Z pohanského Vyšehradu

Údaje o textu
Titulek:	Z pohanského Vyšehradu
Autor:	Popelka Biliánová
Zdroj:	Národní listy roč. 75, č. 247. str. 3 a č. 248, str. 3
Vydáno:	20. a 21. 12. 1932
Licence:	PD old 70

Jest na podiv, že Vyšehrad, nejpřednější mezi všemi hrady zemskými, není spjat se žádným určitým božstvem pohanským.

A přece měl zlatou sochu bohyně Krasiny. Zápis o ní praví, že jednou za jedinký rok bylo v Jílovém vytěženo tolik zlata, že na váze převážilo oba knížecí manžely — Přemysla i s Libuší. Libuše dala ze zlata ulíti sochu bohyně Krasiny a postavila ji na Vyšehradě, aby lid ji mohl uctívati.

Ale kde ji postavila? Zápisy o tom nikde nic.

O bohyni Krasině není skoro nic známo v bájeslovi našem, leč jenom to, že prý stávala božnice její tam, kde dnes stojí kostel sv. Pankráce před Vyšehradem.

Ale o této zlaté soše bohyně Krasiny už potom na Vyšehradě není ani slechu — a stopa její zanikla asi někde v tajné skalní klenotnici starého Vyšehradu s jinými poklady, jež tu ve skále hlídá český lev. Ale spíše asi proměnil ji v drobnou minci Přemysl po smrti Libušině — ač jestli se dle pověsti nepropadla s jinými poklady hluboko do nitra vyšehradské skály.

Jinak zaznamenáno jest, že ve Slupech, tam, kde stojí kostel Panny Marie při klášteře Servitů, bvl svatoháj a v něm sloupy, na nichž postaveny bvly sochy božstev pohanských. Odtud je tedy název místa „Ve sloupech“ a nikoliv „Na Slupi“, od rybní slupi na Botiči. Jinak byl prý zde i dům „Na sloupích“. Křesťané prý sloupy pokáceli a sochy bohů naházeli do Botiče, který prý za stara býval řekou. Nu, byly-li tyto sochy ze dřeva — odplavaly do blízké Vltavy, zvláště když za povodně byl Botič — Botnič nabotnalý zpětnou vodou z Vltavy.

Na jednom z těchto sloupů stojí prý kruchta v kostele Panny Marie u Servitů a jiný sloup za obležení Vyšehradu vrhli odtud Pražané prakem r. 1420 na Vyšehrad. Ležel tu dlouho na hřbitově u sv. Jana Stětí, což jest zrovna proti kostelu na Slupech. Odtud byl sloup přenesen do kostela sv. Petra a Pavla, potom dán na hřbitov a odtud před několika lety postaven do parku proti vchodu na hřbitov. Je to známý zde Čertův sloup a stojí ve tré přeražený jako pyramida blíže cesty.

Pověst o ném praví, že jel přinesl čert ze Říma při sázce o duši mladého kněze, již prohrál. Ale pravda je asi ta, že to byl sloup známý z pohanských dob, neboť všecko, co za stara souviselo s pohanstvím, zváno bylo čertovské. Měli bvchom tedy přece na Vyšehradě památku z doby pohanské, aspoň z podhradí Vyšehradu.

Ale na Vyšehradě jest ještě jiný památník na dobu pohanskou: kaple sv. Martina, jež byla někdy pohanskou a zde na Vyšehradě ji na křesťanskou přesvětil sv. Vojtěch.

Kaple tato jest románská rotunda nevelkých rozmérů, vysvěcená prvotně na jméno Jana Evangelisty, potom přesvěcena na jméno sv. Štěpána Gereona a konečně na sv. Martina. Stojí na východní straně hradiště, na nejvyšším jeho bodu a býval kolem ní hřbitov s hroby.

Ale na protější zahradě přes nynější průkop silnice z r. 1842 vyhrabávaly i děti popelnice a vykopány bvly i na silnici podle dvora. Na toto prostranství vyvezeno bylo však bahno z Botiče a tím popelnice ocitly se hlouběji v zemi. Svatyně z pohanských dob jsou proto jen tak malé, že v nich uchovány byly pouze drahocenné bohoslužebné nádoby i roucha a snad i sochy, které by vlivy povětrnosti venku ve svatoháji vzaly v zkázu. Krom kněží nikdo nesměl do těchto svatyň vstoupiti, ba ani do svatoháje blíže k obětnímu oltáři.

A přes hradby od jihu z Podolí dívá se sem do vyšehradského hradiště ještě jiný starý pamětník: popraviště na kopci čarodějnic.

Ponurý obrázek — ač kopec čarodějnic má polohu přímo nádhernou. Vybíhá z jihu k hradišti a ustupuje pozad od něho jakoby tu na půl cestě zastavil. Jméno prý odtud, že zde až do nedávna v předvčer noci filipojakubské byly páleny košťatové čarodějnice.

Ale za Vratislava krále v XI. stol. za jedinký rok hořelo zde přes sto hranic, na nichž byli upáleni živí čarodějové a čarodějky, kteří prý „odváděli lid od víry křesťanské a přidržovali ho ke staré víře pohanské“. Tedy kněží a kněžky pohanští, kteří byli zjímáni a schytáni po lesích a skalních úkrytech na rozkaz krále Vratislava, jenž tak učinil na žádost bratra svého Jaromíra, biskupa pražského.

V dobách prvního křesťanství byla zvláště místa pohanské bohoslužby úmyslně volena za popraviště, jako na potupu těch, kdož i třebas jenom tajně vyznávali víru pohanskou. To bylo tedy již ke konci XI. stol. a tím skoro po třistaletém zápase zvítězilo křesťanství a pohanstvo jen tak ještě v zapadlých pustinách pomalu dohořívalo.

Za stara byl asi jistě na tomto kopci háj s božnicí neznámých pohanských božstev a svatoháj zde stál jako na oltáři a díval se do lůna hradiště vyšehradského.

A neměl by zde vyrůsti zase pro památku i k okrase starého Vyšehradu?