pověstného Paraguajce, jenž našel zbytky expedice Ibarettiho a Bogianiho, posledních to výprav, jež povražděny Indiány, aniž se jim podařilo dostat se na druhou stranu Estera Patino. Tito čtyři znalci zdejších dosud jenom poskrovnu probádaných končin budou provázeti mou výpravu.

Příteli Vlachovi musil jsem ukázat fotografie, jež jsem za jeho prvé návštěvy zhotovil, a tím napjal jsem pozornost mých rudých přátel, již zvědavě a s respektem prohlíželi si sklíčko a papíry, jež jsem při červené lampě máčel a opět sušil, pak papíry natíral, na slunce kladl a opět máčel a opět sušil. To vše se jim zdálo cosi podivného a neodvážili se podívat se na ty druhé věci z blízka. Nyní, když Vlach z blízka vše prohlížel, přiblížili se také. Naše Eva poznala se na jedné fotografii a pojmenovala to »měkké zrcadlo«, ale později nešlo jí to do hlavy. Dělala všeliké grimasy před fotografií, a když v domnělém zrcadle neměnilo se nic, obracela je na všecky strany, zavolala přítelkyni, daly hlavy k sobě a dívaly se spolu, ale na obraze byl stále jen Vlach, její bratr a ona. Lovec zastrčil podobizny do kapsy, ale ona tomu bránila, že prý nemůže být na dvou místech najednou, zde i v Assuncionu, když se lovec vrátí – a všichni vážně tomu přisvědčovali.

Věru těžko jest sehnat zde několik těch fotografií zblízka. Připravím si aparát, ale musím si je též sestavit do řady, aby některý nebyl blíž, některý dál. Jdu k aparátu spustit, a vše jde za mnou, aby viděli, co budu dělat. Nerozumí, nechtí rozumět, že mají stát, abych mohl spustit aparát, vždy musí někdo s nimi být, aby upoutal jejich pozornost, hovořit s nimi, dávat jim všeliké věci, ale i tu je to omrzí – sednou si na bobek a je po fotografování. Ba Eva často dostala už plnou ruku dárků, jehly, hřeben, na levou navléká korálky – ale můj přítel příliš nápadně se chová při aparátu, vyptává se, místo aby stiskl, a dítě přírody už chce prchnout a tím vznikne neostrost fotografie. Lépe to již šlo, když sám měl jsem aparát v ruce, tu působí již moje autorita, již jsem si zde získal.

Je to kráska svého kmene. Na přiložených fotografiích není možno vidět přirozený typ obličeje. Momentní snímky třeba dělat na slunci a to zkřiví rysy ve tváři; také strach z toho aparátu na čapích nožkách změní mnoho na výrazu.

A tak bydlím já s nimi již několik dní. Kasík přenechal mi svoje rončo, na němž pověšen je můj prapor. Kuchyně moje sestává z mandioky, ovoce a konserv, jež jsem s sebou vzal. Prozatím nehodlám použiti kuchyně svých zdejších přátel a vařím si sám. Za dne větší část se prospí, od 10 do 4 není skoro možno vylézt z ronča pro hrozné horko. V poslední dny však měl jsem dosti práce i v této době. Množství svých »přátel« musím pohlednicemi uspokojit, a proto celý den natírám papíry cyanotypickým roztokem, kopíruji na slunci, vypírám ve staré kalalose, každému musím psát pár řádků, aby byl spokojen, atak využitkuji čas, co moji zdejší přátelé spí na jeleních kožich.

Když trochu ochladne, přichází jeden po druhém, usednou kolem mne na zem a povídáme a hovoříme vypomáhajíce si, jak to právě jde. Já připravuji se tím na další svoji cestu do vnitrozemí, do končin neznámých, učím se řeči, učím se zvykům, učím se žiti s těmi velkými dětmi. Můj černoch za mnou drží mi dvojku, můj pes tulí se ke mně, stará babka přinese si hrnec, na nějž právě barví ornamenty, za mnou prostořeká Eva, vedle sestra náčelníka, a tak přichází jeden za druhým; za noci ulehneme si venku, povídá se leccos a já píši své poznámky nebo vyvolávám desky při červené lampě.

Pak si každý zaleze do svého ronča. Zajdu si do svého stanu, jenž úplně pak uzavřen nepřipouští moskyty, leč také žádný vzduch. Položím si brašnu pod hlavu a když vykouřím večerní papirosu, ani můj pes nechce se mnou sdílet dusnou atmosféru a raději se nechá bodat od moskitů. Ale mně se dobře spí a mám radost, jak moskiti zlostně venku bzučí, že nemohou si pochutnat na mé krvi. Ráno rozběhne se každý po nějakém lovu, aby přinesl nějakou rybu, já pak hledím si víc zdejších koroptví, na něž indiánské šípy jsou příliš pomalé; můj stavěči pes dobře je najde a vystaví; ty pak vyměním za ryby, jež jiní lovci přinesou, a tím má kuchyně má dostatečné změny. Většinou vařím si sám a jím též zvlášť, jen někdy sestra kasíka neb malá Eva mi přinese něco, dřív než já počal vařit, nebo obstará některá z nich moji kuchyni za pár korálků.

Tak míjí tu den co den klidně a spokojeně a nejraději bych tu prožil celičký svůj život s těmi dětmi. – Někdy ovšem také bouře přejde přes náš tábor. Hádka nějaká o nějakou důležitost nějakého korálku, jejž jeden ztratil, druhý našel, a tu musím dělat soudce rozhodčího a musím soudit rychle. Otevru svou bednu, jež kryje velké mé poklady, které jsem v Praze asi za 15 zl. koupil, a dám poškozené dva korálky stejné velikosti, nebo starý vojenský knoflík, jichž mi p. Kříž, krejčí, balík daroval, pr nechám nalezené nálezci a tak oba odejdou šťastni a veselí. A ty děti nevyužitkovaly až dosud moji soudcovskou methodu, s přátelskou úctou dívají se na svého bohatého bratra, a hněvají se na lovce, jenž přinesl mi zprávy, jež rozhodly o mém odchodu v nejbližších dnech.

Jak přivykli jsme si na sebe! Věru jsem jist, že tito prostí lidé nezapomenou na mne tak brzo, jako moji evropští přátelé, a kdyby uměli psát, že by jistě nebyli tak pohodlní poslat za mnou nějaký pozdrav ve své rodné řeči. – Již brzy odejdu odtud dál a před mým odchodem posílám srdečný pozdrav svým čtenářům a třeba pozdě přeji veselý nový rok!

---

1. Gran Chaco jest povšechný název pro část jihoamerických pamp (travnatých stepí), jež jest ohraničena na východ řekou Rio Paraguay, na jih řekou Rio Salado, na západ pohořím Sierra de Salta a Sierra de Jujuy a na severu písečnou plání Llanos Chiquitos. Podnebí Gran Chaca vykazuje značné protivy. Až do nedávná bylo toto místo pouhým rejdištěm neodvislých kmenů indiánských, mezi nimiž založili jesuiti ojedinělé misijní stanice. Když začali do země vnikati evropští kolonisté, bylo nutno domorodé kmeny, které se chovaly značně nepřátelsky, násilím zkrotiti. To se také stalo v letech 1882 až 1885. Divocí kmenové ustoupili s území a nyní hlavní domorodé obyvatelstvo tvoří pouze kočovné a bojovné kmeny Tobů a Languů. Ze svého pobytu u kmene prvých píše mladý český cestovatel své zápisky.