Z pohádkového kraje/Tři bratři

Z pohádkového kraje Alfons Bohumil Šťastný
Ve vzdušných krajích	Tři bratři	V říši ledu a sněhu

Údaje o textu
Titulek:	Tři bratři
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, A. B. Z pohádkového kraje. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1895. s. 72–83.
Licence:	PD old 70

Nad velikou a bohatou zemí vládla královna Drahomíra. Nemajíc ani synův, ani dcer, rozhlásila, že zůstaví království své tomu, kdo by v jistý čas přinesl věc, již královna sama určila. Však nesměl přijíti ani o minutu dříve, ani o minutu později.

Mnoho, mnoho mužův z rodin vznešených i nízkých pokusilo se o dosažení trůnu, ale žádný nepřišel v pravý čas a také žádný nevrátil se domů; zmizeli, jako by se byla nad nimi země slehla.

Stalo se, že do královského paláce přišli tři bratři. Nejstarší jmenoval se Vladimír, druhý Vítězslav a nejmladší slul Václav. Uslyšeli o královnině přípovědi a uradili se, že se o úkol pokusí. Nemeškajíce, představili se Drahomíře.

„Vím, proč přicházíte,“ oslovila je. „Vykáži vám tedy práci!“

Po té velela dvěma starším, aby zatím odešli do své hospody a zůstala s Václavem o samotě.

„Jsi nejmladší a tedy snad také nejrychlejší,“ pravila královna jinochovi. „Vyslechni pozorně, co nyní povím. — Nedaleko královského města teče řeka a uprostřed ní houpá se člun. Vsedni do něho a jeď ku protějšímu břehu; tam nalezneš v písku stříbrnou mušli, tu vezmi a přines mi ji. Hleď však, abys byl v této komnatě, když bude na mých hodinách, jež tamo na krbu se nalézají, odbíjeti desátá. Nedbej na cestě nikoho a ničeho, nezdržuj se ničím. Přijdeš-li v čas, jsi mým nástupcem; omeškáš-li se, nebo přijdeš-li dříve, jsi ztracen.“

Potom zavolala služebníky, kteří vyvedli Václava ze zámku; ukázavše mu cestu k řece, kvapili zpátky.

Václav dostal se ku břehu a spatřil uprostřed řeky úhlednou loďku. Vrhl se do vody, aby ke člunu doploval. Tu zaslechnul nedaleko sebe šplouchnutí — hlasitý výkřik — a s ustrnutím spatřil malé pachole, jež zápasilo s vlnami. Ploval tedy k němu, chtěje dítě uchopiti; však proud unášel děcko rychle dál a dále. Václav dlouho za ním ploval, až se mu podařilo dítěte dostihnouti. Chtěl s ním dostati se ke člunu; však náhle proměnilo se pachole ve svižnou rybku, jež vymrštivši se mu z rukou, zmizela pod vodou. Všecek jsa rozmrzen, dostal se Václav do člunu a šťastně připlul ke protějšímu břehu, kde brzy nalezl stříbrnou mušli. Uschovav ji opatrně, obrátil člun zpět. Záhy byl na pevnině a spěchal k paláci. Doběhl ke vchodu. Tu zazněly jasné zvuky — na hodinách královniných odbíjela desátá. Václav chtěl kvapiti po schodech nahoru; však kroky jeho náhle vázly, tělo menšilo se — a než na hodinách dozněl poslední úder, byl Václav proměněn ve hlemýždě.

Po chvíli sestoupila královna se schodů. Vidouc hlemýždě, zasmušila se.

„0pět o jednoho více!“ zašeptala. Opatrně zdvihla hlemýždě a zanesla ho do veliké zahrady, kde hemžilo se množství podobných plžů. Potom odebrala se do své komnaty a povolala k sobě oba bratry. Ti přišli a hned tázali se královny, kde se nalézá Václav.

„Nevykonal, co jsem mu nařídila a proto ho již neuzříte.“

Bratři velice se zarmoutili a hojné slzy kanuly jim z očí. Nic jich netěšilo: ani hry, ani radovánky, jež královna jim na počesť uspořádala; stále mysleli na svého bratra.

Druhého dne byl ke Drahomíře povolán Vítězslav.

„Chystej se k dílu! Jdi do královského lesa a přines mi odtud s nejvyšší borovice, již snadno poznáš podle žluté kůry, hnízdo mladých orlů. Ale nedej se ničím na cestě zdržeti a dostav se do této komnaty, až na mých hodinách počne odbíjeti jedenáctá. Přijdeš-li dříve nebo později, bude s tebou zle!“

Přivolané služebnictvo vyvedlo Vítězslava ze zámku, a když bylo mu ukázalo cestu k lesu, zmizelo.

Chutě kráčel Vítězslav ku předu. Sotva vkročil do lesa, uzřel jasněžlutou borovici. Vyšplhav se na ni, nalezl hnízdo, v němž pištěli tři mladí orlové. Sejmul hnízdo a drže je opatrně v ruce, spustil se se stromu a ubíral se z lesa. Když vyšel na planinu, spatřil jezdce v červený šat oděného, jenž uháněl k němu. Tu vyhodil kůň zadníma nohama a jezdec, přeletěv mu přes hlavu, zůstal ležeti na zemi. Vítězslav přikvapil k němu a počal jej omývati vodou z nedalekého praménku. Brzy vzpamatoval se jezdec a zavolav koně, vsedl opět do sedla. Vyptával se Vítězslava na účel jeho cesty, a když mu mladík vše věrně vypověděl, vyňal jezdec z kapsy hodiny, podobné oněm na krbu ve královském paláci a zvolal uleknutě: „Přijdeš pozdě; v okamžiku bude jedenáct! Však neboj se!“ těšil třesoucího se Vítězslava, „dorazíme tam snad ještě v čas.“

Uchopiv mladíka za ruce, vtáhl jej k sobě do sedla — a již uháněli bleskem po širé rovině. Než se mladík nadál, stáli před královským zámkem. Vítězslav seskočil s koně a chtěl poděkovati neznámému jezdci; ten však již kvapil opět k lesu.

Vítězslav tedy spěchal s mladými orly do královniny komnaty. Když tam vnikl všecek udýchán, pohlédla královna na hodiny na krbu; však běda — ještě scházelo pět minut do jedenácti hodin!

„Propadl jsi trestu!“ zvolala královna, a rázem změnil se Vítězslav v zajíce, jenž hbitě po komnatě pobíhal. Královna jej uchopila a zanesla do ohrazeného lesíka, kde běhalo několik podobných ušáků. Když vrátila se do zámku, povolala k sobě nejstaršího bratra.

„I druhý tvůj bratr nedostál svému úkolu; neuzříš ho již.“

Vladimír zaplakal hlasitě nad osudem svých nešťastných bratří a nedal se ničím rozveseliti.

Ráno příštího dne pravila královna Drahomíra:

„Přičiň se, abys provedl svoji úlohu lépe, než tvoji bratři. Nedaleko odtud vypíná se vysoká hora. Na jejím vrcholku nalezneš veliký diamantový ořech; vezmi jej a přines, až bude odbíjeti dvanáctá; však ne dříve, ani později! Jinak bude veta i po tobě!“

Služebníci vyvedli Vladimíra ze hradu a ukázali mu cestu k hoře. Vladimír kráčel k ní hbitým krokem; dostihnuv úpatí, plahočil se do výše. Když byl asi v polovině, zaslechl temné volání o pomoc. Po několika krocích spatřil starého muže, jenž visel nad propastí a křečovitě držel se rukama špičatého balvanu. Vladimír chtěl mu pomoci, však jakýsi hlas mu našeptával: „Nečiň toho!“ Odvrátil se tedy od hrůzného zjevu a spěchal k vrcholku hory. Když se tam dostal, zazářil mu vstříc veliký diamant v podobě ořechu. Vladimír schoval jej do kapsy a bral se s hory; nedbal opětného volání starcova, nýbrž kráčel dále. Když dostal se na rovinu, zahlédl červeného jezdce, jenž uháněl k němu. Ten křičel na něho, by si k němu přisedl; Vladimír však nedbal jeho volání, mysle si: „Když jsem vše tak brzy vykonal, nepřijdu pozdě a tudíž netřeba mi vsedati na koně.“

Rychlým krokem přešel rovinu a brzy stanul u královského paláce. Právě když na hodinách v komnatě královnině odbíjela dvanáctá, vstoupil Vladimír dovnitř, a podával Drahomíře diamantový ořech.

„Výborně, milý mládenče!“ zajásala královna. „Jsem zbavena zlé moci, jež mnou vládla.“

Ihned oznámila všemu obyvatelstvu radostnou tu událost, a lid nad tím jásal.

Vladimír byl nyní na vrcholi slávy. Lid prokazoval mu úctu, jako budoucímu svému panovníku. Vesel však Vladimír nebyl; často, když domníval se, že není pozorován, vyronily se mu z očí slzy a tiše bědoval: „Kéž byste tu byli, milí bratři, a sdíleli se mnou blaho, jehož nyní požívám! Co se s vámi asi stalo?“

Když tak jednou opět naříkal, přistoupila k němu tiše královna Drahomíra a položivši mu ruku na rameno, pravila: „Nermuť se tak, Vladimíre! Nemohu sice tvým bratrům pomoci, ale přece chci ti je alespoň ukázati.“

Vzala jej za ruku a dovedla do zahrady, kdež Vladimír s velikým údivem spatřil množství hlemýžďů.

„Mezi nimi je tvůj nejmladší bratr,“ řekla královna.

Potom jej zavedla Drahomíra do ohrazeného lesíka. Hned přiběhl ku Vladimírovi veliký zajíc a pohlížel mu smutně do obličeje.

„Totě mladší tvůj bratr,“ vysvětlovala královna.

Vladimír poklekl před Drahomírou a vztahuje k ní prosebně ruce, zvolal: „Jasná královno, slituj se a zbav mé bratry zlého kouzla!“

„Ráda bych to učinila,“ odvětila Drahomíra, „však není to v mé moci. Dojdi znovu na horu, odkudž jsi přinesl diamantový ořech, a vysvoboď onoho starce, jenž visí nad propastí. Teď už ti neuškodí; naopak dá dobrou radu.“

Vladimír poděkoval Drahomíře. K její radě vzal diamantový ořech, jakož i věci, jeho bratry přinesené: stříbrnou mušli a hnízdo s orly. Šťastně dostal se k úpatí hory. Když byl asi v polovině, zaslechl opět volání starcovo, a s nasazením vlastního života pomohl ubožáku z nebezpečí. Kmet si oddechl a vřele děkoval svému ochránci. Vladimír vyprávěl starci, co se s ním a s jeho bratry stalo, a prosil o pomoc.

„Pomohu, pomohu,“ děl vážně kmet, „však bude ti třeba velikých obětí.“

„Pro milé bratry své nasadím i život!“ zvolal Vladimír ohnivě.

„Tedy slyš,“ počal stařec. „Jdi k řece u královského hradu a dones stříbrnou mušli na dřívější místo za řekou; potom polož do koruny žluté borovice ve královském lese hnízdo s orly. Co najdeš, přines ke mně.“

Pln radosti spěchal Vladimír vykonat, co bylo mu uloženo. Přišed ke břehu, zanechal tu hnízdo s orly a vrhnul se do vody, aby doploval ke člunu; ten však mu vždy unikl, kdykoli chtěl se jej dotknouti. Bezděky vyňal Vladimír mušli z kapsy, a div divoucí — rázem utišil se člun a Vladimír, vsednuv do něho, přeplul ke břehu. Tu položil mušli do písku. V okamžiku vytryskl ze země proud vody a vyvrhl jakési tělo, v němž poznal Vladimír svého bratra Václava — však mrtvého. S pláčem zanesl ho do člunu a jel zpět. Když vystoupil na pevninu, vzal bratra na záda a hnízdo do pravice, a kráčel zmužile k lesu. Brzy spatřil žlutou borovici. Položiv mrtvolu na zem, vylezl se hnízdem k vrcholku, kdež uložil je do spletitých větví. Zašumělo v koruně stromu, zapraskalo, objevil se sloup prachu — a když zmizel, visela na větvi mrtvola druhého bratra Vítězslava. Vladimír spustil se s ní dolů, a naloživ si obě mrtvoly na ramena, ubíral se ke starci.

Když jej stařec spatřil, zakýval spokojeně hlavou a pravil: „Dobře jsi úkol vykonal; nyní však nastává ti krušný kus práce! Jdi na vrchol této hory, a tam udeř diamantovým ořechem o zem.“

Odevzdav mrtvoly bratrů pod ochranu starcovu, spěchal Vladimír vzhůru. Když dostal se k cíli, vyňal diamantový ořech a mrštil jím o kámen. Zatřásla se hora i všechen kraj; ze země vyšlehly plameny a v nich zjevil se obrovský šedivý had s krvavou skvrnou na hlavě.

„Co žádáš ode mne, bídný červe?“ zahučel netvor hlasem, jenž zněl jako vzdálené hřmění.

„Mocný hade,“ prosil Vladimír, „smiluj se nad mými bratry!“

Rychle vypověděl hadu vše, co se bylo s ním i s bratry stalo. Pozorně vyslechl had jeho řeč a potom zasyčel: „Pomohu ti, však za jedinou cenu: oživím tvé bratry, obětuješ-li královnu.“

Vladimír zachvěl se zděšením. Tak strašné obludě měl vydati královnu, jíž jest velikým vděkem zavázán! Však láska bratrská byla mocnější! Tajně prolévaje slzy, slíbil hadovi, že královnu přivede.

„Až ji uzřím, oživnou tvoji bratři,“ podotkl had a zmizel.

S těžkým srdcem sestupoval Vladimír s hory a ještě s těžším srdcem vypověděl starci, co se bylo přihodilo.

„Řekl jsem, že bude třeba veliké oběti,“ pokyvoval stařec hlavou. „Aby však nebylo ti konati dalekou cestu do zámku, zapískej na tuto píšťalku!“

Vladimír poslechl, a hle — před ním stála královna. Svěřil jí vše.

S bledou tváří a se slzami v očích zašeptala královna: „Budiž, obětuji se pro tvé bratry! Jsem tím povinna. Učiním to ráda, ana vím, že zemi mou moudře spravovati budeš.“ Bez odkladu nastoupila cestu k temeni hory, provázena jsouc Vladimírem. Když došli na místo, otevřela se země a had, vychrliv z úst zelenavou tekutinu do jamky, zasyčel: „Touto tekutinou potři bratrům skráně a oživnou.“

Potom uchopil třesoucí se královnu a zmizel s ní pod zemí.

Žalostně naříkaje, nabral Vladimír do ruky zelenavé vodičky a ubíral se ke starci. Přistoupiv k mrtvým bratrům, potřel jim skráně a v okamžení obživli. Vřele děkovali Vladimírovi za své vysvobození; však čelo jejich se zachmuřilo, když uslyšeli, za jakou cenu se to stalo.

„Ne, toho nemůžeme dopustiti,“ volali oba. „Vysvobodíme královnu, nebo zemřeme.“

„Zapuďte takové myšlénky, drazí bratři,“ řekl Vladimír smutně. „Sotva jste vyvázli z jednoho nebezpečí, a již chtěli byste vrhnouti se v jiné? Vysvobodím královnu sám!“

Tu přistoupil k němu stařec a pravil: „Ano, vysvobodíš ji. Vezmi meč, jejž mám pod šatem, a vydej se znovu na vrcholek. Zabodni meč do země; když země se otevře, vejdi směle do otvoru. Ostatní podaří se ti samo. Bůh tě opatruj!“

Vladimír rozžehnal se s bratry i se starcem, a kvapil ke špičce hory. Tam zarazil meč do země a hora rázem se otevřela. Vladimír vkročil do vysoké chodby; na jejím konci spatřil množství stupňů, jež vedly do nedozírné hlubiny. Drže meč před sebou, sestupoval náš hrdina opatrně dolů. Když přišel na poslední stupeň, uzřel velikou jeskyni; vkročil do ní a brzy dostal se k těžkým vratům. Mečem svým přeťal závory a octnul se ve krásné krajině, kde uprostřed hustého stromoví otáčel se skleněný zámek na zlatém sloupě. Vladimír kvapil k zámku, ale do něho nemohl se dostati, neboť otáčel se tak rychle, že nebylo viděti vchodu. Rozhněván jsa, udeřil Vladimír mečem do zlatého sloupu a zámek se zastavil. Vladimír vstoupil do nádherné komnaty, kde spatřil u stolu sedící královnu. Tu ozval se strašný hukot, jakoby se blížila divá bouře. Královna zašeptala: „Had přichází.“

A již vřítil se do sálu šedivý netvor a chtěl vrhnouti se na Vladimíra. Ten však napřáhl meč a jedním rázem sťal hadovi hlavu. Palác počal se točiti úžasnou rychlostí a husté mraky jej zahalily; nežli překvapení lidé se vzpamatovali, stáli na louce a po paláci nebylo ani stopy.

Vladimír dovedl vysvobozenou k jeskyni, z níž vystoupili na povrch země; sotva stanuli nahoře, zavřel se za nimi vrch.

Jakou radost pocítili bratři i stařec, když uzřeli Vladimíra a královnu, nelze vypověděti. Sotva radost trochu se utišila, přistoupil stařec ke Vladimírovi a řekl: „Očekávám, že mně prokážeš službu!“

A když Vladimír projevil ochotu, stařec pokračoval: „Na této hoře stával hrad, jenž patřil mně. Však přede dvěma sty roků zhubil jej šedivý had a mne uvrhl na kraj propasti, kde byl jsem trápen hladem, žízní a nepohodou, pokud jsi mne nevysvobodil. Učiň ještě jedno: svrhni mne do této propasti. Nesmím již déle žíti.“

Vladimír se zdráhal; ale když stařec neustával prositi, uchopil jej a dolů svrhl. Ozval se líbezný zpěv a z propasti vznášela se k obloze bílá holubička…

Zachránění odebrali se nyní do královského zámku, kdež byli přijati s nesmírným jásotem.

Drahomíra veběhla ihned do zahrady, kde byli hlemýždi a zvolala: „Již nastal čas!“ Podobně učinila i v lesíku. Ihned vyběhlo ze zahrady i z lesa mnoho lidí, vznešených i prostých, a všichni děkovali Drahomíře, že vrátila jim opět lidskou podobu.

„Nezasluhuji díků,“ pravila královna, „neboť byla jsem příčinou vašeho zakletí — ač nevinně. Šedý had — dávný můj nepřítel — mne přinutil, abych každému, kdo by chtěl býti mým nástupcem, uložila ony kruté podmínky. Domníval se, že sám pohltí mé země, neboť byl jist, že nikdo se žádanou věcí do mé komnaty v pravý čas se nedostaví, any zdrží jej překážky, jež nastrojil. Raději poděkujte tomuto jinochovi,“ ukázala na Vladimíra, jenž sešel též dolů, přiváben jsa hlukem; „ten jest vaším vysvoboditelem.“