Z pohádkového kraje/Popeláček a Zlatoušek

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Popeláček a Zlatoušek
Autor: Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj: ŠŤASTNÝ, A. B. Z pohádkového kraje. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1895. s. 3–18.
Licence: PD old 70

Sedlák šel do lesa na dříví. Sněhu bylo nad kolena.

Sedlák došel ke staré, uschlé borovici a počal ji podsekávati. Tu odletěl kus kůry a ve kmenu objevila se veliká dutina.

„Jistě pelech dravé kuny!“ pomyslil si sedlák. „Neškodilo by, kdybych tu šelmičku ulovil; dobrá byla by z ní do těchto mrazů kožešina.“

Nemeškaje, rozšířil otvor ve straně a tu spatřil hnízdo, uměle z mechu spletené, a v něm dvě jasně červená vejce.

„Totě zázrak!“ podivil se sedlák. „Tak podivná vejce a k tomu ještě v zimě, kdy lesní opeřenci nehnízdí!“

Opatrně vyňal vejce a uschoval je v torbě: potom podťal borovici a vlekl ji domů.

Po obědě vzpomněl si na svůj nález a vyňal vejce z torby. Žena též velice se divila, a ptala se muže, co mají s vejci učiniti.

„Víš co, dejme je pod peřinu. Kdo ví, jest-li se z nich něco nevylíhne! Takhle by se mohla zastuditi.“

Žena souhlasila u učinila, jak muž navrhoval. Uložila obě vejce do postele, jež byla uchystána pro případ, že by sem zavítal některý host; neboť — ač chaloupka byla uprostřed hustého lesa — přece hostila už několikrát vznešené lovce.

Po večeři šel sedlák i selka spat. Byli pohříženi v nejpevnějším spaní, když venku ozval se tichý šumot. Otevřelo se okno a do jizby vletěl veliký orel se zlatou korunkou na hlavě. Letěl přímo k posteli, kde byla vejce uschována, odhrnul peřinu a sednul na ně. Když počalo svítati, přikryl vejce peřinou a vyletěl okénkem, jež samo se zavřelo.

Sotva probudili se manželé, již kvapili podívat se na včerejší nález. K velikému údivu nalezli na peřině dva dukáty. Úžas jejich ještě více vzrostl, když pohlédli na vejce. Nebyla již červená, nýbrž barvy modré jak obloha za nejkrásnějšího dne letního.

„Sám Bůh vedl mne do lesa!“ zvolal sedlák. „Ženo, jak jsme nyní bohati — takové veliké peníze! Za ty mohli bychom si koupiti ve městě pěkný domek.“

„I neblázni, a nech dům domem!“ ozvala se žena, jež byla trochu lakotná, a nyní jiskřícíma očima pozorovala peníze a stále je v ruce potěžkávala. „Myslím, že lépe učiníme, když ty peníze uložíme. Ostatně, proč bychom opouštěli chalupu? Vždyť máme tu vše, čeho k živobytí potřebujeme.“

Muž neodpověděl. Stáhl peřinu s postele a dal ji na teplá kamna; když se ohřála, položil ji na vajíčka. Tak činil celý den.

V noci opět přiletěl orel nepozorovaně a zasedl na vejce. Za svítání zmizel.

Sotva odletěl, probudila se selka a honem běžela ke druhé posteli. A hle, opět leskly se na peřině dva veliké zlaté peníze.

„Muži, zase jsme obdařeni!“ zvolala tak hlučně, že sedlák se probudil a povstav, kráčel k ženě. Na peníze tak nedbal; toužil zvěděti, co se stalo s podivnými vejci. Jak se podivil, an spatřil, že jsou nyní zelená jako nejkrásnější tráva! Po celý den je ošetřoval a zahříval, kdežto žena dukáty si pohrávala.

Přiblížila se třetí noc. Jako předešle, i nyní přiletěl orel, jen že o mnoho dříve. Před východem slunce opět zmizel.

Když světnička ozářila se prvními paprsky slunečními, probuzeni byli manželé překrásným zpěvem. Vyskočili z loží a hle, místo vajíček spatřili na loži dva ptáky. Jeden byl zelený s modrýma křídloma a s červeným chvostem; hlavičku měl zlatou. Otvíral zobáček a z hrdélka plynuly mu líbezné zvuky. Druhý ptáček byl velice neúhledný. Popelavé peří bylo rozcucháno, zobák byl dlouhý a k levé straně zahnutý. Ubožák seděl s křídloma spuštěnýma a s hlavičkou sehnutou, ani se nehýbaje, kdežto druhý stále sebou vrtěl a poskakoval.

„Krásný to ptáček!“ zvolala žena. „A hle, tu leží opět dukát!“

„Jen tak nekřič!“ napomínal ji muž, „vždyt ptáčky polekáš! Pohleď jen, jak popelavý krčí se do kouta!“

„Co s ním, s takovým ošklivcem?“ zlobila se žena. „Nemá-li pod sebou dukáty, vyhodím jej oknem ven!“

A skutečně, prohlédnuvši místo, na němž byl popelavý prvé seděl, nenalezla ničeho.

„Hned jej, muži, vyhoď do lesa! To by tak scházelo, abychom jej darmo živili!“

„Umírni se!“ domlouval muž. „Kdo ví, k čemu ten Popeláček nebude dobrý. Ostatně, nech si Zlatouška i s penězi, a já podržím si Popeláčka.“

Po dlouhém domlouvání žena konečně svolila. Celý den si hrála se Zlatouškem, hladila jeho hebké peří, naslouchala jeho čarokrásnému zpěvu a krmila ho nejlepším, co doma nalezla. Popeláček byl by jistě zahynul hlady, kdyby sedlák sám nebyl na něho pamatoval. Když ptáček se nasytil, pohleděl na sedláka tak dojímavě, že mu slzy do očí vstoupily.

„Neboj se, neboj, můj Popeláčku, nedám ti ublížiti,“ řekl sedlák a pohladil neúhlednou hlavu ptáčkovu.

Láska selky ke Zlatouškovi rostla, neboť každého jitra zastkvěl se pod ptáčkem dukát; tím více však opovrhovala Popeláčkem, u něhož nikdy ničeho nenalezla. Stále mu lála, že je darmožrout a vyhrožovala mu, že jej zapudí; ano, i zabitím chudáčka strašila.

Sedlák nedbal její řeči a se stejnou pečlivostí dbal o svého svěřence.

Stalo se, že jednoho dne vyjel si král z města do lesů na hon. Náhodou dostal se k chaloupce, z níž ozýval se překrásný zpěv Zlátouškův. Nemeškaje, seskočil král s koně, a provázen jsa několika služebníky, vstoupil do světnice. Rázem Zlatoušek umlknul. Manželé ulekli se příchodu vznešeného pána a hleděli, aby jej uctili.

„Nechte toho,“ odpíral příchozí. „Jsem králem této země. Rád bych viděl zpěváka, jehož hlas jsem prve. Zaslechl.“

„Vznešený pane!“ zvolala rychle selka, bojíc se o svého Zlatouška, „to zpívala jedna dcerka z města, jež byla u nás návštěvou, a právě teď odešla zadními dveřmi. Snad ji ještě dohoníte; nebude daleko.“

Ale král nedal na tuto řeč a klidně posadil se ke stolu.

„0dešla-li zpěvačka, nebudeme jí zbytečně zdržovati; snad zvím o ní ve městě. Přineste, co jste připravili.“

Selka trnula strachy, aby Zlatoušek, jenž seděl na kamnech v košíku, zpěvem se neprozradil. A čeho se obávala, stalo se. Náhle rozproudily se jizbou čarovné zvuky, jež zněly tak lahodně, že se tajil králi dech.

„Podvodná ženo!“ zahřměl po chvíli král a vyskočil od stolu. „Lež ti neprospěla, zpěvák sám se hlásí. Pověz, koho máš u kamen?“

Selka nemohla déle zapírati a volným krokem blížila se ke krbu. Zlatoušek umlknul. Tu spočinul zrak selčin na Popeláčku, jenž krčil se na lavici. Rychle jej uchopila a postavila před krále. Pak vrhla se na kolena a zvolala: „Mocný pane, odpusť mi, že opovážila jsem se tebe podvésti! Jen přílišná láska k tomuto ptáčkovi mne k tomu svedla. Jednej se mnou milostivě!“

Král pohladil třesoucí se ptáče. Popeláček ani netiknul.

„Bojí se nás,“ mínil král. „Vezmu jej sebou; snad v paláci ukáže, co umí.“

Pokynul jednomu dvořanu a ten vložil Popeláčka do torby. Potom vyšli hosté. Ve dveřích král se zastavil a řekl sedlákovi: „Zítra přijď si do královského hradu pro odměnu.“

Než v tom zazněl poznovu onen líbezný hlas. Král se zarazil.

„Co to? Snad tu nemáte ještě jednoho? Mluv, ženo!“

Selka chvěla se jako osyka a strachem nemohla ani slova pronésti.

Král rozkázal průvodčím, aby prohledali jizbu. Ti začali pátrati, však bez výsledku. Poznovu zazněl od krbu zpěv.

„Už ho mám!“ vzkřikl sluha a po chvíli přinesl králi košík se Zlatouškem.

Král ztrnul podivem, když spatřil stkvoucího ptáka, jenž nyní vesele prozpěvoval.

„0pět jsi mne oklamala!“ zahřměl král na selku. „Onen ohyzdný pták, kterého jsi nám podstrčila, zajisté nezpívá. Mluv, jinak té stihne přísný trest!“

Selka přisvědčila a sepjavši ruce, vrhla se na kolena. Král již si jí nevšímal, nýbrž obdivoval se vzácnému opeřenci. Posléze přistoupil ku klečící ženě a řekl přísně: „Odpustím ti, dáš-li dobrý pozor na ptáčka, pro něhož zítra přijedu s pohodlnou klecí: neboť v torbě mohlo by se mu ublížiti. Ty i tvůj muž ručíte za ptáka svou hlavou. Odevzdáte-li mi jej neporušeného, štědře se vám odměním; stane-li se mu však něco, běda vám! Abyste neuprchli, postavím před chaloupku stráž. Popelavého můžete si zase vzíti.“

Popeláček byl propuštěn z těsné torby a hned zaletěl na lavici u krbu; vložil hlavu pod křídlo a brzo usnul.

Po odchodu králově nastalo v jizbě ticho, rušené jen vzlykotem selky.

„Kdybys byla uposlechla mé rady,“ řekl posléze sedlák, „mohli jsme býti nyní v některém městě ve svém domku a měla bys Zlatouška. Takhle o ptáčka přijdeme; a stane-li se mu něco — čehož nedopouštěj Bůh! — ztratíme hlavu.“

Nastal den, kdy bylo selce se rozloučiti se Zlatouškem. Hladila ptáčka a dávala mu nejlepší lahůdky, stále při tom slzíc.

„Proč nevzal si král Popeláče?“ stále opětovala a zdržovala Zlalouška, jenž chtěl k Popeláčkovi zalétnouti.

Tu ozvalo se v lese troubení. Oknem uzřela selka krále, jenž přicházel v čele četného průvodu. Chtěla ještě jednou pohladiti Zlatouška; však — div divoucí! — místo něho nalezla jen dukát a po ptáčkovi ani vidu, ani slechu. A již tu byl král!

„Jdu si pro svého ptáka,“ hlásil ve dveřích. „Rychle mi jej vydejte a vezměte za něho tento měšec stříbrňáků. Myslím, že to dostatečná odměna.“

Manželé se nehnuli.

„Neslyšíte-li?“ rozhněval se král.

Tu předstoupil sedlák, a chvějícím se hlasem vyprávěl celou příhodu a ukázal králi dukát. Ale král neuvěřil.

„Ukryli jste ptáka! Svažte je!“ kázal svým průvodčím.

Několik zbrojnošů přiskočilo a po krátkém odporu byli manželé spoutáni; bolestně dívali se, jak vojínové přehazují jejich nábytek, pátrajíce po ptáku. V truhle nalezeny jsou peníze, jež manželé tak podivným způsobem dostali.

„Totě značný poklad!“ zvolal král, prohlížeje dukáty, jež měly velikou váhu. „Jistě uloupili je některému pocestnému, jenž sem zabloudil. Do vězení s nimi!“

V chaloupce byl teď jen Popeláček. Sotva dozněly kroky odcházejících, seskočil čiperně s lavice, a otřepav se, vyletěl otevřeným oknem. Usednul na vrchol vysoké sosny a rozhlížel se po krajině. Potom skákal s větvičky na větvičku, ťukaje stále do kmenu. Náhle odloupl se kus kůry a ptáček vklouznul do dutiny. Dostal se pod zem a běžel úzkou chodbou, až se zastavil u železných dveří. Zaklepal na ně zobáčkem a zvolal:

„V červeni, v modři, v zeleni jsem spal,
než popelavým jsem se stal!“

Dvéře se otevřely a Popeláček vletěl do nesmírné jeskyně, jež třpytila se drahokamy a v jejíž čtyrech koutech hořely ohně. U těch hřáli se ptáčci, kteří na zimu nás opouštějí. Uprostřed jeskyně byl zlatý trůn a na něm seděl král ptactva — veliký orel se zlatou korunkou. Shlédnuv Popeláčka, zvolal: „Již jsi tu? Kde jsi nechal bratra?“

„Královský můj otče,“ sděloval Popeláček, „bratr zmizel a ošetřovatelé naši byli odvlečeni do vězení. Přicházím tedy k tobě, abys jim pomohl.“

Orel se zamyslil.

„Nesnadno pomoci! Jen tehdy vyjdou ze žaláře, usmíří-li se král a to stane se, obdrží-li Zlatouška. Než kde jej hledati? Kdyby bylo léto, rozeslal bych své poddané do světa, aby pátrali; ale teď nemohou ven, krutá zima by je zahubila. Jediné, co mohu pro tvé pěstouny učiniti, jest, že nařídím oněm ptákům, kteří i nyní dlí venku, zimě vzdorujíce, aby tebe byli ve všem poslušni a při každém podniku ti pomáhali. Až najdeš sedláka, poruč ptákům, aby tě donesli na poušť ku vševědoucímu pštrosovi; ten ti jistě poradí. Jdi tedy a vrať se brzy se Zlatouškem.“

Popeláček rozloučil se s otcem i s ostatními ptáky, a vyšel chodbou opět na jedli. Odtud letěl přes les, až za večera dostal se do královského města. Lítal nad budovami, pátraje, kde by uvěznění byli. Konečně zaslechl z jednoho sklepa ve staré věži povědomé hlasy. Naříkali tu manželé z lesní chaloupky. Nemeškaje, vletěl rozbitým oknem do tmavého, chladného sklepa.

„Kde jste? Ozvete se!“ zvolal hlasitě.

„Kdo nás volá?“ zasténal sedlák.

„Popeláček, jenž přichází vás vysvobodit.“

Dva radostné výkřiky ozvaly se pod klenbou a sedlák i selka potáceli se ve tmě, chtějíce dostati se k Popeláčkovi. Tun uhodil zobáčkem do kamene ve zdi a hned z něho sršely jiskry, jež osvětlily sklepení. Sedlák uchopil plačka a vroucně jej líbal a k srdci tiskl. Ani ho nenapadlo diviti se, že Popeláček hovoří lidským jazykem; zdálo se mu to nyní přirozeným. Také selka ptáčka celovala a nejkrásnějšími jmény nazývala.

„A teď k dílu!“ zvolal Popeláček. „Muži, chystej se opustiti vězení.“

„Což nevysvobodíš také mé ženy?“ ptal se sedlák. —

„Ta ať sečká zde, až se vrátíme se Zlatouškem, jejž dlužno králi přinésti, aby vás oba propustil na svobodu. Nezdaří-li se dílo naše, bude i tobě vrátiti se zase do žaláře, neboř král jest velice mocný a všude by tě dostihl.“

Marný byl nářek ženy, marny i prosby sedlákovy; Popeláček nedal se obměkčiti. Konečně selka se utišila, když jí Popeláček slíbil, že její uvěznění nebude dlouho trvati.

Pták vznesl se potom do výše a zvolal:

„V červeni, v modři, v zeleni jsem spal,
než popelavým jsem se stal.
Přileťte, černí havrani,
ať křídla vaše nás zachrání!“

Ozval se šumot, jakoby déšť pleskal do suchého listí, a jeden havran za druhým vlétal do vězení, až jich tu bylo sto. K rozkazu Popeláčkovu srazili se k sobě, sedlák se rozloučil se ženou, vkročil mezi havrany a již vznášel se do výše. Když dostal se k oknu, uchytil se mříže a šťastně prolezl ven; za ním následovali Popeláček a havrani. Opět vstoupil sedlák s Popeláčkem do zástupu černých ptáků. Letěli přes královské město, přes lesy, vody a hory — celou noc i celý den a teprv když slunko zapadalo, spustili se havrani na rozlehlou poušť.

„Děkuji vám,“ řekl Popeláček. „Vraťte se nyní do svých hnízd; jeden ať zpraví mého otce o výsledku této cesty.“

Havrani vznesli se do výše a brzy zmizeli.

„Teď nastává obtížná práce,“ obrátil se Popeláček k sedlákovi. „Na této poušti bydlí starý pštros, jenž prý ví o všem, co děje se ve světě. Jest nyní na nás, abychom jej vyhledali.“

Bez odkladu začali pátrati. Prohledali každý pahorek, každou jámu, každý keř; ale marně — po pštrosovi ani stopy. Již zjevily se na východě první červánky a dosud pátrání nemělo výsledku.

„Marná práce,“ pravil Popeláček mrzutě; „ustaňme a raději ohlédněme se po stinném místečku, neboť ve dne praží zde slunce tak silně, že bychom snadno mohli podlehnouti úpalu. Večer začneme zase.“

Brzy nalezli nízký pahorek, pod nímž rostlo několik stromů, jejichž husté koruny zabraňovaly slunečním paprskům k zemi proniknouti. Tu se oba posadili. Sedlák, unaven jsa dlouhým hledáním, jakož i cestou, ihned usnul. Popeláček posadil se mu na rameno a dával pozor. Za chvíli uslyšel ve skále jakýsi šramot. Ohlédl se a spatřil velikého, bílého pštrosa, jenž vylézal z temného otvoru. Rychle probudil Popeláček sedláka, a oba kvapili ke pštrosovi.

„Čeho žádáte ode mne?“ tázal se pštros přímým hlasem. „Proč vstupujete na místo mně zasvěcené?“

„Odpusť, velmocný vládče,“ omlouval se Popeláček, „nepřicházíme se zlým úmyslem, nýbrž hledáme u tebe pomoci.“

A vypověděl mu vše, co bylo se s ním i se sedlákem stalo.

Pštros kýval povážlivě hlavou, a když Popeláček dokončil, pravil: „Není mým zvykem sdělovati s někým svoje tajemství; že však jsi synem našeho krále, mocného orla, a že je to i přáním tvého otce, povím ti, co mi známo. Desetkrát deset dní cesty odtud je vysoká hora, jejíž témě až v oblacích se ukrývá. Na té hoře bydlí strašný čaroděj, jenž má v moci bouře s blesky a s hromobitím. Ten uloupil tvého bratra Zlatouška, když zmizel z chaloupky, chtěje uniknouti moci králově. Však těžko, přetěžko k čaroději se dostati, a ještě hůře — Zlatouška odvésti. Dostaneš-li se ku kleci, v níž Zlatoušek jest uvězněn, ukryj tohoto muže; sám pak vylétni nad klec a házej z této skříňky červená zrnka na mříže. Tím budou překážky odstraněny a ty bratra vysvobodíš.“

Popeláček i sedlák vroucně poděkovali pštrosovi a bez odkladu vydali se na cestu. Dokud dleli na poušti, snadno brali se ku předu; přes řeky přenášeli je ledňáčkové, přes hory havrani, přes lesy sýkory a přes města vrabci.

Když minul stý den, zastavili se u ohromné hory. Přes polovinu výšky donesli je havrani, však výše nemohli černí ptáci vyletěti, neboť odtud sálalo veliké horko a oslabovalo je. Tedy propustil Popeláček havrany a usednuv na skálu vedle sedláka, přemýšlel, jak dostati se výše.

Tu zaslechli tlumené volání o pomoc. Oba vyskočili a spěchali k balvanu, odkudž křik onen zazníval. Spatřili tu malého mužíčka se šedivou bradou a s diamantovou korunkou na hlavě; zápasil s velikým žlutým hadem.

Sedlák přiskočil, uchytil veliký kámen a pádnou ranou rozdrtil hadovi lebku; potom pomohl stařečkovi vstáti.

„Děkuji ti,“ zvolal mužík ; „odsloužím se za tvou pomoc. Jsem panovníkem skřítků, kteří vynášejí ze země žhavé a hořlavé látky, jichž potřebuje mocný čaroděj na vrcholu k hotovení blesků. Ač pracujeme bez ustání, přece není kouzelník s námi spokojen, a časem vysýlá tohoto hada, jejž jsi právě zabil, aby život náš ohrožoval. — Teď mi ale řekněte, co hledáte v končinách tak nebezpečných?“

„Mocný panovníku,“ ujal slovo Popeláček, „rádi bychom vysvobodili ptáka Zlatouška, mého bratra, jejž drží čaroděj v zajeli. Možno-li, pomoz nám!“

„0 pomoc by nebylo,“ odvětil král skřítků; „ale zhynete-li při tom?“

„Neboj se o nás, pane,“ řekl Popeláček. „Chrání nás kouzlo vládce pouště, vševědoucího pštrosa.“

„Tomu-li tak, nebudu již míti o vás takový strach. Nuže, následujte mne!“

Stařec vstoupil do tmavého otvoru ve skále, a Popeláček i sedlák šli za ním. Kráčeli vysokou chodbou, v níž hemžilo se množství malých lidiček, kteří pracovali o závod: jedni kopali, druzí roztloukali nerosty, jiní zase dováželi k vrcholku v malých vozíkách drobný prášek z rozdrcených kamenů. Spatřivše krále, vypukli v jásot, jenž vzrostl, když uslyšeli, že trapič jejich — žlutý had, již nežije. Po některé době dovedl panovník skřítků své společníky na konec chodby, odkud bylo viděti krvavou záři; nesnesitelné vedro je obklopovalo.

„Mužně k dílu!“ vybízel panovník, louče se s Popeláčkem i se sedlákem. „Abyste v horku se neupekli, potřete se mastí, které užíváme, chceme-li před čaroděje předstoupiti.“

Popeláček i sedlák to učinili a hned cítili příjemný chlad. Zmužile kráčeli ku předu; brzy uzřeli plamenný palác, z něhož vycházel sirný zápach. Za palácem stkvěla se blesková klec a v té seděl smutně Zlatoušek. Spatřiv bratra Popeláčka a sedláka, radostně vzkřikl, ale ihned sklonil hlavu; znamenal, že mříže silněji se rozpalují a že při nejslabším dotknutí vyrazí z nich smrtící oheň.

Však Popeláček nezapomněl na radu pštrosovu. Ukryl sedláka do hluboké jámy a sám vzletěl do výše, nesa v drápech skříňku s červenými zrnky. Vyňal jedno a udeřil jím o první mříž. Zablesklo se, zahřmělo a plamenný jazyk letěl se skály. Popeláček hodil druhé, třetí zrno — a pokaždé vyšlehl ze mříží blesk. Tak učinil ještě dvacetkráte. V kleci zjevila se mezera, jíž Zlatoušek volně proletěl, aniž by si ublížil. Radostně se vítal se svými osvobodilely.

Leč temný hukot vyrušil je z blaženosti.

„Čaroděj se blíží, honem odtud!“ zvolal Zlatoušek, a všichni tři kvapili k chodbě skřítků. Již byli blízko vchodu; tu řekl Zlatoušek Popeláčkovi:

„Bratře, ohlédni se a rci, co vidíš?“

Popeláček poslechl a po chvíli zvolal:

„Čaroděj stojí u klece a právě z ní trhá jednu mříž.“

Zlatoušek vyňal z krabičky, již držel Popeláček, červené zrno a mrštil jí ke kleci. A byl věru nejvyšší čas! Již letěla jedna mříž v podobě blesku k chodbě; však v polou cestě setkala se s červeným zrnem a blesk rozprášil se v jemný déšť ohnivý. Podobně stalo se s každým bleskem, jejž čaroděj za nimi vyslal, až v zámku nebylo již ani jednoho.

„Teď je příhodná doba k útěku!“ zvolal Zlatoušek, a všichni tři kvapili do chodby. Tu uzřeli krále, jenž s úzkostí naslouchal hromovým ranám.

„Konečně!“ zajásal, vida všechny tři. Zapískal na zlatou píšťalku a ihned sběhlo se kolem něho množství mužíků. K jeho rozkazu vzali uprchlíky na svá ramena a uháněli s nimi dolů, ani zatím ostatní chodbu za nimi zasypávali. Když čaroděj dostal se k této nenadálé překážce, byli uprchlíci již z chodby ven. Uzřev je, vydal čaroděj řev a skokem byl u svého paláce. Zde vytrhl jeden ohnivý balvan a mrštil jím po obětech; ale kámen přeletěl jim přes hlavu, nikomu neublíživ. Čaroděj zmizel.

Ptáci i sedlák poděkovali králi a jeho poddaným za pomoc a srdečně se s nimi rozloučili. Popeláček zavolal havrany a ti donesli je k poušti. Zachránění vzdali díky pštrosovi, jenž radoval se ze šťastného výsledku.

Posléze dostali se všichni tři do královského města. K radě Popeláčkově ustrojil se sedlák do pěkných šatův a koupil stkvostnou klec, do které dal Zlalouška. V jedné ruce maje klec, na rameně druhé ruky Popeláčka, předstoupil před krále. Ten podivil se velice, uzřev sedláka, o němž domníval se, že jest ve vězení; ale úžas jeho proměnil se v radost, když shlédl Zlatouška. Hned kázal propustiti selku ze žaláře, a štědře ji i sedláka obdaroval.

Zlatoušek těšil se v paláci veliké oblibě a vážnosti, a zdaleka přijížděli cizinci poslechnout jeho zpěv. Sedlák vystavěl si za peníze od krále veliký dům ve městě, a žil v něm se selkou i s Popeláčkem spokojeně.