Z potulek po Mandžurii

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Z potulek po Mandžurii
Autor: Václav Klofáč
Zdroj: Světozor, ročník 1905., číslo 2. Dostupné online.
Vydáno: V Praze, 12. října 1904
Licence: PD old 70

I. Mukden[editovat]

Bylo sice ještě časně ráno, když náš vojenský vlak, přivážející z Ruska náboje, pumy i dělostřelce, zastavil v nádraží mukdenském, ale teplo červencové bylo nesnesitelné. Jeli jsme dál, přímo do Laojanu, ale celá trať byla zastavena vojenskými vlaky, byli jsme tedy přinuceni na mukdenském nádraží čekati. Snad za dvě hodiny pojedeme. »Sejčas!« Tentokrát toto »sejčas« trvalo jenom — 17 hodin. Nejbližší okolí mukdenského nádraží mohli jsme tedy dostatečně prohlédnouti. Nádražní budova sama není právě nejčistší. Jinde v Mandžurii našli jsme lepší podobné budovy, přizpůsobené čínskému vkusu. Hlad a žízeň vehnaly nás do nádražního buffetu. Ani ten nás neuspokojil. Tu a tam na zaprášené, špinavé podlaze ležel důstojník. Jiný chrápal dokonce v okně; jiný lehl si na židle. Dobře spí; ani mouchy nedovedou tvrdý spánek jejich přerušiti. A to zde v Mandžurii mnoho znamená!

Ospalý boy, čínský číšník, jehož cop pomalu dosahuje až k zemi, přinesl nám čaj. Díky i za to! A potom hajdy ven! Před nádražím je živo. Stojí tu několik vojenských vlaků. Vojáci, ponejvíce jen v rubáškách, vyskákali a běží pro vařící vodu, jež je připravena na každé stanici. Spařili čaj a popíjejíce jej vesele se baví. Jiní provádějí koně, na nichž dlouhá cesta přece jen je patrnou. Čínští kluci, téměř nazí, jistě však všichni s obnaženým tělem, pobíhají kolem vagonů a nabízejí vojákům různé drobnůstky: vyřezávané figurky, vějíře, skelné cetky, dýmčičky, z nichž kouřívá čínský kuli, cigarety atd. Každý ten kluk už projevuje obchodní talent, který je Číňanům vůbec vlastní. A věř: může-li napálit, napálí. Ceny přemršťuje strašně. Chce-li rubl, nabídni patnáct kopejek. Za dvacet předmět, který je ti nabízen, dostaneš. Sbíhají se i žebravé děti a Číňané prosící o dárek.

Drobotina, hoši i děvčátka, nečistotou zapáchající, křižují se, aby nás obměkčili a klanějíce se až k zemi křičí pronikavým hlasem »šangó, kapitan, šangó«. A hned natahují ruce. Vyhodíš do vzduchu několik kopejek a čínská mládež v té vteřině je v jediném klubku. Ale jen co je pravda: rvát se tito čínští kluci dovedou! Vojáci ruští jsou lidé dobrosrdeční. I když na ty otrhance čínské hledí, v jejich umazané, černožluté obličeje, v jejich šikmé oči a na scopánkované hlavy, vzpomínají si na svou drobotinu doma, leckteréhos cos popadne u srdce, chytne ne úhledného, špinavého kluka mandžurského do náručí a hraje si s ním. Chleba mu dá, dá i cukru, ve zdejších poměrech vzácný dar. A rozdělí se i o chléb s vyhublými, soustrast budícími žebráky! Pořád jsme si to povídali: zlaté ruské srdce!

Za chvíli přicházejí i vojáci a důstojníci z blízkého ruského ležení. Není u nich obvyklé uniformy. Parna nyní jsou hrozná, vražedná. Kabátce jsou z nejjednoduššího plátna. Křiklavé barvy a kovový lesk zbytečně by jen zostřovaly nepříteli terč; odstraněny byly proto i blýskavé knoflíky a i barva furažek jest šedohlinitá.

Vyšli jsme za nádražní budovu. Tam daleko, čtyři versty od nás, rozkládá se na rovině, za několikerou hradební zdí, Mukden! Dříve nádraží bylo ještě vzdálenější. Čínané Mukden považují za město svaté. Zde zrodili se předci nynější dynastie, zde jsou jejich hroby. Vzhledem k tomu i koleje železniční tak stavěny, by majestátní klid svátého města — Fin-ťan-fu, tak se vlastně Mukden nazývá — rachotem železničních kol a pískáním parovozů nebyl rušen. Doba válečná vyžádala si změnu v tom, že nádraží postavěno nyní blíže k městu. Dříve bylo dvacet verst vzdáleno.

Před nádražím stojí rykšové se svými lehkými dvojkolovými, bambusovými vozíky. Člověk — přípřež. Jeden vozík táhne a letí s ním rychleji, než koník, druhý tlačí. Kromě těchto komunikačních prostředků vidíme tu i fututunky, kryté kufříky, opřené o dvě kola a tažené nízkým koníčkem. Vlez jednou do takové fututunky, několik hodin musíš potom napravovat skřivená a polámaná záda!

Jako všude v Mandžurii, i zde přímo za nádražím nalézá se ruská kolonie. Zděné domky, v nichž bydlí železniční úředníci, důstojníci službou svou nyní trvale k Mukdenu připoutaní, a různé budovy, ve kterých nalézají se vojáci i stáje. Od té doby, co náměstník carův na dalekém Východě, Alexejev, přestěhoval se sem z Port Arturu, přirozeně řada domků přibyla. Z civilního občanstva je tu málo osob. Náhodou jsem se dozvěděl, že u jakéhos inženýra slouží tu i Češka, dříve jako harfenistka zde daleko od vlasti chléb si vyhledávající.

Asi čtvrt hodiny od nádraží vysoko ku nebi se vznáší stará budhistická věž, pochmurná, po ta staletí, co tu stojí, větry a prudkými lijáky mandžurskými šlehaná a bita. Daleko před každým městem v Mandžurii ji naleznete. Chrání je před zlými duchy. Vévodí všude okolí široko daleko, a jako starý svědek dávných, dávných dob vynucuje si naši úctu. Jaký to vzácný, kulturní dokument! Z Indie nové náboženské učení sem se dralo a podmaňovalo si duše národa, který přece už dávno před tím měl svou kulturu. Prohlížíte si věž pozorně; věnujete větší pozornost ornamentům. Hle, slunce! Vzpomínáte hned na Peršany, na starý kult slunce. Jak podivnými cestami na východ i západ kultura z Indie i ze západojižní Asie se ubírala zanechávajíc všude silné, viditelné stopy svého pokroku. Kol věže je stará, neuspořádaná, obezděná zahrada. V ní chrám, v němž »krmí se« bohové. Čínští kramáři poblíže chrámu mají už svou uličku. Jsou zde i dva čínští fotografové. Tady všude je stále živo. Číňan je čilý, pohyblivý. Všude se jich v modrém, volném plátěném chalátu plno hemží, ovívají se vějířem anebo odhánějí mouchy chvostem koňských žíní. Jednu nepříjemnou vlastnost mají všichni: pot jejich hrozně zapáchá. Je to příliš silný odeur pro náš nos, který na říši slunce ještě si nepřivykl. Nejhůř je, jdeme-li kolem čínské lidové jídelny. Zde už si nepomůžeš; nos nutno přidržeti a zatajiti na chvilku dech. V čínské této uličce smysl pro čistotu není právě nejvyvinutějším.

Nedaleko od nádraží železniční trať přetíná někdejší čínský hřbitov. Bůh ví: pořád čtu a slyším o kultu předků, o úctě, jakou každý Číňan má ke svým rodičům atd., ale hřbitovy čínské nejsou právě důkazem této úcty. Z neúhledných hrobů často prohnilá rakev vykukuje a bylo prý ještě v tom ohledu hůře, dokud zde nebylo Rusů. Ti aspoň poněkud se starají o pořádek i na čínských hřbitovech. Mezi budhistickou věží a nádražím je ticho. Vojenské stráže nikoho sem nepouštějí a i do Mukdenu dál smí jen ten, kdo může vykázati se zvláštním povolením policejního ruského velitelství.

V této tiché prostoře na koleji sem položené nalézá se několik vagonů prvé třídy. To je sídlo carova náměstníka, Alexejova a jeho nejbližších pomocníků, generálů Zilinského, Pfluga a Niedermüllera, chefa diplomatického oddělení Plaucona a několika jiných předních činitelů ve štábě a v suitě místodržitele Dálného Vastoku. Ostatní členové jeho družiny bydlí ve vagonech přímo v nádraží.

Pořád nevíme, kdy pojedeme dál, ale dlouhá chvíle nám není. Vlaky přijíždějí od Charbinu i od Laojanu, na nádraží, kde soustřeďuje se nyní ve válečné době veškerý ruský mukdenský život, tváře se rychle mění, je tu spousta lidí různých povolání, různých povah, různých zkušeností a často i různých národností (Rusové, Poláci, Němci z baltických provincií, Čerkesové, Arméni kavkazští, Tataři, Buráti atd.), každý něco ví a něco může vypravovati. Ti, kteří přijíždějí od jihu, mají arciť nejvíce a nejtěžších zkušeností. Mnozí už probíjeli se od Port Arturu přes Vafangou k Dašičau. Dýchali už střelný prach a naslouchali příšerné hudbě děl a pušek. Od Charbinu vracejí se na bojiště důstojníci, z ran svých již se pozdravivší. I dvě rány bylo nutno v charbinském hospitálu hojiti. Ale co o takové maličkosti mluvit! Ruský důstojník pospíchal, aby co nejdříve zas byl mezi svými kamarády, u svého pluku na posici.

Prohlížíme si vojáky, kteří právě přibyli. Třicet čtyři dny jsou už na cestě z Moskvy. Vzadu v nákladním vagoně ozývá se balalajka. Jinde harmonika nebo zpěv. Téměř vesměs už starší záložníci. »Nu, jak, vojáci? Zdraví?« — »Eh, ničevó, barin!« odpovídají vesele. Opravdu, dlouhá cesta nikoho ani neunavila. Ruský bezpříkladný klid dýchá z jejich očí, spokojeně hledí kolem sebe, jakoby šli do pouhých manévrů a ne na krvavé pole války, války, jaké ještě historie nezná. Je nám líto těch vojáků-mužíků, ryzích těch srdci nechápajících hrůzu situace, v jaké se nalézají a ke všemu jen mile se usmívajících. Hle: Pavel Karatajev! — pořád si v duchu říkáš. Skutečně, jak na ty selské vojáky, hranaté a dobré, hledíš, pořád víc a více před tvým duševním zrakem jeví se ten Karatajev, jak jej — ruskou filosofující duši — líčí ve »Vojně a míru« veliký Tolstoj...

Po obědě přijel zvláštním vlakem z Laojanu Kuropatkin, generalissimus mandžurské armády. Neveliký, skromný člověk, jehož hlava už prozrazuje člověka myslivého a člověka práce. »Zdorovó, bratio« mile, klidně a jasně volá k vojákům, kteří se sem sbíhají, když byl nejdřív podal ruku očekávajícím jej důstojníkům. »Zdorovó želajem, vaše vysokoprevoschoditělstvo,« jakoby po slabikách volají nadšení vojáci. Kuropatkin odjíždí k Alexejovi. Záležitost, pro kterou přijel, jistě je vážnou.

Náš vlak čeká pořád až do večera. Rozhlížíme se po kraji. Všude rovina, úrodná, dobře zpracována. Na západ až k řece Lao-che, po níž džonky plovou až do moře, na jih až za Laojan, na sever rovina je nekonečná, jen tu a tam málo zvlněna. Jen na východě a na jihovýchodě rostou do výše hory, horizont je tu ostře zakončen několikerými černými skalními hřebeny, jichž hroty ční vysoko nejsouce skrývány lesy a háji.

To je tedy kraj, na němž co nejdříve rozhučí se děla, chrlící smrt a bolest! Beze slova díváš se v ten zvláštní kraj, v němž slunce přímo praží, a každá maličkost zdá se ti býti hned jaksi významnější. I ten Mukden, jehož hradební brány v zadu se tratí, zdá se ti býti velikou kovovou tlamou, jež chystá se nenadále vychrliti sta pum a kulí a za každým keřem i kamenem jako bychom viděli k výstřelu připravujícího se vojáka nebo Chunchuze.

Pomalu soumrak se ukládá k zemi. Život neutichá, naopak roste. Nyní možno aspoň posedět, ve dne příliš trápilo parno a mouchy. Z polí ozývá se tisíce cvrčků a cykád, Číňané zmizeli úplně. Kdo z nich je poctivcem a kdo Chunchuzemř Toho poznati nelze. Ozval se signál, vojenská trubka nás shání. Hodný, intelligentní velitel našeho vlaku, starší kapitán, Sabkov, zve nás k večeři ve vlaku. Z některých vagonů ozývá se zpěv. Vojáci zpívají — a vidíš, jak opravdově — večerní modlitbu. Jedem k Laojanu. Ale zatím jen na dva dny. Zařídili jsme se zde, zanechali věci a zas jsme v Mukdeně. Zde, u štábu Alexejeva, obdržíme pověřující listiny i odznak žurnalisty, který je legitimací pro svobodný pohyb na bojišti. Vzdálenost šedesáti verst, ale cesta je tak zatarasena, že jedem celou noc.

Ale máme štěstí. V Mukdenu zas nás vítá slunéčko. Úžasně pálí, ale přece vždy je lepší, než pověstný mandžurský lijavec. A my chceme si Mukden, starou slavnou mandžurskou stolici, sídlo čínského vicekrále, město, k němuž Číňan hledí s posvátnou úctou, prohlédnouti dokonale.

Nejdříve postarali jsme se o ubytování. Vlastně postaral se o to zas roztomilý poručík Andrejev, vojenský náčelník mukdenské stanice. Ubytoval nás ve vagonech, v nichž bydlila suita carova náměstníka, Alexejeva.

Na to další povinnost: představit se v censuře. Dodoledne zde nikoho nebylo. V tom teple polosvlečen přivítal nás jen štábní kapitán Těrmen. Šef, plukovník generálního štábu Pěstič, přichází až o 2. hod. odpol. V tuto dobu jsme se tedy dostavili. Zatím už seznámili jsme se s četnými důstojníky na nádraží. Někteří znali nás už z novin. Pravé slovanské duše; měli radost, že nás mohou pozdraviti v ruském kroužku a tak daleko od vlasti, a nic nevadilo, že pivo bylo přeukrutně špatné, žlutá a teplá jakási špína (nota bene něco přes půl litru platili jsme našich 1 zl. 50 kr.), připíjeli jsme, zdravili jsme se vzájemně a zvedali sklenky ke cti ruského i českého národa.

»A vaši Sokolové, co že dělají?« jako o překot ptali se všichni naši noví ruští přátelé. »Tolik jsme o nich četli, jak u vás slavnosti jejich v Praze byly. Naše listy některé i fotografické snímky z těchto slavností otiskly.«

Musili jsme vypravovati, mnoho vypravovati. O Sokolstvu, o jeho' tendenci a organisaci, o dorostu Sokolském, o ženských odborech, o tom, co vlastně Tyrš chtěl, a ani jsme se nenadál’, už náš rozhovor točil se o nynější vojně, a rozuměli jsme si hned, že na mandžurských pláních nejedná se jen o zájmy Ruska, nýbrž o Slovanstvo vůbec, a že u nás, na našem domácím bojišti nejde pouze o boj Čechů s Němci, nýbrž že i zde bijeme se v zájmu všeho Slovanstva.

»Češi — molodci!« volá rozohněný mladý podplukovník a chytnuv mne za ruku, líbá mne v tvář. »Mnohému nutno od vás se učit!« A vzpomíná, jak na vojenské petrohradské akademii dějinám husitských válek učil ho nadšený nás Čechů přítel a ctitel, generál Hejsman, s nímž už dříve za pobytu v ruské carské residenci jsme se seznámili. Neříkáme ničeho. Bývali jsme, bývali molodci, to je pravda, ale teď... Polemisovat zde v mukdenské nádražní restauraci nebudeme, necháváme tedy ruským svým společníkům jejich lepší mínění o dnešní české společnosti, jehož opravdu už nezasluhujeme.

I plukovník Pěstič je mladý ještě muž. Za doby míru byl náčelníkem generálního štábu na Varšavsku. Neměli jsme žádných předepsaných dokumentů, kromě propustky z hlavního štábu petrohradského. A přístup k armádě není jen tak snadným. Nu, u nás učiní se výjimka. Nebudeme potřebovati ani obligátního doporučení svého zahraničního ministerstva. Co třeba ještě, vyřídí se s ruským ministerstvem telegraficky. Aby nám zatím čas ušel, dostáváme propustku do města, jehož veškeré východy střeženy jsou ruským vojskem, a štábní kapitán baron Oven, pro svou překvapující znalost světových jazyků k censuře Alexejevova štábu přidělený, postará se nám o přístup k proslaveným hrobům předků nynější čínské dynastie.

Asi pětkrát byli jsme v městě. Jednou koňmo, jindy dovezli nás za hradby svátého města rykšové. V tom vedru červencovém není právě ta cesta nejpříjemnější. Silnice je špatná, sama jáma, a nad ní zvedají se mračna prachu. Po ní vidíš pořád páditi tryskem kozáky, nejvíc zabajkálské, se širokými žlutými lampasy na jezdeckých šarivarech; mezi nimi slouží mnoho Burátův. Pěchota s nasazenými bodáky ubírá se na jihovýchodní posice, jež počíná už japonská armáda pod velením Kurokiho ohrožovat), a jiné menší oddíly odsud doprovázejí do Mukdenu a k nádraží prázdné arby, jež řídí Číňané, aby znovu pro své sbory opatřili potraviny. Časem v šedivé té spoustě silničního prachu mihne se i Mandžur, úprkem na svém nízkém koni pádící a dobře jej ovládající. Jinak Číňanů a Mandžurů potkáš dosti. K nádraží pudí je zvědavost i obchodní duch Ostatně kdo ví, není-li mezi nimi přeodělý japonský špeh, nebo některý z chunchuzů, jichž kolem Mukdenu je víc, než ruskému vojsku je zdrávo. Co můžeš věděti! Jak rozeznáš klidného čínského občánka od chunchuze? Všichni jdou tu, do temna sluncem opáleni, v modravých, volných, plátěných chálatech, ovívají se vějíři nebo chvosty z koňských žíní; jeden podobá se druhému pomalu jako vejce vejci. Možno, že některý z nich v noci, ozbrojen v družině svých druhů, přepadne ruskou stráž — jak to často bývá — nebo proslídiv krajinu, proplíží se za šera ještě k japonskému vojsku, aby mu oznámil výsledky svého špehounství...

Žebráci nazí, do kostí vychrtlí, klečí a s křikem bijí se čelem o zem. Některý dá se za námi i do běhu. Tu a tam hodíš mu kopejku, na jiného, dotěrnějšího, musíš energicky křiknouti »cúba, cúba!« Na levé straně před první hradební mukdenskou zdí, jež je velice chatrnou, vlaje bílý prapor s červeným křížem. Někdejší klášter lamistů proměněn je ve vojenskou nemocnici. Raněných je tu dost; ještě z bitvy pod Tjurenčenem. Ale ku podivu jsou všichni veselí; nikdo nenaříká na bolesti. A jsou tu přece chudáci s prostřelenou hrudí, rozbitou hlavou, se šesti ranami atd. Pobesedovali jsme s důstojníky raněnými, porozprávěli s vojáky. Mezi ošetřujícími lékaři našli jsme i bulharského studujícího medicíny. Čistota všude přímo vzorná. Nálada taková, že mimoděk zapomeneš, kde jsi, že jsi v ovzduší, kam často anděl smrti doráží.

Za první hradební zdí po obou stranách cesty uvelebilo se plno čínských kramářů. V nízkých budkách prodávají zeleninu, melouny, okurky, jakési cukroví, v dubovém oleji smažené ryby a jiné potřeby čínského denního života. Křik všude je přímo nesnesitelný. Tři Číňané nemohou se sejiti, aby nekřičeli. Kousek dál na právo od silnice rozkládají se nízké čínské domky, mezi nimi i špinavé jídelny, v nichž cosi se smaží a vaří. Co, po tom ani nepátráš, třebas i kuchyňská práce děje se veřejně. Přidržíš nos a kvapně spěješ dál. I čínské divadélko je tu; později jedno představení jsme navštívili.

Rychle projeli jsme za první hradební zdí verstu. Přiblížili jsme se k mohutné bráně, nad níž vznášejí se, jedna nad druhou, ve známém čínském slohu tři střechy. Ruský voják zkoumá propouštěcí listinu. »Svobodno!« povídá a zdvořile salutuje. Projdeš-li branou, vejdeš v nádvoří a skrz další silnou zeď poněkud stranou vyjdeš. Toto druhé opevnění je neobyčejně massivní, pevné. Nechápeš, jak v roce 1900 Rusové s hrstkou lidí tak hravě obsaditi mohli město tak neobyčejně obezděné a chráněné asi třiceti tisíci čínskými vojáky. To byl tehdy opravdu kozácký kousek!

Jsi konečně v samém Mukdenu. Ulice široké, dlouhé, rovné, arciť nedlážděné. Běda, prší-li. Půda je mazlivá, hlinitá, potom nemůžeš z bláta nohy vytáhnout. Kam se podíváš, krám. Firmy, zlatě, modře, zeleně či křiklavě modře na houpajících se dlouhých tabulkách namalované, visí na bambusových holích. Leckdes houpá se i odznak řemesla, na př. obrovská, přepodivně ornamentovaná a barvená bota. Tu a tam v ulici tyčí se stožáry s fantastickými dřevěnými, živě a vesele barvenými hlavami draků či s pávy a různými nestvůrami. A všude jako v mraveništi. Zdá se ti ze začátku, že je patrně nějaký čínský svátek. Není. Číňan i Mandžur je pohyblivý, obchodní pud žene ho do ulic, rád se baví, proto je po ulicích pořád, jako na pražském mostě ve svatojanském svátku. Jen žen vidíš málo. A pokud je vidíš, neobyčejně mnoho růžové barvy ukládají kol lícních kostí a na rtech, těžko klopýtají ku předu. Nohy jejich jsou od mládí zmrzačené. To, co vidíš v té uzounké, nepatrné, špičaté botičce, už ani chodidlo není, to je jen jakýs pahýl. Bohatší dáma arciť pěšky nejde. Jede skryta ve fututunce. Pravá Mandžurka však přec jen tak zmrzačené nohy nemá. Proto může pracovati i na poli. Číňanka musí omeziti se jen na práci doma.

Obchody předních stěn nemají. Na nedostatek vzduchu v nich nelze si tedy stěžovati. Je ho s dostatek všude, ale jaký! O čistotu v čínských městech nikdo se nestará; vždyť syny nebeské říše dosud nikdo ještě nepoučil ani tolik, že fekalie na hlavní ulice nepatří. O postranních tedy ani nemluvíme.

Vstoupíš-li do obchodu, čert ví, jak najednou celý ten krám obživne. Kde se vzali v několika vteřinách ti žlutí lidé? Všichni mluví, všichni spolupůsobí při smlouvání, spomáhají ti, radí a — smějí se. Musíš být, jak už jsme dřív napsali, opatrným. Nejpálenějšího žida ošidí. A při tom doráží na nás řada žebráků i žebraček.

Verstu jdeš dál a zas nová brána a opět tak massivní, jako předcházející. Z ní na všecky strany východy a na všecky strany ulice, opět dlouhé, ale už užší. Tu a tam potkáš ocopánkovaného čínského policejního strážníka se slaměným kloboukem na hlavě, s bílým přišitým kolem na prsou i na zádech, s holí v rukou. Komická figurka. Nejinak vypadá i čínský dnešní voják. Ačkoliv v Mukdenu je čínský vicekrál, málo tu poměrně čínských vojáků vidíme. Co jim konečně zbývá činiti; o pořádek starají se Rusové.

V Mukdeně vždy bylo aspoň dvě stě tisíc duší. Nyní, kdy vojna na jihu země řádí, uteklo sem mnoho Číňanů a Mandžurů. Počet obyvatelstva se tedy zdvojnásobil. Běda, vypukne-li epidemie! Loni ukázala se tu cholera a v čínských ulicích nalezla výtečně připravenou půdu.

Dvorec čínského vicekrále je skutečně pěkná ukázka čínského stavitelství. V něm možno uviděti i stejně pěkné ukázky domácího umění, zejména čínského uměleckého průmyslu. Umělec a myslitel se zaslouženou pietou zastaví se i v čínských chrámech. Nejsou to monumentální stavby naší Evropy, ále v zemi tak staré kultury jest přec vždy zajímavo vmysliti se v duševní svět kosooké rasy, v její životní a světové názory, jimž ona snažila se dáti výraz v uměleckých výzdobách oněch míst, kde duše, na chvíli uniknuvši všemu pozemskému, pohrouží se hluboko v sebe a snaží se porozuměti záhadám všehomíru.

Synové nebeské říše nehledí na nás právě nejpřátelštěji. Po tisíceletí žili bez nás, ničeho od nás nechtěli, nikoho z nás sem nevolali. Co jim chceme? Proč rušíme je z jejich klidu, z jejich už tisíciletou tradicí vypěstovaného, pořád stejně se jevícího života? Co chceme i v jejich svátém městě, blízko starých císařských mohyl, jichž poškození mohlo by vyvolati revoluci čínského obyvatelstva?

Pravda, ruský člověk chová se jinak k Číňanům, než Angličan, Němec a j. Je lidský, důvěrný, přátelský a otevřený. Ale co platné: bílé plemeno, ďáblů plemeno a Čína, bohužel, má v té příčině už hodně trpkých zkušeností. Trpíme tedy za staré už, třebas námi, Slovany, nespáchané hříchy.

Odmítli jsme pozvání k » čínské tabuli«, která prý má až přes sto jídel. Příliš jsme si vážili zdravého žaludku, než abychom z pouhé zvědavosti jej tak zbůhdarma obětovali čínskému vkusu. Na ulici je nám nejveseleji. Prohlížíme obchody a prohlížíme okolojdoucí. Všecko je pro nás plné půvabu, novosti. I ten kočovný holič, který jakýmsi broukáním na sebe upozorňuje, i ti pouliční prodavači, veřejně své zboží vychvalující, i ti kukátkáři, na ulicích za průvodu bubínku a cymbálu zpěvně doprovázející své — často dost neslušné — obrázky, i ti hadači budoucnosti a zpěváci kupletů, na veřejném místě rozbivší svůj stan a překvapující vás svou mimikou. Kde kdo kouří papirosu. Nejen muž, i stará bába a nedospělý kluk. I v ústech mladé dívky uvidíte často lulku, nacpanou cigaretovým tabákem, že by se za ni nestyděl náš starý námořník!

Šat vesměs v té letní době prostý. U chudých téměř žádný a jinak dlouhý, téměř až k zemi sahající chalát z modrého, řidčeji bílého plátna, z téže látky široké plundry, dole u kotníků pevně sepjaté, chodidla v bílém, čistém obalu a v plstěných jakýchsi střevících. Na hlavách pravidelně ničeho. Hlava z předu i ze zadu pečlivě vyholena, za to s temena visí černý, dlouhý, pečlivě sčesaný a na konci ještě střapečkem ozdobený cop, který leckdys mohl by sloužiti za ozdobu i naší nejkrásnější dámě. U mužů — nemůžeme si pomoci — působí směšně. Leckdos arciť má i falešný cop. Netají se tím. Holič na ulici šlechtí jeho obličej a hlavu; falešný cop při tom klidně přehozen je přes rameno majitele. Bohatý Číňan odívá se stejně volně a jednoduše, arciť šat jeho je z dražších hedvábných látek. I ženy chodí pomalu stejně oblečeny jako mužové.

Za to doma mívají zámožnější Číňanky oděv často nesmírné ceny umělecké i peněžní. Bez vějíře v létě nepotkáš nikoho.

A v té míchanici, v tom čínském mraveništi zarazíš se pojednou před nápadným zjevem. Neuvěřitelně hubený muž stojí před tebou, nebo se ztrnulým pohledem, o zeď domu opřen, kamsi hledí. Živá mrtvola, stín po ulicích se potácející — kuřák opia. U nás leckdos jmění propil, zde všecko leckdos — prokouřil.

V tom projela mimo tebe kavalkáda. Jezdci s klobouky ozdobenými červenými žíněmi, počtem svým a nápisy na svých kabátcích oznamují, koho doprovázejí. Ostatně už paví péro, vzadu na klobouku připevněné, ohlásilo nám, že kolem nás jel mandarín. Konečně tedy vidíme mandarína živého. Karikaturu jeho znali jsme i z operet, no, ve skutečnosti jsou to as zchytralé duše. Obohacovat se aspoň na účet státu a obyvatelstva dovedou znamenitě. A aby toto poslední příliš nereptalo, o to stará se kat tak svědomitě, že rubání hlavy v čínských městech (a tedy i v celé Mandžurii) náleží dnes ke zjevům pravidelně už každodenním. Opravdu také: kde jsme byli, v Liaojanu, v Mukdenu i v Charbině, všude rubali odsouzencům čínským hlavy.

II. Z Mukdenu do Liaojanu.[editovat]

Nádherných hrobů předkův nynější čínské dynastie, jež nalézají se blíže Mukdenu, skryty ve starém, divokém háji, ještě jsme neviděli. Pořáde naše návštěvy platily jen městu, jeho zajímavostem, jeho obyvatelstvu. U Dašičau zatím už hřměla děla ruská i japonská a i sem do Mukdenu přibyly celé vlaky s raněnými. Veškeré potřebné papíry už jsou v našich rukách; chceme tedy co nejrychleji na bojiště. Do Mukdenu musíme se vždycky vrátiti; neboř zde dopisy válečných zpravodajů jsou censurovány. Při prvé příležitosti tedy zajedeme si na slavné císařské mohyly.

U nádraží — večer to bylo — zas bylo plno raněných. Opatrně snášeli je vojáci z nákladních vozů. Šero houstlo, zapáleny byly pochodně. Mezi nádražní budovou a mezi vlakem je rozestaveno množství nosítek. Jakmile raněný položen byl na nosítka, tato odnášejí se stranou a odtud potom hýbe se vždy celý průvod, smutný a mlčelivý, vpřed.

Zvolna práce milosrdenství postupuje. Při snášení raněných třeba veliké opatrnosti. Vojenský lékař, mladý, milý číověk, sám uděluje při každém jednotlivém raněném pokyny.

»Opatrně, děti, polehoučku nadzdvihujte!« volá k vojákům. »Hle — zde výš — hlava nesmí býti tak dole...«

Vojáci, zdraví, silní, v tom šeru, prozářeném matným světlem pochodní, při pohledu na různé ty obvázané hlavy, na ruce v obvazech a v páskách a na nohy rozbité a těsně stažené, všichni nápadně zvážněvší, radostně řídí se každým pokynem lékařovým.

»No, holoubku, jak je ti? Dobře?« ptá se lékař, stoupaje do druhého vagonu, čtyřicátníka-střelce, raněného do pravé ruky.

»Eh, ničevó! — Vaše blahorodí,« směje se bradatý mužík-voják. »Kulka japonská — hlupák! Nerozumí svému řemeslu.«

»Máš pravdu. Za čtrnáct dní budeš zdráv a zas na cestě ke kamarádům.«

»Tóčno tak, vaše blahorodí. Pak tu ránu Japončíkům vrátím,« zas s tímže klidným, dobrým úsměvem povídá raněný voják-mužík.

Milosrdná sestra, v šedivém, jednoduchém šatě, s odznakem Červeného kříže na pravém rameni, hezká, mladistvá dívka, zrůžovatělá chvatem a horlivostí, pomáhá raněnému obouvat těžkou, zablácenou botu. Sněhobílý šátek, vzadu volně visící přes krásný, černý vlas, celý ten mladý zjev činí jen půvabnějším.

»Blagodarju vás, sestřičko,« děkuje unavený voják.

Výborné ženy, tyto milosrdné sestry. Po většině jsou to dámy z nejpřednějších ruských rodin. Všeho se zřekly, pohodlí a přepychu, a zde slouží, prosté sestřičky, nebohým vojákům. I z nich leckterou k zemi srazí kulka. A což dysenterie a tyf? Nutno říci: to jsou hrdinky! Voják z povinnosti jde na bojiště a jde přirozeně zabíjet, bolest působit. Ty něžné zjevy dívčí dobrovolně sem v krvavé ovzduší se dostavily, jen srdce je sem komandovalo, touha trpícím pomáhati, bolest mírniti.

Klobouk před vámi, ruské ženy! Vím, že šlechetnost a krajní dobrota je v každém ruském srdci, ale u vás už šlechetnost ta vykvetla v nejkrajnější sebezapření. Hle, žena v nejkrásnějším slova smyslu! Opravdu anděl. Není-liž zde nositelem oné lásky, jak dýchá k nám tajemně a vznešeně z hlubin Kristova evangelia, oné lásky, oduševňující a činící nás šťastnými jen proto, že jsme šťastnými učinili jiné, nebo že jsme dobro jiným způsobili? .. . To je pravá láska, jež roste jen v bytostech opravdu velkých. Jsi mladý, zamiluješ se. Také je to láska, ale sobectví z ní mluví. Miluješ, protože tobě je to příjemno a po různých příjemnostech (jak se ti zdá) toužíš. Ale tyto sestřičky zde všude obklopeny raněnými vojáky, jim špinavé boty s umazaných nohou bílýma ručkama stahující, je oblékající, jim držící ruce při obvazu, či samy jim obvaz upravující, jim v poslední těžké chvilce studený pot s čela stírající a oči zatlačující, tyto dobré ruské ženy prodchnula jiná láska, ona, která na sebe úplně zapomíná, a odhodlala se lidem cizím a neznámým dáti všecko, protože tito lidé cizí a neznámí trpí a protože trpí nevinně. Láska, která vykvetla v nejkrásnější květ, v altruismus!

Vojáci, hranáči, většinou už otcové dětí, váží si pomoci ruských těch žen, sester milosrdenství. Snad každý z nich vzpomíná při tom na ženu i jeho srdci drahou: na matku, na ženušku, na sestru i na milenku. Kdyby mohly, ony by zde nyní stály a přisluhovaly by mu, zapomenuvše též sebe úplně. Ale ty všecky jsou daleko, daleko. Třetina světa dělí je od sebe. Tož za ně, za vlastní krev, za všecky ty nejbližší je tu — »sestřička«.

Nikde neuslyšíš stonu. A přece leckterý z těch hrdinů od Dašičau je těžce raněn a rána musí jej boleti. Z velká části, jako vždycky v prvých hodinách po zranění bývá, trpí horečkou. Jako bez vlády leží na nosítkách, obličej, zdá se, je zapocen do růžová. Oko smutné hledí netečně kamsi přímo. Jiní vesele dávají se do rozhovoru a líčí podrobnosti boje. Nebáli se — jakž by se ruský člověk mohl báti! — ale Japončíků jak much! A potom jich nevidíš! Skryti, z velké vzdálenosti počínají pálit ze svých dalekonosných horských děl. Rusové padají, umírají a o nepříteli ani potuchy.

»Kakaja to vajna, eto ubijství!« s rozhořčením křičí starší už kozák, ne právě těžce střepinou šrapnelu zasažený v lopatku. »Vraždění je to, vraždění a žádná vojna. S kým pak se máme bít — nikoho nevidíme. Psi, ti Japonci!«

»Na rovině ať se s námi měří, bratře!« míchá se do hovoru jiný raněný kozák.

»Útoku bodákem se také, čertovi synové, vyhýbají. Jako když do vosího hnízda píchneš, hned jsou na všecky strany a střílejí se strany,« dokládá pěšák, zapaluje si cigaretový tabák, svinutý do kousku novinového papíru.

Už starší., zarostlý voják snesen byl s vozu. Je střelen do života. Nechce si lehnout na nosítka. Pořád říká: »Ničevó!« Opírá se o pušku a jde těžkým, pomalým krokem sám dál. Jen jednu starost má ten ustaraný, udřený, poctivý mužík, jehož zranění snad jest smrtelné. Kde jsou jeho boty? Je bos; musí býti někde ve voze. Našli mu je, dali mu je. Voják zdravotního oddělení sám je nese. Druhý nabídl starému vojákovi rámě. Nemohu si pomoci: zas před mým duševním zrakem jeví se z Tolstého »Vojny a míru« Platon Karatajev, také mužík-voják a mužík-filosof. I ten zde, tak těžce raněný a v neštěstí svém tak mile a s úsměvem na všecko odpovídající »ničevó«, na nikoho a nic nežalující a zřejmě v rozpaky uvedený, že si ho vůbec někdo všiml a že pro své zranění stal se nyní předmětem jisté pozornosti — není-liž to Platon Karatajev, smysl života jinak než my chápající, a proto tak dobrý, tak klidný, tak usmívavý, i když belhá se tu, střelen do břicha, a za několik hodin nebo dní snad křesťanský svůj život uzavře nadobro. Těžko je všem v tom okolí a uprostřed raněných, v té tmě, jež smutnou náladu jen zvyšuje. Nám zdá se pořád, že bychom měli na kolena kleknout a ubohé ty vojáky požádat za odpuštění, za odpuštění pro nás zdravé všecky, pro celou společnost lidskou, jež je zodpovědnou za války, za prolévanou krev, za nynější vraždění i za tu bitvu u Dašičau, i za ty rány, jimiž zde před námi trpí dobří, hodní ti ruští vojáci...

Hrozně sevřeno je naše srdce. S nejpodivnějšími pocity ubíráme se k vlaku, který různý náklad veze na jih k Liaojanu.

A zde nová starost: kde se umístiti. Nákladní vagony jsou plny a zavřeny. Na jednom šutráku mezi kolejnicemi a ostnatým drátem konečně kousíček místa jsme nalezli. S námi dělilo se o ně ještě několik mladých štábních důstojníků, právě z Petrohradu přijedších. Rychle jsme si upravili lůžko. Plaid a poduška — to bylo arciť vše! Chceme-li tvrdosti vojenského života v době války porozuměti, třeba ji prožít! Chvíli všichni besedujeme. Alěsíc ještě nevyšel, jen hvězdičky v mandžurské té noci se třpytí. My už v Liaojanu byli, naši noví spolucestující jsou tedy na všelicos zvědavými. Trošku vína přinesli, nutno tedy i několik zdravic zde, uprostřed tiché noci, v krajině jinak krajně nejisté, zapiti. Snad se bude aspoň lépe spáti.

Světla nádraží mukdenského slábnou, až konečně zmizela úplně. Tu a tam v polích, dobře zpracovaných, začerná se čínské pohřebiště: hroby v polích vykopané a obrostlé menším či větším sadem. Z čínských vesnic jen tu a tam zaštěkne pes. Jinak je naprostý klid.

Jedeme rovinou, bohatou a úrodnou. Po trati přecházejí hlídky pohraničně ruské stráže, jejíž vojáci slouží tu vždy pět let. Někdy podél trati pádí i kozácká hlídka. Dobře, jen buďte ostražitými — my, tady na tom šutráku dřímající, srážek s chunchuzy si právě nepřejeme. to zajisté zvlášť připomínati nemusím.

Řeka. Zas silnější hlídka. U mostu je i dělo, chráněné náspem z pytlů. Za chvíli první výhybka, »vozjezd«. Na takové každé výhybce dnes je jakás takáš pevnůstka, chráněná zdí, opatřenou střílnami. I jakási rozhledna je tu vztyčena a vedle budovy vidíme vysoké rahno, to, na němž v případu potřeby okolním hlídkám možno dáti signál zapálením připevněné slámy, petrolejem polité.

Tak jedeme hodiny. Míjíme stanici Ša-che, míjíme dva »rozjezdy«. Měsíc po půlnoci vzplanuvší svítí nám do obličeje. Probouzíme se a myšlenky naše zalétají daleko, daleko, k domovu.

»Měsíčku, ty jediný dnes pojíš nás s těmi, již jsou nám tak drazí a snad vzpomínají nás v drahé domovině. Za několik hodin budou i oni k tobě pohlížeti. Sděl jim, že na ně na všecky myslíme, toužebně myslíme...«

Ale měsíc, chladný filosof, je nepřístupným každé sentimentálnosti. Je lhostejný ke všemu, co koná lidstvo, je lhostejným i k tomu, co konáme my. Co všecko už viděl, čeho všeho byl svědkem. Co podlostí a zrad, co vražd i válek! Všecko, všecko to viděl, hleděl na to lhostejně, jako lhostejně dnes hledí na nás a na prolévání krve v krajinách, které projíždíme. My hledíme lhostejně na život, práci a strádání mravenců, příroda ve své věčnosti a velikosti právě tak hledí na nás.

Pomalu zvedá se ráno, pěkné, svěží, jásavé. I tady v Mandžurii je plné půvabu. Nejsme právě vyspalými, od tvrdé podlahy »šutráku«, jež je špatnou postelí, bolí nás záda, ale veselé jitro povídá nám: hřích je ležet! Sedáme si tedy, posilujeme se douškem vodky, zapalujeme papirosu a mlčíce, upíráme oči v mandžurskou pláň.

Tu a tam mihne se nám zjev mandžurského venkovana, ubírajícího se do polí. Jinde Číňan popohání těžkou, dvojkolou arbu, do níž zapřažena je zvláštní trojice: koník, vůl a osel, vůl v popředí. Jen se na ty Číňany podíváš a hned vidíš: krejčí marně by zde hledal existenci. Na jedné výhybce přihnaly se k vlaku nahé či polonahé mandžurské děti »Šangó, kapitán, šangó!« řvou a křižujíce se pravoslavným způsobem, malí prohnanci se nám klaní. Hoď jim několik kopejek, servou se pro ten kousek mědi důkladně. Tu scénu arciť můj přítel Barteldi hned fotograficky zvěčňuje.

Celé okolí, jež vidíš, velmi pěkně čínskými zemědělci je zpracováno. Jen gaolán nesmí blízko u trati pěstovati. Z důvodů vojenských. Gaolán, neobyčejně vysoké jakési proso, mohlo by býti u trati chýší pro útočící chtinchuzy a proto Rusové aspoň podél trati, kde mají právo rozkazovali, jsou obezřetnými. Nová stanice — Jantaj!

Stanice Jantaj! Zde stojíme dlouho. A nejen my, i jiné vojenské vlaky, které jely před námi. Laojanské nádraží na všech svých kolejích, patrně je přeplněno. Co dělat? Za každé situace nutno učit se býti klidným. K tomu máme výborného tady učitele, ruského člověka.

Na východní straně pnou se do výše hory, jež vysokými, ozubenými svými hřbety kdesi v dáli uzavírají zmodralou linií horizont. As tři hodiny od nás vzdáleny jsou známé uhelné doly jantajské, které v pozdější laojanské bitvě tak významnou strategickou roli hrály. I jindy nebyly bez významu. Vždy v nich bylo a je doupě chunchuzů, čínských lupičův, jichž akce od té doby, co jako partizáni bijí se ve službách Japonců a jimi také jsou organisováni, stala se velice vážnou.

Nádražní budova je neveliká. Ani buffetu v ní není. Naproti ní jsou kasárna ochranné vojenské stráže, ze všech stran barikádované pytli naplněnými pískem. I jakýsi altánek zde byl zbudován. Vidíme v něm mladou ruskou ženu, patrně ženu některého zřízence nádražního, na šicím stroji pilně pracovat. Vedle nádražní budovy rozbili své krámky Číňané. Dostaneš u nich dýně, likéry, japonskou minerální vodu »tanzan«, špatné papirosy a zápalky.

Ale naše pozornost jinam je obrácena. Na široké rovině rozvíjí se malebný obraz. V setniny a švadrony organisováni, v pochodovém seřadění jsou tu kavkazští horalé, pluk dobrovolníků, v malebném domácím kroji. Vidíš mezi nimi Gruzíny, Čerkesy i Asetince, pěkné mužné obličeje, s jiskřícím černým zrakem, osmáhlé, štíhlé, s kinžalem volně visícím u pasu. Krasavci opravdu, radost na ně pohleděti. A bojovníci rození! Zvlášť k partizánskému boji, kde jednotlivec může pracovati na vlastní pěsť. Plížiti se vpřed jako liška, k zemi přitisknout ucho a poslouchat, co na blízku se děje, od zadu za krk chytit přední stráž a způsobit překvapující přepady — to je nejmilejší, osvědčenou prací kavkazského horala.

Ale dnes mezi nimi je jakýs zvláštní ruch. Všem zvlášť se jiskří oči, dnes zvlášť pěkně chtějí se všichni representovati. Z Laojanu přijel je pozdravit sám Kuropatkin. Ohnivé přímo »urrá« ho vítá a papachy letí do výše. Och, znají výsknouti ti Dagestánci! Kuropatkin mile jim kyne, oslovuje je bratrsky a zdraví. A synové Kavkazu děkují mu zase tím hromovým, daleko se nesoucím »urrá«. K jantajským dolům se odeberou a k přiléhajícím výšinám. Za pět neděl leckterý tu zůstane už na věky.

Na druhé straně k pochodu na Laojan připravila se pěchota. Nebudou ve vlaku čekati. Měli jsme tu již některé známé, přátelsky jsme se s nimi rozloučili. Kdož ví, je-li z nich některý ještě živ a zdráv! Kavalerie byla tu již od včerejšího dne. Poněkud dál vidíme přivázané koně a celé ležení.

No, čekej si, nevím jak dlouho, na konec přece jen k cíli dospěješ. A tak bylo i s námi. Vlak konečně se přece jen hnul a blížili jsme se pomalu k Laojanu.

Před ním přejíždíme řeku, jež v laojanské bitvě hrála velikou roli. V parnech není v ní právě příliš vody, ale široké a hluboké koryto svědčí o tom, že jindy je to mocný tok. Most hlídán je zvlášť úzkostlivě. Na obou jeho stranách jsou i náspy s děly. Za mostem na levé straně jsou vojenské lazarety. Červený kříž na bílé půdě zdaleka nás zdraví. Kde jaký kopeček je upraven k válečným účelům. Všude samý násep, vlčí jáma, ostnatý drát. A to je jen to, co oko vidí. Daleko horší je to, čeho nevidíme. Jak možno nám tušiti, kde je země podminována, kde jsou tak z v. fugary, v nichž skrytý dynamit a pyroksylin hrozí roztrháním těl a rozhozením jejich zkrvavených kousků do vzduchu všem smělcům z nepřátelských řad, kteří by v postupu svém před tímto místem se nezastavili.

Ruská kolonie podél trati a kolem nádraží rychle roste. Zděné přízemní, někde i jednopatrové domky tvoří tu již celé město ruské. Arciť je tu také (v měsíci červenci a srpnu) hlavní štáb celé armády, bydliště Kuropatkina. Za ruskými domky, jež tu a tam mají i svou zahrádku, tyčí se stará budhistická věž a čtvrt hodiny za ní staré laojanské hradby.

Laojan! Kolikrát tvé jméno po celém světě bylo vysloveno! A kolikrát při vyslovení tom dnes ledakdos zapláče, zapotácí se bolestí nad ztrátou kohos drahého, jehož tělo u Laojanu tlí! Laojan — někdy špinavé, čínské město, dnes hlavně hrob, hrob tisíců dobrých ruských hochů i mladých životů japonských...

Nedočkavě vykročili jsme z vlaku. Jaký to zvláštní ruch, jaký život! Hned cítíme, že jsme už v ovzduší skutečně válečném. Kam se ohlédneš, samý voják. Všude snášejí se zavazadla, náboje, proviant. Na jiných místech jsou spousty koní. V blízkém nákladním vlaku jsou samá děla. Za kolejnicemi, as padesát kroků dál, pracují polní pekárny, mohutné pozemní stavby.

Nejživěji je v buffetu. Zde, v atmosféře nesnesitelné, tísní se důstojníci všech zbraní, čekajíce na občerstvení. Valným není, za to však drahým.

Much všude plno. Pochybuji, že by tím jídlo stávalo se příjemnějším. Nad stoly i u stropu jsou jich přímo mračna. Dáš si čaje. Ohlédneš se a už několik much zápasí v teplé té vodě se smrtí. Polévku není možno obdržeti bez much. Slovem mouchy ti tu znepříjemňují život. Co jíš, ve všem jsou mouchy. Máme vlastně na jídelním lístku jen jedno a totéž: mouchy! Mouchy s polévkou, mouchy s hovězím masem nebo s beraninou, mouchy v různých omáčkách upravené, mouchy s čajem, pořád mouchy, mouchy, mouchy. A jak jsou drzé! Marně je odháníš chvostem z koňských žíní nebo vějířem. Po několika vteřinách útočí na tě a na tvé pokrmy znova a se zvýšenou drzostí.

Žízeň je arciť v tom tropickém vedru stále mučivou. Zde na laojanském nádraží obdržíme pivo. Schlitzovo exportní pivo, silně glycerinované, by v parnu udrželo svou chuť. Láhev o málo větší než půllitr. Stojí rubl dvacet (později rubl padesát kopejek)! A vypiti můžeš s chutí jen prvý doušek. Druhý, když žízeň aspoň trochu jsme uhasili, už nechutná. O, vy české hospůdky, jak toužebně vás vzpomínáme! Za skleničku nejhorší venkovské bryndy dali bychom s radostí zlatku! Než, co plátno tesknit. Už jsme jednou daleko od domova, v jižní Mandžurii, nikdo nás sem nekomandoval: tož trp, kozáče!

Před nádražím, v nejbližší blízkosti je malá pravoslavná církev. Na právo od ní domky důstojníků z hlavního štábu. Zde také na kolejích stojí Kuropatkinův vlak, v němž žije generalissimus ruské armády a jeho nejbližší spolupracovníci. Domek jeho, na němž vlaje velitelská vlajka a před nímž stojí čestná stráž, je v těch parnech opuštěn. Na širokém prostranství mezi dvojitou řadou ruských domků je téměř prázdno. Sem mezi různé ty kanceláře stráž málokoho pouští. Tu a tam projede tu jen kurýr, přinášející důležité zprávy, válečný novinář, sbírající informace, nebo vyšší kterýs důstojník.

Třeba starati se o byt. Tož, hajdy do města! Nádražní restauratér doporučuje nám »Hotel International«. Dobře. Do města nutno počítati půl hodiny, nejlépe tedy, když se obrátíme k rykšovi. Tento kuli-koník zaveze nás na své bambusové dvojkolce do hotelu rychleji, než izvosčík se skutečnými koníky. Ostatně izvosčíci jsou tu jen asi dva. Číňané, téměř nazí, zavazadla položili na jednu dvojkolku, jiné dvě rykšy pojaly mne a přítele Batteldino a už náš průvod slavně letí prachem a míchanicí Číňanů a Rusů do Laojanu.

Po levé straně k nebi se pne stará, zubem času valně ohlodaná buddhistická věž. Kol její hlavy krouží mračno ptáků. Tisíc let tu již stojí ponurá ta »bašňa«, strážce města a mlčelivý svědek deseti věků. V pozdější krvavé epopeji u Laojanu hrája tato věž významnou roli. Japonská děla užívala jí jako praktické pomoci k vyměření cíle. Ruská kolonie s nádražím je přímo před ní, tak dvě stě kroků. Japonští artileristé dle toho počítali.

U zmíněné věže nalézá se větší zahrada, »park«. V ohrazené této místnosti, v níž bylo aspoň několik stromů, umístěn byl i restaurant a večer hrála tu vojenská hudba. Hledal jsem tu českého kapelníka; marně. Všichni byli tehdy mimo Laojan, jižněji. S jinými setkal jsem se v Charbinu a ve Vladivostoku. Později v Laojanu, nebo v blízkém okolí bylo jich více. Jelínek, jenž dříve žil v mandžurském městečku Ningutě, zde u Laojanu byl také raněn, na štěstí lehce.

Na delší cestě teprve jsme viděli, co je to, zásobovati armádu. Sta čínských arb přiváželo různé věci, sta rozjíždělo se jich na určená místa. Mezi Laojanem a nádražím nakupeny byly celé kopce konserv, pytlů s moukou, obilí, sena a pod.

Jaký to život všude, jaký ruch v tom úpalném slunci, v té mandžurské výhni! Jezdec vojenský i nevojenský tryskem pádí skrz hustá mračna dusivého prachu, mezi nimi leckdys i Mandžur na drobném koníčku, se širokým, u brady podvázaným slaměným kloboukem. Číňané, čili jak Rusové říkají, kytajci, řídící arby, křičí, ba přímo řvou, jako všude, kde několik jich je pohromadě. Oddíly vojáků s nasazenými bodáky ubírají se za nimi. Někdy je to tlupa kozáků, která je určena transport proti možnému přepadu Japoncův i Chunchuzů, jichž se všude jen hemží, chrániti.

Soustředěním hlavních ruských sil v Laojanu vzpružen byl arciť i obchodní ruch. V nepatrných chaloupkách usadili se ponejvíce Rekové, patrně z Port Arturu, z Dálného nebo z Inkau uniknuvší. Až nápadno je, co všude je Řeků. Všude je najdeš. I restauratéři na mandžurských stanicích nádražních ponejvíc jsou Řekové. A co Řek, to vydírač peněz!

Projeli jsme jakousi špinavou, hroznou uličkou, vedle níž jsou nová, zděná kasárna pro ruskou jízdu a nalézáme se před laojanskými hradbami. V bráně stojí ruská stráž. Mohutná hradební zed měla před nedávném ještě kol do kola ozubení. Na straně k nádraží a k ruské kolonii je nyní na ruský rozkaz sraženo. Při stavbě dráhy Číňané odtud několikráte po ruských dělnících a inženýrech stříleli a několik osob ubili, následkem toho bylo rozkázáno ozubení hradeb sraziti, by nikdo nemohl se za ním skrývati a odtud páliti.

Čínský lid laojanský spolehlivým nebyl tedy nikdy. Nenáviděl vždy »bílých ďáblů« a nenávidí jich pořád. Ruský člověk je dobrý a družný člověk, ale co plátno: je bílým ďáblem! I zde v Laojaně byly doby, kdy čínský fanatism proti cizincům ukájel se v krvi. Není tomu tak dlouho, co na laojanských hradbách napíchnuta byla hlava hrozně umučeného ruského inženýra, Poláka Werchnovského! To bylo před čtyřmi roky. Čínská luza, kdesi ho chytnuvši, vyřízla ubohému muži i jazyk, když dříve ho zbila a za živa skalpovala mu i hlavu...

Čtyři léta uplynula, ruské vojsko klid opatřilo a čínskou luzu donutilo k respektu své moci, ale v nynější válce starají se už japonští agenti o to, aby v laojanské luze — a je jí tu hodně — oheň bestiálního fanatismu proti ruským lidem znova vzplanul. Viděli jsme později doklady toho až příliš nápadné.

Ulice laojanské, jako veškeré čínské ulice, vynikají nečistotou. Jsou užší a horší než mukdenské. Živo však je v nich také. V tak zv. hlavnějších ulicích je přímo přeplněno lidem. Nejživější ulicí je tak zvaná Nikolajevskaja ulica, jmenovaná tak ku poctě nynějšího ruského cara. Nyní, kdy v Laojanu jsou Japonci, nazývá se jistě Mikadovou ulicí. Zde je i hotel nám doporučený. Zvědavě si nás po cestě prohlížejí neúhledné Mandžurky, téměř vesměs kouřící z malých dýmek, nebo Cíňanky stejně oblečeny, to jest prostě v pouhý dlouhý chalát z modrého plátna, jichž nohy jsou děsně zmrzačeny známým podkládáním prstů pod chodidla. Špinavá laojanská drobotina křičí na nás se všech stran a vojensky, ruský salutuje. Bída, nečistota zeje na nás ze všech stran. A co je nejnepříjemnějším v čínských městech a všude, kde Číňané bydlí, pociťujeme po prvých krocích do Laojanu už i zde: je to strašně protivný pižmový zápach. Neubráníš se mu nikde: zapáchá jím Číňan, jeho byt, jeho oděv i jeho ulice. A protože čínských ulic nikdo nečistí a Číňan i fekalie považuje za jejich dekoraci, stává se zápach všude ještě ostřejším a nesnesitelnějším. A což, ubíráš-li se v tom tropickém parnu kolem čínské lidové kuchyně! Potom, poutníče, rychle, ale honem rychle šátek k nosu!

V Laojaně nyní jistě je 60.000 obyvatel. I Čech nějaký tu za mého pobytu byl. Hudebník p. Lehký hrál nějakou dobu v hotelu »Rosija«, v nízké to přízemní čínské budově, blíže našeho »hotelu« se nalézající. V bitvě laojanské jeden z granátů do této budovy vletěl a majitele restaurace zabil. O p. Růžičkovi, který zřizoval tu pivovar a z neznámých příčin neuskutečnil svůj plán, jehož provedení za několik měsíců mohlo ho učiniti bohatým, jsem slyšel, ale neviděl jsem ho. Vím jen, že jeho stavení, asi dvacet pět minut za nádražím se nalézající chunchuzové vyrabovali v noci ještě před definitivním odchodem Rusů z Laojanu. Tam, kde půllitrová láhev mizerné břečky stála 1 zl. 80 kr., kde není daní a pracovní síla za babku, mohl v nenákladném podniku náš krajan v těch neuvěřitelných parnech hezký groš z Laojanu si odvézti. Kromě těchto Čechů žili tu až do vyklizení Laojanu ještě dva Slováci, zaměstnáni v ruských obchodech.

V hotelu »International« příjemně nám právě nebylo. Celá budova evropský hotel ničím nemohla připomínati. Byl to přízemní čínský domek, s dvorem a zadními místnostmi, jejž jakýs Číňan pronajal třem podnikavým Rekům, uniknuvším před Japonci z Dálného. Kde jaký světový jazyk ovládali tito světoběžníci, všude, jako praví Řekové, dovedli vydělávati peníze, dovedli tedy bankovky i zlato hromaditi též i v Laojaně.

»Hotel« byl obsazen. V »numerách« narychlo slátaných žili angličtí a francouzští žurnalisté, nějaký důstojník a Ruska, obstarávající administraci »Věstníku armii mandžurskoj«. Nám bylo už nutno spokojit se noclehem v předsíni u vchodu do »hotelu«. Ani lůžka už nebylo. Necítili jsme se zde bezpečnými. V noci na ulici leckdys strhl se křik, údery pádné pěstě neznámé nám osoby vynucovaly si otevření zavřených už dveří, často jsme si myslili, že to musí býti přepad chunchuzův. Za takových okolnosti po čertech špatně se spí! K ránu ostatně staraly se už mouchy o to, bychom své improvisované lůžko na špinavé podlaze co nejrychleji opustili.

Jinak na nádvoří, kde dřív besedovávala as čínská rodina, bylo dosti zajímavě. Podnikaví Řekové chránili nádvoří před umrtvujícím sluncem širokými pletenými stínidly a tak vlastně zde byla »restaurace« a »jídelna«, vyzdobena čínskými malbami na zdech a nádhernými květinami hrdě tyčícími své žhavé hořící hlavičky z ozdobných květináčů.

Celé hodiny jsme tu někdy trávili, hasíce žízeň, výtečným čajem a pokuřujíce dobré ruské papirosy. Důstojníci se tu měnili, pořád bylo možno něco pozorovati, něco nového z posic blízko Laojanu se nalézajících slyšeti.

Kuroki se silnou japonskou armádou až příliš citelně blížil se už od východu k laojanským opevněním. Den co den docházelo ke konci měsíce července k prudkým a krvavým srážkám. Někdy vozíky s raněnými zastavily cestu v hlavní ulici laojanské úplně. S tichou úctou a v patrném pohnutí každý chodec ustupoval na stranu, pohlížeje sdílně a mlčky na ubohé vojáky, pravidelně nehybně a jakoby netečně ležící v čínských nepohodlných arbách. Jen ve tváři mandžurské luzy někdy postřehnul jsi zákmit jakési zlomyslné žádosti .. . Možno, že mezi nimi byl i některý z těch, kteří bestiálně mučili inž. Werchnovského. V naší »restauraci« angličtí a američtí váleční zpravodajové tvořili vždy zvláštní skupinu. Nemusil jsi jich ani znáti a přece jsi hned musil říci: to jsou Angličané a Američané! Z nich nejnápadnějším byl Mac Colagh, už typem pravý Američan Prvý za krátkou dobu opředen byl celým množstvím anekdot, v nichž hrál někdy dost zábavnou roli. Byl to kolohnát, vyholený, s obrovskými brejlemi, jež pokrývaly pomalu obě jeho tváře. Flegmatickým a chladnokrevným byl k neuvěření. V bitvě na příklad s klidem amerického žurnalisty důstojným do kynematografického fotografického aparátu zachycoval explose dopadajících granátů. Každou chvíli mohl býti zasažen střepinou granátové pumy, ale on fotografoval, jakoby šlo o pouhou hračku. Ten čověk byl i jinak zajímavý.

Ve válce anglicko-burské stál po boku Burů a jim — rozený Angličan — redigoval žurnál. Dánského žurnalistu Jessena znal jsem už z Balkánu. Ten více už druží se k Němcům. Dva francouzští žurnalisté, mladí, hezcí lidé, representovali zde elegantní svět. Vždy uhlazení, mile se usmívající, hovorní a duchaplní, uměli kolem sebe soustřeďovati všecky, jimž příjemno bylo nalézti chvilku zábavy ve francouzské konversaci.

Méně příjemnou už byla kuchyň. Byla sice »evropskou«, ale kuchaři byli špinaví, zapáchající Číňané. Když jsi je viděl lenivě otáčející se kol plotny, chuť k jídlu ihned mizela. Číšníky také byli tu žlutí synové nebeské říše, s pečlivě upravenými copánky na oholené hlavě a se šikmými, lstivě usmívajícími se očima. Rekové nestačili na ně křičeti. Pořád se mezi sebou bavili, pranic o hosty se nestarajíce. Teprve šťavnatou nadávkou dali se ze zábavy své vyrušiti a přiloudali se k obsluze. A přece takový »boy« hezký groš zpropitného tu vyzískal, neboť platila se i tu po ruském způsobu, tedy pravidelně deset procent útraty. Kdy pak čínský člověk ty peníze viděl! Hlavní »boy« naučil se trochu i ruský a také o poznání byl čistším a úslužnějším, než ostatní jeho kollegové Ceny jídel, jako vůbec všecko, byly tu arciť slušné. Rekové do příchodu Japonců dost mohli si nahospodařiti. Za vyspání na zemi platili jsme tři rubly, tedy přes půl čtvrté zlatky!

Zajásali jsme, když navštívivše redaktora »Věstníku armii manžurskoj«, obdrželi jsme vlídné pozvání, bychom zde, v čínském chrámu boha vojny, kde redakce byla umístěna, se ubytovali. Rozumí se, že jsme takové pozvání neodmítli. Pohodlí zde — může-li se o pohodlí vůbec v jižní Mandžurii mluviti — bylo přece jen jiné. Arciť — čínské. Spali jsme na jakési podezdívce a mřížkovaná okna polepena papírem maštěným mohla dle potřeby buď úplně býti přitlačena k rámoví, nebo oddálením obstarávati jakž takž ventilaci. Za to měli jsme pár kroků od sebe — boha vojny! Starý chrám! Redaktor »Věstníku armii manžurskoj« znal čínsky, jest v Mandžurii, kde v čínské válce získal i kříž sv. Jiřího za chrabrost, několik let, prokázal nám tedy ochotně vysvětlení. Příšerný bůh vojny kryl se nahoře v zášeří, vedle něho energicky ve svět hleděl kamenný a strakatě kolorovaný jeho adjutant a pak sekretář. Dole u schodiště byly staré kamenné desky, hlásající slávu mandžurských zbraní bůh ví z kterého století. Široké schodiště chrámové a pjotom prostranný dvůr je hledištěm divadla, jehož Číňan je velkým ctitelem. Jeviště tvoří naproti zvláštní vyvýšená, dřevěná budova.

Zde na dvoře stan i dva koně měl italský žurnalista Quido Pardo, válečný zpravodaj římské »Tribuny«. Milý, sympatický zjev, pravý syn krásné Itálie, brunet-krasavec. Nebyl zde bohužel dlouho. »Tribuna« z nedopatření uveřejnila jeho soukromý dopis, v němž dle pravdy líčil intriky tehdejšího carova náměstníka na Dalekém Východě, Alexejeva proti Kuropatkinovi a milý náš italský přítel, povolán byv ihned do Mukdenu, kde bylo sídlo Alexejevova štábu, již na bojiště, kde byl nejbližším svědkem tragické smrti generála Kellera, se nevrátil. Nerad vracel se ještě domů.

Kolem redakce »Věstníku« žilo několik žurnalistů ruských, mezi nimiž byl i někdejší plukovník, jakož i Rek — malíř, který svou »fanzu« krášlil několika obrazy a náčrtky a kopií Liškova »Krista«. Jemu podnebí nesloužilo. Pořád polehával a v den jeden lékař už měl za to, že malíř je zachvácen střevním tyfem. Na štěstí nebyl, ale nevíme, jak na konec dostal se z Laojanu, kde jeden z válečných zpravodajů, Angličan Milton, našel předčasnou smrt, sklán v hrob zákeřnou dysenterií.

V redakci i v administraci bylo pořád živo. Od rána do noci přicházeli sem známí i neznámí, váleční zpravodajové, důstojníci i lékaři přijíždějící z posic na chvíli do Laojanu a cítíce potřebu s redakcí sděliti své nové zkušenosti a dojmy, dále všichni zvědavci, kteří chtěli více se dozvědět o celkové situaci a o podrobnostech, než věděli, a konečně všichni, kteří ve veselé novinářské družině chtěli se pobavit.

Tiskárna nalézala se ve vagoně, as čtvrt hodiny před nádražím. Vesele nad ní vlál trojbarevný slovanský prapor. V druhém vagoně byl tiskací stroj, v třetím skladiště papíru. Primitivní tiskárna, opravdu »válečná«. Po bitvě laojanské převezena byla do Tělínu, později zas zpět do Mukdenu, kde nyní stále se nalézá. Za tělínského pobytu »Věstník armii mandžurskoj« nás Čechů zvlášť pěkně si vzpomenul. Celý článek byl věnován Sokolstvu. A to bylo v době, kdy ruští vojáci žili v neustálém, nepřetržitém rachotu děl... Napsal jsem tehdy: »Třeba pozornost pozorností oplatiti a poděkovati se redakci aspoň pohlednicí, neboť to mnoho pro naši věc znamená, píše-li se o nás v listu, který je čten tisíci ruských lidí ze všech končin ruské veleříše. Zatím tedy adresa se změnila. Nynější třeba psáti: Redakce »Věstníku armii mandžurskoj«, Mukden, Mandžuria.

Slečna, řídící administraci listu, starala se v laojanském chrámu boha války o společnou naši kuchyni. Dík jí za to budiž i zde vzdán. V Laojanu uměla vždy cos lepšího pro nás nalézti a železnou disciplinou ovládala i náš mandžurský, ocopánkovaný personál v kuchyni, který čím dál, tím víc — působily tu patrně stálé úspěchy japonských zbraní — stával se vůči nám troufalejším a i vzpurnějším.

Nejveseleji bylo, když šero rozložilo se po nádvoří a pod starým stromem, nad dlouhým, dámskou rukou upraveným stolem, zaplály velké, ohnivé lampióny. Nebylo třeba nás ku společné večerní tabuli sháněti. Zde sešli se včas jistě všichni. Jaké to byly besedy! A jak uměl je Verblunský, ruský žurnalista, kořenití vtipem, jichž terčem byl bohužel nejvíc jeho tlusťoučký, pohodlný kollega Sachnovský. Arciť mnoho mluvilo se tu i o politice a o událostech válečných. V tom večerním vzduchu, při čaji hodina po hodině rychle plynula a neradi vždy ubírali jsme se na lůžko.

Rád na ty chvilky vzpomínám. Kde jsou dnes as moji žurnalističtí přátelé z ruského mandžurského tábora? Ledakdos z nich jistě je raněn. Posledně dozvěděl jsem se na př. o vážném zranění svého přítele Petra Petroviče Orlova (z redakce »Rus«). Tagejev, jenž za mé přítomnosti rozhodnul se prodírati se v Port Artur, nalézá se v japonském zajetí. O těch vím, o jiných nyní nevím ničeho.

Nejřidším hostem v žurnalistické naší obci byl Němirovič-Dančenko. Přijel do Laojanu, jen když musil ku censuře do štábu s dopisy, jichž jinému nechtěl svěřiti. S ním besedoval jsem nejraději. Dančenko není už mladík. Počítáme-li jen léta! Podívejtese na našeho šedesátníka a přesvědčte se o jeho práci! Pořád na posici a pořád svěží, pořád neúnavný,neví ani co je klid a přece na pěkném, mužném, oskřipcovaném obličeji dnes slavného dopisovatele »Ruského Slova« není ani stopy po únavě. Co prožil už za těch šedesát let Dančenko! Nadšeně vzpomíná rusko-turecké války. V ní osobně spřátelil se s Kuropatkinem, z ní přivezl si i kříž Jiřího za chrabrost neobyčejně mužným způsobem tehdy projevenou. A slovansky cítí duší, srdcem, jako všichni pamětníci sedmasedmdesátého roku, na př. Kuropatkin, gen. Sobolev, ubitý gen. Keller atd.

V měsíci srpnu Dančenko byl rozmrzelý. Jeho ruská duše příčila se stálému ústupu. Zejména po ústupu od Dašičau, kdy vítězství bylo zřejmě na straně ruských zbraní, řekl nám Dančenko všecek rozčilen na gen. Staklberga, hlasem krajně podrážděným: »Už zde nezůstanu, pojedu domů. Já o ústupu pořád psát přec nebudu.« Chápal jsem starého kozáka, zvyknuvšího pořád hnát se vpřed, ale věděl jsem, že dá se o prospěšnosti používané taktiky přesvědčiti a že dál péro své ruské věci na bojišti zasvětí. Honorován je Dančenko z ruských válečných zpravodajů nejlépe. Má 3000 rublů měsíčně a každý telegram honorován je zvlášť. Arciť nezapomínejme, že život na bojišti v Mandžurii je jediným strádáním. Ve válce evropské vždy novinář bude míti pohodlí a nebude nouze o stravování. Ale kde co kupovat v jižní Mandžurii a kde spát!

Jinak v srpnu v Laojanu stávaly se poměry ustavičně nápadnějšími. Zvlášť po bitvě u Symučenu a Chajčenu, kdy ruské vojsko stále couvalo k severu, vlastním opevněním laojanským, bylo patrno, že Číňané, hlavně arciť jejich luza, přestává Rusů se báti a dle toho se také počali chovati. Docela už jednotlivce ruské i přepadali a ke rvačce došlo každou chvíli. Také troufalost chunchuzů v této době stávala se stále větší a větší. Každou chvíli některý z nich byl chycen i v samém Laojaně.

V té době báli jsme se docela vážně, že nás Kuroki od Mukdenu odřízne. Na takové zajetí právě jsme se netěšili. Situace stávala se skutečně povážlivou. Pozorovali jsme to už dle toho, že čtyři neděle před laojanskou bitvou z Laojanu počínal vlastně ruský ústup tím, že množství nahromaděných zásob potichu, ale stále odváženo k severu.

V té době měli jsme dosti času všimnouti si domácího obyvatelstva. Kdože to je? Mandžurové a Číňané. Jen na nejvýchodnější hranici žije jisté procento Korejců. Ale jak rozeznati Číňana od původního obyvatele země, Mandžura?

Chodíš-li, nepozoruješ vlastně rozdílu žádného. Vidíš spoustu lidí tmavožlutě — rozumí se, s celou, stupnicí odstínů — zbarvených, s kosýma, chytrýma očkama, ocopánkovaných, vyholených, v jednoduchém, volném, dlouhém chalátě (z plátna či z hedvábí) — všichni jsou si podobní (tak se ti aspoň zdá) jako vejce vejci. Všichni mluví čínsky. Kdo tedy je Mandžurem a kdo Číňanem? Zvláštní případ: vítěz podlehl poraženému. Mandžurové, zmocnivše se r. 1643 Číny, podlehli jí duševně úplně. Do této doby měli přísně zakázáno překračovati čínskou hranici, jež za tím účelem chráněna byla pověstnou mohutnou čínskou zdí. Mandžurská dynastie podnes vládne v říši nebes, ale Mandžurův není. Mrav i jazyk, čilou kulturu přijali od poražených Číňanů. Tito pak od vítězů přijali kroj a — cop. Jen kočující Mandžur tu a tam zachoval si ještě jazyk svého národa, který vykazoval i slušnou literaturu.

Dnes tedy vše, co vidíme, je vlastně čínské. Mandžurové se počínštili. A potom kolonisace Číňanů rozvalila se všude jako moře, jež překážek na cestě nesnese. Číňan je rolník a obchodník nedostižný; lehko tedy zatlačil všude Mandžura, který byl lovcem a výborným vojákem, ale jinak s chytřejším a pracovitějším Číňanem soutěžiti nemohl. Mandžur — chceme-li už rozdíly viděti — je pleti světlejší a mohutnějšího těla. Ovšem i to nemusí býti vždy pravidlem, a tak krátce a dobře v Mandžurii vítá nás už všude Čína!

Pravou Číňanku však od Mandžurky vždy rozeznáš. Číňanka má podkládáním prstů pod chodidlo nohy zmrzačené. Toho Mandžurka nečiní. Za to obě stejně důkladně malují si tváře, zejména kolem očí a lícních kostí. Nábožensky Mandžurové ponejvíce přiznávají se k buddhismu, ponejvíce však kult jejicli je směsí buddhismu, konfucionismu a tasismu. Pozorujeme víc pověry, než skutečného náboženského zanícení. Mandžur a Číňan ostatně je příliš praktický, aby do říše nadpozemských pravd daleko zalétal. Obrací se ke svým bohům, ale nesplní-li se jeho přání, také je zbije. Divadlo je mu konečně vždycky milejší než chrám. Na nás bílé — to vidíte všude — synové nebeské říše pohlížejí s patra své pětitisícileté kultury. Jsme a zůstaneme pro ně barbary, nebo aspoň polobarbary, nestydatým1, sobeckými a nelidskými vetřelci. Slovem »bílí ďáblové« jsme. Arciť i my pro ty žluté synky valného porozumění nemáme, hledíce na ně a na jejich život se stanoviska své kultury a své civilisace. Nerozumíme si prostě. Jinak, z jiné filosofie, z jiných podmínek rostli oni, z jiných my a naše civilisace. To už dr. Dvořák nám v pěkném spisku ukázal.

Smějeme se, nebo se aspoň divíme už jistým formálnostem čínského života. Kde my smekáme, Číňan hlavu svou přikrývá. Jestliže my na důkaz pocty dáváme pravou stranu, náš žlutý spoluobčan činí zas opak toho. U nás je černá barva barvou smutku, u Číňanů bílá Žízeň hasíme chladnými nápoji, Číňan studené vody se nenapije. I ten oběd začíná od konce (ovocem) a počátkem (jakousi polévkou) končí. My se o smrti mluvit bojíme, nikoliv Číňan, a dá-li chudému otci darem rakev, tož umístí se v rodinném příbytku jako předmět pýchy rodinné.

A jak se nám čínští ti kanárkové smějí pro náš evropský oděv! Co je to za maškarádu? A jak nepohodlné a nepraktické! Límce nosíme, div že nám uši neřeží, a ty knoflíky! K čemu že jich máme, když se na mnohé z nich ani nezapínáme... Číňan zde opravdu šatem netísněn. Všecko je na něm volné, jednoduché, stálým změnám mody nepodléhající.

Našemu nosu nehorázně Číňan zapáchá. Je to protivný, ostrý v pižmový zápach, jímž prosyceno je vše, i příbytky Číňanův. Ale řekněte to synu nebeské říše, dozvíte se, že i vy po čertech nepěkně zapácháte, a to jakýmsi ovčím zápachem.

Nerozumíme si. I ta střelka (Číňané ji vynašli dřív) ukazuje u Číňana na jih a ne k severu.

Ale nepodceňujte žlutého plemene. Chytrý lid, pilný a šetrný. Nervy nemá ještě tak rozdrásané jako my a tělo jeho není z kaše. Silní lidé. Díváme-li se tak na ně, chápeme pořád víc a více vážnost »žluté otázky « a »žluté nebezpečí« není pro nás nyní žádnou frází, nýbrž hrozivou skutečností.

Toto žluté plemeno je schopné konkurence s Evropou. To se ukáže a Evropa sama ve svém vzájemném intrikánství okamžik tento jen uspěšuje. I vojensky Číňan nás doroste. Není-li dnes Číňan dobrým vojákem, to neznamená ještě, že jím být vůbec nemůže. Strachu před smrtí nezná, potřebuje jen jiné výchovy. O to již Japonsko se postará.